Ani po těch letech....

Můj příběh je... Já vlastně nevím, zda o pocitu viny či nenávisti... Ale je fakt, že ani ty roky člověka mnohdy neobrousí.

Ani po těch letech.... Ani po těch letech.... Zdroj: Canva

Bylo mi skoro 8 let, když do našeho města dojely kolotoče a pouť. Já byla na víkend u své kamarádky. Její mamka nám povolila si na ty kolotoče zajít samotné. Bylo to blízko, ale bohužel přes cestu. Vidím to jasně i teď. Dívám se doprava, dívám se doleva a jdu…

A vzbudím se v nemocnici a nade mnou rodiče, ubrečení. No srazilo mě auto, řidič z nepochopitelných důvodů (dle svědků nejel rychle, byl daleko) místo přibrždění před přechodem zrychlil a já to odnesla díkybohu jen ošklivě zlomenou nohou (jizvu mám doteď).

Druhý den po nehodě za mými rodiči došel pan řidič a chtěl po nich peníze za zničené plechy. Díkybohu nebyli doma, byl tam jen děda, který ho vyhnal a pohrozil policií, jestli se tam ještě někdy ukáže.

Opakovaně soudy uznaly jeho vinu, odvolával se pořád, vzdal to až po několika letech.
Po téměř 20 letech mi najednou otekly lokty a kotníky. Šla jsem za svou obvodní a ta mě poslala na internu.

Hospitalizovali mě s omluvou na pokoji u dvou babiček, které ale byly velmi náročné, ale jinde místo nebylo.

Jedna sestřička (už starší, chvíli před důchodem) se o mě starala strašně hezky, hned jak se uvolnil pokoj, mě přestěhovala, taková druhá máma. Prý když jsem to vydržela ty dva dny, potřebuju vzpružit. Chodila si za mnou povídat, nosila mi knihy, já ji na oplátku půjčila svoje CD Petra Muka. Vždy byla odpoledne. Další týden se objevila ráno na vizitě s lékaři… A toho jednoho, co mě ještě neviděl, zaujala moje jizva na noze. Tak jsem mu vykládala, co a jak se kdy stalo. Ta moje sestřička byla taková zaražená a nic neříkala. Celý den u mě pak nebyla. A ani další týden. Ptala jsem se, co s ní je. Nikdo mi nic neřekl, tak jsem se o ní bála (neb kdyby byla jen nemocná, nebo měla dovolenou, tak by asi tak nemlžili).

Nakonec se smilovala jedna sestra, neb viděla že mě to trápí… Ta milá sestřička přešla na jiné oddělení interny kvůli mně. Byla to manželka toho řidiče, co mě kdysi srazil. Nechtěla o mě „pečovat“ protože jsem jim zničila život. Takhle zřejmě zjistila i naši adresu, když tam tehdy, den po nehodě, přišel k rodičům ten její muž. Moje jméno ji netrklo, už jsem byla vdaná. Taťka mi pak vykládal, že jak jsem byla po té nehodě jako dítě na oddělení chirurgie skoro dva měsíce, chodila se na mě vyptávat, jestli jsem tak vážně zraněná a budu mít následky. Aby náhodou neplatili víc, kdyby rodiče chtěli podmáznout lékaře.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
4407
17.6.22 20:10

Svět je opravdu malý…

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
17.6.22 20:18

@Mallorka to ano. Doteď mě to mrzí. Když jsem byla v té samé nemocnici v porodnici, nebýt covidu, asi za ni zajdu… Ještě pořád tam pracuje…

  • Nahlásit
19.6.22 14:32

No teda… to koukám co všechno se může stát… 8o svět je malý :think:

  • Zmínit
  • Nahlásit
Anonymní
17.7.22 15:28

Ahoj.
Osud?..stejně si ale rikam, že ty jsi jim život nezničila..ten pán se musí zamyslet nad tím, co on tehdy udělal Tobě..ty s tím musíš žít..a nejhorší je, že ta ‚sestřička‘ neměla sílu, Ti to vysvětlit…

  • Nahlásit