Bez respektu
- Porod
- Skalaminka
- 28.04.15 načítám...
O porodním traumatu po nekomplikovaném porodu.
Tohle je příběh o tom, jak jsem prožívala a vnímala svůj první porod. Jak byly mé představy rozmetány na prach nemocniční rutinou. Jak porod bez komplikací musím řešit ještě téměř po roce a čtvrt, kdy po zákroku lékařky trpím mimo jiné stálou bolestí. Jak jsem se dodnes nesrovnala s fyzickými následky, s prožitou bezmocí a s tím, co se u nás považuje za „normální porod.“
Je to samozřejmě subjektivní líčení, různé ženy prožívají podobné zkušenosti jinak, mají odlišné povahy, představy, zkušenosti. Některé mohou třeba na základě osobních prožitků velmi bolestně vnímat jakékoliv zranění v intimní oblasti, zvláště když bylo provedeno proti jejich přání a když ho považují za zcela zbytečné… Ale to odbočuji, vrátím se na začátek.
Když jsem před necelými dvěma lety poprvé otěhotněla, na miminko jsem se strašně těšila. Na začátku jsem trochu krvácela (syndrom mizejícího dvojčete), takže jsem se o něj taky hodně bála a náležitě se opatrovala. Ale jak se blížil porod, čím dál víc jsem snila o tom, až svou holčičku poprvé uvidím a jak ji přivítám. Když bude vše v pořádku, chtěla jsem porodit co nejpřirozeněji a miminko ušetřit třeba okamžitého vážení a měření. Věděla jsem, že není problém provést základní vyšetření na bříšku u maminky. Těšila jsem se, jak bude moje maličké stále se mnou, jak strávíme první minuty jeho života maximálně nerušeně, jak dcerušku na svět přivítáme s něhou a láskou.
Během těhotenství jsem kromě několikaměsíčních nevolností neměla žádné větší problémy, až ke konci mě potkala těhotenská cukrovka. Naštěstí se dala dobře kompenzovat dietou, kterou jsem pečlivě dodržovala. Našla jsem si na internetu stránky několika lékařek od Apolináře, které se na gestační diabetes zaměřují, a potěšilo mě, když jsem si přečetla, že v takovém případě porod probíhá přirozenou cestou a „jak si příroda řekne“. V tomto ohledu jsem tudíž neměla obavy a ke konci mě sužoval jen přirozený strach, jak to zvládnu a aby bylo miminko v pořádku.
Nejbližší porodnicí byly Klatovy. Neměla jsem kolem žádné zkušenější kamarádky, které by už porodily, takže jsem se musela spolehnout na jiné zdroje informací. Na internetu byla porodnice hodnocena různě, ale podobné to bylo i u ostatních porodnic. Jedna žena si chválila nedávný porod, kdy respektovali její porodní plán. Respektem k porodním plánům se chlubí i webové stránky porodnice. A při osobní návštěvě bylo prostředí příjemné a provázející sestřička moc milá a ujišťovala nás, jak je vše o dohodě… Takže jsem bohužel zvolila klatovskou porodnici.
Neodradila mě ani předporodní kontrola u primáře. Nikdy jsem se s ním nesetkala. Jen jsem vkročila do dveří, odeslal mé objemné těhotné tělo na vyšetřovací křeslo. Sotva jsem dosedla, málem jsem zase vyskočila. Tak bolestivé vyšetření jsem ještě nezažila. Tak kdypak ten porod vyvoláme, zahajuje pak primář konverzaci u stolu. Vykulím oči. Co? Proč? Máte přece těhotenskou cukrovku. Ale držím dietu a četla jsem, že dobře kompenzovaná těhotenská cukrovka není důvodem k indukci před termínem… Chování lékaře se mění jako mávnutím kouzelného proutku. Já jsem doktor, já mám dvě atestace. Ale… snažím se argumentovat. Už jsem viděl úmrtí dítěte v děloze a vy už jich deset mít nebudete. Jsem v šoku z toho nepokrytého a hlavně bezdůvodného zastrašování, pár dní před porodem to vážně přispěje k vaší psychické pohodě. Ale primář není celá nemocnice, ne? Snad se s ním nepotkáme u porodu, holčičko moje.
Situace se o pár dní později vyřeší sama. Je noc a pode mnou na posteli voda. Konečně je to tady. Míříme do porodnice. Kontrakce žádné, porodní cesty naprosto nepřipravené, konstatuje doktorka Haasová na příjmu. Moc sympatická není. Asi unavená ze směny, utěšuji se. Ale vy máte streptokoka, vyvoláme porod hned. Nešlo by počkat aspoň těch 24 hodin? Vyvolání porodu má přece taky svá rizika, zvlášť když tělo zatím nejeví sebemenší známky přípravy k porodu. Doktorce se moc diskutovat nechce, ale než dojde ke konečnému rozhodnutí, mění se směna. Tentokrát celkem sympatický lékař Matuška. Probere s námi možnosti a dá nám na výběr. Na základě debaty se rozhodneme ještě počkat. Podepisujeme revers. Také předávám lékaři svůj porodní plán. Přelétne ho očima a zjevně nevidí žádný problém. Říká, že to všechno se tady běžně dělá. Tak to je fajn.
Den i noc jsou dlouhé. V ruce kapačka na antibiotika. Nervozita a strach. Napjaté očekávání. Pravidelné monitorování. Miminku se daří dobře. Kéž by se porod rozjel sám. Nevypadá to tak. Ale nebude dlouho trvat a budeš s námi, malinká. Jaká asi budeš? Jak to spolu zvládneme? Hlavně ať jsi v pořádku.
Ráno po probdělé noci. Porodní cesty jsou o něco připravenější. Aspoň tak. Doktor zavádí první vyvolávací tabletu. Au. Když se porod nerozběhne, přijde na řadu druhá. A když ani pak? Ve frontě čeká oxytocin. A když ani oxytocin… Pak už zbývá jen císařský řez. Sakra. Zkus se trochu snažit, maličká. Na světě to není tak špatné a maminka toho teď moc dělat nemůže.
Po první tabletě nic. Ani jedna mrňavá kontrakce. Taky se zase mění směna. Chladná doktorka Haasová ze včerejška. Zavádí mi druhou tabletu. Au au au. A tentokrát to netrvá dlouho a svírá mě bolestivá křeč. A brzy další. Myslela jsem si, že porodní bolesti začínají s intervaly alespoň desetiminutovými. Že budu mít nějaký čas si zvyknout. Ale ani náhodou. Potvora kontrakce je tu každé tři čtyři minutky. Do toho strašná bolest v kříži. Jsem teprve na začátku a už mám pocit, že to nezvládnu. Dostávám čípek, který tu křížovou bolest zmírní. A hlavně je tu vana. Teplá voda. A neskutečná úleva. Nechají nás s manželem o samotě. On a vana jsou mou spásou v moři bolesti.
Kromě doktorky jsou tu dvě asistentky, mladší milá (z porodu si ji bohužel skoro nevybavuji), na té starší je vidět, že nejsem rodička podle jejího gusta (jsem přece ta s porodním plánem). Teď přichází starší porodní asistentka. Radí, jak dýchat. To víte, ta teorie není jako praxe. Znovu antibiotika, naštěstí to lze z vany. Ale na monitor musím vylézt. Mimo vanu je bolest nesnesitelná. Jak dlouho to bude trvat? Prosím, už chci zpátky svou horkou vodu!
Konečně zpět. Když jsme zase sami, dvakrát nebo třikrát se na chvilku dokonce ocitám v jakémsi tranzu, ve kterém bolest mizí. Změněný stav vědomí. Ale porodnice mi v něm nedovolí zůstat dlouho. Přichází vaginální vyšetření. Příšerná bolest, musí mě držet násilím. Takhle musela vypadat tortura. Ale ze strany doktorky necítím žádný soucit. Mám pocit, že nejsem člověk v bolestech, ale obtížný hmyz.
Vana znovu přináší kýženou úlevu. Ale intervaly mezi kontrakcemi se stále zkracují a samotné kontrakce vnímám jako nezvladatelnou bolest. Nemůžu dál. Krátká diskuse o možnostech. Dobře, tak tedy epidurál. Starší porodní asistentka se tváří spokojeně. „Tak ten porodní plán už dodržovat nemusíme.“ Jak na to proboha přišla? To číhali na nějaké moje „selhání“, aby mohli porodní plán úplně ignorovat? A navíc jsem tam konkrétně o epidurálu nic neměla, předpokládala jsem, že když budu potřebovat něco proti bolesti, jednoduše o to požádám. Plán samozřejmě platí i nadále, říkám. Další strašná kontrakce. A kde je už někdo s tím epidurálem? Jste teprve na začátku, to ještě musíte vydržet.
Znovu sami s vanou, s občasnou kontrolou. Napůl úleva, napůl zoufalství. Kontrakce po minutách. Sotva se stačím nadechnout a je tu další. Snad už ani žádné přestávky mezi nimi nejsou. Ať mi něco dají. Zavolej je. A netrvá dlouho a cítím strašný tlak v konečníku. Říkám to sestře. Chce se vám tlačit? To už asi rodíte. Nebyla jsem ještě před chvílí na začátku? Na epidurál už je pozdě. Miminko bude za chvíli tady. Sláva. Vidím světlo na konci tunelu.
Navigují mě na porodnické křeslo. Klesám na něj a v polosedu se snažím tlačit podle pokynů. Přála jsem si volit si polohu i v druhé době porodní, tlačit spontánně, mít co největší soukromí… Jenže jsem vyděšená prvorodička v bolestech, nemám sílu diskutovat nebo odporovat pokynům a personál ani nenapadne mě podpořit nebo mi vyjít vstříc, situace jim asi vyhovuje.
Takže skončím bezmocně v polosedu a nemám čas myslet na to, jak je tahle poloha pro tlačení nevhodná. Nebo na to, že tlačení řízené personálem nepřináší žádné výhody. A kde se tu zatraceně vzal ten dav lidí, který mě sleduje jako fotbalové finále? Slyším jen samé „povzbuzování“. Tlačíte špatně, vůbec vám to nejde. Přitom můžu vypustit duši, jak se poctivě snažím, ale podle toho, co říkají a křičí si připadám úplně neschopná. Porodní asistentka se na mě oboří: Teď už nejde o vás, ale o miminko. Daří se mu dobře, ale asi podle ní tlačím sobecky. Dokonce se mi snaží tlačit na břicho, ale vím, jak tahle praktika může být nebezpečná a odstrčím jí ruku.
Všichni ti cizí lidé kolem a ta zjevná snaha, abych už honem honem porodila působí dost stresujícím dojmem. Já i můj manžel (jak mi později řekl) máme pocit, že miminku asi musí jít o život, když se všechno tohle děje. Takže když mi doktorka oznámí, že provede epiziotomii, stihnu se jen zeptat, zda je nutná. Tvrdí, že ano, takže ve strachu o život miminka i v časové tísni souhlasím. I v naivní víře, že se skutečně snaží respektovat můj porodní plán. Žádná epiziotomie z preventivních důvodů. Za tuto hloupou víru zaplatím zatím více než rokem bolesti a trápení.
Přirozeně nezkusíme změnit polohu nebo ještě chvíli počkat, na prvorodičku je přece nějakých dvacet nebo pětadvacet minut tlačení příšerně dlouho. A proč taky opravdu zkusit hráz nějak chránit, když epiziotomie to jistí. Pak netrvá dlouho a doktorka třímá malý uzlíček, který slabě zapláče. Neskutečná úleva a radost. Moje holčička sice nevyplula ani nevyklouzla, doktorka ji vytáhla ven jako králíka z klobouku (asi aby bylo všechno rychlejší), ale teď už budeš se mnou, malinká. Zašeptám, ať nechají dotepat pupečník. A pak ji cítím na bříšku, drobné kluzké tělíčko, ale trvá to chvilinku, pár vteřin a je pryč. Ani si to nestačím pořádně uvědomit, navíc mezitím z druhé strany slyším, že mi dají oxytocin. Proč? Na porod placenty přece. Nechci. Porodní asistentka, pořád ta samá, to zjevně nese velice nelibě. Ale mě zajímá jen moje děťátko, které jsem ještě ani pořádně neviděla.
Kam ji odnesli? Bezmocně natahuji ruce, vždyť jsem si přála mít ji hned u sebe. Dejte mi ji. Musíme ji vyšetřit. Ale vždyť to základní vyšetření jde udělat u mě. Jde o její život a zdraví, říká primář dětského oddělení odmítavě. Na ten stůl nevidím, ale tomu právě narozenému človíčkovi tam natahují nožičky, aby ho změřili, váží ho, píchají injekci a vyšetřují. Sahají na něj cizí ruce, provádějí mu všechny ty „strašně nutné věci“, místo aby si na maminčině těle v klidu zvykal na svět a aby se po devíti měsících konečně seznámil se svými rodiči. To přece počká, komu sejde na tom, že jsem měla nějaký sen o přivítání své holčičky na světě. Důležitější je rutina, i když je děvčátko zcela v pořádku. Má Apgar 9-10-10.
Ano, je to jenom pár minut. Ale pro mě jsou nekonečné. A přesně tohle jsem nechtěla. Proč jsou důležitější rutinní zvyky nemocnice než to, abych se přivítala se svou malinkou, abych ji vůbec poprvé pořádně viděla? Vždyť je to moje dítě, navíc úplně zdravé, ne nějaký majetek nemocnice. Třesu se zimou. Znovu se ptám, kdy mi ji dají. Už to prý bude. Mezitím v pořádku vyšla placenta. Doktorka mě šije. Šití je i přes lokální anestezii trochu nepříjemné, mnohem horší je ale moje prázdná náruč. Konečně mi přinášejí mou holčičku zabalenou v nějakém ručníku. Lásko moje malinká.
Personál se zdrží ještě chvíli, stihnu se zeptat doktorky, proč musel být nástřih. Bez toho byste se mohla roztrhnout až ke konečníku. Hm. Zní to jako prevence, kterou jsem nechtěla, ale teď to samozřejmě neřeším, užívám si konečně své miminko. Když nás nakonec nechají samotné, vybalím svou dcerušku z toho hadříku. Leží na mém těle nahá, obě jsme přikryté dekou. Má otevřené oči a jen se tiše dívá. Je samozřejmě nejkrásnější na světě. Nemůžu se na ni vynadívat. Hladím pár vlásků na hlavičce. Jsem tvoje maminka, víš? A tady je tatínek…
Ty první dny se mi slévají do jedné čáry. Kromě mé úžasné dcerky je tu ještě porodnice. Ráno jedna vizita a pak druhá. Nebo pro změnu primářská vizita. Sestřička mi pomůže se na ni připravit. Když vejde primář s davem lidí, ležíme s mou spolubydlící vzorně s roztaženýma nohama a vystavujeme jim na odiv svá krvácející a zašitá rodidla. Ať žije lidská důstojnost.
Některé sestřičky jsou moc milé. Jiné méně. Snaží se mi pomáhat s kojením, ale ty metody jsou někdy dost drsné. Surové dloubání dcerky pod malinkou bradičkou, aby sála. Mačkání mých nalitých prsou, až pláču bolestí. Dojde i na umělou výživu, kloboučky, odsávačku. Tahle poloha mi moc nevyhovuje, říkám. No ale docela vám to v ní šlo. Zkuste ji znovu. Stejně to moc nejde. Myslím si, že je to hlavně prostředím. Když mě pustí domů, pustím z hlavy všechny rady a ještě ten večer se konečně „rozkojím“. A pak už to jde krásně a rozhodně nemusím holčičku povzbuzovat tím hrozným způsobem. Kojím bez problémů i teď po roce. Dnes bych volila ambulantní porod, tedy pokud bych se do porodnice odvážila (stačí mi slyšet to slovo a mám dost nepříjemné pocity).
Přitom část personálu byla opravdu laskavá, byla tam třeba moc milá sestřička, která s námi chodila cvičit. Ale nemocniční rutina to alespoň pro mě přebíjí. Jsem spíš introvertní člověk a ráda si dělám věci podle svého, ne podle pravidel, která se často jeví nesmyslná. A tady musíte poslouchat doktory a vůbec personál – když neposlechnete, vyčiní vám jako malému hloupému dítěti. Když třeba vyjdu s dcerkou v náručí na chodbu, dostanu vynadáno, že ji nevezu v postýlce. Co kdyby mi spadla na zem. Za pár hodin budu doma a tam jezdící postýlku taky nemám, ale na tom nikomu nesejde. Není to prostě zrovna příjemné poklidné prostředí, kde se můžete v klidu sžívat s miminkem, navíc je tu značná bolest po nástřihu.
Z porodnice odcházím s bolavou rozstřiženou vaginou, s krabicí umělé výživy a s pocitem, že jsem neschopná kojit a vůbec neschopná matka. Vždyť jsem si ani nedokázala uhájit porod bez nástřihu nebo nepřerušovaný bonding a přitom se to obojí jeví tak zbytečné. Těžko se smiřuji s tím, že se obě věci staly ve chvíli, kdy jsem tam ležela bezmocná a bez možnosti se bránit. Celkový přístup personálu, všechen ten stres, spěch a zjevný despekt k mým přáním ve mně rozhodně nebudí důvěru nebo pocit, že jim šlo o moje blaho.
Přemýšlím nad body svého porodního plánu. Vedení porodu na partnerské úrovni? Ha. Respektování soukromí a intimity mého porodu? Vzpomenu si na ten houf neznámých lidí. Upřednostňuji neřízené tlačení? Personál dal přednost řízenému. Epiziotomii si nepřeji, v žádném případě preventivně? Vždyť to byla prevence strašného natržení. Chci, aby děťátko zůstalo stále se mnou? Co je nepochopitelného na slově „stále“? Přeji si, aby mé (naše) první chvíle s děťátkem po porodu byly co nejméně rušeny? No, až na ten houf neznámých lidí a zbytečné odnesení na vyšetření to naprosto respektovali. Nechci, aby bylo miminko měřeno a váženo hned po porodu? Co záleží na tom, co chci? No jo, je to vlastně moje dítě. Přeji si přirozený porod placenty bez vnějších zásahů? Tak to bylo o fous…
Znovu a znovu jsem přemýšlela, proč byla tak nutná epiziotomie. Vždyť porod probíhal bez komplikací, dítě i já jsme byli v pořádku, tlačila jsem ani ne půlhodinku… Velké ruptury hráze (větší než nástřih) jsou spíš výjimečným jevem a moje děťátko bylo drobné, s malou hlavičkou, vážilo jen 2,7 kg. A když jsem se ještě jednou krátce po porodu zeptala doktorky na důvod nástřihu, byla velmi arogantní – co si to vůbec dovoluji se jí ptát, o tom (o svém těle) stejně nerozhoduju já, ale výhradně ona, má na to přece vzdělání. Jestlipak je taky učili, že výzkumy žádné údajné benefity epiziotomie nepotvrdily? Že podle WHO, kromě případů miminka v nouzi, přináší epizitomie víc utrpení a bolesti pro matky než výhod pro děti? Pokud vím, žádná studie nepotvrdila ani to, že by epiziotomie chránila před natržením, často bývá nástřih spíš rizikovým faktorem. Navíc sám nástřih je poraněním a i gynekoložka na kontrole v šestinedělí byla překvapená velikostí mé jizvy vzhledem k velikosti dítěte. Jsem přesvědčená o tom, že šlo o naprosto zbytečnou záležitost zaviněnou špatnou polohou, bezdůvodným spěchem a celou rutinou nemocničního porodu.
Bohužel díky tomuto zákroku lékařky nemohu říct, že porod pro mě proběhl bez následků. Jizva po nástřihu mě v podstatě neustále bolí i skoro rok a čtvrt po porodu, bývá hodně citlivá na dotek, cítím ji v podstatě pořád, nepříjemné bývá například i delší sezení, menstruace je přímo utrpením. Například oblíbenou jízdu na kole jsem musela výrazně omezit, o sexu (dosud ho pro bolestivost jizvy prakticky nemám) a psychickém traumatu snad radši nemluvím.
Mohla bych o tom psát dlouho. O tom, že se cítím sexuálně zraněná a zmrzačená. O neustálém pocitu bolesti a nepohodlí. O proplakaných hodinách, o tom, jak v noci nespím a nekonečně si promítám svůj porod. O pocitech smutku, viny a vzteku. O snaze problém nějak řešit, o cestách za odborníky i alternativní medicínou, o tom, kolik to zatím neúspěšně stálo času a peněz. O porodním traumatu se u nás moc nemluví, většinový postoj je takový, že když máte zdravé dítě, není si nač stěžovat. I já jsem za svou dcerušku moc vděčná, ale to přece neznamená, že se smířím se vším a že přijatelný výsledek porodu vše omlouvá.
Přemýšlím, kde jsem udělala chybu – byla jsem moc důvěřivá? Proč vlastně hlásají, že respektují porodní plány, když to tak není? A přitom možná stačilo tak málo. Třeba jednat tak, abych měla pocit, že se všichni opravdu snaží respektovat moje přání a nedívají se na mě svrchu, abych měla pocit, že jsem v bezpečí. Být jen trošinku soucitnější, povzbuzovat místo strašit. Zkusit navrhnout jinou polohu nebo mě podpořit v jejím hledání. Dát mě i miminku čas a mě šanci poradit bez zranění nebo třeba s malým natržením (tak porodí bez nástřihu i většina prvorodiček) – vnímala bych úplně jinak přirozené natržení než ve své podstatě násilný zásah cizího člověka do své intimní sféry. Dát mi možnost užít si první minuty jejího života s mou holčičkou a respektovat naše soukromí. Provést základní vyšetření u mě, neměřit děťátko po narození – cožpak to jsou tak nesplnitelné věci, které při troše dobré vůle nejdou?
A přitom to byl ukázkový nemocniční porod. Personál ho jistě viděl jako normální. Rodička v ideální poloze pro porodníka, pořádně rozstřižená, dítě jí předáno vzorně vyšetřené a ošetřené. Akorát tedy ta ženská měla nějaké hloupé představy a párkrát projevila svůj názor. Naštěstí byla v té kritické fázi bezmocná a personál mohl udělat vše pro její dobro, třeba zachránit hráz tím, že ji pořádně rozstřihl…
A jak to vidím já? Měla jsem v podstatě nekomplikovaný a rychlý porod. Přesto mi proti předem výslovně uvedenému přání provedli chirurgický zákrok, který je trvalý (jizva v intimní oblasti mi zůstane napořád, stejně tak nastřižený sval už nikdy nebude fungovat úplně stejně, mohlo dojít i k trvalému poškození nervů, jak mi nedávno sdělil jeden odborník) a který mi způsobil zatím více než roční bolesti a problémy. První chvíle mé dcerušky na světě se už nikdy nebudou opakovat, přesto mi je vzali jen kvůli rutinním postupům, které mohly počkat. Vím, že jsem mohla mít mnohem horší porod, přesto cítím při vzpomínce na příchod mého dítěte na svět i smutek, vztek a vinu. Kde zůstal respekt k rodičce a k jedinečnému okamžiku, který prožívá? Nebo respekt k odlišnému než medikalizovanému pojetí porodu? Samá proč a žádné odpovědi…
A přitom bylo vlastně vše v pořádku. Matka a dítě to přece přežily. Další úspěšně vyplněná kolonka svědčící o kvalitách české porodnické péče a navíc pojišťovna platí všechny ty oxytociny i epiziotomie. Postoj, který je možná jakžtakž pochopitelný u operace slepého střeva, ale v případě porodu může být zoufale nedostatečný. Nejsme objekty podstupující chirurgický zákrok, ale lidské bytosti přivádějící v bolestech na svět nový život.
Přečtěte si také
Syna ve škole šikanují kvůli tloušťce. Sáhl k bizarnímu řešení
- Anonymní
- 28.04.26
- 11
Sedím v obýváku a stále se mi třesou ruce. V celém domě je ticho, Lukáš konečně usnul – doufám, že aspoň na chvíli zapomene na ten dnešní horor. Na stole přede mnou leží ten zatracený zapalovač....
Děti jsou pořád nemocné a šéf mi dává ultimátum. Co mám dělat?
- Anonymní
- 28.04.26
- 43
Sedím v kuchyni, je půl jedné ráno a jediné světlo v domě vydává displej mého notebooku. Vedle mě chladne páté kafe a v ložnici slyším ten známý, štěkavý kašel, ze kterého se mi už týdny svírá...
Tchyně se urazila, že děti u ní nechtěly jíst. Můžu za to, protože prý nevařím
- Anonymní
- 28.04.26
- 42
Máme za sebou první den víkendu u tchyně a já mám tlak snad dvě stě na sto. Kdybych mohla, okamžitě sbalím kluky, hodím je do auta a jedu domů. Jenže sedíme v tom jejich malém obýváku, tchyně...
Věřila jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Pak jsem ale poznala jeho matku
- Anonymní
- 28.04.26
- 51
Na muže jsem měla vždycky smůlu. Nevím, jestli je to smůla, nebo tím, že jsem trochu náročnější. Je mi 35, mám za sebou tři vážné vztahy a toužím po dítěti. U toho posledního už jsem si myslela, že...
Zadní vrátka do vlastního života: Hledám jistotu bytu, nebo sebe?
- Anonymní
- 27.04.26
- 1447
Sedím večer u šálku čaje a listuji realitními inzeráty. Tenhle mě zastavil. Malý byteček, 1+kk, slušná lokalita.
Tchyně, která si myslí, že všechno ví lépe: Dělá ze mě úplného amatéra
- Anonymní
- 27.04.26
- 3157
Každá tchyně má svůj způsob, jak se vyjadřovat k životu svého dítěte a jeho rodiny, ale co dělat, když její rady začnou přerůstat v kontrolu? Jak jsem se naučila zvládat neustálé komentáře, které...
Lžu všem o otci svého dítěte. Pravda je horší, než si myslíte!
- Anonymní
- 27.04.26
- 2643
Když se pravda skrývá pod vrstvou lží, zůstává jenom otázka, jak dlouho to člověk dokáže utajit. Příběh o matce, která lže o otci svého dítěte, se neodehrál v žádné pohádce. Je to můj pravdivý příběh.
Návrat z porodnice do cizího: Tchyně mi „vylepšila“ byt a manžel ji brání
- Anonymní
- 27.04.26
- 1862
Dneska mě pustili z porodnice. Měla jsem se cítit jako nejšťastnější ženská na světě – v náručí si nesu malého Adámka, venku svítí sluníčko a konečně se vracím do svého „hnízda“. Jenže to hnízdo...
Život na vedlejší koleji (2. díl)
- Anonymní
- 27.04.26
- 977
Celou noc jsem nespala. Marek vedle mě odfukoval s naprostým klidem člověka, který má svědomí čisté jako čerstvě vyprané povlečení. Nebo jako někdo, kdo je prostě skvělý lhář.
Tohle byl šok! Moje 16letá dcera je těhotná po intimní hře na mejdanu
- Anonymní
- 26.04.26
- 5872
Dcera otěhotněla. Ve druháku na střední. Teď musí jít na potrat a po zbytek života se s tím budeme všichni srovnávat.
je to jako bys popisovala můj první porod…jsme jako kusy teleciho, co jedou po pase, honem, za ctvrt hodiny konci směna, tak mu nastrihnem, skocime na břicho, děcko pak rychle odnyst, aby jsme se už nemuseli starat…hrozny…já rodila 2009 v Olomouci, přenášela jsem čtyři dny, doktorce se to zdálo hodně, tak mi při prohlídce skočila na břicho, praskla vodu, me naprosto nepripravene tělo protestovalo, neotvirala jsem se, valili do me atb, oxytocin, mala mi malém umřela, tahali mu klestema, mezi nohy mi cumelo dvacet arabacu mediku, i pres me přání, aby tam nikdo takovej nebyl, ale co, mohli se na me priucit, ze 
hnus, ten dnešní přístup k matkám. taky me nastrihli, deset cm a bolelo to dlouho…druhy porod byl císařem a i když to bolelo víc a je nepřirozený, jsem za to rada. už nikdy bych nezvládla vaginální porod…dlouho mi pak trvalo, než jsem našla k první dceři cestu, připadala jsem si znásilněna… Je mi tak líto, ze jsi to nemohla mít dle svých predstav 
Všechny bolesti jsem měla ty křížové – hned od začátku, i ty nejmenší kontrakce – všechno do oblasti kostrče. Ta kostrč mě bolela při KAŽDÉM kroku více než rok po porodu, postupně to pomalinku odeznívalo, ale dovedeš si představit, že při každém kroku – kdekoliv, doma, na procházce atd..- cítíš bolest kostrče?? Dokonce i teď po 15ti letech tu kostrč někdy cítím….Jo a druhý porod jsem měla po 7mi letech od prvního – a byly to krásné menstruační bolesti, všechny „do břicha“ – po zkušenosti s tou kostrčí jsem si říkala, že jestli tohle jsou opravdu ty „porodní bolesti“, tak to je NIC proti tomu, co jsem měla u a po prvním porodu s tou kostrčí!! Doslova jsem si ty bolesti užívala!! To fakt nebylo nic. 
myslim to vazne, to prvni prisati uz nam nikdo nevrati. Stejne jako autorce ty prvni momenty s miminkem, jak si je vysnila.
Chápu, že to neprobíhalo dle tvých představ, chápu, že sis vysnila nádherný porod, ale proč jsi proboha nevyhledala jiné zařízení a nedomluvila se jinde? Namítneš, že v dnešní době je přece samozřejmostí splnit a respektovat plán rodičky ve všech nemocnicích. To sice ano a věř mi, v převážné části se o to snaží. Že tomu tak v závěru není je ale dáno spoustou věcí, stejně jako v tvém případě. Zkus se na to podívat i z té druhé stránky! V každé nemocnici narazíš na milou osobu, na protivnou osobu, na nesympatickou osobu, na vstřícnou osobu…Tak je to přeci všude, záleží na člověku. Když jdeš do obchodu, na poštu…to je to samé. Porodnice má jistá pravidla, nařízení ze zákona a tím se také musí řídit.
Zamysli se nad tím, jak by to taky mohlo vypadat, kdyby nástřih neudělali, vyčkali ještě další půl hodinu…rodidla nateklá, zduřelá, trhlina po porodu až buh ví kam. Víš jaké by pak bylo hojení a jaké by jsi měla problémy? Nemyslím si, že to bylo preventivně.
Říkala jsem si, že ale reagovat musím, neb mě ten článek nadzvedl ze židle. Máš pravdu ve všem co píšeš, souhlasím s tebou 
bolestí se mi klepali nohy a padala sjme k zemi takže jsme byla ráda že ležím na lužku. Mě boužel taky jedna sestra skocila na břicho a jsme za to jen ráda pač jsme jí řekla že už nemám sil tlačit tak mi pomohla malemu šlo o život měl 2× omotanou pupeční šnuru kolem krcku a jedenkrát kolem hrudníku. A šití naštěstí neznám ale urco radši nástřih než být roztrhlá. A radši budu nastřihlá než riskovat život miminka
Dnes zu si tykame a ja doufam, ze odrodi i druhacka. Ostatni personal- detska sestra atd cekali vedle v pokoji, az jim daji maleho- bylo to cca 40min po porodu. Laktacni poradkyne neustale k dispozici, zadne mackani prsou a drasticky nutit dite sat, ranni vizita - pouze osetrujici lekar(decentne nadzvedl deku, zeptal se me na ocistky a zda mam nejake problemy) samotna vaginalni kontrola probihala v soukromi ordinace ve spitalu. Ono to jde jinak 