Andílek Šárka
Den, na který jsme všichni čekali, nám změnil život velmi krutým způsobem. Místo naší malé holčičky nám zbyla jen prázdná náruč a oči plné slz. Odešla dřív, než mohla tenhle svět poznat.
Je 19. 10. 2010 deset hodin večer. Klárka už dvě hodiny spí a my koukáme na televizi. Já mám polohu sedo-ležmo, protože už se s tím velkým pupíkem nějak nemůžu pořádně uvelebit. Šárka si tam vesele testuje zbývající prostor k pohybu. Najednou je ten pohyb tak intenzivní, že si říkám, co tam vyvádí za lumpárny. A pak klid.
Po chvíli jsme si šli s manželem lehnout. V půl druhé v noci mě probudily mírné, ale nepříjemné bolesti v podbřišku. Šla jsem to rozchodit do obýváku. Jsem strašně unavená. Chce se mi spát, ale mám radost, že už se to asi chystá. Bylo by už na čase. Asi po půlhodině se mi podařilo usnout na gauči. Po dalších 45 minutách se budím, a tak si jdu zase lehnout do postele. Ani mě nenapadlo řešit, že malá v bříšku nekope. Bývala vždycky v noci hodná a nechala mě vyspat, tak jako před třemi lety její sestřička.
A je tu ráno. S Klárkou si dáme snídani, obléknu ji a pak jdeme k babičce, protože já jsem objednaná na pravidelnou kontrolu v poradně. V autě si pouštím hity na CD, ale Šárka pořád nic. V autě vždycky kopala jak fotbalista. Začíná se mi vnucovat myšlenka, že opravdu není něco v pořádku. U doktora se svlékám, volám manželovi, že jsem tam, že mu pak zavolám a jde se vážit. Tlak taky v pořádku. A pak to přijde. Sestřička nemůže najít ozvy. Mám se jít projít a zase se pokoušíme najít srdíčko. Sestra mlží, že to chytá můj tep. Pak to vzdá a že mi má doktor udělat UZ, abychom věděly, kde hledat. Už musela vědět, že najít není co.
Doktor chvíli tupě zírá do monitoru. Zřejmě ve snaze najít správná slova. A pak se na mě otočí a řekne: “Je mi líto, ale opravdu tam není srdeční akce.“ Brečím. Řvu jak o život. Jako bych tím pláčem mohla svou malou probudit. Ale už to nejde. Nikdo už ji neprobudí. Doktor mi shání sanitku, ale je volná až za hodinu a samotnou autem mne pustit nechce. Sedám si do čekárny, už téměř nepláču a sestra nechápavě kroutí hlavou, proč zrovna já. Zatím se doktor převlékl a že mě do porodnice odveze on.
Jsem úplně vyřízená. Držím se za to velké bříško, které jsem devět měsíců chránila a jako ovce na porážku odcházím ven. Nasedám do auta a pořád čekám, kdy se z toho hrozného snu probudím. Tečou mi po tvářích černé slzy od řasenky, kapou mi na triko, ale je mi to jedno. Musím vypadat strašně. Ale taky se strašně cítím. Hladím si bříško, které schovává moje mrtvé miminko. Pořád přemýšlím, kdy tu hroznou zprávu zavolat manželovi. Ale na to nebude nikdy vhodnější čas.
Na recepci v porodnici vše vyřizuje doktor a sestra ani nemá odvahu se na mě podívat. Zavolala mi jinou sestru, aby mě doprovodila na porodní sál. Připadám si jako nesvéprávná osoba, která musí být pod neustálým dohledem. Po všech možných testech mi dávají první vyvolávačku. Téměř okamžitě cítím první bolesti. V tu chvíli přichází manžel, kterému jsem to volala až v okamžiku, kdy jsem osaměla na porodním sále. Objímáme se a oba pláčeme.
Naše malá beruška se za chvíli narodí a my jsme smutní. Dávají mi do kapačky nějaký oblbovák, abych aspoň netrpěla zbytečně. Je mi po něm zle. Nemůžu se ani zvednout z postele. Motá se mi hlava a připadám si úplně mimo. Takhle svou malou porodit nedokážu. O dvě hodiny později mi dávají další vyvolávačku. Bolesti sílí. Snažím se zvládnout ty bolesti a nemyslím jinak vůbec na nic. V tu chvíli je ze mě jenom stroj. Po šesti hodinách od první pilule je Šárka na světě. Vidím tu malou prdelku a nožičky, když ze mě vyklouzla. Nepláču. Jen se dívám, jak ji váží a zabalují, abych si ji mohla pochovat.
Pak mi teprve dojde, že jsem úplně zapomněla na manžela. Když se otočím, zjišťuji, že má hlavu položenou vedle mě na porodním křesle a pláče. Je tak strašné vidět chlapa brečet. Sestra ho odvedla ke křeslu dřív, než se složí. Mezitím už mám Šárku u sebe. Hladím ji po tvářičce, dávám pusinky na čelíčko a nosánek. Je tak krásná. Vypadá jako Klárka před třemi lety, jen je o trochu větší. Koukám se, že má světlé vlásky a jen málo. Klárka měla spoustu a tmavých.
U pravé ruky mi neustále přešlapuje nervózní sestra. Ptám se manžela, jestli ji taky chce pochovat. Nejasný výraz v obličeji ukazuje, že si není jistý, jestli to zvládne. Ale ano. Pochoval si svoji druhou dcerku a pak mi ji zase po sestře poslal zpátky, aby mohl vyhovět mé žádosti a udělat fotečku na památku. Nervózní sestra už to nevydržela a požádala mě, abych ji malou už dala, aby ji odnesla. Nevím, kam tak pospíchala, ale bylo to naposledy, co jsem Šárku viděla. Navždy nám ji odnesli. Nikdy ji neuslyším plakat ani se smát. Nikdy mi neřekne máma.
Jen tam ležím, třesu se a cítím se tak prázdná. Devět měsíců se těším na svou dcerku a představuji si, jak bude vypadat. A teď? Po pěti minutách ji odnesli a já už ji nikdy neuvidím. Kam se poděla spravedlnost? Proč se tohle stává? A proč nám? Prý se tolik dětí rodí s omotanou šňůrou kolem krčku. Ale proč právě moje miminko si ji omotalo hned 2× a tak pevně, že se udusilo?
Chci tě zpátky, Šárinko! Moc tě miluji a moc mi chybíš! Chci tě obejmout, políbit a mít tě u sebe! Vím, že už to nejde. Snad se k nám vrátíš s dalším miminkem..
Budeme na tebe čekat. Tvoje maminka, tatínek a sestřička.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1152
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 680
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1182
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 500
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 305
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19067
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2519
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2747
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2470
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1651
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
