Dal jsem synovi facku. Neuvěříte, jak se zachovala manželka

Vždycky jsem byl ten, kdo bral výchovu vážně, trvám na pravidlech a u dcer to skvěle funguje, vždy se domluvíme, málokdy musím byť jen zvednout hlas. Když něco nejde, zasáhnu, ať už to byla malá hádka nebo nějaký větší problém. Jenže se synem to nefunguje. Můj zásah je vždycky znevážen, manželka se vždycky postaví na synovu stranu. A když se mu nějak pokusím dát zpětnou vazbu, obvykle se do mě manželka okamžitě pustí. Jde mi to trochu na nervy, protože to vidím, jak syn chová ke mně i k ní. A není to hezké.

Nehodlám stát v pozadí, když vidím, že syn je k manželce občas opravdu až agresivní. Dívám se, jak mu ustupuje, jak se mu omlouvá, a to všechno jen proto, že je to náš benjamínek. Ale jestli mám být upřímný, občas mám co dělat, abych nevybouchl jako papiňák. Když vidím, že už jde do tuhého, mám potřebu to řešit. Jenže manželka mě pořád vynechává, a to mě ničí. Jakmile se pokusím zasáhnout, je zle.

A tak se stalo něco, co už jsem nemohl ignorovat. Před pár dny, když jsme seděli u večeře, syn opravdu hodně ošklivě napadl manželku. Začal na ni křičet, mluvil k ní s takovou arogancí a drzostí, že jsem měl chuť vzít nějaký předmět a hodit ho po něm. Manželka se rozbrečela. A já? Jako normální otec jsem se snažil zasáhnout, snažil jsem se mu vysvětlit, že tohle se prostě nedělá. Ale on mi to vrátil i s úroky. I na mě byl sprostý, neochotný mě poslouchat. Arogantní a drzý.

A tak jsem to už nevydržel. Možná jsem udělal chybu, ale vrazil jsem mu facku. Nejdřív jsem si to sice rozmyslel, ale pak už jsem opravdu neměl co ztratit. Chtěl jsem mu ukázat, že já nejsem ten, kdo se nechá ponižovat, a pokud je to nutné, tak zasáhnu. Když však facka přistála mně, nebyl to syn, kdo mi ji vrátil. To byla manželka. Našlápnutá, očividně zděšená, že jsem si dovolil takhle reagovat na naše dítě, mi vrazila facku.

„Nebudeš mlátit moje dítě,“ ječela na mě se slzami v očích.

„Sakra, je to i můj syn!“ křikl jsem. „Vidím, jak se chová k tobě, ke mně, k ostatním. Pořád mu ustupuješ, uhýbáš, chová se k tobě jako ke kusu hadru.“

Ona na mě zůstala hledět. Byla rozčilená, ale už nedokázala promluvit. Nechápu její argumenty. Že je to přece její dítě a já nemám právo se do toho míchat. Tohle je už poslední kapka.

Byl jsem vyčerpaný, zklamaný, na tohle už nemám sílu. Nechtěl jsem se hádat. Rozhodl jsem se: ať si to tedy vyřeší sama, když jí tak vadí, že zasahuju. Měl jsem dost. Každý den je víc a víc zřejmé, že se ke mně nechová tak, jak bych si přál. Když nechce pomoct, nechci jí v tom bránit. Je to její boj. Vstal jsem a odešel od stolu.

Až doteď jsem se staral, bral jsem za samozřejmé, že je to i moje odpovědnost, ale končím, rezignoval jsem. S dcerami to bylo jiné. Když byly menší, měla je ráda, ale nechávala mi je. Bylo to snadné. Dcery nebyly nikdy takhle problémové jako náš syn, vždy jsme se domluvili, holky sportovaly, dobře se učily, manželka si jich moc nevšímala, měla jen syna. A v jeho výchově jsem pro ni jen na obtíž. Ona mu odpustí všechno, nikdy neudělá nic, co by ho mohlo alespoň trochu zastavit.

A hádat se kvůli tomu s manželkou? Nechci a nebudu. Když nechce pomoct, je to její boj. Když mě do výchovy nechce a nikdy nechtěla, je to její boj. Syn je její mazlíček. Že je to spratek si mohu jen myslet, kdybych to řekl nahlas, tak mě snad roztrhá.

Své ženě prostě nerozumím, já bych jí nikdy neuhodil, proč ona mě ano… to je otázka.

Snad i tak nakonec vyroste ze syna slušný člověk, i když o tom začínám trochu pochybovat.