Den D
- Porod
- Cvrboušek
- 24.09.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Z porodu jsem měla strach. Asi tak jako každá prvorodička. Je to přirozené; člověk neví, do čeho jde... Pokud máte chvíli času, pojďte si přečíst, jakou zkušenost s porodem mám já. Jen na úvod vám povím žádná procházka růžovým sadem to rozhodně nebyla...
Stručné seznámení s mou osobou a mým příběhem:
Svou životní lásku jsem poznala, když mi bylo 15 let. Pro moje rodiče to byl velký šok, když viděli svou prvorozenou holčičku s klukem, který má v tu dobu už přes 20 let. Avšak naše láska nás doprovází již 7 roků. Mně je 22 let a přítelovi je 29.
Minulý rok se mi povedlo otěhotnět, ale bohužel jsem samovolně potratila. A pak, za nějaký čas, se nám to povedlo znovu. Bylo mi nějak divně - v práci, o přestávce na jídlo. Na odpolední směně jsem si zašla do drogerie pro těhotenský test a bylo to tam! Dvě čárky!!! 
Stručně o průběhu těhotenství
Hned ze začátku (asi tak po měsíci) jsem díky „ranním“ (celodenním) nevolnostem byla nucena jít na neschopenku. Říkám si, měsíc doma, už mi hrabe, no nic, jdu do práce! A nechala jsem se uschopnit.
Hm, vydržela jsem to v práci 10 dní a stejně jsem pořád lítala na WC. Musela jsem na neschopenku znovu a bylo to až do konce těhotenství. Zvracení mě trápilo cca 4 měsíce. Vadilo mi všechno. Každý pach ve mně vyvolával něco odporného. Dalo se to vydržet. Jenže se k tomu pak přidalo i špatné dýchání, dušení, motání hlavy. Jeden den jsem málem zkolabovala.
Poté přišla hospitalizace v nemocnici, kde mi ti „skvělí pracovníci“ nasadili špatnou léčbu (na to přišla až po propuštění moje obvodní lékařka). Navštívila jsem plicní oddělení. Bylo mi řečeno, že je to těhotenské astma a že jsou do toho vmíšeny i mé alergie. No, to je sice hezký, říkala jsem si, ale co přišlo potom, s tím mi nikdo nemohl pomoct. Navíc, kdo těhotné ženě dá nějaké prášky.
Začala jsem mívat stavy dušení - takové, že jsem vyloženě lapala po dechu, abych „ulovila“ kousek vzduchu. Bylo to odporné a denně hodně časté. To bylo poprvé, co jsem se bála o svůj život. Bez hecu, vážně - někdy jsem si myslela, že se nenadechnu.
Zvládla jsem to. Ustálo to, až se dítko přetočilo hlavičkou dolů. Paráda, tak ale TAK se mi ulevilo. Super, teď už žádné zdravotní problémy. Už jsem si jen užívala konec těhotenství s obvodem bříška 130 cm. Strašně mi zavazelo.
Konečně se dostáváme na den porodu
Termín jsem měla 27.8.2013. Na kontrolách mi vždy bylo řečeno, že už se mimčo pomaloučku chystá dolů, ale že nic moc, že jsem uzavřená. Nechali mě přenášet. Neměla jsem žádné bolesti, ani potíže. Když mi sestřičky točily ozvy, ještě se divily, že mi to měří docela velké kontrakce, že nic necítím. Začala jsem mít obavy, jak teda poznám ten porod. Jooo kurnik šopa - to abych nepoznala! Jdu vám vyprávět.
Je neděle. 31.8.2014, 3 hodiny ráno. Cítila jsem, že je něco jinak. Trochu mě pobolívalo břicho, pořád jsem chodila čůrat na WC. Říkám si, ať nevzbudím přítele (který měl ráno jít do práce), lehnu si do obýváku. Usnula jsem.
Zhruba v 6 hodin jsem se probudila a cítila, že mě pořád nějak bolí břicho. V 7 hodin mě vyděsilo, že je to nějaké pravidelné. Začala jsem si psát časy. Bylo to po 6-7 minutách. Měřila jsem to hodinu. Pak jsem si dala horkou sprchu s tím, jestli se to rozjede nebo ustálí. Zkrátilo se to na 4-5 minut. Další hodinu jsem měřila. S přítelem jsme se mezi tím domluvili, že si zařídí v práci, že pojedeme raději do nemocnice, ať mě raději zkontrolují.
V 10 hodin jsme byli v nemocnici. Natáčely se zase ozvy. Následovala prohlídka. Přišel doktor a rozhodl, že si mě tam nechají. Začala jsem mít strach a v hlavě se mi motaly myšlenky - jak to asi bude, co mi budou dělat, bude to bolet??? Byla jsem zoufalá. Zavedli mě na pokoj, že ještě nejsem otevřená, že počkáme. Bolesti neustávaly. To už jsem je neměřila, myslím, že byly pořád stejné. Ještě mi přítel dovezl z domu jídlo, protože oběd jsem neměla nahlášený. Byly 2 hodiny, když jsem naposled jedla.
Doktorovi se nějak nelíbil graf (nebo co to je) miminka na tom papíru z ozev. Dali mě na porodní sál, kde mi neustále dělali ozvy dokola. To už se mi zkrátili kontrakce na 2-3 minuty. Stupňovaly se tak, že už jsem jen odfukovala. Ještě že tam se mnou mohl být přítel. Byl mi velkou oporou. Málem jsem mu umačkala ruce bolestmi.
Porodní asistentka mě vždy vevnitř zkontrolovala, jak jsem otevřená. No, to vyšetření mě tak, ale TAK vždy bolelo, to bylo šílený. Nedokázala jsem se ani přes ty bolesti uvolnit. Pokaždé jsem byla otevřená na 2 prsty, naposled prý tak tak na 3. K tomu dopomohla vyvolávačka - kapačka - která mi sice pomohla se takto otevřít, ale na druhou stranu mi šíleně zintenzivněla na síle kontrakcí.
Myslela jsem, že mi břicho asi praskne. To byla katastrofální bolest. Kontrakce se zkrátily na 1-2 minuty a já s každou vyloženě padala ke dnu. Když si na to vzpomenu, ještě teď se mi chce brečet. (Jsem 17 dní po porodu). Když porodní asistentka viděla, jak mi ta kapačka ubližuje, zastavila ji. Bolesti byly poměrně pořád stejné, ale průšvih byl v tom, že jakmile se kapačka zastavila, já se začala zavírat. Tak se to opakovalo 3×. To už jsem měla v hlavě myšlenku, že je to asi můj poslední den života.
Mezi tím, jak jsem si užívala ty skvostné kontrakce, mě pořád točili ozvy. Doktorovi se neustále nelíbily ty křivky miminka. Dostala jsem klystýr, dala sprchu a čekala, co bude dál, jestli se otevřu či ne. Píchli mi vodu. Porodní asistentka nachystala nádobu, aby to do ní nateklo a udělalo to jen „kap, kap“. No představte si, že já neměla plodovou vodu!!! Nechápu, jak to doktoři nemohli poznat, že mi nejspíš unikala!!! Bylo mi do breku a bála jsem se o mimčo.
Pak přišla porodní asistentka s tím, že co bych řekla tomu, kdybych šla na císařský řez a že už je to víceméně nachystáno. Já jí říkala, že je mi to jedno, hlavně ať něco se mnou dělají, že už nemůžu vydržet. Pak přišel doktor, udělal mi přednášku o císařském řezu (vůbec nevím přes ty bolesti, co mi říkal) a dal mi podepsat nějaké papíry. Páni, to bylo písmo roztřepané. Doktor se mě ještě pak zeptal, jestli chci být uspaná na půl nebo celkově. Nechala jsem si poradit. Prý uspání na půl je šetrnější jak pro matku, tak i pro dítě - a tak se jelo.
Naložili mě na lehátko, tuším, že v této fázi (nějak si teď nemůžu uvědomit) mi zavedli hadičku do močáku, abych mohla čůrat do „pytlíku“. Ještě mi stihli říct, že přítel se mnou k porodu nemůže, že je neděle večer, že je málo zaměstnanců, že kdyby se tam složil, nikdo by se mu nemohl věnovat. Mimochodem, bylo nějak před půl osmou hodinou. Moc mě mrzelo, že přítel nemohl jít.
Ještě než mi stačili píchnout Epidural, jsem si užila pěkné bolesti. Pak jsem děkovala doktorům, když jsem cítila, že se mi pomalu umrtvuje spodek. V té chvíli bych jim zulíbala ruce.
Samostatný zákrok nešel cítit. Prý jsem měla cítit nějaký tlak, jak vytahovali miminko, ale já nic necítila. Strašně mě uklidňovalo, že mi u hlavy stál pán, který mě o všem informoval. „Teď vás otevřeli, teď budou vytahovat miminko, ještě dvě minuty a máte miminko venku, teď vás zašívají…“ To mi vážně pomáhalo psychicky.
Ani nevím, jestli miminko začalo plakat, jak šlo na svět, myslím, že ne. Hodně mě mrzelo, že mi miminko nemohli dát na hruď. Nechali ho zvážit a změřit, pak mi ho donesli. Je to holčička, 4 kg a 51 cm - říká doktorka. Narozena ve 20:02 hodin. Říkám si, týjo, to je macek. Pak mi ji ukázali, tu naši princeznu milovanou - Julinka se jmenuje. Miláček náš… Byl to zvláštní pocit. Nemohla jsem uvěřit, že „je moje“! Neuvěřitelný pocit.
Pak šli Julinku ukázat tatínkovi, mě zatím zašili. Pak jsem byla předána na JIP a druhý den mě dali na pokoj. Já jsem se s přítelem viděla až na tom pokoji, dřív ho za mnou nepustili. Byla jsem moc ráda, že ten porod mám za sebou, byla jsem na sebe poprvé v životě pyšná.
Co se týče císařského řezu, 24 hodin po zákroku mě učili chodit. Strašně to bolelo. Bolesti byly fakt krutý a do toho, jak jsem těm bolestem uhýbala, mě chytly ještě záda, které cítím do teď. Chtělo se mi brečet bolestí, ale věděla jsem, že plakat nemůžu. Řez by mi nedovolil vzlykat ani smrkat - to by bolelo taky pěkně.
Vydržela jsem to. Ve čtvrtek nás pustili z nemocnice domů.
Dnes má Julinka 17 dní, je hodňoučká, ale i tak to starání se o miminko je docela „záhul“. Ale je to naše štěstíčko a uděláme pro ní cokoliv na světě. Je nádherná. Milujeme ji. Přítel do budoucna chce ještě toho Kubíka. Ale já jsem mu řekla, že má smůlu, že Julinka bude jedináček. Tož uvidíme, jestli čas moje rozhodnutí změní či ne. Každopádně jsme ti nejšťastnější rodiče pod sluncem a moc moc moc se navzájem všichni milujeme!!!
Zajímavostí je, že dle kalendáře, co jsem si do něj zaznačila den, kdy jsem potratila první miminko - se do roka a do dne (přesně!!) narodila Julinka! 
Moc děkuji všem za přečtení deníčku.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1766
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1039
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1856
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 765
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 438
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21583
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2661
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2937
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2646
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1788
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Akorát teda nevím, jak by sis předstasvovala, že by doktoři měli poznat, že ti utekla plodovka 
(Já ji taky neměla - viz deníček - sama jsem to nepoznala a kdyby mi nedělali den před porodem ultrazvuk, nevěděl by to nikdo 
)
u druhého jsem měla kontrakce nepravidelné asi 15 hodin…ale měla jsem ještě zařizování, tak jsem do porodnice jela až v noci s kontrakcemi po 4 minutách…a za hodinu a půl byl druhý chlapeček na světě (taky sekcí)…podotýkám, že ani u jednoho mi nepraskala voda…jsem případ rodičky, která se neotvírá 
! To sis užila. Ve skupině to bylo stručně, ale fakt mazec 
aspon ze uz je to za námi. 
Neyt epiduralu, tak jsem snad umrela bolesti, fuj fuj, vyvolavacka je hnus 
Bohuzel jak uz to tady bylo napsano, jsem matka co se neotevira! 4 dny kontrakci a 2cm. Jeste ze nam to ty deti pak vsechno vynahradi 
Prostě čas otupí rány a pak už člověk vidí jen toho malého člobrdu, jak hezky roste a směje se a už není cesty zpět.
