Anděl strážný
- Porod
- baldurka
- 27.01.17
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Příběh mého druhého porodu, o tom, jak člověk míní a život mění... Ahoj, nejdříve pár slov o mně. Je mi 35 let a jsem 4 roky vdaná. V roce 2013 jsem prodělala mimoděložní těhotenství, měsíc poté konizaci děložního čípku. Měla jsem strach jak a kdy zase otěhotněním, ale štěstí stálo na naší straně a 3 měsíce po konizaci jsem byla opět těhotná.
Vše bylo tentokrát v pořádku, těhotenství bez problémů, nakonec jsem porodila plánovaným císařem ve spinální anestezii, protože malá měla nožičky v porodních cestách. Když bylo prvorozené zhruba rok a půl, tak jsme si s manželem řekli, že je čas na druhý mimčo.
Otěhotnění mi trvalo tentokrát rok. Tím jsem se vůbec nestresovala, od 18 měsíců malé jsem byla opět ve své práci, která mě baví a užívala jsem si ji. V dubnu 2016 jsem našla // a těšila se na těhotenství a doufala v pohodový porod. Osud tomu však chtěl trošku jinak.
Jsem ve 35. týdnu těhotenství. Je 25.11. večer a Eliška (první dcerka, 3 roky) je nějaká zelená. Stěžuje si na bolest bříška. Zkoušíme jí různě ulevit, pak usíná. Kolem 23. hodiny přichází první zvracení, převlíkáme s manželem komplet postel, podařilo se jí trefit všechno. Valím se s povlečením dolů do prádelny, hážu do pračky. Eliška opět usíná.
Po 2 hodinách zvracení číslo 2. Opět povlíkáme postel, zase cesta dolů do prádelny, první várku hážu do sušičky, druhou do pračky. No zkrátím to… lítali jsme celou noc, snaha nasměrovat blindící polospící dítě směrem ke kýblu prostě nevychází. 
Je 5 hodin ráno, naspáno nula nula nic. Začíná mě bolet břicho. Manžel odjíždí do práce, dělá 24 hodinové směny. Pracuje 90 km od domova, jezdí vlakem, ale tentokrát si raději bere auto. Je hodně nevyspalý, kladu mu na srdce, ať jede opatrně a hlavně ať je raději stále na telefonu.
Břicho mě bolí víc a víc, ale v kuse. Jdu si na chvíli lehnout k dcerce, ta sladce spí. Tak na hodinu se mi podaří usnout, pak si jdu zkusit dát sprchu, že to budou asi poslíčci, který jsem nikdy doposud nezažila. Teplá voda se mnou nedělá vůbec nic.
Kolem půl osmé Eliška vstane, už vypadá líp, jde koukat na pohádky. Já se kroutím v posteli a píšu na eMimino k nám do skupiny. Jestli mezi kontrakcema musí být pauza, anebo můžou bolet v kuse. Začíná mi být opravdu ouvej, rozhodnu se, že půjdu nahoru za tchánem (tchánovci bydlí s námi v jednom domě), aby mě odvezl do nemocnice.
Zvedám se a lup… bojím se podívat dolů, protože tuším, že to nebude plodová voda. Můj instinkt mě neklame, teče ze mně krev jako z kohoutku. Ihned jsem si vybavila deníček jedné zdejší uživatelky, které se stalo to samé. 
V tu chvíli vím, že je zle, že mám s největší pravděpodobností abrupci placenty a že si možná naši holčičku nepochovám. Ač mě strach svírá celý tělo, jednám absolutně s chladnou hlavou. Jdu na WC, krvácení se zmírňuje. Vytáčím 155, popisuji situaci, paní dispečerka mi dává pár pokynů a uklidňuje mě, že rychlá je na cestě.
Poté vytáčím svoji tchýňku, která je u mě snad ve vteřině. Vidím v jejích očích veliké obavy, ale jedná racionálně, dobaluje mi pár věcí do tašky, jde z ní klid a to mi pomáhá. Dodnes jí za to děkuju. Eliška je stále naštěstí zabraná do pohádky.
Během 10 minut přijíždí sanita. Posádka je moc milá, odvádí mě do sanitky na lehátko, napichují kanylu. Mám už dost nízký tlak, jsem bledá a apatická. Bolesti břicha už mám hodně veliký, ale myslím jen na jedno… prosím, ať se malá pohne, ať jí bije srdíčko, ať to přežije.
Za chvíli jsme v nemocnici, vezou mě na monitor… přikládají sondy na břicho, nechci se tam ani podívat… „Srdíčko bije,“ říká sestřička a já poprvé děkuju někam tam nahoru. Převáží mě na sál. Udělají mi ultrazvuk, abrupce placenty je potvrzená. Rychle mě připravují na operaci, pořád krvácím a začínám být mimo. V hlavě mi hučí… už mě řízněte, už ji vyndejte. Usínám…
Slyším hlasy, probouzejí mě z narkózy. Jsem mimo, ale ptám se, co malá. „Slyšeli jsme ji plakat,“ říká nějaká sestřička, v tu chvíli zase usínám. Probouzím se na JIP, všechno mě bolí, jsem úplně vyšťavená. Po prvním císaři jsem byla jako laňka. Zjišťuju, že mám v krku napíchlou kanylu, z břicha mi jdou 3 dreny. Je mi to divný.
Hned se ptám sestřičky na malou. Ta neví nic konkrétního, volá na dětskou JIP. Pan doktor mi prý přijde říct. Jsem vyplašená… za chvíli přichází a po pár větách děkuju tam někam nahoru podruhé. Malinká to zvládla.
Museli ji po porodu trochu prodýchnout, teď je na podpoře dýchání, ale doktor je veliký optimista. Jsem šťastná! Po chvíli za mnou přichází „můj“ anesteziolog a doktor, který mě operoval. Oba se na mě dívají nějak vyplašeně a já se dozvídám, proč… Měla jsem masivní krvácení, srážlivost krve na nule, museli o mě hodně zabojovat.
Kanylu na krku jsem dostala kvůli transfúzím krve, tímto místem to do těla teče nejrychleji. Nakonec jsem dostala 5 krevních transfúzí a 4 plazmy. Teď jsem zase vyplašená já, ujišťuji je, že je mi už líp a moc jim děkuju. Když odešli, tak jsem si začala v plný síle uvědomovat, co se vlastně stalo a že náš anděl strážný měl s námi oběma ten den hodně práce.
Závěrem: Naše Štěpánka se narodila 26.11.2016 v 10:30 hodin. Vážila krásných 3060 gramů, měřila 48 cm. Na podpoře dýchání byla 36 hodin, poté už zvládala všechno perfektně sama. Apgar skore 4-6-6.
Riziko postižení je minimální, placenta od abrupce do porodu fungovala ještě na 30 %. Všechny vyšetření dopadly dobře. Co se týká mě, tak na JIP jsem strávila 2 dny. Poté 4 dny na normálním pokoji. Hojila jsem se dobře, vyndání drenů byla sice docela lahůdka, ale pak se mi hodně ulevilo. Proč nastala abrupce placenty, se neví. Z nemocnice nás pustily 10. den, z toho 4 dny jsme spolu strávily na pokoji, které mají k dispozici dětské JIP.
Děkuju manželovi a celé mojí rodině, která pomáhala, kde se dalo. Děkuju všem lékařům a sestrám, jejich přístup byl po celou dobu profesionální a lidský. A v neposlední řadě přeju všem maminkám, ať jejich příběhy mají vždy šťastný konec!
Přečtěte si také
„S tou ženskou si jenom kazí život.“ Tchyně mě pomlouvá, ale neví, že to vím
- Anonymní
- 22.09.26
- 1711
„S tou ženskou si jenom kazí život. Kdyby byl sám, mohl mít dávno děti.“ Ta věta mě zastihla ve chvíli, kdy jsem stála v naší kuchyni a skládala nádobí do myčky. Přes zeď jsem slyšela hlas...
Kolegyně přes léto příšerně přibrala. Mám se jí na to zeptat, nebo to ignorovat?
- Anonymní
- 22.09.26
- 2376
Dnes už je povědomí o důvodech nabytí větší hmotnosti daleko rozšířenější než dřív. Když se kolegyně po dvou měsících vrátila do práce s deseti kily navíc, zbystřila jsem.
Kamarádka mi přivezla dárek, který nepotřebuji. Bylo mi hloupé to odmítnout
- Anonymní
- 22.09.26
- 782
S kamarádkou se známe snad patnáct let, takže už se známe dost dobře. Když mi před časem říkala, že doma vyklízí kuchyň a má nějaké věci navíc, vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Říkala jsem jí,...
Ve školce je dcera andílek. Doma kvůli maličkostem křičí a kope nohama
- Anonymní
- 22.09.26
- 548
Učitelky popisují naši pětiletou dceru jako klidnou a poslušnou holčičku. Jenže chvíli po návratu domů přichází pláč, křik a někdy i kopání. Dlouho jsem si myslela, že dělám něco špatně. Pak mi...
Dcera babičce schovala drahý šperk. Ta pak obvinila mě, že jsem ho ukradla
- Anonymní
- 22.09.26
- 570
Byly jsme s Aničkou na návštěvě u mé babičky. Je jí 85, nohy jí moc neslouží, ale paměť má jako slon. Aničce je pět let a má období, že miluje šperky a vše, co se třpytí. Když jsem odběhla pro...
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 3824
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 2610
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 2837
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 1721
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 7153
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
Velika gratulace ke Stepance - krasne jmeno, mame taky v sirsi rodine jednu - a opravdu 
a manžela jsem viděla poprvé brečet, myslím že si to taky užil 
Preju vam uz jen to dobre a hlavne zdravicko 
jsem ráda, že to nakonec všechno dobře dopadlo, přeji Vám s malou moc zdravíčka a hyčkejte ty andílky, je dobré mít je na své straně 
každopádně moc gratuluju k Adince 
Holky statečné, přeji už jen hodně štěstí