Anděl strážný
- Porod
- baldurka
- 27.01.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Příběh mého druhého porodu, o tom, jak člověk míní a život mění... Ahoj, nejdříve pár slov o mně. Je mi 35 let a jsem 4 roky vdaná. V roce 2013 jsem prodělala mimoděložní těhotenství, měsíc poté konizaci děložního čípku. Měla jsem strach jak a kdy zase otěhotněním, ale štěstí stálo na naší straně a 3 měsíce po konizaci jsem byla opět těhotná.
Vše bylo tentokrát v pořádku, těhotenství bez problémů, nakonec jsem porodila plánovaným císařem ve spinální anestezii, protože malá měla nožičky v porodních cestách. Když bylo prvorozené zhruba rok a půl, tak jsme si s manželem řekli, že je čas na druhý mimčo.
Otěhotnění mi trvalo tentokrát rok. Tím jsem se vůbec nestresovala, od 18 měsíců malé jsem byla opět ve své práci, která mě baví a užívala jsem si ji. V dubnu 2016 jsem našla // a těšila se na těhotenství a doufala v pohodový porod. Osud tomu však chtěl trošku jinak.
Jsem ve 35. týdnu těhotenství. Je 25.11. večer a Eliška (první dcerka, 3 roky) je nějaká zelená. Stěžuje si na bolest bříška. Zkoušíme jí různě ulevit, pak usíná. Kolem 23. hodiny přichází první zvracení, převlíkáme s manželem komplet postel, podařilo se jí trefit všechno. Valím se s povlečením dolů do prádelny, hážu do pračky. Eliška opět usíná.
Po 2 hodinách zvracení číslo 2. Opět povlíkáme postel, zase cesta dolů do prádelny, první várku hážu do sušičky, druhou do pračky. No zkrátím to… lítali jsme celou noc, snaha nasměrovat blindící polospící dítě směrem ke kýblu prostě nevychází. 
Je 5 hodin ráno, naspáno nula nula nic. Začíná mě bolet břicho. Manžel odjíždí do práce, dělá 24 hodinové směny. Pracuje 90 km od domova, jezdí vlakem, ale tentokrát si raději bere auto. Je hodně nevyspalý, kladu mu na srdce, ať jede opatrně a hlavně ať je raději stále na telefonu.
Břicho mě bolí víc a víc, ale v kuse. Jdu si na chvíli lehnout k dcerce, ta sladce spí. Tak na hodinu se mi podaří usnout, pak si jdu zkusit dát sprchu, že to budou asi poslíčci, který jsem nikdy doposud nezažila. Teplá voda se mnou nedělá vůbec nic.
Kolem půl osmé Eliška vstane, už vypadá líp, jde koukat na pohádky. Já se kroutím v posteli a píšu na eMimino k nám do skupiny. Jestli mezi kontrakcema musí být pauza, anebo můžou bolet v kuse. Začíná mi být opravdu ouvej, rozhodnu se, že půjdu nahoru za tchánem (tchánovci bydlí s námi v jednom domě), aby mě odvezl do nemocnice.
Zvedám se a lup… bojím se podívat dolů, protože tuším, že to nebude plodová voda. Můj instinkt mě neklame, teče ze mně krev jako z kohoutku. Ihned jsem si vybavila deníček jedné zdejší uživatelky, které se stalo to samé. 
V tu chvíli vím, že je zle, že mám s největší pravděpodobností abrupci placenty a že si možná naši holčičku nepochovám. Ač mě strach svírá celý tělo, jednám absolutně s chladnou hlavou. Jdu na WC, krvácení se zmírňuje. Vytáčím 155, popisuji situaci, paní dispečerka mi dává pár pokynů a uklidňuje mě, že rychlá je na cestě.
Poté vytáčím svoji tchýňku, která je u mě snad ve vteřině. Vidím v jejích očích veliké obavy, ale jedná racionálně, dobaluje mi pár věcí do tašky, jde z ní klid a to mi pomáhá. Dodnes jí za to děkuju. Eliška je stále naštěstí zabraná do pohádky.
Během 10 minut přijíždí sanita. Posádka je moc milá, odvádí mě do sanitky na lehátko, napichují kanylu. Mám už dost nízký tlak, jsem bledá a apatická. Bolesti břicha už mám hodně veliký, ale myslím jen na jedno… prosím, ať se malá pohne, ať jí bije srdíčko, ať to přežije.
Za chvíli jsme v nemocnici, vezou mě na monitor… přikládají sondy na břicho, nechci se tam ani podívat… „Srdíčko bije,“ říká sestřička a já poprvé děkuju někam tam nahoru. Převáží mě na sál. Udělají mi ultrazvuk, abrupce placenty je potvrzená. Rychle mě připravují na operaci, pořád krvácím a začínám být mimo. V hlavě mi hučí… už mě řízněte, už ji vyndejte. Usínám…
Slyším hlasy, probouzejí mě z narkózy. Jsem mimo, ale ptám se, co malá. „Slyšeli jsme ji plakat,“ říká nějaká sestřička, v tu chvíli zase usínám. Probouzím se na JIP, všechno mě bolí, jsem úplně vyšťavená. Po prvním císaři jsem byla jako laňka. Zjišťuju, že mám v krku napíchlou kanylu, z břicha mi jdou 3 dreny. Je mi to divný.
Hned se ptám sestřičky na malou. Ta neví nic konkrétního, volá na dětskou JIP. Pan doktor mi prý přijde říct. Jsem vyplašená… za chvíli přichází a po pár větách děkuju tam někam nahoru podruhé. Malinká to zvládla.
Museli ji po porodu trochu prodýchnout, teď je na podpoře dýchání, ale doktor je veliký optimista. Jsem šťastná! Po chvíli za mnou přichází „můj“ anesteziolog a doktor, který mě operoval. Oba se na mě dívají nějak vyplašeně a já se dozvídám, proč… Měla jsem masivní krvácení, srážlivost krve na nule, museli o mě hodně zabojovat.
Kanylu na krku jsem dostala kvůli transfúzím krve, tímto místem to do těla teče nejrychleji. Nakonec jsem dostala 5 krevních transfúzí a 4 plazmy. Teď jsem zase vyplašená já, ujišťuji je, že je mi už líp a moc jim děkuju. Když odešli, tak jsem si začala v plný síle uvědomovat, co se vlastně stalo a že náš anděl strážný měl s námi oběma ten den hodně práce.
Závěrem: Naše Štěpánka se narodila 26.11.2016 v 10:30 hodin. Vážila krásných 3060 gramů, měřila 48 cm. Na podpoře dýchání byla 36 hodin, poté už zvládala všechno perfektně sama. Apgar skore 4-6-6.
Riziko postižení je minimální, placenta od abrupce do porodu fungovala ještě na 30 %. Všechny vyšetření dopadly dobře. Co se týká mě, tak na JIP jsem strávila 2 dny. Poté 4 dny na normálním pokoji. Hojila jsem se dobře, vyndání drenů byla sice docela lahůdka, ale pak se mi hodně ulevilo. Proč nastala abrupce placenty, se neví. Z nemocnice nás pustily 10. den, z toho 4 dny jsme spolu strávily na pokoji, které mají k dispozici dětské JIP.
Děkuju manželovi a celé mojí rodině, která pomáhala, kde se dalo. Děkuju všem lékařům a sestrám, jejich přístup byl po celou dobu profesionální a lidský. A v neposlední řadě přeju všem maminkám, ať jejich příběhy mají vždy šťastný konec!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1464
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 850
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1481
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 615
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 366
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19947
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2567
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2828
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2553
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1710
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Velika gratulace ke Stepance - krasne jmeno, mame taky v sirsi rodine jednu - a opravdu 
a manžela jsem viděla poprvé brečet, myslím že si to taky užil 
Preju vam uz jen to dobre a hlavne zdravicko 
jsem ráda, že to nakonec všechno dobře dopadlo, přeji Vám s malou moc zdravíčka a hyčkejte ty andílky, je dobré mít je na své straně 
každopádně moc gratuluju k Adince 
Holky statečné, přeji už jen hodně štěstí