Andílek Šárka
Den, na který jsme všichni čekali, nám změnil život velmi krutým způsobem. Místo naší malé holčičky nám zbyla jen prázdná náruč a oči plné slz. Odešla dřív, než mohla tenhle svět poznat.
Je 19. 10. 2010 deset hodin večer. Klárka už dvě hodiny spí a my koukáme na televizi. Já mám polohu sedo-ležmo, protože už se s tím velkým pupíkem nějak nemůžu pořádně uvelebit. Šárka si tam vesele testuje zbývající prostor k pohybu. Najednou je ten pohyb tak intenzivní, že si říkám, co tam vyvádí za lumpárny. A pak klid.
Po chvíli jsme si šli s manželem lehnout. V půl druhé v noci mě probudily mírné, ale nepříjemné bolesti v podbřišku. Šla jsem to rozchodit do obýváku. Jsem strašně unavená. Chce se mi spát, ale mám radost, že už se to asi chystá. Bylo by už na čase. Asi po půlhodině se mi podařilo usnout na gauči. Po dalších 45 minutách se budím, a tak si jdu zase lehnout do postele. Ani mě nenapadlo řešit, že malá v bříšku nekope. Bývala vždycky v noci hodná a nechala mě vyspat, tak jako před třemi lety její sestřička.
A je tu ráno. S Klárkou si dáme snídani, obléknu ji a pak jdeme k babičce, protože já jsem objednaná na pravidelnou kontrolu v poradně. V autě si pouštím hity na CD, ale Šárka pořád nic. V autě vždycky kopala jak fotbalista. Začíná se mi vnucovat myšlenka, že opravdu není něco v pořádku. U doktora se svlékám, volám manželovi, že jsem tam, že mu pak zavolám a jde se vážit. Tlak taky v pořádku. A pak to přijde. Sestřička nemůže najít ozvy. Mám se jít projít a zase se pokoušíme najít srdíčko. Sestra mlží, že to chytá můj tep. Pak to vzdá a že mi má doktor udělat UZ, abychom věděly, kde hledat. Už musela vědět, že najít není co.
Doktor chvíli tupě zírá do monitoru. Zřejmě ve snaze najít správná slova. A pak se na mě otočí a řekne: “Je mi líto, ale opravdu tam není srdeční akce.“ Brečím. Řvu jak o život. Jako bych tím pláčem mohla svou malou probudit. Ale už to nejde. Nikdo už ji neprobudí. Doktor mi shání sanitku, ale je volná až za hodinu a samotnou autem mne pustit nechce. Sedám si do čekárny, už téměř nepláču a sestra nechápavě kroutí hlavou, proč zrovna já. Zatím se doktor převlékl a že mě do porodnice odveze on.
Jsem úplně vyřízená. Držím se za to velké bříško, které jsem devět měsíců chránila a jako ovce na porážku odcházím ven. Nasedám do auta a pořád čekám, kdy se z toho hrozného snu probudím. Tečou mi po tvářích černé slzy od řasenky, kapou mi na triko, ale je mi to jedno. Musím vypadat strašně. Ale taky se strašně cítím. Hladím si bříško, které schovává moje mrtvé miminko. Pořád přemýšlím, kdy tu hroznou zprávu zavolat manželovi. Ale na to nebude nikdy vhodnější čas.
Na recepci v porodnici vše vyřizuje doktor a sestra ani nemá odvahu se na mě podívat. Zavolala mi jinou sestru, aby mě doprovodila na porodní sál. Připadám si jako nesvéprávná osoba, která musí být pod neustálým dohledem. Po všech možných testech mi dávají první vyvolávačku. Téměř okamžitě cítím první bolesti. V tu chvíli přichází manžel, kterému jsem to volala až v okamžiku, kdy jsem osaměla na porodním sále. Objímáme se a oba pláčeme.
Naše malá beruška se za chvíli narodí a my jsme smutní. Dávají mi do kapačky nějaký oblbovák, abych aspoň netrpěla zbytečně. Je mi po něm zle. Nemůžu se ani zvednout z postele. Motá se mi hlava a připadám si úplně mimo. Takhle svou malou porodit nedokážu. O dvě hodiny později mi dávají další vyvolávačku. Bolesti sílí. Snažím se zvládnout ty bolesti a nemyslím jinak vůbec na nic. V tu chvíli je ze mě jenom stroj. Po šesti hodinách od první pilule je Šárka na světě. Vidím tu malou prdelku a nožičky, když ze mě vyklouzla. Nepláču. Jen se dívám, jak ji váží a zabalují, abych si ji mohla pochovat.
Pak mi teprve dojde, že jsem úplně zapomněla na manžela. Když se otočím, zjišťuji, že má hlavu položenou vedle mě na porodním křesle a pláče. Je tak strašné vidět chlapa brečet. Sestra ho odvedla ke křeslu dřív, než se složí. Mezitím už mám Šárku u sebe. Hladím ji po tvářičce, dávám pusinky na čelíčko a nosánek. Je tak krásná. Vypadá jako Klárka před třemi lety, jen je o trochu větší. Koukám se, že má světlé vlásky a jen málo. Klárka měla spoustu a tmavých.
U pravé ruky mi neustále přešlapuje nervózní sestra. Ptám se manžela, jestli ji taky chce pochovat. Nejasný výraz v obličeji ukazuje, že si není jistý, jestli to zvládne. Ale ano. Pochoval si svoji druhou dcerku a pak mi ji zase po sestře poslal zpátky, aby mohl vyhovět mé žádosti a udělat fotečku na památku. Nervózní sestra už to nevydržela a požádala mě, abych ji malou už dala, aby ji odnesla. Nevím, kam tak pospíchala, ale bylo to naposledy, co jsem Šárku viděla. Navždy nám ji odnesli. Nikdy ji neuslyším plakat ani se smát. Nikdy mi neřekne máma.
Jen tam ležím, třesu se a cítím se tak prázdná. Devět měsíců se těším na svou dcerku a představuji si, jak bude vypadat. A teď? Po pěti minutách ji odnesli a já už ji nikdy neuvidím. Kam se poděla spravedlnost? Proč se tohle stává? A proč nám? Prý se tolik dětí rodí s omotanou šňůrou kolem krčku. Ale proč právě moje miminko si ji omotalo hned 2× a tak pevně, že se udusilo?
Chci tě zpátky, Šárinko! Moc tě miluji a moc mi chybíš! Chci tě obejmout, políbit a mít tě u sebe! Vím, že už to nejde. Snad se k nám vrátíš s dalším miminkem..
Budeme na tebe čekat. Tvoje maminka, tatínek a sestřička.
Přečtěte si také
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 1965
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovi diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 1450
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 929
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
Dvě čárky a nekonečný strach: Když těhotenství neznamená radost, ale paniku
- Anonymní
- 17.05.26
- 499
Sedím v tichu kuchyně, prsty se mi lepí o plastový proužek těhotenského testu, na kterém září dvě jasné, neúprosné čárky. Měly by to být čárky štěstí, vytoužený symbol. Pro mě jsou v tu chvíli jen...
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za tu jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 3722
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 2355
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
„Vydělávej dál!“ Manžel mi zakazuje změnu práce. Má trauma z dětství
- Anonymní
- 16.05.26
- 1999
Sedím v obýváku a dívám se na hromadu nevyžehleného prádla, která tu straší už od úterý. Vedle ní leží můj pracovní notebook, do kterého i teď, v sobotu odpoledne, naskakují maily. Můj život je...
„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
- PenelopaW
- 16.05.26
- 772
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 2933
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 5718
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
