Čertův Mlýn

V hlubokém údolí pod strmými skalami najdete ještě dnes pozůstatky starého mlýna. Tam, kde kdysi zněly lidské hlasy při pořádné práci, šumí les a věčným přítmím stíní zbylé zdi prostorného domu. Okolo mumlá svoje vyprávění ševelivý potok, dnes jako kdysi, a jeho šumění dává vyniknout tichu oněmělých stěn.

V tom mlýně kdysi žil mlynář, pracovitý a šikovný hospodář. Práce mu vzkvétala pod rukama a mlít k němu jezdili statkáři z celého dalekého okolí. Na svoji práci byl pyšný - a právem. Jenže… Ať vydělal, co vydělal, nikdy mu to nebylo dost. Namísto radosti z dobře odvedeného díla se mu do duše zakusovala urputná nespokojenost a chamtivost. Ani když zlaťáky ukládal do malované truhly - a že jich bylo! - neměl z nich potěšení. Jen víc a víc! Nikdy to nestačilo.

Stalo se, že do toho mlýna přišel krajánek a že by rád práci. Což o to, té tu bylo vždycky dost a dost. A lidí nikdy ne tolik, kolik by jí k ní bylo potřeba, protože mlynář byl přísný pán a čeleď proháněl, jako by nemělo přijít zítra. Platil sice dobře, ale jeho hromování málokdo dlouho snesl.
Ale tenhle krajánek, ten se měl k dílu. Na co sáhl, to se mu dařilo, a se vším byl dvakrát tak rychle hotový, než kdokoli jiný. A zatímco v mlýně pobýval, díval se a poslouchal, jak to na tomhle hospodářství chodí. A viděl a slyšel. Jednoho dne pak došel k večeru za mlynářem do světnice a povídá mu: “Mlynáři, nejsem, za koho mě máš. Jsem čert.”

Mlynář se lekl pekelného hosta, pokřižoval se, ale přece jen poslouchá, co má rohatý na srdci. “Co tu sloužím,” povídá čert, “vidím, že ti nikdy není dost, kolik vyděláš. Ale mohlo by být. Jako dva mlýny by tenhle jediný mohl vydělávat, mlít mouku lepší, než si umíš představit, zlato by se ti jen sypalo.”

Mlynář poslouchal pozorně. Taková řeč se mu líbila. Jenže peklo dává jenom na oplátku: “Co za to, čerte?” “Podepíšeš mi krví tuhle lístek, mlynáři. Deset roků poběží mlýn jako na drátku - a za deset let si pro tebe přijdu.”

Deset let se zdálo jako učiněná věčnost. Kdo ví, co přijde za deset let! Tak mlynář přemýšlel a hrozbu pekla mu zastiňoval jas zlata. Podepsal, bez dlouhých cavyků a rád podepsal. Až když čert v oblaku dýmu a síry zmizel, zapochyboval na chvíli, jestli udělal dobře.

Pochybnosti byly ty tam hned následujícího rána. Tak jemnou mouku a tak rychle ještě v mlýně nesemleli A už to nemělo být jinak: tak vyhlášenou mouku, jako v mlýně pod skalou, nemleli nikde v kraji, ani v sousedních krajích. Kolo klapalo ve dne v noci, ve všední den i ve svátek. Nikdy se nic nerozbilo, nezlomilo, nepokazilo. Zákazníků přibývalo a mlýn zvládal, co by jiné dva jen stěží stihly. Zlata v malované truhle přibývalo, brzy si mlynář vezl od truhláře druhou.

Jen mezi lidmi se začínalo šeptat, že to není jen tak a jestli v tom nebudou nějaké čáry.
Tak běžely roky. Jednou se stalo, že na dveře mlýna zaklepal pan farář ze vsi. Pověst o bohatství mlynáře se nesla široko daleko a zatím ve vsi do kostela děravou střechou za dešťů zatékalo. Farář přišel poprosit o milodar, však s Boží pomocí se mlynáři daří, snad by přispěl jako jiní na opravu kostela? Jenže kdepak. Mlynář se hned začal všelijak krouti a vymlouvat, co si jen lidi představují, že vydělává? Však provoz mlýna taky něco stojí a těch lidí, co tu živí! A tak pan farář odešel s nepořízenou.

Jindy přišlo do vsi neštěstí a oheň vzal třem rodinám střechu nad hlavou. Dobří sousedé jim pomohli, slíbili i pomoc s vybudováním nových chalup a teď přišli za mlynářem, zda by se prý nesmiloval nad nešťastníky a na ty nové chalupy jim nepřispěl. Ale mlynář? Vynadal jim do žebráků, prý proč by z vlastního měl rozdávat cizím. A s tím je vyhnal ze mlýna.

Do třetice se pak přihodilo, že velká voda podemlela silnici. Jedinou, která vedla do vsi a i leckterý zákazník po ní přijížděl se zrnem. Tak se starosta odvážil přijít za nerudným mlynářem s prosíkem, však na stavbu nové silnice přispěl každý hospodář ve vsi, jinačí do vsi nevedla. “Silnici ať opraví, komu patří!,” s tím zabouchl lakotný mlynář starostovi dveře před nosem.
Víckrát se nikdo přijít neodvážil.

Ale co na tom, mlýn vesele klapal dál a mince cinkaly, když dopadaly do truhly.
Tak všechno šlo, až se překulilo k desátému roku. Tehdy se mlynáři začalo těžko spát. Sám se sebou smlouval o dobré svědomí. Nejsem špatný člověk, přesvědčoval sám sebe, léta druhým dávám práci, léta sám dřu a nešetřím se ani v nejmenším. Žádný zákazník si nemůže stěžovat a z mojí mouky se peče dobrý chleba, který živí steré krky.

Desátý rok se dovršil a na den přesně od čertova zmizení, přišla nad údolí půlnoční bouřka, jako nikdo nepamatoval. Déšť tloukl do oken, vítr kvílel ve větvích, nebe protínaly blesky a ve skalách ozvěnou duněly hromy.
Mlynář sedí ve světnici u světla hromničky a je mu těžko na duši. Blýskání zlata už nepřehluší hrůzu z pekla.

Zařičel hrom, až mlynář nadskočil, zasmrděla síra a dým a ve světnici stojí známá postava. Čertovi se blyští oči, přišel si pro hříšnou duši.
Mlynář padá na kolena a prosí o slitování. Ještě alespoň chvíli kdyby mohl zůstat na světě, kolik dobra by mohl vykonat! Čert poslouchá, ale vrtí hlavou: “Kdepak, mlynáři. Jedinkrát kdybys pekelné peníze věnoval z dobré vůle bližnímu, jedinkrát kdybys za ně pomohl druhým, byl bys peklu unikl. Třikrát jsi svou šanci dostal a třikrát jsi ji promarnil.”
A s těmi slovy čapl čert mlynáře za ruku, země se otevřela a pohltila je oba dva. Mlynáře už nikdy nikdo nespatřil, jen v té podlaze zůstala napořád černá jizva.

Bez přičinlivého hospodáře se už mlýnu dlouho nedařilo. Zákazníků ubývalo, mouka se horšila, namáhané stroje praskaly a sténaly. Kdo mohl, ten z mlýna odešel, až se nakonec mlýnské kolo přestalo točit docela.
Přešla staletí, zmizely podlahy, podlaží i střecha, zmizelo kolo na potoce. V údolním příšeří se k nebi tyčí jen ohlodané kosti někdejšího pyšného domu - obvodová zeď a v ní okna bez rámů a beze skel. Mlynářovo jméno dávno zapadalo prachem času, mlýnu se dodnes říká Čertův. A povídá se také, že kdo se tam odváží přespat, ten ještě dnes může o půlnoci slyšet čerty tančit na dávno zmizelé mlýnici.
Možná, že tam s nimi dodnes musí tančit i lakomá mlynářova duše, navěky odsouzená dívat se na zánik své někdejší pýchy.