Člověk míní
Ale vše se dle svého mění. Aneb o jednom snažení, jednom loučení a jednom doufání. Celkem dlouho mně nechtěl navštívit ten pocit, že právě já bych chtěla být maminkou. Už jsem začala uvažovat o tom, že nejsem normální, a že to už asi nikdy nepřijde, a to zejména v období, kdy i má dlouholetá kamarádka začala chodit s bříškem.
Na její dotaz, tak kdy si vy opatříte nějakého potomka, jsem jí s úsměvem odpověděla, že chci papouška. Ani nevíte, co jsem si vytrpěla s naší mamčou, která se vnoučete přímo surově dožadovala. Čím víc tlačila, tím méně se nám chtělo. Tetičky jedovatě rýpaly: „Tak přiznejte, že vám to nejde.“ Já si tvrdošíjně stála za svým, že dítko si opatřím až budu já chtít. No a když už jsme měli doma s manželem psa, dva kocoury a již zminovaného papouška, tak to najednou přišlo.
Najednou se objevila ta zprvu nejistá touha po něčem dalším a silnějším, co by bylo jen naše a z nás. I když asi to ani nebylo tak najednou, prostě to potřebovalo svůj čas. A tak jsem přestala brát antikoncepci a naivně si myslela, že třeba budu mít to štěstí a přijde to hned. Samozřejmě nepřišlo, ani za měsíc, ani za dva a najednou byl rok fuč a kde nic tu nic. Manžel okolo mně obšlapoval, ať už jdu k doktorovi, tak jsem ač nerada šla. Ani nevíte, jaký já mám odpor k návštěvám lékařů, tímto se jim omlouvám 
Samozřejmě přišel na řadu menstruační kalendář, měření bazální teploty, které jsem vskutku nenáviděla, spermiogram. Nikdy jsem nebyla ta klasická snažilka co počítá, sčítá a měří, spíš jsem se vždy omezila na krátké doufání před každou další MS. Nakonec mě i to doufání omrzelo a zkrátka jsem rezignovala. Řekla jsem si, že tedy asi nic nebude a že budu tedy alespoň konečně krásná a objednala jsem se na plastickou operaci nosu (nenáviděla jsem ho odjakživa) a na laseroovou operaci očí, která měla zatočit s mými třemi dioptriemi. Začala jsem se těšit.
No a jak už to tak bývá, mínila jsem, náhoda však měnila a těhotenský test ukázal slabou čárku. Jako nezkušená prvotěhule jsem mazala hned k lékaři, ale první rána na sebe nenechala dlouho čekat. „Nic tam není“, oznámil mi pan doktor suše. „Sestra Vám pro jistotu vezme krev, pak si zavolejte.“ No ty nervy nemusím popisovat, HCG rostlo, ale pomalu, lékař měl podezření na mimoděložní těhotenství. Nic se mnou nebylo, nervy a nervy a pak to přišlo. Na UTZ se objevila malá fazolka, dokonce prý i tlouklo srdíčko, já toho neviděla moc. Ale byla jsem šťastná jako blecha. Štěstí trvalo rovnných pět dnů. Pak jsem začala krvácet a naše fazolka usnula.
Následovala revize a spousta nezodpovězených otázek. Konec nastal 9+5 tt, avšak velikost byla cca 6 týdnů. Samozřejmě jsem to ořvala, obrečel to manžel, tchýně, mamka. Ale já se prostě zařekla, že život musí jít dál. Pravdou je, ač to zní absurdně, že mě při zdravém rozumu udrželi již zmíněné operace, přeobjednala jsem se a letní dovolenou strávila se zafáčovaným a rozmašlovaným obličejem po operaci nosu. Nikomu nebudu tvrdit, že to bylo příjemné, ale výsledek rozhodně příjemný byl . Poté přišel na řadu můj zrak a mé okolí bylo přesvědčeno o tom, že jsem se prostě zbláznila. A když už jsem takhle vylepšená a trochu zhojená zase začala uvažovat zdravým rozumem, touha po miminku se vrátila.
Jenže opět nic, měsíce frčeli a nic se nedělo, když tu přišla ta zpráva. Začínala jsem druhý ročník na VŠ (i přes můj pokročilý věk a s tím přišla zpráva, že nás čekají laboratoře a že pokud bude některá ze studentek těhotná, budou se muset tyto případy řešit individuálně. No hádáte správně, je ze mně ten individuální případ. Dnes je to 8+2, teď už vlastně 8+3. Hned ze začátku jsem začala špinit, dostala Utrogestan a byl mi nařízen klid. Chtěla jsem to tajit minimálně do 12. tt, ale na mou pohádku se zánětem mi nikdo neskočil.
Takže jsem přiznaná, doma, 18 hodin denně spím, celý den trávím hledáním co bych snědla, na nic totiž nemám chuť. Když už konečně něco najdu, tak mám takovou radost, že něco chutná, že toho sním hodně a pak je mi zas zle. Místo, abych se učila, koukám na stupidní programy v televizi a v noci pak nemůžu spát, protože dumám nad tím, že tímhle způsobem asi školu nikdy nedodělám. Taky mně straší resty v práci, ale nejhorší je ten strach, že by se vše mohlo pokazit a to je ten největší strach ze všech. Ale pořád s ním bojuji a ta malá fazolka ve mně mi dává sílu věřit a jít dál.
Přečtěte si také
Syn přistihl tátu v posteli s milenkou. Od té doby ho nenávidí a nechce ho vidět
- Anonymní
- 12.05.26
- 3253
Kdybyste se mě zeptali, co je horší, jestli přistihnout manžela v posteli s cizí ženou, nebo když je přistihne vaše společné dítě, řekla bych bez váhání, že druhá možnost. O tom, že mě Mirek...
Přítelův syn ubližuje mojí dceři. Výchova problémového dítěte je noční můra
- Anonymní
- 12.05.26
- 1542
Po rozvodu jsem byla s Maruškou nějaký čas sama. Před dvěma lety jsem potkala Lukáše a hned jsme si padli do oka. Po pár měsících jsme spolu začali bydlet. Já mám desetiletou Marušku ve vlastní...
Přítel je finančně negramotný. Utrácí za hlouposti a já počítám každou korunu
- Anonymní
- 12.05.26
- 1195
Tomáš byl vždycky člověk, který si rád dopřával. Co vydělal, to utratil. Když jsme byli jen my dva, ještě to nějak fungovalo. Já měla svůj plat a on svůj. Jenže pak se nám narodila Rozárka a já...
Ukončila jsem vztah s milencem kvůli rodině. Teď mi dělá ze života peklo
- Anonymní
- 12.05.26
- 1227
Karla jsem poznala v době, kdy nám to v manželství s Petrem dost skřípalo. Byla jsem ráda, že jsem se mohla odreagovat, a mladší přítel mi navíc velmi lichotil. Jenže zatímco pro mě to byla spíš...
„Uteč, on tě zničí,“ varovala mě tchyně. Já jí ale nevěřím
- Anonymní
- 12.05.26
- 1601
Vždycky jsem si myslela, že scény jako z psychothrilleru se dějí jen ve filmech. Že když potkáte násilníka, poznáte to podle jeho zlého pohledu nebo hrubého chování. Jenže Marek byl jiný. Citlivý,...
Nechci, aby si tchyně brala naše dítě. Vadí mi, jak smrdí její byt
- Anonymní
- 11.05.26
- 7385
Možná to zní jako maličkost, ale já kvůli tomu poslední měsíce řeším nepříjemné dilema. Nechci, aby si tchyně brala naše dítě k sobě domů. A důvod, který nedokážu partnerovi normálně říct, mi...
Přistihla jsem tchyni, jak se hrabe v našich věcech. A nebylo to poprvé
- Anonymní
- 11.05.26
- 7260
Myslela jsem si, že jen zbytečně plaším a některé věci si možná namlouvám. Pak jsem ale přistihla tchyni přímo při tom, jak se hrabe v našich věcech, a došlo mi, že to rozhodně nebylo poprvé. Od té...
Myslela jsem si, že je problém ve mně. Ve skutečnosti mě podváděl celé roky
- Anonymní
- 11.05.26
- 2298
Dlouho jsem si říkala, že jsem jen přecitlivělá, žárlivá a zbytečně hledám problémy tam, kde nejsou. Když jsem ale náhodou narazila na důkazy, došlo mi, že moje intuice nelhala a že jsem jen byla...
Život s rodiči v jednom domě, kteří spolu léta nemluví, se stal peklem i pro nás
- Anonymní
- 11.05.26
- 1466
Když jsem byla malá, naši se pořád hádali. Bylo mi jasné, že jednou půjdou od sebe. Jenže máme obrovský dům, do kterého by se vešly tři rodiny. A rodiče se jednoduše rozhodli, že tam zůstanou oba,...
Život na vedlejší koleji (5. díl)
- Anonymní
- 11.05.26
- 848
V úterý večer jsem před zrcadlem strávila víc času než za poslední tři roky dohromady. Zkoušela jsem si snad deset outfitů, než jsem skončila u těch černých šatů, o kterých jsem minule psala.
hoď strach za hlavu a užívej si to 
Mějse moc hezky a pohlaď mimíska 
..i když je to jistě jen zdání, napětí v nás je vždycky - aby se TO v nás, TO naše milované a očekávané, udrželo, aby bylo zdravé, aby už konečně bylo mezi námi a pak…se napětí změní ve strach, aby se mu v životě nic zlého nestalo a my byli schopní mu vždycky ve všem pomoct 
