Andílek Šárka
Den, na který jsme všichni čekali, nám změnil život velmi krutým způsobem. Místo naší malé holčičky nám zbyla jen prázdná náruč a oči plné slz. Odešla dřív, než mohla tenhle svět poznat.
Je 19. 10. 2010 deset hodin večer. Klárka už dvě hodiny spí a my koukáme na televizi. Já mám polohu sedo-ležmo, protože už se s tím velkým pupíkem nějak nemůžu pořádně uvelebit. Šárka si tam vesele testuje zbývající prostor k pohybu. Najednou je ten pohyb tak intenzivní, že si říkám, co tam vyvádí za lumpárny. A pak klid.
Po chvíli jsme si šli s manželem lehnout. V půl druhé v noci mě probudily mírné, ale nepříjemné bolesti v podbřišku. Šla jsem to rozchodit do obýváku. Jsem strašně unavená. Chce se mi spát, ale mám radost, že už se to asi chystá. Bylo by už na čase. Asi po půlhodině se mi podařilo usnout na gauči. Po dalších 45 minutách se budím, a tak si jdu zase lehnout do postele. Ani mě nenapadlo řešit, že malá v bříšku nekope. Bývala vždycky v noci hodná a nechala mě vyspat, tak jako před třemi lety její sestřička.
A je tu ráno. S Klárkou si dáme snídani, obléknu ji a pak jdeme k babičce, protože já jsem objednaná na pravidelnou kontrolu v poradně. V autě si pouštím hity na CD, ale Šárka pořád nic. V autě vždycky kopala jak fotbalista. Začíná se mi vnucovat myšlenka, že opravdu není něco v pořádku. U doktora se svlékám, volám manželovi, že jsem tam, že mu pak zavolám a jde se vážit. Tlak taky v pořádku. A pak to přijde. Sestřička nemůže najít ozvy. Mám se jít projít a zase se pokoušíme najít srdíčko. Sestra mlží, že to chytá můj tep. Pak to vzdá a že mi má doktor udělat UZ, abychom věděly, kde hledat. Už musela vědět, že najít není co.
Doktor chvíli tupě zírá do monitoru. Zřejmě ve snaze najít správná slova. A pak se na mě otočí a řekne: “Je mi líto, ale opravdu tam není srdeční akce.“ Brečím. Řvu jak o život. Jako bych tím pláčem mohla svou malou probudit. Ale už to nejde. Nikdo už ji neprobudí. Doktor mi shání sanitku, ale je volná až za hodinu a samotnou autem mne pustit nechce. Sedám si do čekárny, už téměř nepláču a sestra nechápavě kroutí hlavou, proč zrovna já. Zatím se doktor převlékl a že mě do porodnice odveze on.
Jsem úplně vyřízená. Držím se za to velké bříško, které jsem devět měsíců chránila a jako ovce na porážku odcházím ven. Nasedám do auta a pořád čekám, kdy se z toho hrozného snu probudím. Tečou mi po tvářích černé slzy od řasenky, kapou mi na triko, ale je mi to jedno. Musím vypadat strašně. Ale taky se strašně cítím. Hladím si bříško, které schovává moje mrtvé miminko. Pořád přemýšlím, kdy tu hroznou zprávu zavolat manželovi. Ale na to nebude nikdy vhodnější čas.
Na recepci v porodnici vše vyřizuje doktor a sestra ani nemá odvahu se na mě podívat. Zavolala mi jinou sestru, aby mě doprovodila na porodní sál. Připadám si jako nesvéprávná osoba, která musí být pod neustálým dohledem. Po všech možných testech mi dávají první vyvolávačku. Téměř okamžitě cítím první bolesti. V tu chvíli přichází manžel, kterému jsem to volala až v okamžiku, kdy jsem osaměla na porodním sále. Objímáme se a oba pláčeme.
Naše malá beruška se za chvíli narodí a my jsme smutní. Dávají mi do kapačky nějaký oblbovák, abych aspoň netrpěla zbytečně. Je mi po něm zle. Nemůžu se ani zvednout z postele. Motá se mi hlava a připadám si úplně mimo. Takhle svou malou porodit nedokážu. O dvě hodiny později mi dávají další vyvolávačku. Bolesti sílí. Snažím se zvládnout ty bolesti a nemyslím jinak vůbec na nic. V tu chvíli je ze mě jenom stroj. Po šesti hodinách od první pilule je Šárka na světě. Vidím tu malou prdelku a nožičky, když ze mě vyklouzla. Nepláču. Jen se dívám, jak ji váží a zabalují, abych si ji mohla pochovat.
Pak mi teprve dojde, že jsem úplně zapomněla na manžela. Když se otočím, zjišťuji, že má hlavu položenou vedle mě na porodním křesle a pláče. Je tak strašné vidět chlapa brečet. Sestra ho odvedla ke křeslu dřív, než se složí. Mezitím už mám Šárku u sebe. Hladím ji po tvářičce, dávám pusinky na čelíčko a nosánek. Je tak krásná. Vypadá jako Klárka před třemi lety, jen je o trochu větší. Koukám se, že má světlé vlásky a jen málo. Klárka měla spoustu a tmavých.
U pravé ruky mi neustále přešlapuje nervózní sestra. Ptám se manžela, jestli ji taky chce pochovat. Nejasný výraz v obličeji ukazuje, že si není jistý, jestli to zvládne. Ale ano. Pochoval si svoji druhou dcerku a pak mi ji zase po sestře poslal zpátky, aby mohl vyhovět mé žádosti a udělat fotečku na památku. Nervózní sestra už to nevydržela a požádala mě, abych ji malou už dala, aby ji odnesla. Nevím, kam tak pospíchala, ale bylo to naposledy, co jsem Šárku viděla. Navždy nám ji odnesli. Nikdy ji neuslyším plakat ani se smát. Nikdy mi neřekne máma.
Jen tam ležím, třesu se a cítím se tak prázdná. Devět měsíců se těším na svou dcerku a představuji si, jak bude vypadat. A teď? Po pěti minutách ji odnesli a já už ji nikdy neuvidím. Kam se poděla spravedlnost? Proč se tohle stává? A proč nám? Prý se tolik dětí rodí s omotanou šňůrou kolem krčku. Ale proč právě moje miminko si ji omotalo hned 2× a tak pevně, že se udusilo?
Chci tě zpátky, Šárinko! Moc tě miluji a moc mi chybíš! Chci tě obejmout, políbit a mít tě u sebe! Vím, že už to nejde. Snad se k nám vrátíš s dalším miminkem..
Budeme na tebe čekat. Tvoje maminka, tatínek a sestřička.
Přečtěte si také
Tchyni je 80, ale celé léto nás honila po své zahradě. Makali jsme jak diví
- Anonymní
- 06.09.26
- 5964
Tchyni je sice osmdesát, ale pořád je bohužel při síle. Když k ní přijedeme, stává se z ní doslova generál. Než stačíme vystoupit z auta, už ví, co budeme dělat. Jeden pleje záhony, druhý stříhá...
Byt byl psaný na exmanžela. O peníze jsem pak bojovala roky
- Anonymní
- 06.09.26
- 3447
Když jsme se s manželem před lety rozhodli koupit byt, vůbec mě nenapadlo, že jednou budu stát před otázkou, jestli z něj vůbec něco dostanu zpátky. Byli jsme manželé, měli jsme společný účet,...
Moje dcera má novou učitelku. Byla zvyklá na vstřícný tón, teď jí čeká křik
- Anonymní
- 06.09.26
- 2512
Moje dcera právě nastoupila do druhé třídy. K našemu překvapení nás všechny čekala velká změna. První školní den nám představili novou učitelku. Bez předchozí informace, bez debat, prostě tam byla...
Pětileté dítě bez angličtiny? Podle rodiny mu prý ničím budoucnost
- Anonymní
- 06.09.26
- 1151
Začalo září, děti nastoupily do školky a já šílím. Být mámou v dnešní době totiž znamená, že musíte mít z dítěte už v pěti letech pomalu olympionika a diplomata. Pokud vaše dítě nemá na každý den...
Nesnáším září. Končí letní pohoda a začíná chaos, vstávání, výdaje a kroužky
- Anonymní
- 06.09.26
- 996
Nevím, jak to mají ostatní rodiče. Některé mé kamarádky se na září dokonce těší. Ale já patřím mezi ty, kteří by si přáli, aby prázdniny nikdy neskončily.
Syn přišel ze školy s tím, že je chudý. Nesmím ale promluvit s učitelkou
- Anonymní
- 05.09.26
- 34054
Když začal první den školy, byl to pro nás něco jako oslava Nového roku. Všichni jsme byli natěšení, co nás nového čeká, kam se ten rok posuneme a jak nový školní rok bude vypadat. První dny byly...
Můj muž čekal deset let, až změním názor. Když jsem ho nezměnila, odešel
- Anonymní
- 05.09.26
- 24819
Když jsme se s Petrem poznali, bylo mi osmadvacet let. Děti jsem nechtěla a nijak jsem to neskrývala. Ne proto, že bych je neměla ráda. Nemám problém si pochovat kamarádčino miminko nebo vzít...
Tři měsíce jsme to odkládali. Když na „to“ došlo, přišlo „měkké“ zklamání
- Anonymní
- 05.09.26
- 54523
Skoro tři měsíce jsme kolem sebe s Petrem kroužili. Bylo to to krásné, jemně vzrušující období, kdy se navzájem napínáte, držíte za ruce, povídáte si dlouho do noci a přemýšlíte, kdy konečně padne...
Myslela jsem, že jedu na dovolenou bez dětí. Pak jsem dorazila k moři
- Anonymní
- 05.09.26
- 27612
Když jsme letos vybírali dovolenou, měla jsem jedno jediné přání. Nejet do hotelu, který je plný rodin s malými dětmi.
„Tohle nikam nedávej.“ Jedna věta dcery změnila můj pohled na sociální sítě
- Anonymní
- 05.09.26
- 7507
První fotku své dcery jsem dala na internet snad ještě v době, kdy ani nebyla na světě. Fotku ultrazvuku, břicha, pak z porodnice. Před patnácti lety jsem měla pocit, že musím všechno sdílet na...
