Bertík 21.1.2015 - 4.4.2015
Blíží se výročí nejsmutnějšího dne našich dosavadních životů a já bych se chtěla podělit o své vzpomínky. V den, kdy náš chlapeček zemřel, jsem mu napsala dopis. Popisuji v něm náš příběh.
- 7
- 2
Je mi 38 let, s partnerem nejsme manželé, ale jsme spolu víc než 15 let, už to ani pořádně nepočítám. Máme 6letého syna Antonína a loni jsme očekávali jednovaječná dvojčátka. Dočkali jsme se jich, ale domů jsme si přinesli jen jednoho syna.
Kromě toho, že bych vám chtěla o Bertíkovi povědět, mám na vás ještě jednu prosbu. Ráda bych se pomocí tohoto deníčku spojila s maminkou, které se narodily dvojčátka ve stejný den jako nám. Jeden z jejich chlapečků zemřel několik dní po porodu. Mí i její chlapečci se narodili předčasně, a tak jsme procházely stejnými odděleními, ale nikdy jsme spolu nepromluvily.
Z porodnice je propustili asi o týden dříve, než náš Bertík odešel. Kluci se narodili 21.1. 2015 a vše se odehrávalo v ÚPMD Praze Podolí. Mám dojem, že byli z Mladé Boleslavi a chlapeček se jmenoval Martínek. Víc si o nich bohužel nepamatuji. Chtěla bych tedy poprosit, pokud víte o někom, kdo by mohl být ona maminka, dejte jí prosím o tomto deníčku vědět. Předem moc děkuji. 
4.4.2015
Náš milovaný Bertíku,
dneska ráno tvoje dušička od nás odešla. Děkujeme ti, že jsi tady byl s námi, že jsme tě mohli poznat jako velikého bojovníka a skvělého brášku. Tvůj živůtek byl moc krátký, ale překonal jsi toho tolik..
Už v bříšku v bráškou jste to neměli jednoduché, ale ty jsi bojoval a sebe i brášku jsi v bříšku udržel až do chvíle, kdy bylo možné vás zachraňovat. Tvoje srdíčko bylo zřejmě tím bojem poznamenané, a proto vydrželo tlouct jen 74 dní. I za ten čas jsme moc vděční, i když to zároveň znamená, že nám je po tobě moc smutno. Moc jsme se těšili, co všechno spolu zažijeme, a věřili jsme, že jsi svůj boj o život vyhrál. Naplánovali jsme si pro nás všechny nový dům, kde jsi si měl hrát a zlobit nás, brášky a našeho pejska Lumpínu. Nevím proč, ale všechno dopadlo jinak, než jsme si přáli.
Když jsme zjistili, že čekáme dvojčátka, byli jsme moc šťastní. Brala jsem to jako zázrak, jako obrovský dar a veliké štěstí. S bráškou jste byli jednovaječní, měli jste společnou placentu a tím i krevní oběh. To bývá zdrojem komplikací, na které nás doktoři upozorňovali už od začátku. Vy dva jste byli zplození z velké lásky - a to mi dávalo pocit, že všechno překonáme.
Transfuzní syndrom dvojčat, obávaná komplikace, která může vést až ke smrti obou plodů, se projevil v 16. týdnu. To bylo velmi brzy. Došlo k tomu, že ve společné placentě se špatně propojily žíly s tepnami a propojené krevní oběhy špatně fungovaly. Do jednoho miminka proudily všechny živiny a muselo je s velkou prací zpracovávat a druhé miminko nemělo živiny žádné. Pokud by jedno z miminek zemřelo, kvůli propojení by vzápětí zemřelo i druhé. Nikdo z lékařů nedokázal nic předpovědět. Dokázali nám vždy jen říct, v příštích 2 dnech se žádné z miminek nechystá zemřít, přijďte na kontrolu.
Cítila jsem, že bych vás měla pojmenovat. Vybrali jsme vám jména Albert a Alois. S našim prvorozeným Antonínem byste tvořili skvělou trojici. Ty jsi byl ten, kdo měl živin hodně a Lojzík měl živin málo. Od 16. týdne jsme tedy co 2 dny chodili na ultrazvuk. Pravidelné kontroly byly velký stres. Chvíli to s vámi vypadalo špatně, chvíli dobře. Lékaři byli zatím jen pozorovatelé. Pokud by se stav zhoršil, byla možnost podstoupit laserovou operaci, při které se společná placenta rozdělí na dvě oddělené části.
Tam ale bylo velké riziko, že menší dvojče je na společné placentě závislé a že při rozdělení nepřežije. Bála jsem se, nechtěla jsem se vzdát jednoho z vás. Transfuzní syndrom má individuální průběh. U nás to bylo pomalé a dlouhé.
To znamená, že jste se stále blížili k hranici, kdy by byla nutná operace, ale k té hranici jste se blížili velmi pomalu. Oba jste rostli.
Překonali jsme 25. týden, kdy už místo operace nastala možnost předčasného porodu. Trochu jsem si oddychla, ale stále jste byli malincí a rizika veliká. Nakonec jsme společně zvládli 29 týdnů těhotenství. Poslední týdny jsem už byla v nemocnici a kontroly ultrazvukem probíhaly 2× denně.
29 +2 lékaři už nechtěli dál čekat, Tvé hodnoty se zhoršovaly a bylo nutné něco udělat.
Porod lékaři naplánovali téměř na poslední chvíli. 21.1.2015 jste se tedy narodili císařským řezem. Ty jsi Bertíku vážil 1380 g a tvůj bráška Lojzík 990 g. Ty jsi po narození i plakal. Bylo to, jako když mňouká koťátko, ale hned tě museli zaintubovat. Lojzíka zaintubovali po 2 hodinách.
Odvezli mě na JIP a já se sháněla po vašich fotkách. Tatínek mi vás vyfotil a poslal na mobil. Moc jsem se na vás těšila, i když jsem se moc bála, jaké to bude.
Druhý den ráno jsme za vámi šli spolu s tátou. Nezapomenu, jak se na vás díval. Byl to pohled plný lásky a strachu. Milovali jsme vás od prvního dne. Byli jste tak maličcí. Nožička byla dlouhá jako můj prst a chodidlo jako jeden článek prstu. Ale byli jste dokonalí.
Začal měsíc, který mám poněkud v mlze. Moc jsme nevnímali. Měli jsme pocit, že nikdo kromě nás dvou to nechápe. Doktoři nám říkali, že situace je velmi vážná. Byli jste v umělém spánku a bojovali, co to šlo. Sice jste se narodili ve 29. týdnu, kdy se miminka často zachraňují bez větších potíží, ale kvůli transfuznímu syndromu jste měli nestabilní krevní oběhy a ty jsi měl zvětšené srdce, jak muselo pracovat za oba.
Kortikoidy, které mi píchli před vaším narozením, nezabraly a dýchaly za vás přístroje. Každé ráno a večer jsme volali do porodnice, abychom zjistili, jak se máte. Každý den jsme vás navštěvovali. Dělali jste velké pokroky a krásně se uzdravovali. Vše se vyvíjelo bez komplikací a vy jste postupně začínali přijímat mlíčko, zlepšovalo se dýchání, rostli jste, tvé srdíčko se vracelo do normálu.
Měli jste pověst rošťáků. Prý jste děsně temperamentní a taky tvrdohlaví, nic jste si nechtěli nechat líbit. Prostě jste museli moc bojovat, to se nedá s klidnou povahou. Všichni naši kamarádi i rodina na vás mysleli a drželi vám palce, ať všechno zvládnete.
Moje nejkrásnější chvíle s tebou byly při klokánkování a potom, až si byl větší, při kojení. Na první klokánkování jsme museli kvůli tvému zdravotnímu stavu čekat 21 dní. Do té doby jsme mohli jen stát u tvého inkubátoru a hladit tě. Doufám, že jsi o nás věděl.
První klokánkování se ti moc nelíbilo. Proplakal jsi ho, ale říkala jsem si, že máš právo si trochu zanadávat, vždyť si musel čekat tak dlouho. Podruhé už si u mě strávil 3 hodiny a krásně si spinkal. Pak jsme se s tátou vždycky střídali, aby jsme si tebe a brášku užili rovným dílem. U táty si taky vždycky spinkal. Občas jsme střídali klokánkování s chováním. Při klokánkování jsi byl na mém hrudníku a při chování v náručí jsem si tě zase mohla krásně prohlédnout.
Někdy jste nás s bráškou zlobili a my jsme spíš jen koukali na čísla na monitorech, protože vaše alarmy pořád houkaly. Zdálo se nám, že houkáte jen vy a všechny ostatní děti jsou stabilní. Dneska už vím, že to bylo prostě tím, že jsme se soustředili jen na vás. Moc jsme si přáli ať je všechno v pořádku, ať to všichni vydržíme a zvládneme.
Naděje sílila. Vyrostli jste už tolik, že vás dali do vyhřívaných lůžek a po 42 dnech na oddělení resuscitační péče vás přesunuli na oddělení JIP. Bylo to jen přes chodbu, ale i tak jsem se bála, aby vše klaplo. Přece jen, stále jste byli na přístrojích závislí.
Na JIP jsi začal dýchat již více sám. Dostal si své první dupačky a mohli jsme zkusit kojení. Šlo ti to skvěle. Na poprvé 40 ml, které jsi vypil během 10 minut. Sestřička poznamenala, kam se hrabou novorozenci narození v termínu. V tu chvíli už jsem začala panikařit, že nemáme doma nic nachystaného. Vše s vámi bylo od začátku tak nejisté, že jsme se báli cokoli zařizovat. Nyní už i sestřičky říkaly, že půjdete brzy domů a že je nejvyšší čas vše připravit. Vybrali jsme a koupili kočárek, autosedačky, objednali oblečení vel. 50 a látkové plínky. Už jsi celý den neprospinkal a někdy jsi celou hodinu koukal a nechtěl mě pustit odejít.
Ani jsme se nenadáli a jednoho dne vás přesunuli na intermediární péči. Těžce jsem snášela ten rozdílný přístup sester a doktorů. Do teď jste byli opečovávaní jako poklady. Každý věděl, co máte za sebou, jak vás vypiplali. Tady vás najednou brali jako normální miminka a na to, co máte za sebou, nebrali ohledy. Nějaké houkání monitoru kolikrát nikoho ani nevzrušilo. Už jsme nemohli chodit s tatínkem oba, nebylo tam dost prostoru. Ale je to prý oddělení, odkud se již chodí domů, tak jsem se to snažila brát z té lepší stránky.
Po pár dnech jsem pochopila, že vás chtějí naučit žít bez přístrojů. Také jsem se o vás mohla starat více já sama. Lojzík přesun odstonal s infekcí, ale ty jsi to zvládl. Začal jsi dýchat úplně sám a postupně jsi zvládal i sám jíst. Byl jsi už podle lékařů připravený na cestu domů. Už jsi jen čekal na brášku, který byl kvůli menší porodní váze a dvěma infekcím trochu pozadu. V tu dobu už jsem opravdu věřila, že nejhorší máme za sebou a brzy vás dostaneme domů. Dva nádherné, zdravé kluky.
Pomalu jsem začala trénovat na to, že vás budu muset zvládnout oba najednou. Věřila jsem, že to zvládnu, i když jsem si to neuměla moc představit. Naskytla se příležitost, oba jste byli hladoví a kojila jsem vás tedy oba najednou. Stihli jsme to 2×, a to díky tobě, protože už jsi na tom byl tak dobře, že jsi mohl být odpojený od monitoru. Do té doby to kvůli kabelům a hadičkám nebylo možné.
Jsem moc ráda, že jsme to stihli vyzkoušet. Byl to krásný zážitek. Ty jsi zavřel očička, zaťal pěstičky a sál, jako kdybys nejedl dva dny. Mlaskal jsi u toho a Lojzík se koukal, kdo to vydává ty zvuky. Po kojení jsem tě dala do postýlky a Lojzíka chovala. Ty jsi byl v postýlce nespokojený, a tak jsem poprosila sestřičku, ať mi tě dá také do náručí. Jsem jí moc vděčná, že mi to umožnila.
Držela jsem vás oba dva a tehdy jsi si ty všiml svého brášky. Prohlédl sis ho a taky sis dost dlouze prohlížel mě. Natahoval jsi ke mně svoje ručičky, jako by ses mě chtěl dotknout.
To bylo včera, poslední den, kdy jsem tě viděla živého. Dneska ve 3 ráno jsem šla odstříkávat mléko pro tebe a brášku. Ve 3:15 jsem ve dveřích uviděla tvého tátu jak bílý jako stěna s někým telefonuje. Ptala jsem se, co se děje, a on rukou něco naznačoval. Nejdřív jsem si myslela, že mě uklidňuje, že se sice stalo něco špatného, ale ne to nejhorší. Nebylo to tak. Stalo se to. Zemřel jsi.
Nejdřív jsem byli v úplné panice. Zapletli jsme se do sebe a já jsem křičela, že tohle se přece nemohlo stát, že tohle nechci. Hlavou mi letěly myšlenky, o co všechno přicházím, co všechno se mění. Měla jsem pocit, že se měním i já, že to je zlý sen. Nic už nebude stejné.
Po nějaké době jsme se odhodlali zavolat do porodnice a zeptat se, co máme dělat. Chtěli jsme se s tebou rozloučit. Přišli jsme k tobě. Vzala jsem tě do náručí a chovala si tě naposledy. Byl jsi krásný, vypadal si spokojeně, téměř si se usmíval. Měl jsi modrou pletenou čepičku a byl jsi zabalený v peřince. Hladili jsme tě a dali ti poslední pusinku.
Děkuji tvému tatínkovi, že plakal. Já jsem zatím nemohla. Hrozně mě mrzí, že tě za tvůj život neviděl nikdo kromě mě, táty a tvojí babičky Ely. Nikdo za tebou nesměl. Moc jsem chtěla, aby tě poznali. Máme po tobě krátké video a několik fotek. V nemocnici nám ještě dají tvůj otisk ručičky, nožičky a pár vlásků.
Tohle jsem napsala proto, že doufám, že když zaznamenám každý detail o tobě, můžu usnout a nemusím se bát, že o nějakou vzpomínku na tebe přijdu. Zkusím jít spát. Myslím na tebe a věřím, že se na nás shora díváš. Opatruj nás, náš andílku. Potřebujeme tě. Díky tobě víme, co je to mít velkou rodinu, a chtěli bychom to tak i v budoucnu. Změnil jsi naši cestu i nás. Nikdy na tebe nezapomeneme.
Máma, táta, Toník, Lojzík a Lumpína …………………………
Co se vlastně Bertíkovi stalo?
Nejdřív jsme si mysleli, že personál nemocnice něco zanedbal, že to není možné, aby tak náhle zemřel bez předchozích komplikací. Nechápali jsme to. Když nám lékař vysvětloval, co se stalo, pochopili jsme, že i kdyby sestry něco zanedbaly, podařilo by se ho zachránit. Měli spoustu možností co udělat a všechny použili. Bohužel srdce z neznámého důvodu najednou přestalo bít a nepodařilo se jeho činnost obnovit. Myslela jsem si, že tam tedy byla nějaká vada, pozůstatek z transfuzního syndromu. Po 4 měsících jsme se dozvěděli výsledky pitvy. Byl to syndrom náhlého úmrtí. Vše bylo v pořádku i Bertíkovo srdíčko.
V životě se často setkávám s asi pochopitelnou, ale pro mě zraňující reakcí. Když se někdo dozví, že miminka byly dvě a zůstalo jen jedno, téměř ani neprojeví lítost, protože přece nám jedno zůstalo a to je fajn. A s dvojčaty je přece hodně práce, tak to máme snad i lepší. Na nějaké delší vysvětlování není většinou prostor a tak všem, kteří čtete děkuji, že ten prostor můžu dát Bertíkovi tady. Mít dvojčata je zvláštní a krásné, i když náročné a úplně jiné než mít jedno dítě. A tak paradoxně, i když se mnohým zdá, že nemám proč být smutná, mám pocit, jako bych ztratila ještě více než dítě, ztratila jsem i to, co obnáší mít dvojčátka.
Bertíkův bráška Lojzík zatím roste a vyvíjí se bez problémů. Ťukám na dřevo, je šikovný a dělá nám radost. Na Bertíka ale myslím každý den. Přála bych si ještě další dítě. Bertík někomu uvolnil místečko, tak doufám, že nám někoho pošle.
Přečtěte si také
Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru
- Anonymní
- 11.07.26
- 9
Měla to být jen obyčejná cesta do práce a pár stránek nové knihy. Místo toho jsem seděla v metru se slzami v očích, a když ke mě přistoupila starší dáma upekla jsem si ještě k tomu pěkný trapas....
Celé roky jsem si myslela, že mě tchyně nesnáší. Nakonec mi nejvíc pomohla
- Anonymní
- 11.07.26
- 37
Když jsem poznala Filipa, bylo mi pětadvacet a byla jsem přesvědčená, že když si rozumí dva lidé, mají z poloviny vyhráno. Nenapadlo mě, že mnohem složitější bude vyjít s jeho maminkou.
Na rodinné dovolené jsem zjistila, kdo je pro manžela důležitější než my
- Anonymní
- 11.07.26
- 53
Když jsme letos vyrazili do Chorvatska, věřila jsem, že nás čeká deset dní, kdy konečně vypneme. Manžel poslední měsíce pracoval od rána do večera a doma jsme spolu zvládli prohodit sotva pár vět....
Kamarádka mi nevzala jen partnera. Začala žít život, který měl být můj
- Anonymní
- 11.07.26
- 100
Když jsme se s Michalem rozešli po pěti letech, říkala jsem si, že horší už to být nemůže. Brečela jsem celé týdny a snažila se smířit s tím, že některé vztahy prostě nevydrží. Netušila jsem, že ta...
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 944
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 1108
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 1743
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 2486
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 671
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 3034
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Krásně napsaný deníček o největší bolesti v životě. Posílám 
.Mooooc štěstí a sil přeji 
spíš lidi neví kolikrát co říct a nemyslí to vůbec špatně. Chcou maminku jenom utěšit a bohužel zvolí špatná slova.