Den D
- Porod
- Cvrboušek
- 24.09.14 načítám...
Z porodu jsem měla strach. Asi tak jako každá prvorodička. Je to přirozené; člověk neví, do čeho jde... Pokud máte chvíli času, pojďte si přečíst, jakou zkušenost s porodem mám já. Jen na úvod vám povím žádná procházka růžovým sadem to rozhodně nebyla...
Stručné seznámení s mou osobou a mým příběhem:
Svou životní lásku jsem poznala, když mi bylo 15 let. Pro moje rodiče to byl velký šok, když viděli svou prvorozenou holčičku s klukem, který má v tu dobu už přes 20 let. Avšak naše láska nás doprovází již 7 roků. Mně je 22 let a přítelovi je 29.
Minulý rok se mi povedlo otěhotnět, ale bohužel jsem samovolně potratila. A pak, za nějaký čas, se nám to povedlo znovu. Bylo mi nějak divně - v práci, o přestávce na jídlo. Na odpolední směně jsem si zašla do drogerie pro těhotenský test a bylo to tam! Dvě čárky!!! 
Stručně o průběhu těhotenství
Hned ze začátku (asi tak po měsíci) jsem díky „ranním“ (celodenním) nevolnostem byla nucena jít na neschopenku. Říkám si, měsíc doma, už mi hrabe, no nic, jdu do práce! A nechala jsem se uschopnit.
Hm, vydržela jsem to v práci 10 dní a stejně jsem pořád lítala na WC. Musela jsem na neschopenku znovu a bylo to až do konce těhotenství. Zvracení mě trápilo cca 4 měsíce. Vadilo mi všechno. Každý pach ve mně vyvolával něco odporného. Dalo se to vydržet. Jenže se k tomu pak přidalo i špatné dýchání, dušení, motání hlavy. Jeden den jsem málem zkolabovala.
Poté přišla hospitalizace v nemocnici, kde mi ti „skvělí pracovníci“ nasadili špatnou léčbu (na to přišla až po propuštění moje obvodní lékařka). Navštívila jsem plicní oddělení. Bylo mi řečeno, že je to těhotenské astma a že jsou do toho vmíšeny i mé alergie. No, to je sice hezký, říkala jsem si, ale co přišlo potom, s tím mi nikdo nemohl pomoct. Navíc, kdo těhotné ženě dá nějaké prášky.
Začala jsem mívat stavy dušení - takové, že jsem vyloženě lapala po dechu, abych „ulovila“ kousek vzduchu. Bylo to odporné a denně hodně časté. To bylo poprvé, co jsem se bála o svůj život. Bez hecu, vážně - někdy jsem si myslela, že se nenadechnu.
Zvládla jsem to. Ustálo to, až se dítko přetočilo hlavičkou dolů. Paráda, tak ale TAK se mi ulevilo. Super, teď už žádné zdravotní problémy. Už jsem si jen užívala konec těhotenství s obvodem bříška 130 cm. Strašně mi zavazelo.
Konečně se dostáváme na den porodu
Termín jsem měla 27.8.2013. Na kontrolách mi vždy bylo řečeno, že už se mimčo pomaloučku chystá dolů, ale že nic moc, že jsem uzavřená. Nechali mě přenášet. Neměla jsem žádné bolesti, ani potíže. Když mi sestřičky točily ozvy, ještě se divily, že mi to měří docela velké kontrakce, že nic necítím. Začala jsem mít obavy, jak teda poznám ten porod. Jooo kurnik šopa - to abych nepoznala! Jdu vám vyprávět.
Je neděle. 31.8.2014, 3 hodiny ráno. Cítila jsem, že je něco jinak. Trochu mě pobolívalo břicho, pořád jsem chodila čůrat na WC. Říkám si, ať nevzbudím přítele (který měl ráno jít do práce), lehnu si do obýváku. Usnula jsem.
Zhruba v 6 hodin jsem se probudila a cítila, že mě pořád nějak bolí břicho. V 7 hodin mě vyděsilo, že je to nějaké pravidelné. Začala jsem si psát časy. Bylo to po 6-7 minutách. Měřila jsem to hodinu. Pak jsem si dala horkou sprchu s tím, jestli se to rozjede nebo ustálí. Zkrátilo se to na 4-5 minut. Další hodinu jsem měřila. S přítelem jsme se mezi tím domluvili, že si zařídí v práci, že pojedeme raději do nemocnice, ať mě raději zkontrolují.
V 10 hodin jsme byli v nemocnici. Natáčely se zase ozvy. Následovala prohlídka. Přišel doktor a rozhodl, že si mě tam nechají. Začala jsem mít strach a v hlavě se mi motaly myšlenky - jak to asi bude, co mi budou dělat, bude to bolet??? Byla jsem zoufalá. Zavedli mě na pokoj, že ještě nejsem otevřená, že počkáme. Bolesti neustávaly. To už jsem je neměřila, myslím, že byly pořád stejné. Ještě mi přítel dovezl z domu jídlo, protože oběd jsem neměla nahlášený. Byly 2 hodiny, když jsem naposled jedla.
Doktorovi se nějak nelíbil graf (nebo co to je) miminka na tom papíru z ozev. Dali mě na porodní sál, kde mi neustále dělali ozvy dokola. To už se mi zkrátili kontrakce na 2-3 minuty. Stupňovaly se tak, že už jsem jen odfukovala. Ještě že tam se mnou mohl být přítel. Byl mi velkou oporou. Málem jsem mu umačkala ruce bolestmi.
Porodní asistentka mě vždy vevnitř zkontrolovala, jak jsem otevřená. No, to vyšetření mě tak, ale TAK vždy bolelo, to bylo šílený. Nedokázala jsem se ani přes ty bolesti uvolnit. Pokaždé jsem byla otevřená na 2 prsty, naposled prý tak tak na 3. K tomu dopomohla vyvolávačka - kapačka - která mi sice pomohla se takto otevřít, ale na druhou stranu mi šíleně zintenzivněla na síle kontrakcí.
Myslela jsem, že mi břicho asi praskne. To byla katastrofální bolest. Kontrakce se zkrátily na 1-2 minuty a já s každou vyloženě padala ke dnu. Když si na to vzpomenu, ještě teď se mi chce brečet. (Jsem 17 dní po porodu). Když porodní asistentka viděla, jak mi ta kapačka ubližuje, zastavila ji. Bolesti byly poměrně pořád stejné, ale průšvih byl v tom, že jakmile se kapačka zastavila, já se začala zavírat. Tak se to opakovalo 3×. To už jsem měla v hlavě myšlenku, že je to asi můj poslední den života.
Mezi tím, jak jsem si užívala ty skvostné kontrakce, mě pořád točili ozvy. Doktorovi se neustále nelíbily ty křivky miminka. Dostala jsem klystýr, dala sprchu a čekala, co bude dál, jestli se otevřu či ne. Píchli mi vodu. Porodní asistentka nachystala nádobu, aby to do ní nateklo a udělalo to jen „kap, kap“. No představte si, že já neměla plodovou vodu!!! Nechápu, jak to doktoři nemohli poznat, že mi nejspíš unikala!!! Bylo mi do breku a bála jsem se o mimčo.
Pak přišla porodní asistentka s tím, že co bych řekla tomu, kdybych šla na císařský řez a že už je to víceméně nachystáno. Já jí říkala, že je mi to jedno, hlavně ať něco se mnou dělají, že už nemůžu vydržet. Pak přišel doktor, udělal mi přednášku o císařském řezu (vůbec nevím přes ty bolesti, co mi říkal) a dal mi podepsat nějaké papíry. Páni, to bylo písmo roztřepané. Doktor se mě ještě pak zeptal, jestli chci být uspaná na půl nebo celkově. Nechala jsem si poradit. Prý uspání na půl je šetrnější jak pro matku, tak i pro dítě - a tak se jelo.
Naložili mě na lehátko, tuším, že v této fázi (nějak si teď nemůžu uvědomit) mi zavedli hadičku do močáku, abych mohla čůrat do „pytlíku“. Ještě mi stihli říct, že přítel se mnou k porodu nemůže, že je neděle večer, že je málo zaměstnanců, že kdyby se tam složil, nikdo by se mu nemohl věnovat. Mimochodem, bylo nějak před půl osmou hodinou. Moc mě mrzelo, že přítel nemohl jít.
Ještě než mi stačili píchnout Epidural, jsem si užila pěkné bolesti. Pak jsem děkovala doktorům, když jsem cítila, že se mi pomalu umrtvuje spodek. V té chvíli bych jim zulíbala ruce.
Samostatný zákrok nešel cítit. Prý jsem měla cítit nějaký tlak, jak vytahovali miminko, ale já nic necítila. Strašně mě uklidňovalo, že mi u hlavy stál pán, který mě o všem informoval. „Teď vás otevřeli, teď budou vytahovat miminko, ještě dvě minuty a máte miminko venku, teď vás zašívají…“ To mi vážně pomáhalo psychicky.
Ani nevím, jestli miminko začalo plakat, jak šlo na svět, myslím, že ne. Hodně mě mrzelo, že mi miminko nemohli dát na hruď. Nechali ho zvážit a změřit, pak mi ho donesli. Je to holčička, 4 kg a 51 cm - říká doktorka. Narozena ve 20:02 hodin. Říkám si, týjo, to je macek. Pak mi ji ukázali, tu naši princeznu milovanou - Julinka se jmenuje. Miláček náš… Byl to zvláštní pocit. Nemohla jsem uvěřit, že „je moje“! Neuvěřitelný pocit.
Pak šli Julinku ukázat tatínkovi, mě zatím zašili. Pak jsem byla předána na JIP a druhý den mě dali na pokoj. Já jsem se s přítelem viděla až na tom pokoji, dřív ho za mnou nepustili. Byla jsem moc ráda, že ten porod mám za sebou, byla jsem na sebe poprvé v životě pyšná.
Co se týče císařského řezu, 24 hodin po zákroku mě učili chodit. Strašně to bolelo. Bolesti byly fakt krutý a do toho, jak jsem těm bolestem uhýbala, mě chytly ještě záda, které cítím do teď. Chtělo se mi brečet bolestí, ale věděla jsem, že plakat nemůžu. Řez by mi nedovolil vzlykat ani smrkat - to by bolelo taky pěkně.
Vydržela jsem to. Ve čtvrtek nás pustili z nemocnice domů.
Dnes má Julinka 17 dní, je hodňoučká, ale i tak to starání se o miminko je docela „záhul“. Ale je to naše štěstíčko a uděláme pro ní cokoliv na světě. Je nádherná. Milujeme ji. Přítel do budoucna chce ještě toho Kubíka. Ale já jsem mu řekla, že má smůlu, že Julinka bude jedináček. Tož uvidíme, jestli čas moje rozhodnutí změní či ne. Každopádně jsme ti nejšťastnější rodiče pod sluncem a moc moc moc se navzájem všichni milujeme!!!
Zajímavostí je, že dle kalendáře, co jsem si do něj zaznačila den, kdy jsem potratila první miminko - se do roka a do dne (přesně!!) narodila Julinka! 
Moc děkuji všem za přečtení deníčku.
Přečtěte si také
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2002
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 2661
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 1658
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1074
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 4070
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 5639
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 5224
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 2506
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 1201
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
Vzala jsem si o dost mladšího muže. Před lety mě miloval, teď se za mě stydí
- Anonymní
- 15.04.26
- 4742
Bylo mi čtyřicet let, když jsem potkala Petra, který byl v té době jen o něco málo starší než moje dcera. Potkali jsme se na jedné oslavě narozenin a skvěle si rozuměli. Brala jsem to jako...
Akorát teda nevím, jak by sis předstasvovala, že by doktoři měli poznat, že ti utekla plodovka 
(Já ji taky neměla - viz deníček - sama jsem to nepoznala a kdyby mi nedělali den před porodem ultrazvuk, nevěděl by to nikdo 
)
u druhého jsem měla kontrakce nepravidelné asi 15 hodin…ale měla jsem ještě zařizování, tak jsem do porodnice jela až v noci s kontrakcemi po 4 minutách…a za hodinu a půl byl druhý chlapeček na světě (taky sekcí)…podotýkám, že ani u jednoho mi nepraskala voda…jsem případ rodičky, která se neotvírá 
! To sis užila. Ve skupině to bylo stručně, ale fakt mazec 
aspon ze uz je to za námi. 
Neyt epiduralu, tak jsem snad umrela bolesti, fuj fuj, vyvolavacka je hnus 
Bohuzel jak uz to tady bylo napsano, jsem matka co se neotevira! 4 dny kontrakci a 2cm. Jeste ze nam to ty deti pak vsechno vynahradi 
Prostě čas otupí rány a pak už člověk vidí jen toho malého člobrdu, jak hezky roste a směje se a už není cesty zpět.
