Andělíček
Příběh o tom, jak jsme s přítelem byli šťastní, jak vše šlo podle krásných snů a představ a jak vše skončilo úplně jinak... 31. týdnů štěstí se rozplynulo ve vteřině...
Téměř dva roky jsme se s přítelem snažili o miminko. On v pořádku, já trošku rozházené cykly, ale zatím jsem to nijak neřešila. Odmítla jsem hormony a nějaké zákroky či umělé oplodnění, věděla jsem, že to prostě půjde a nechtěla jsem do sebe cpát hormony a jiné léky. Věřila jsem bylinkám (nakonec mi gynex krásně srovnal cykly) a aleternativním věcem. Nijak jsem si zatím nedělala hlavu, že to nejde a neplakala jsem každý měsíc na wc s těhotenským testem, který byl pouze s jednou čárkou… já věděla, že to vyjde, uvnitř jsem si byla jistá!!
Jednoho dne jsem dostala kontakt na jednoho léčitele, který se zabývá poruchami plodnosti a má úžasné výsledky. Tak jsem si řekla, že to zkusím, věřím těmto věcem… byla jsem tam v březnu… bylo to úžasné, jen se mě dotkl a věděla jsem že se v těle něco děje… březen byl vůbec krásný, po 8 letech mě přítel požádal o ruku… a co se dále nestalo?… ano… v dubnu, přesně 28. 4., měsíc po návštěvě léčitele a téměř dvou let snažení, jsem na wc seděla konečně s pozitivním testem. Nevěděla jsem zda plakat radostí, křičet, skákat, úžasný pocit. Každá, která jste to zažila, víte jak nádherný pocit to je. ❤️
Věděla jsem, že je ještě brzy na to jít k doktorovi, tak jsem se objednala až na 7tt, aby bylo už něco vidět… a ano bylo… krásný puntík s blikajícím srdíčkem… opět nádherný pocit ❤️… vše šlo krásně, každá kontrola v pořádku, oba screeningy negativní a potvrzen můj vytoužený chlapeček Kubíček.❤️
Dny a týdny utíkaly… já měla už vše téměř nakoupené i kočárek… bylo mi krásně, žádné nevolnosti, žádné tvrdnutí břicha, cítila jsem krásné pohyby, chodila jsem do práce, bříško jsem měla malé, téměř žádné, ale vše bylo v pořádku dle paní doktorky… jednoho dne jsem z ničeho nic začala cítit pohyby hrozně málo, max jednou za den, ale měla jsem angelsound, kde srdíčko bylo krásně slyšet. Přítel je lékař, tak mě vzal na uzv a tam srdíčko také krásně blikalo. Říkala jsem si, už jsem ve 30tt tak má méně místa a pohyby budou menší. Placenta je vpředu tak to bude normální. Žádné bolesti, žádné krvácení, žádné tvrdnutí… pak přišel onen osudný den…
Byl pátek 20.10. a já šla normálně do práce a od rána jsem měla lehké tvrdnutí břicha, ale nic hrozného… odpoledne přišel přítel z práce a jeli jsme domů za rodiči (bydlíme kvůli práci v severních Čechách a oba máme rodiny v jižních Čechách). Přijeli jsme asi v 9 večer, vše v pořádku, až na malé tvrdnutí břicha… najedli jsme se a šli jsme si lehnout asi kolem půl 11 večer, stále vše v pořádku, já se cítila úplně v pohodě…
Jedna bolest… druhá… třetí… ale nic hrozného… nic jsem příteli neříkala, aby sem ho nestresovala. Myslela jsem, že ještě počkám a pak bychom raději jeli do nemocnice, pokud to nepřejde. Nebyly to nijak velké bolesti, ale opakovaly se tak po 3 minutách… to už jsem příteli řekla, že je mám… v tu ránu ale „lup“… myslela jsem, že mi praskla voda, ale začala jsem silně krvácet…záchranka mě rychle transportovala do nemocnice, kde mě vzali na ozvy… bylo mi jasné, že je to zlé… sestřička hledala a hledala… najednou se ozvy našly, mě spadl obrovský kámen ze srdce… rychle tedy na uzv… a tam konec…
Během toho, než jsem přešla z jedné místnosti do druhé na ultrazvuk, malému přestalo srdíčko tlouct… obrazovka přede mnou a na ní krásné miminko, které se nehýbalo a to krásné blikání srdíčka, které jsem vždy tak ráda sledovala na uzv, najednou nebylo… zhroutila jsem se… přítel byl ve vedlejší místnosti a když přišel, podle mého pláče poznal, že je to špatné… ještě mě zatamponovali, dali léky proti krvácení a dali nás na porodní sál… dostala jsem epidural a bolesti přešly až do rána…celou dobu jsem krvácela, tlak téměř žádný, bylo mi zle, chtěla jsem císaře, ale teď zpětně jsem ráda, že jsem mohla rodit normálně… v 7 ráno mi zavedli tabletu, dali oxytocin na vyvolání a bolesti se rozjely… naštěstí mi neustále mohli připichovat epidural, tak se bolesti daly vydržet… asi po hodině mi píchli vodu a pak už vše šlo hrozně rychle…
Malý se narodil 21. 10. 2017, v 9:53, ve 31tt, s 1066 g… nechtěla jsem ho vidět, ale najednou jsem věděla, že musím.. nechala jsem si ho zabalit a pochovala jsem si ho, rozloučila jsem se s ním… přítel mi udělal krásné ač smutné fotečky… oba jsme se rozloučili a pak nám Kubíčka odnesli… navždy… byl tak krásný, byl mi tak moc podobný a vypadal jakoby spinkal… měl krásné vlásky… přesně takhle jsem si ho představovala…
Pak už si moc nepamatuji. Vím, že mě hodně šili, ač byl Kubíček menší, tak mě hodně potrhal a museli mě nastřihnout, ale psychická bolest byla tak obrovská, že jsem fyzickou necítila žádnou… převezli mě na pokoj, kde jsme s přítelem tiše plakali… 4 dny jsem byla v nemocnici, pak jsem se vrátila domů… bylo to hrozné, to prázdno. Všechny věci naštěstí přítel s mou sestrou uklidili, ale to prázdno najednou… nikde nic… skříň, kde jsem měla všechny věci pro malého, byla prázdná, přebalovací pult zmizel… tak prázdná duše ve mně… nedokážu to popsat, pochopí pouze maminky které si tímto prošly…
Nemít přítele, nezvládla bych to. Byl a je úžasný. Tak obrovská podpora od něj… ač jsem ho také slyšela tajně plakat, nedal to na sobě znát a hrozně mě podporoval a podporuje. Moc mu za to děkuji a neskutečně moc ho miluji. Náš vztah tato tragédie ještě více posílila.
Bohužel můj psychicky stav se zhoršoval, trpím od té doby na hrozné úzkosti a pláč, deprese, nespavost a tak jsem začala užívat antidepresiva, ač sem se jim zprvu bránila… díky za ně, moc mi pomohly a začínám se pomalu cítit lépe…
Jinak příčina toho co se stalo byla placenta… utrhla se a já mohu děkovat Bohu, že jsem mezi živými, že mám dělohu a nemusela jsem na císařský řez, který by prodloužil dobu na další snažení… placenta byla moc malá, měla na sobě hematom a snad i nějaké infarkty… malý strádal už 3 týdny a zaostával, proto to malinké bříško a menší pohyby… dávat si otázky „kdyby a kdyby“ nemá teď cenu, ale samozřejmě mi v hlavě vrtá, zda to má doktorka nemohla nějak poznat, vždyť ho měřila. Kontroly ale byly vždy během vteřiny hotové, ultrazvuk tak dvě vteřiny… Kubíčka mi to už nevrátí a já musím žít dál… žiji díky příteli, ale mám také obrovskou podporu od rodiny a přátel, za což všem moc děkuji!!!
Nakonec bylo štěstí, že jsme jeli za rodiči domů neboť u nás není porodnice a nevím, jak by to vše dopadlo, než by mě převezli jinam… Kubíček to věděl a počkal až dojedeme domů, opět mám takový pocit…
Měla jsem rodit na Vánoce, místo toho zapalují svíčku Kubíčkovi a Vánoce pro mě letos neexistují… za 14 dní jsem objednána opět k tomu léčiteli. Vrátila jsem se ke svému původnímu gynykologovi a věřím, že se mi vrátí Kubíčkova dušička nebo mi sešle dušičku miminka a bude na něj/ní dávat pozor. ❤️Počkáme ještě na jednu ms a věřím, že to vyjde brzy…
“Kubíčku, moc Tě s tatínkem milujeme a nikdy nepřestaneme, myslím na Tebe každý den a vím, že jsi stále po mém boku, cítím Tě.” ❤️
Všem maminkám, kterým se stalo něco podobného, přeji hodně moc sil a věřím že každá z nás se dočká té dušičky ❤️… já to vím!
Přečtěte si také
Tátovu novou přítelkyni jsem chtěla přijmout. Pak promluvil můj čtrnáctiletý syn
- Anonymní
- 29.10.26
- 1645
„Mami, to je dědova přítelkyně, nebo tvoje kamarádka?“ zeptal se mě čtrnáctiletý syn u nedělního oběda. Táta se zasmál, jeho nová přítelkyně zrudla a já měla chuť se propadnout. Ne kvůli synovi,...
Máma věřila sestře, že ji chci dát do domova. Pravda byla úplně jiná
- Anonymní
- 29.10.26
- 681
Na máminy šedesáté sedmé narozeniny jsem se dozvěděla, že jsem v naší rodině za tu nejhorší dceru. Dort objednala sestra, dárky nakoupila sestra a u stolu se probíralo, jak je skvělé, že se o mámu...
Usnula jsem vyčerpáním na gauči. Děti mezitím málem podpálily dům
- Anonymní
- 29.10.26
- 432
Když jste v takovém stadiu vyčerpání, kdy byste usnuli i vestoje opření o opěradlo tramvaje, mozek vám prostě vypoví službu. Jenže mně vypověděl ve chvíli, kdy jsem to nejméně potřebovala. Málem mě...
Manžel neumí platit online. Všechny účty platím já. Jeho lenost mě ničí
- Anonymní
- 29.10.26
- 402
V dnešní době, kdy si díky pár kliknutím objednáte nákup až do domu, zaplatíte letenky nebo vyřídíte úřady, žije můj manžel v pravěku. Má sice v kapse chytrý telefon (který moc neumí používat), ale...
Myslela jsem, že mě tchán obdivuje. Pak jsem zjistila, co řeší s mým mužem
- Anonymní
- 29.10.26
- 2038
Když tchán potřetí během nedělního oběda prohlásil, že takovou svíčkovou neměl ani v restauraci, skoro jsem se začala červenat. Jenže o pár dní později mi manžel mezi řečí prozradil, co mu jeho...
Byl jsem zamilovaný do její kamarádky. Pak přišel první máj a všechno bylo jinak
- Anonymní
- 28.10.26
- 1567
Měl jsem v tom naprosto jasno. Byl jsem zamilovaný do Ivety a věřil, že právě ona bude mou první velkou láskou. Na prvního máje jsem jí připravil romantickou schůzku pod rozkvetlou třešní. Jenže...
Sestra chtěla dát sousedům lekci. Kvůli její pomstě skončilo dítě v nemocnici
- Anonymní
- 28.10.26
- 1393
Moje sestra už nemohla vystát hlučné sousedy. Vadil jí pláč jejich miminka, nepořádek na chodbě i věčné hádky. Snažila jsem se jí domluvit, jenže jednoho rána jí došla trpělivost. Rozhodla se...
10 let jsem čekala na návrat syna. Pak přijel s manželkou a všechno bylo jinak
- Anonymní
- 28.10.26
- 3269
Deset let jsem čekala, až se syn vrátí ze zahraničí. Když konečně přijel s manželkou, těšila jsem se, že náš dům zase ožije. Jenže Klára si během pár dní získala manžela, psa i kocoura. A já si...
V Turecku jsem se ztratila na obřím bazaru. Manžela jsem našla až po setmění
- Anonymní
- 28.10.26
- 2613
Na romantický výlet do Turecka jsme se s manželem těšili několik měsíců. Děti tentokrát zůstaly u babičky a my si konečně mohli užít pár dní bez starostí. Jenže hned druhý den se naše dovolená...
Koupili jsme vysněný dům. Sousedé nám začali dělat ze života peklo
- Anonymní
- 28.10.26
- 1377
Mysleli jsme si, že budeme mít klid, grilovat s přáteli a užívat si soukromí. Jenže sousedé odnaproti se s námi rozhodli za každou cenu soutěžit. Ať jsme udělali cokoli, museli nás trumfnout. Brzy...
snad se vám brzy podaří znovu otěhotnět..
Na dálku posílám velké objetí a držím palce, ať se brzy zbavíš antidepresiv. Já se jim zatím vyhýbám, doufám, že nenastane nějaká regrese…
a zároveň v tobě, nikdy úplně neodejde. Vím, jak moc to bolí, taky se mi rozplynul sen… 
