Andílek Šárka
Den, na který jsme všichni čekali, nám změnil život velmi krutým způsobem. Místo naší malé holčičky nám zbyla jen prázdná náruč a oči plné slz. Odešla dřív, než mohla tenhle svět poznat.
Je 19. 10. 2010 deset hodin večer. Klárka už dvě hodiny spí a my koukáme na televizi. Já mám polohu sedo-ležmo, protože už se s tím velkým pupíkem nějak nemůžu pořádně uvelebit. Šárka si tam vesele testuje zbývající prostor k pohybu. Najednou je ten pohyb tak intenzivní, že si říkám, co tam vyvádí za lumpárny. A pak klid.
Po chvíli jsme si šli s manželem lehnout. V půl druhé v noci mě probudily mírné, ale nepříjemné bolesti v podbřišku. Šla jsem to rozchodit do obýváku. Jsem strašně unavená. Chce se mi spát, ale mám radost, že už se to asi chystá. Bylo by už na čase. Asi po půlhodině se mi podařilo usnout na gauči. Po dalších 45 minutách se budím, a tak si jdu zase lehnout do postele. Ani mě nenapadlo řešit, že malá v bříšku nekope. Bývala vždycky v noci hodná a nechala mě vyspat, tak jako před třemi lety její sestřička.
A je tu ráno. S Klárkou si dáme snídani, obléknu ji a pak jdeme k babičce, protože já jsem objednaná na pravidelnou kontrolu v poradně. V autě si pouštím hity na CD, ale Šárka pořád nic. V autě vždycky kopala jak fotbalista. Začíná se mi vnucovat myšlenka, že opravdu není něco v pořádku. U doktora se svlékám, volám manželovi, že jsem tam, že mu pak zavolám a jde se vážit. Tlak taky v pořádku. A pak to přijde. Sestřička nemůže najít ozvy. Mám se jít projít a zase se pokoušíme najít srdíčko. Sestra mlží, že to chytá můj tep. Pak to vzdá a že mi má doktor udělat UZ, abychom věděly, kde hledat. Už musela vědět, že najít není co.
Doktor chvíli tupě zírá do monitoru. Zřejmě ve snaze najít správná slova. A pak se na mě otočí a řekne: “Je mi líto, ale opravdu tam není srdeční akce.“ Brečím. Řvu jak o život. Jako bych tím pláčem mohla svou malou probudit. Ale už to nejde. Nikdo už ji neprobudí. Doktor mi shání sanitku, ale je volná až za hodinu a samotnou autem mne pustit nechce. Sedám si do čekárny, už téměř nepláču a sestra nechápavě kroutí hlavou, proč zrovna já. Zatím se doktor převlékl a že mě do porodnice odveze on.
Jsem úplně vyřízená. Držím se za to velké bříško, které jsem devět měsíců chránila a jako ovce na porážku odcházím ven. Nasedám do auta a pořád čekám, kdy se z toho hrozného snu probudím. Tečou mi po tvářích černé slzy od řasenky, kapou mi na triko, ale je mi to jedno. Musím vypadat strašně. Ale taky se strašně cítím. Hladím si bříško, které schovává moje mrtvé miminko. Pořád přemýšlím, kdy tu hroznou zprávu zavolat manželovi. Ale na to nebude nikdy vhodnější čas.
Na recepci v porodnici vše vyřizuje doktor a sestra ani nemá odvahu se na mě podívat. Zavolala mi jinou sestru, aby mě doprovodila na porodní sál. Připadám si jako nesvéprávná osoba, která musí být pod neustálým dohledem. Po všech možných testech mi dávají první vyvolávačku. Téměř okamžitě cítím první bolesti. V tu chvíli přichází manžel, kterému jsem to volala až v okamžiku, kdy jsem osaměla na porodním sále. Objímáme se a oba pláčeme.
Naše malá beruška se za chvíli narodí a my jsme smutní. Dávají mi do kapačky nějaký oblbovák, abych aspoň netrpěla zbytečně. Je mi po něm zle. Nemůžu se ani zvednout z postele. Motá se mi hlava a připadám si úplně mimo. Takhle svou malou porodit nedokážu. O dvě hodiny později mi dávají další vyvolávačku. Bolesti sílí. Snažím se zvládnout ty bolesti a nemyslím jinak vůbec na nic. V tu chvíli je ze mě jenom stroj. Po šesti hodinách od první pilule je Šárka na světě. Vidím tu malou prdelku a nožičky, když ze mě vyklouzla. Nepláču. Jen se dívám, jak ji váží a zabalují, abych si ji mohla pochovat.
Pak mi teprve dojde, že jsem úplně zapomněla na manžela. Když se otočím, zjišťuji, že má hlavu položenou vedle mě na porodním křesle a pláče. Je tak strašné vidět chlapa brečet. Sestra ho odvedla ke křeslu dřív, než se složí. Mezitím už mám Šárku u sebe. Hladím ji po tvářičce, dávám pusinky na čelíčko a nosánek. Je tak krásná. Vypadá jako Klárka před třemi lety, jen je o trochu větší. Koukám se, že má světlé vlásky a jen málo. Klárka měla spoustu a tmavých.
U pravé ruky mi neustále přešlapuje nervózní sestra. Ptám se manžela, jestli ji taky chce pochovat. Nejasný výraz v obličeji ukazuje, že si není jistý, jestli to zvládne. Ale ano. Pochoval si svoji druhou dcerku a pak mi ji zase po sestře poslal zpátky, aby mohl vyhovět mé žádosti a udělat fotečku na památku. Nervózní sestra už to nevydržela a požádala mě, abych ji malou už dala, aby ji odnesla. Nevím, kam tak pospíchala, ale bylo to naposledy, co jsem Šárku viděla. Navždy nám ji odnesli. Nikdy ji neuslyším plakat ani se smát. Nikdy mi neřekne máma.
Jen tam ležím, třesu se a cítím se tak prázdná. Devět měsíců se těším na svou dcerku a představuji si, jak bude vypadat. A teď? Po pěti minutách ji odnesli a já už ji nikdy neuvidím. Kam se poděla spravedlnost? Proč se tohle stává? A proč nám? Prý se tolik dětí rodí s omotanou šňůrou kolem krčku. Ale proč právě moje miminko si ji omotalo hned 2× a tak pevně, že se udusilo?
Chci tě zpátky, Šárinko! Moc tě miluji a moc mi chybíš! Chci tě obejmout, políbit a mít tě u sebe! Vím, že už to nejde. Snad se k nám vrátíš s dalším miminkem..
Budeme na tebe čekat. Tvoje maminka, tatínek a sestřička.
Přečtěte si také
Maminka mi nechtěla žádný svůj obraz dát. Jeden z nich jí však zachránil život
- Anonymní
- 31.10.26
- 1961
Seděla jsem odpoledne v obýváku na koberci s dětmi a hráli jsme pexeso. Pokojem se nesl dětský smích, když v tom z ničeho nic praskla skoba ve zdi a s hroznou ránou se zřítil obraz, který mi kdysi...
Manžel s rýmou leží, já musím fungovat. Jeho máma to prý zvládala taky
- Anonymní
- 31.10.26
- 1587
„Prosím tě, můžeš být dneska s dětmi ty? Je mi fakt mizerně,“ oznámil mi manžel v sobotu ráno a odkráčel zpátky do ložnice. Já měla rýmu, bolela mě hlava a v krku mě škrábalo tak, že jsem sotva...
Chtěla jsem mu ukázat, o co přišel. Nakonec jsem litovala hlavně já
- Anonymní
- 31.10.26
- 3257
Když mě Petr po osmi letech opustil, měla jsem pocit, že mi někdo vyrval kus srdce. Ještě horší než samotný rozchod ale bylo, jak rychle se s ním dokázal vyrovnat. Zatímco já probrečela celé týdny,...
Manžel mi vyčetl boty za 2500 korun. Sám si koupil telefon za třicet tisíc
- Anonymní
- 31.10.26
- 1722
„Dva a půl tisíce za boty? Tobě už úplně přeskočilo!“ zařval na mě manžel, když uviděl účtenku z obchodu. O tři týdny dřív si přitom bez mrknutí oka koupil nový telefon za třicet tisíc. Občas mu...
Potřebovala jsem na odběry. Manžel měl volno, přesto nechal všechno na mně
- Anonymní
- 31.10.26
- 1695
Podzimní prázdniny u nás doma rozhodně nevypadají jako idylický týden plný pohody. Zatímco manžel si užívá učitelské volno, já od rána kličkuji mezi nemocničními chodbami a uplakanými dětmi. A...
Naši dceru jsme adoptovali a sousedka nás soudí. Sama má kostlivce ve skříni
- Anonymní
- 30.10.26
- 9207
„Já bych se bála, co si takové dítě přinese z původní rodiny,“ prohlásila sousedka, když jsem jí vyprávěla, že naše šestiletá dcera začala chodit na tanečky. Řekla to s takovým úsměvem, jako by mi...
Šéf mě ponižuje kvůli dětem. Když jsme sami, má úplně jiné řeči
- Anonymní
- 30.10.26
- 1776
„Někteří lidé mají zřejmě pocit, že se práce přizpůsobí jejich rodinnému programu,“ prohodil šéf před celým týmem, když jsem si ve tři čtvrtě na čtyři balila notebook. Všichni věděli, že musím...
Bratr dostal od táty auto, já jen pětistovku. Po jeho smrti jsem našla dopis
- Anonymní
- 30.10.26
- 3893
Když mi táta k čtyřicátým narozeninám poslal pětistovku v obálce, zatímco bratrovi o pár měsíců dřív koupil ojetou Škodu za 180 tisíc, definitivně jsem si řekla, že na jeho zlatého chlapečka už...
Tchyně bez dovolení ostříhala dceru (4) na ježka. Prý jí v dospělosti poděkuje
- Anonymní
- 30.10.26
- 2712
Když musíte v práci hasit resty a školka vyhlásí mimořádné uzavření, protože bude ten den bez proudu, nezbývá než povolat rodinné zálohy. V mém případě to byla tchyně. Slibovala, že si s čtyřletou...
Dcera chce na učňák. „Na to je tě škoda,“ řekla jsem jí. A teď mě to mrzí
- Anonymní
- 30.10.26
- 2166
Moje dcera je v devítce, má dobré známky a chce být kadeřnicí. Já jsem automaticky počítala s maturitou. Myslela jsem si, že jí nechávám volnost ve výběru školy. Pak si vybrala a já zjistila, že tu...
