Cítím se stále sama

Začalo se to všechno rozchodem, láskou. Milovala jsem chlapce. Byla to láska až za hrob. Spolu jsme chodili na střední. Každé ráno jsem otevírala oči s myšlenkou, že budu v jeho náručí. Bylo to jak v sedmém nebi. Jenže postupem času se začaly naše rodiny nenávidět. Moje máma dělala všechno proto, abych s tím klukem nebyla. Po dvou letech se jí to i povedlo. Rozešli jsme se.
Byla jsem z toho zoufalá a on taky. Ale věděla jsem, že bude to tak lepší. Nemohla jsem na něho zapomenout a tak jsem po pár měsících v zoufalství začala jiný vztah s jiným klukem. Ze začátku mi to pomáhalo pomalu zapomenout. Jenže začal jiný příběh s jinou osobou.

Tenhle vypadal ale jinak. Měli jsme se rádi, trávili spolu čas, dokonce plánovali společný život. Jenže jednoho dne přišla rána. Obvinil mě z krádeže u nich doma, přičemž on sám svým rodičům ukrad peníze. Muselo to skončit. Byla jsem zklamaná, oklamána a navíc ponížená. Naléhavě mě prosil, ale nemohla jsem být s takou osobou.

Po téhle ráně jsem se rozhodla studovat, cestovat a užívat si života. Šla jsem na vysokou a dokonce jsem se zúčastnila mládežnických výměn v jiných krajích. Střetávala jsem se s mnohými mladými lidmi, s kterými jsem se skamarádila. Měla jsem kolem sebe mnoho lidí a kamarádů. Ale uvnitř jsem se cítila strašně opuštěná. Vždycky jsem celou dobu mluvila, jen ať se nezamiluju. Nechtěla jsem to. Po čase na mě přišli deprese. Byla jsem sama, ve velkým městě na kolejích. I když jsem se rozhodla jít na vysokou a užívat si, plánovala jsem rodinu. Toužila jsem po ní. Chtěla jsem dítě a milujícího manžela. To jsem celou dobu chtěla. Po dvou letech se blížilo ke skončení mé vysoké školy. Chtěla jsem si najít kluka, poznat někoho, milovat. Jenže kluci, které bych chtěla, mě nechtěli, nebo byli homosexuální. Nechtěla jsem nijakého grázla. Chtěla jsem muže, který je inteligentní, dobrosrdečný, dobře vychovaný a zodpovědný. Nikde jsem to však nenašla.

Začala jsem kluky vyhledávat. Na internetu, v městě mládežnické výměny, ale nic. Cítila jsem samotu. Nechtěla jsem být sama. I když jsem se zklamala, toužila jsem to opět zažít. Chtěla jsem mít lásku. Po čase jsem se smířila s tím, že si asi inteligentního kluka nenajdu. Vítr mě zavedl daleko dál. Seznámila jsem se s mým mužem.

Ze začátku samozřejmě láska. Začali jsem si psát, setkávat se, trávit spolu čas. Bylo to trochu obtížnější, protože byl Čech a já Slovenka. To cestování dalo zabrat, ale nakonec jsme si vždy našli čas na sebe. Šlo to celkem rychle. Ta představa, že jsem si konečně našla někoho, mě hnala ale velmi rychle dopředu. Po pár měsících jsem začala u něho bydlet. Vůbec jsem si neuvědomila, že se to žene moc rychle. Vždyť já jsem ho znala krátce. Byla jsem zaslepená. Ukázalo se, že začal dost žárlit. Začal mi zakazovat skoro všechno. Byla jsem omezena i v práci. Začalo mi to lézt krkem. Milovala jsem ho i tak pořád. Jenže naše hádky začaly nabírat a začali jsme si jen nadávat. Už to nebylo ono. Postupně jsem přicházela na to, že se k sobě nechodíme. Přišlo období, kdy jsme se hádali stále. Ze začátku byl chápavý, ale potom už ne. Začal být sobecký a moje pocity ho vůbec nezajímaly. Opět jsem se začala cítit sama. Ale teď to bylo horší. Měla jsem zakázány všechny moje staré přátele. Prý jsou jen falešný. Neměla jsem komu důvěřovat. Ta samota mě přiváděla k stavům, kdy jsem začala myslet na smrt. Už se mi nechtělo nic. Chtěla jsem ho opustit.

Plánovala jsem se rozejít, jenže jsem čekala. Čekala jsem na výsledek. Měla jsem totiž podezření, že jsem těhotná. A tak se i stalo. Celé těhotenství jsem prožívala jen ve stresu. Stále jen hádky. Nikdy nebral ohled, že nosím v sobě dítě a může to mít na něho vliv, nebo se mi může něco stát. Hádal se se mnou ve dne noci.

Potom to přišlo. Narodil se nám chlapeček. ❤️ Bylo to nádherné. Úleva. Měla jsem chlapce. Opět se trochu začaly mírnit mé deprese a bylo to mnohem lepší. Ale netrvalo to samozřejmě dlouhou. Začalo mi být po čase smutno. Jednak za domovem. Bydlela jsem daleko a v době covidu navíc s novorozencem je obtížné cestovat a smutno mi bylo i za každým, s kým prakticky nemůžu mluvit. Opět přišla na mne samota. Strašně mi každý chybí. I když se dá říct, že už sama nejsem, ale někdy mi je velmi velmi smutno. Mému mužovi se nedá s ničím vymlouvat. Mé pocity ho vůbec nezajímají. Dokonce se začal obracet za jinými ženami.

Ten pocit samoty nepřešel. Je to stále větší samota. A jen tenhle pocit mě dohnal k tomuto životu, který nechci a těžko asi změnit. Nedá se to vrátit zpátky…