Brácha chtěl náušnice, naši byli proti, tak si probodl ucho kružítkem

Naši to ale vidí úplně jinak.

„Tohle není normální!“ rozhodila jednou máma ruce, když našla bráchu s mojí řasenkou. „Vždyť to nosí dneska i kluci,“ snažila jsem se uklidňovat situaci.
Táta jen protočil oči: „To seš jako teplej, nebo co?“

Upřímně, nechápu tu paniku. Já si to nemyslím — a i kdyby, tak co? V dnešní době je to snad úplně normální. Jenže doma tohle říct nahlas znamená otevřít Pandořinu skříňku.

Když brácha přišel s tím, že chce náušnici, zkoušela jsem naše přemluvit. V klidu, věcně.

„Hele, fakt to dneska nosí spousta kluků. Není na tom nic zlého,“ vysvětlovala jsem.
Máma skoro hystericky zavrtěla hlavou: „Nepřipadá v úvahu!“
Táta to utnul definitivně: „Tečka. Žádný náušnice.“

Já nevím, možná, kdybych s ním někam zašla já, někdo by mu náušnice nastřelil, ale zas úplně jsem vzdorovat našim nechtěla, i když jsem už dospělá, pořád u nich bydlím a tohle je pro ně prostě velký „No go“.

Myslela jsem, že tím to skončilo.

Neskončilo.

Jedno odpoledne byl doma podezřelý klid. Brácha se zavřel v koupelně, čehož si nikdo z nás dopředu nevšiml. A pak se to stalo.

Z koupelny se ozval šílenej řev.

Vletěla jsem dovnitř a málem se mi podlomila kolena. Bráchovi z ucha crčela krev. Na umyvadle leželo prkýnko na maso, kružítko, kladivo… a nůž. Dodneška nechci vědět, k čemu měl být ten nůž.

„Proboha, cos to udělal?!“ vyhrkla jsem.

Ukázalo se, že si chtěl ucho propíchnout sám. Kružítkem. A aby to šlo líp, ťuknul do něj kladivem. Jenže jehla se mu v uchu zlomila a nešla vytáhnout.

Naši začali šílet. Máma brečela, táta pobíhal po bytě a nebyl schopný ničeho. Tak jsem prostě popadla klíčky.

„Jedeme na pohotovost. Hned.“

Do nemocnice jsem ho odvezla já. Doktoři se sice trochu podivovali, že s ním není zákonný zástupce.

„Rodiče jsou v práci,“ vyhrkla jsem první, co mě napadlo. (Nebyla to pravda. Ale v tu chvíli byli naši tak mimo, že by stejně nic nevyřešili.) „Měla jsem ho na starost,“ dodala jsem a hodila to celé na sebe.

Hloupá mladá káča, že jo, hlídala blbě.

Naštěstí to dopadlo dobře. Jehlu mu z ucha vytáhli, ucho vyčistili, zalepili… a tím to haslo. Seděli jsme pak vedle sebe v čekárně, oba ještě trochu v šoku.

Brácha byl nezvykle tichý.

„Hele… promiň,“ zamumlal nakonec. „Počkám si. Až budu dospělej, nechám si to normálně nastřelit.“

Podívala jsem se na něj a musela jsem si oddechnout.

„To by byl docela dobrej plán,“ řekla jsem suše.

Co si myslel, když na sebe šel s kružítkem a kladivem, fakt netuším. Ale jednu věc vím jistě — některé pubertální nápady mohou být i nebezpečné. Co kdyby se píchl jinam, než jen do ucha.

A možná… možná by někdy stačilo jen trochu míň paniky a trochu víc klidu a milejšího vysvětlování.