A už jsme tři!
- Porod
- firefly13
- 20.12.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Miminko jsem chtěla, ale rodit ne :D Bez toho to ale bohužel nejde. Pořád jsem přemýšlela, zda poznám, že rodím. Četla jsem o tom i diskuze a články. Teď se tomu musím smát, protože i když mi porod vyvolávali, tak kontrakce bych musela poznat, i kdybych nechtěla :D
V červnu 2019 jsme měli svatbu a brzy na to jsem zjistila, že jsem těhotná. Miminko jsme plánovali, ale i tak to byl pro mě v prvotní chvíli docela šok. Najednou jsem nevěděla, jestli jsem připravená…
Těhotenství naštěstí probíhalo v pohodě a ani nějaké větší nevolnosti jsem neměla, takže jsem si rychle zvykla a začala pomalu připravovat výbavičku. Ale i přes to jsem pořád nechápala ty maminky, co jsou z těhotenství úplně nadšené, spíš jsem to chtěla mít už za sebou… No jo, jenže to znamenalo porod, od kterého jsem samozřejmě nevěděla co čekat. V jednom jsme ale měli s manželem jasno - u porodu nebude (měla tam být mamka, ale to jsme ještě netušili, že kvůli covidu tam nebude moct ani ona).
Termín jsem měla 21. 3. 2020 a tašku jsem měla sbalenou už tak měsíc předem. Když už bylo kolem termínu, dělali jsme si s manželem srandu, kdy se nesmí narodit (protože už tam někdo měl narozeniny nebo jsme zrovna někde měli být). Jakoby se to dalo naplánovat. Ale synovi se ven nechtělo. Dával si na čas. Dokonce ho nepřiměl ani Hamilton… Nakonec mi naplánovali vyvolání.
Na vyvolání jsem měla jít 31. 3.. Všichni v okolí mi radili, co bych měla zkusit, abych se rozrodila spontánně. Nakonec jsem ještě den před nástupem do porodnice zkoušela umývat okna (dle mamčiných kolegyň a kamarádčiných švagrových zaručený způsob, jak si porod vyvolat), ale syn prostě ven nechtěl.
Nakonec jsem 31. 3. v 7 ráno nastoupila do porodnice. Původně jsem chtěla do jiné, ale mamka mě přemluvila na tuto, vzhledem k tomu, že v dané nemocnici pracuje. Byla jsem tam tedy protekčně a hlavně pod kontrolou. Po prohlídce mě zavedli na porodní sál a tam už si mě převzala porodní asistentka, která byla moc milá a vysvětlila mi, jak bude vše probíhat. Kolem půl deváté zavedli první tabletku, po které přišly první slabší kontrakce. Vzhledem k tomu, že jsem tam byla sama, celkem jsem se nudila. Zkoušela jsem teda chodit a houpat se na balónu a taky za mnou chodila na kontrolu staniční sestra. Po dvou hodinách, kdy se nic moc nezměnilo, mi zavedli druhou tabletu a to už začínalo mít větší grády. Když pak točili monitor, zjistili, že malýmu se kontrakce nelíbí, když jsem na zádech, takže jsem pak musela ležet jen na boku. To už kontrakce nabraly na obrátkách a já nevnímala nic jinýho než jen to jak je vydýchat. Nechala jsem si píchnout i epidural, který mi ulevil tak na 45 min a pak to začlo nanovo. Vzhledem k tomu, že malýmu se kontrakce nelíbily čím dál víc, dali mu nějaký monitor spodem přímo na hlavičku aby byl víc pod kontrolou. Porodní asistentka mi řekla, že další dávku epiduralu mi dát ještě nemůže, ale po domluvě s doktorkou mi stejně něco dali - to už jsem zase moc nevnímala, co mi říkají. A tak 10 min na to už se šlo tlačit. Bylo to náročný a vůbec mi to nešlo. Porodní asistentka vždy říkala, že už vidí hlavičku, ale při druhým zatlačení už jsem vůbec nemohla. Zkoušeli mi pomoct tlačením na břicho, ale nepomáhalo to. Až se pak vyměnila doktorka s asistentkou, která na mě „skočila“ a společnými silami jsme syna vytlačily. Byla to neskutečná úleva! Kdyby na mě neskočila, syn by tu možná nebyl. Sama bych to nezvládla a syn měl navíc i omotanou šňůru kolem krku. Následně jsem ještě od staniční sestry slyšela, že už chystali zvon…
Vše jsme naštěstí zvládli a já byla nakonec i ráda, že u porodu byl pouze personál. I tak jich tam bylo asi 6 a nedovedu si představit, že by jim tam zavazel ještě manžel nebo mamka.
Těsně po porodu jsem si říkala, že už nikdy… A to jsem rodila chvilku (v 15:25 byl syn venku). Nedovedu si představit, že někdo rodí třeba dva dny…
Po porodu na mě taky konečně přišla ta nekonečná láska k synovi, kterou jsem si před tím nedokázala představit. A kdo ví, třeba se časem dočká i nějakého sourozence 
Přečtěte si také
Ve dvaceti jsem přesně věděla, jak budu žít po čtyřicítce. Realita je úplně jiná
- Anonymní
- 31.08.26
- 3188
Tento deníček je spíš takové zamyšlení, bilancování. Nedávno jsem sfoukla 40 svíček – samozřejmě symbolicky – a tak nějak na mě dolehlo, že už rozhodně nejsem mladá. Střední věk, to zní hrozně....
Manžel chce třetí dítě. Já už ale další mateřství nezvládnu
- Anonymní
- 31.08.26
- 1982
Máme dvě malé děti a manžel začal mluvit o třetím. Vždycky si prý přál velkou rodinu a nechce, abychom jednou litovali, že jsme to nezkusili. Jenže já jsem po dvou těhotenstvích, porodech a letech...
V Tunisku jsem zjistila, že all inclusive neznamená, že si můžete odpočinout
- Anonymní
- 31.08.26
- 3611
Když jsme vybírali dovolenou, manžel rázně prohlásil, že do Egypta nikdy. Tam totiž hrozí střevní potíže, o které rozhodně nestojíme. Ale kam tedy, když je všude tak draho? Nakonec to vyhrálo...
Máma nás celý život ignorovala. Teď je nemocná a chce, abychom se starali
- Anonymní
- 31.08.26
- 9478
Máma teď leží v nemocnici a moje sestra jí nosí ovoce, pyžamo a časopisy. Já tam nechodím. A čím víc se na mě rodina dívá jako na bezcitnou dceru, tím víc si říkám, jestli bych se za to vlastně...
Sestra mi pořád dává svoje dítě na hlídání. Když odmítnu, jsem sobec
- Anonymní
- 31.08.26
- 3860
Nejdřív jsem sestře pohlídala syna jednou za čas, protože jsem jí chtěla pomoct. Jenže z občasné výpomoci se stala samozřejmost. Dnes mi vozí dítě skoro každý pátek a rodina se tváří, že když jsem...
„Trestáš vlastní děti!“ Vyčítá mi rodina, že jsem omezila kontakt s babičkou
- Anonymní
- 30.08.26
- 12079
U vlastní mámy člověk tak nějak automaticky čeká, že bude stát na jeho straně. Jenže já jsem zjistila, že někdy může být největší problém právě to, když vlastní rodina odmítne přijmout, že už...
Ženská v autobuse odmítla pustit mé tříleté dítě. Oba jsme skončili na podlaze
- Anonymní
- 30.08.26
- 18272
Vždycky si říkám, že svého syna naučím slušnému chování. Naštěstí můj muž je hotový gentleman a tak má to nejdůležitější stále před očima. Svůj vzor. Jsem za to neskutečně ráda, protože vidím, že k...
Rodiče Mileny (22) se jí smáli, že chodí na terapii. Teď se diví, jak se změnila
- Anonymní
- 30.08.26
- 7540
„Takže ty vážně chodíš k psychologovi?“ zeptala se Milenina máma a začala se smát. Její táta se přidal. Pro ně byla terapie něco pro lidi, kteří si neumějí poradit sami. Milena tehdy raději mlčela....
Myslela jsem, že až děti vyrostou, budu mít konečně svůj život. Spletla jsem se
- Anonymní
- 30.08.26
- 8832
Rodičovství mě vždycky bavilo a naplňovalo. Přesto jsem se, jak děti rostly, těšila na chvíli, kdy se osamostatní a já budu mít zase víc času na svůj vlastní život. Vždycky jsem měla hodně koníčků,...
Syn si nechal propíchnout ucho. Sousedky se mě začaly ptát, jestli je gay
- Anonymní
- 30.08.26
- 906
Můj syn byl na letní brigádě v Anglii. Odjel tam skoro na dva měsíce a mě to nevadilo. Říkala jsem si, že aspoň se osamostatní a získá zkušenosti. Když se vrátil, překvapil mě novou ozdobou....
To je trošku mimo. 
Spíš to piš zakladatelce. 
