Ach, ten osud
- O životě
- Ivaninka
- 30.09.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb od školy přes práci až k těhotenství. Ukázka toho, že osud si pro nás přichystal nejen ty špatné zásahy, ale i ty dobré. Jsem sice velmi mladá, 21 let, mám celý život před sebou, ale i tak se nebojím tvrdit, že ve svých letech jsem toho zažila víc než mé kamarádky v 25 letech. Jsem přesvědčená o tom, že do mého života prostě každou chvilku zasáhne nějaká tajemná síla, která mě nasměruje zase o pár stupňů dál, než to původně vypadalo.
V 9. třídě základní školy jsem se měla rozhodnout, stejně jako všichni ostatní, co bude s mým životem dál. Ale ono je to docela těžké ve 14 letech se rozhodnout, co dál, když není žádný obor, který by vás vyloženě bavil. Rodiče mi neustále podsouvali gymnázium, ale to jsem nechtěla. Učení mě nebavilo, byla jsem pěkný „flink“, spíš jsem chtěla sedět u počítače a bavit se. Řekla jsem, že půjdu na počítačovou školu, kde je převážná většina kluků, a to by se mi líbilo. Mamce se to příliš nezamlouvalo, myslela si, že je mě tam škoda. Domluvila mi schůzku s psychologem, aby vyhodnotil, jaký mám potenciál a doporučil následující vzdělání. Pochopitelně jsem byla proti tomu, abych šla k nějakému cvokaři. Puberta se mnou mlátila ode zdi ke zdi.
Přišly jsme k psychologovi, kam jsem byla spíše donucená jít. Sedla jsem v čekárně na lavici a začala jsem dělat bubliny ze žvýkačky a prudila jsem tím mamku. Ale s ní to ani nehlo. Byla zvyklá. Pracovala totiž v dětské psychiatrické léčebně jako zdravotní sestra. Nicméně v ordinaci jsem se chovala už o poznání lépe. Zavřeli mě v místnosti, dali minutník a různé testy. Po cestě domů se mi mamka vysmála, že celou dobu, co jsem ty testy psala, tak mě z vedlejší místnosti pozorovali za zrcadlem. 
Poštou nám přišlo vyhodnocení, kde bylo napsáno, jak jsem nadprůměrně inteligentní leč se zjevnými známkami pubertálního chování. Doporučení znělo: gymnázium! Doma jsme se domluvili, že tedy půjdu dělat přijímací zkoušky na gymnázium, ale ať nikdo nepočítá s tím, že to udělám, protože se o to ani snažit nebudu. A jako druhou možnost si dám svojp „vysněnou“ počítačovou školu s velkým množstvím chlapců
V den příjimaček jsem byla zase nanejvýš v pohodě, žvýkala jsem si žvýkačku, na chodbě jsem se vykecávala s maminkou a sestrou a ony se za mě styděly, neboť jsem se neustále něčemu hihňala a znervózňovala jsem ty šprty kolem, co se na gympl chtěli za každou cenu dostat Nevím, zda tomu chtěl osud, nebo to byla jen náhoda, ve výsledcích stálo, že jsem na 30. místě a škola příjme 30 studentů. Toho 30. studenta ale museli podle zákona přijmout až na odvolání a tak jsem šla dělat přijímačky ještě na onu počítačovou školu, kde ze mě byli naprosto nadšení jak učitelé, tak i studenti-kluci, kteří svůj obdiv ke mně (hlavně k mé džínové minisukni dávali najevo hlasitým pískáním, které mě doprovázelo celou cestu po chodbách školy. Cestou domů mi maminka povídá: „No a sem bys chtěla jít, jo?“. A bylo rozhodnuto. Ač jsem nechtěla, skončila jsem na gymnáziu.
Gymnázium jsem prolezla bez jakéhokoli snažení, nic jsem se neučila, jen jsem si občas napsala nějaký taháky na písemky a tím to pro mě končilo. Přípravy na maturitní zkoušku byly také velmi strohé. Dva týdny před maturitou jsme se se spolužačkou odstěhovaly na chatu, kde jsme se víc bavily než učily. Myslím, že jsme měly za sebou víc vykouřených cigaret než přečtených stránek s maturitními otázkami. Ač tomu snad ani nikdo nevěřil, odmaturovala jsem!
Odstěhovala jsem se z Jižních Čech do Plzně za přítelem, kde jsem v září nastoupila na vysokou školu pedagogickou - obor fyzika. Vydržela jsem tam do prosince, ale moc jsem tam nechodila, nebavilo mě to a hlavně jsem měla jiné cíle než být 5 let zavřená zase ve škole. Vzhledem k tomu, že mám nemocnou štítnou žlázu a mohu mít problémy s otěhotněním, bylo pro mě na prvním místě založit rodinu a to co nejdřív. Nechtěla jsem čekat do nějakých 25 let a třeba i ztratit tu možnost otěhotnět. Přece jen člověk nikdy neví, co bude. A tak začala má další životní etapa a to cesta za prací a následně i rodinou.
Od prosince jsem hledala práci. Stále jsem nic nenacházela, až v dubnu jsem šla na pohovor v Plzni do Intersparu, kde ze mě byli nadšení. Pomohlo mi i to, že jsem při studiu na gymnáziu chodila na brigádu na pokladnu do Intersparu v Táboře. Rovnou se mnou udělali i druhé kolo pohovoru přímo s ředitelem hypermarketu a bylo vyhráno. Přijali mě na pozici hlavní pokladní. Byla jsem nadřízená všech pokladních, které tam pracovaly. Obnášelo to spoustu papírování a ještě více zodpovědnosti, ale neskutečně mě to bavilo. Jenže ejhle, po měsíci jsem skončila, neboť potřebovali propustit větší množství zaměstnanců a já byla první na ráně, jelikož jsem byla ve zkušební lhůtě. Tak zase začalo hledání práce, lítání na úřad práce a po pohovorech. Byla jsem bez peněz, jelikož jsem neměla ani nárok na žádnou podporu. Tak mě živil přítel.
Na začátku sprna jsem začala pracovat v největším nákupním centru v Západních Čechách v Kenvelu jako asistentka prodeje čili prodavačka. Práce mě zase bavila, ale chtěla jsem mířit o něco výš. Už takhle mi připadalo, že jsou ty ostatní prodavačky naprosto neschopné a já musím dělat všechno za ně. Při práci jsem stále pokukovala na internetu, jestli by se nenašla nějaká jiná práce. V březnu jsem na stránkách jobs.cz narazila na inzerát, že do Kenvela v Plzni přijmou zástupce vedoucího prodejny. Což jsem věděla, že takový člověk dělá úplně to samé jako vedoucí, jen má míň peněz, ale pořád má víc než prodavačka a hlavně zase větší zodpovědnost a víc práce. Většinu té práce jsem stejně dělala, jen ne oficiálně. Hned jsem se chopila šance a odeslala jsem životopis. Domluvila jsem si pohovor v Praze. Bylo to skvělé, na pohovoru jsem jim vysvětlila, jak už všechno umím. Nejvíc se jim ale líbilo, že jsem jim řekla, že bych tam všechny vyházela, protože jsou neschopné a přijala bych jiné lidi, kteří tu práci chtějí a dělali by jí líp. Na konci pohovoru mi rovnou řekli, že mě berou. Byla jsem v sedmém nebi.
Následně jsem si uvědomila, že už je to rok, co jsem vysadila antikoncepci a začali jsme se s přítelem snažit o miminko. Ale co, pořád jsem si řikala, že to doteď nevyšlo, tak kdo ví, jak dlouho to ještě nevyjde. V květnu ale asi zase zasáhl osud a nám se zadařilo. Na začátku června jsem zjistila, že jsem konečně těhotná. Druhý den jsme s přítelem jeli k mé gynekoložce, která mi těhotenství potvrdila a ihned mi vystavila neschopenku. V práci ze mě byli na mrtvici. Konečně si sehnali někoho schopného postarat se o vedení obchodu, všechno mě naučili a já jim jen tak z ničeho nic přinesla papír, že už druhý den nejdu do práce
Aby toho nebylo málo, za nedlouho se přítel dozvěděl, že u nich ve fabrice ruší nějaké oddělení a jejich oddělení zruší také. Asi další zásah osudu. Takže v Plzni už nás nic nedrželo a my jsme se začátkem září začali stěhovat zpět do Jižních Čech, kde budeme bydlet v domku přítelových rodičů. Budeme pro sebe mít jedno patro, takže se zabydlujeme, necháváme si dělat novou kuchyň, přítel jde zítra naposledy do práce a v pondělí už zase nastupuje do práce nové. A moje těhotenství? Nyní jsem ve 22. týdnu gravidity, vše je v naprostém pořádku a čekáme holčičku, které dáme nejspíš jméno Danielka. A já jsem zvědavá, co pěkného nás v životě ještě čeká a kolikrát ještě zasáhne onen osud
Jestli jste zvládli dočíst až sem, velice vás obdivuji. Sama jsem udivená, kolik jsem toho napsala
Přečtěte si také
„Zničili jste mi budoucnost.“ Tohle nám syn řekl po přijímačkách
- Anonymní
- 26.06.26
- 324
Věděla jsem, že nepřijetí na vysokou školu syna zasáhne. Nečekala jsem ale, že místo zklamání přijde vztek. A že za svůj neúspěch začne obviňovat nás.
Muž chtěl třetí dítě, já už ne. Vyřešila to za nás až jeho vážná nemoc
- Anonymní
- 26.06.26
- 194
O třetím dítěti jsme se začali bavit ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že konečně zase začínám dýchat. Děti byly větší, nocí ubývalo, život se pomalu skládal do nějakého rytmu. A právě tehdy přišel...
Vydělávala jsem víc než manžel. Rodičák mě ale srazil na úplné dno reality
- Anonymní
- 26.06.26
- 246
Ještě pár měsíců před porodem jsem měla pocit, že máme s manželem věci nastavené fér. Oba jsme pracovali, já dokonce vydělávala o trochu víc než on. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela jako nad něčím...
Doma máme klid, děti a účty. S jiným mužem jsem si vzpomněla, že jsem žena
- Anonymní
- 26.06.26
- 215
Doma nemáme hádky, křik ani velké drama. Máme funkční manželství, děti, účty a každodenní provoz, který navenek vypadá úplně normálně. Jenže mezi mnou a manželem už dávno není blízkost, touha ani...
Jsem jeho milenka a chřadnu čekáním. Bojím se, že ženu nikdy neopustí
- Anonymní
- 26.06.26
- 171
Už tři roky miluji ženatého muže. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že se mnou zažívá něco, co nikdy předtím nepoznal, a že chce být jednou se mnou. Jenže pořád neodchází. Říká, že ho s...
Snoubenec mi roky tajil, že platí nájem své bývalé partnerce. Asi nechci svatbu
- Anonymní
- 25.06.26
- 1679
Do svatby nám zbývalo jen pár týdnů a já se těšila, že už máme to nejnáročnější za sebou. Místo radosti z blížícího se velkého dne ale přišel šok, po kterém jsem začala přemýšlet, jestli svého...
Našel si jinou. Ale já musela vysvětlit dvouleté dceři, proč už s námi táta není
- Anonymní
- 25.06.26
- 997
Když mi manžel řekl, že se zamiloval do kolegyně z práce, mojí první reakcí nebyl křik. Ale uzavření se do sebe. Totální zděšení, co bude následovat. Dceři byly pouhé dva roky. Hrála si ve své...
Je mi 38 a chci dítě. Výsledky testů mě ale šokovaly: Jsem prý v přechodu!
- Anonymní
- 25.06.26
- 952
Celý život jsem žila v přesvědčení, že na všechno je dost času. Nechtěla jsem v pětadvaceti zapadnout do stereotypu plenek, vaření a mateřské dovolené. Chtěla jsem nejdřív něco dokázat. Vybudovala...
Zhubla jsem z velikosti 48 na 38. Manžel mě ale přestal chtít
- Anonymní
- 25.06.26
- 948
Dřív jsem nosila velikost 48, měla velká prsa, měkké břicho, výrazné boky i stehna. Takovou si mě manžel vzal a taková ho přitahovala. Jenže já jsem změnila životní styl, začala se hýbat, zhubla na...
Jsem matka, která si užívá noční život. Sousedé mě řeší víc než vlastní život
- Anonymní
- 25.06.26
- 785
„A to jako necháš dítě doma a jdeš se bavit?“ řekla mi sousedka přes plot. Neřekla to nějak útočně, spíš zvědavě... A dřív by mě to možná i zranilo, ale teď už ne. Jsem dál. A necítím potřebu se...
Tak přeji ať v tom pokračuje a máte se fajn 
… jak píše Betty výše…trošku pokory, holka a rozhlídni se více kolem sebe.
a přeji hodně štěstí s malou 
A to je teď IN být ve dvou pracích během chvíle? 
zamysli se nad sebou, NIC jsi zatím nedokázala…
Neudělala nic špatnýho, tak jí proboha nechte, kdo jí chcete psát, že nic nedokázala proboha!!! Dokázala, dá život miminku 
Je mi te lito 