Další z mnoha snažilek

Vylití srdíčka ztrápeného prázdnotou...

*

Když mi bylo 19 let, chodila jsem na vysokou a zažívala ty nejhezčí chvíle svého mladistvého života. Ne že bych teď byla stará :D je mi 26, ale bylo to tehdy vše takové bezstarostné.

Pak se jednoho dne vše změnilo. Probudila jsem se s bolestmi břicha. Bolesti byly stále, ale daly se s nějakou tou tabletkou zvládnout. Když po týdnu nepřestávaly, řekla jsem si, že je čas jít k lékaři. Vzali mi CRP, bylo lehce zvýšené. Vyfasovala jsem ATB na týden. Po týdnu se přidala teplota. Odeslali mě do nemocnice, kam jsem ke své smůle přišla v pátek odpoledne a byla tam všem na obtíž. Nic nezjistili a já tentokrát vyfasovala algifenové kapky a šla domů.

Další cca měsíc se problémy zhoršovaly a já už bez kapek nebyla schopna fungovat, navíc bylo zrovna zkouškové období a já si začínala myslet že jsem zřejmě blázen. Večer před důležitou zkouškou jsem se už nemohla hnout. Narvala do sebe 40 kapek a vyjeli jsme na pohotovost. Tam mi paní doktorka řekla že „Nic závažného nevidí, ale že teda když už jsem tam zase, tak by si mě tam nechali.“ Já řekla hned, že nemůžu, že mám zítra zkoušku (bože, byla jsem tak blbá) a dali mi podepsat reverz (ani jsem nevěděla, co podepisuju, došlo mi to až o dost později).

Zkoušku jsem složila a asi o dva dny později mě v noci vzbudila neuvěřitelná bolest. Dobelhala jsem se na záchod, kde jsem omdlévala. Měla jsem horečku. Nemohla jsem se ani postavit, aniž by se mi nezatmělo před očima. K doktorovi jsem už ale nechtěla, řekla jsem si, že stejně mi zase nic nenajdou. Jen jsem ležela u rodičů v posteli jako malé děcko.

Když se stav vůbec nelepšil, mamka zavelela, že jdeme, a prostě jsme jeli. Konečně si mě nechali v nemocnici, kde to nabralo obrátky. Od přijetí jsem byla za hodinu na sále, kam mě odváželi a mně jen tekly slzy. Bylo mi řečeno, že mi vyberou celý spodek. Už jsem ani nechtěla žít… věděla jsem, co to znamená.

Když jsem se probrala z narkózy, řekli mi, že mi jeden vaječník a dělohu ponechali. Byla to taková hořko-sladká radost. Je mi 19 a vím, že nebudu mít děti. Připadala jsem si méněcenná, podřadná, zbytečná osoba. Kdo bude chtít holku, která mu nedá dítě. Hodně často jsem pomýšlela na sebevraždu, ale já bych to prostě nezvládla udělat. Žádné ženě bych tohle nepřála prožít…

Teď je mi 26, mám manžela a docházíme na ivf. Máme za sebou 3 kola a stále nic… cítím prázdno a sebelítost. Kolem mě je to teď samá těhulka a na nás se už dívají jako na ten divný pár, co pořád nemá dítě. Když se nás někdo zeptá, tak jen odpovídám, že máme ještě čas. Nejhorší pro mě vždy je, když zjistím, že nějaká mně blízká žena je těhotná. Ne že bych jí to nepřála, jen prostě vím, že budu zase naslouchat jejím „malicherným“ těhotenským problémům, které bych si tak přála mít. Nikdy jsem ten pocit nezažila a poslední dobou si začínám myslet, že ani nezažiju. Ztrácím naději.

Nejvíce jsem zatím byla „těhotná“ po injekci Ovitrelle. Po nocích brečím, že to je asi můj osud… asi to tak příroda chtěla.. chtěla bych mít taky svůj uzlíček štěstí.

Pokud někdo dočetl dokonce, tak mu moc děkuji… potřebovala jsem to ze sebe dostat… moji blízcí mi vždy odpoví jen „neboj, to přijde,“ a to mi moc jako útěcha nestačí, tak snad se tu najde někdo, kdo mi porozumí.

Váš příspěvek

Odesílám...
29.1.20 10:18

Zajímalo by mě co bylo příčinou bolesti a následné operace? Máš delohu a jeden vaječník takže neplodna nejsi, držím palce ať se brzy zadaří. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
879
29.1.20 10:22

Jestli jsem to správně pochopila, tak můžeš otěhotnět a dítě donosit. Neházej flintu do žita. Jen ta cesta k miminku bude halt náročnější. Držím ti moc palce ať se zadaŕí co nejdřív.

  • Nahlásit
  • Zmínit
132
29.1.20 11:00

Vím jak se cítíš. Já už jsem o miminko jednou přišla.. Taky procházíme veškeré vyšetření. Samé problémy které se jen navalují na sebe. Moc ti držím palečky. Myslím na tebe. Máme podobný osud. Mám jeden a půl vaječníku a vypadá to že mi zbyde jen ten jeden. Není to tak hrozné když se na to podívám z druhé strany. Všechno má svůj čas nikdy nic nepřijde pozdě vždycky to je tak jak to má být. Určitě se nám to povede.. :slight_smile: :kissing_heart:

  • Nahlásit
  • Zmínit
6160
29.1.20 11:52

@Alušáček Přesně, tipuju to na nějaký zánět… :think:

  • Nahlásit
  • Zmínit
29.1.20 12:18

Přeju, ať se jednou dočkáš :hug: co se týká okolí, zvážila bych místo „chceme si užívat, máme čas“, jít s pravdou ven. Neboj se o tom mluvit, někdy je to příjemnější pro všechny zúčastněné.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3608
29.1.20 14:14

Máš jeden vaječník i delohu, takže dítě mít mužes :andel: a určitě se zadari. Nejste jediní, co dochází na IVF

  • Nahlásit
  • Zmínit
29.1.20 14:23

Moc drzim palce a verjm ze se jiste dockate :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
29.1.20 15:53

Na ivf není nic špatného. Podstoupili jsme ho dvakrát a pred 2 dny se nám narodilo druhé dítko. Hlavní je, že ta možnost pomoci existuje. My jsme aspoň za ní vděčni. Taky jsme vsem říkali, že máme čas (v té době jsme, s teď už manželem, spolu byli 2 roky). I když je to těžké, doporučuji myslet hned od začátku pozitivně. My si prostě neúspěch nepripousteli a byť tedy do transferu zůstalo vždy jen jedno embryo, to se chytlo a bojovalo až do konce. Hlavu vzhůru ;) držím pěsti

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
29.1.20 19:58

Hele pošli je do pr…, Ti co tvrdi že IVF je zachránilo tak to řešili chvilku. Nikdo nevi, čím procházíš, pokud nežijete oba dva stejný život.
Soustřeď se na sebe.

  • Nahlásit
30.1.20 21:31

Vydrž, někdy je těch IVF bohužel potřeba víc, zvlášť s jedním vaječníkem, tím je šance hned poloviční. Držím palce.

  • Nahlásit
  • Zmínit
30.1.20 22:10

Ahoj Šárko, ráda bych ti napsala něco konkrétnějšího, ale nepíšeš důvod tvého zdravotního kolapsu a následné operace? Každopádně bych tě chtěla trochu podpořit, já mám endometriózu, je to fakt mrcha, více se o ni rozepisovat nebudu, už tak mi požírá život :think: také jsem podstoupila operaci - a nezůstalo jen u ni, první operaci ve 21. Od té doby svůj zdravotní stav neustále řeším, a od lékařů jsem pořád dokola slyšela ať se připravím na to, že budu nejspíš neplodná, nebo bude moc těžké otěhotnět atd… Teď je mi 26, minulý rok jsem otěhotněla, přirozeně, bez zásahů, chvíli to trvalo, ale i přes tak nepříznivé předpovědi lékařů se to prostě povedlo - hurá nadšení. Miminko jsem odnosila do 4. měsíce, zjistil se u něho DS, teď jsem po indikovaném potratu a je to hrozné…příšerné.
Chtěla jsem ti říct, neztrácej naději, pokus se na to nemyslet, opravdu, hlava dělá strašně moc moc moc, věř mi. Určitě to zvládnete. Zkoušela si například hormonální jógu? změnu stravy? nějakou alternativní léčbu? Kdyby si na to měla chuť, zkus se obrátit na přírodní pomocníky…za zkoušku nic nedáš. Držím palečky! :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit