Den D
- Porod
- Cvrboušek
- 24.09.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Z porodu jsem měla strach. Asi tak jako každá prvorodička. Je to přirozené; člověk neví, do čeho jde... Pokud máte chvíli času, pojďte si přečíst, jakou zkušenost s porodem mám já. Jen na úvod vám povím žádná procházka růžovým sadem to rozhodně nebyla...
Stručné seznámení s mou osobou a mým příběhem:
Svou životní lásku jsem poznala, když mi bylo 15 let. Pro moje rodiče to byl velký šok, když viděli svou prvorozenou holčičku s klukem, který má v tu dobu už přes 20 let. Avšak naše láska nás doprovází již 7 roků. Mně je 22 let a přítelovi je 29.
Minulý rok se mi povedlo otěhotnět, ale bohužel jsem samovolně potratila. A pak, za nějaký čas, se nám to povedlo znovu. Bylo mi nějak divně - v práci, o přestávce na jídlo. Na odpolední směně jsem si zašla do drogerie pro těhotenský test a bylo to tam! Dvě čárky!!! 
Stručně o průběhu těhotenství
Hned ze začátku (asi tak po měsíci) jsem díky „ranním“ (celodenním) nevolnostem byla nucena jít na neschopenku. Říkám si, měsíc doma, už mi hrabe, no nic, jdu do práce! A nechala jsem se uschopnit.
Hm, vydržela jsem to v práci 10 dní a stejně jsem pořád lítala na WC. Musela jsem na neschopenku znovu a bylo to až do konce těhotenství. Zvracení mě trápilo cca 4 měsíce. Vadilo mi všechno. Každý pach ve mně vyvolával něco odporného. Dalo se to vydržet. Jenže se k tomu pak přidalo i špatné dýchání, dušení, motání hlavy. Jeden den jsem málem zkolabovala.
Poté přišla hospitalizace v nemocnici, kde mi ti „skvělí pracovníci“ nasadili špatnou léčbu (na to přišla až po propuštění moje obvodní lékařka). Navštívila jsem plicní oddělení. Bylo mi řečeno, že je to těhotenské astma a že jsou do toho vmíšeny i mé alergie. No, to je sice hezký, říkala jsem si, ale co přišlo potom, s tím mi nikdo nemohl pomoct. Navíc, kdo těhotné ženě dá nějaké prášky.
Začala jsem mívat stavy dušení - takové, že jsem vyloženě lapala po dechu, abych „ulovila“ kousek vzduchu. Bylo to odporné a denně hodně časté. To bylo poprvé, co jsem se bála o svůj život. Bez hecu, vážně - někdy jsem si myslela, že se nenadechnu.
Zvládla jsem to. Ustálo to, až se dítko přetočilo hlavičkou dolů. Paráda, tak ale TAK se mi ulevilo. Super, teď už žádné zdravotní problémy. Už jsem si jen užívala konec těhotenství s obvodem bříška 130 cm. Strašně mi zavazelo.
Konečně se dostáváme na den porodu
Termín jsem měla 27.8.2013. Na kontrolách mi vždy bylo řečeno, že už se mimčo pomaloučku chystá dolů, ale že nic moc, že jsem uzavřená. Nechali mě přenášet. Neměla jsem žádné bolesti, ani potíže. Když mi sestřičky točily ozvy, ještě se divily, že mi to měří docela velké kontrakce, že nic necítím. Začala jsem mít obavy, jak teda poznám ten porod. Jooo kurnik šopa - to abych nepoznala! Jdu vám vyprávět.
Je neděle. 31.8.2014, 3 hodiny ráno. Cítila jsem, že je něco jinak. Trochu mě pobolívalo břicho, pořád jsem chodila čůrat na WC. Říkám si, ať nevzbudím přítele (který měl ráno jít do práce), lehnu si do obýváku. Usnula jsem.
Zhruba v 6 hodin jsem se probudila a cítila, že mě pořád nějak bolí břicho. V 7 hodin mě vyděsilo, že je to nějaké pravidelné. Začala jsem si psát časy. Bylo to po 6-7 minutách. Měřila jsem to hodinu. Pak jsem si dala horkou sprchu s tím, jestli se to rozjede nebo ustálí. Zkrátilo se to na 4-5 minut. Další hodinu jsem měřila. S přítelem jsme se mezi tím domluvili, že si zařídí v práci, že pojedeme raději do nemocnice, ať mě raději zkontrolují.
V 10 hodin jsme byli v nemocnici. Natáčely se zase ozvy. Následovala prohlídka. Přišel doktor a rozhodl, že si mě tam nechají. Začala jsem mít strach a v hlavě se mi motaly myšlenky - jak to asi bude, co mi budou dělat, bude to bolet??? Byla jsem zoufalá. Zavedli mě na pokoj, že ještě nejsem otevřená, že počkáme. Bolesti neustávaly. To už jsem je neměřila, myslím, že byly pořád stejné. Ještě mi přítel dovezl z domu jídlo, protože oběd jsem neměla nahlášený. Byly 2 hodiny, když jsem naposled jedla.
Doktorovi se nějak nelíbil graf (nebo co to je) miminka na tom papíru z ozev. Dali mě na porodní sál, kde mi neustále dělali ozvy dokola. To už se mi zkrátili kontrakce na 2-3 minuty. Stupňovaly se tak, že už jsem jen odfukovala. Ještě že tam se mnou mohl být přítel. Byl mi velkou oporou. Málem jsem mu umačkala ruce bolestmi.
Porodní asistentka mě vždy vevnitř zkontrolovala, jak jsem otevřená. No, to vyšetření mě tak, ale TAK vždy bolelo, to bylo šílený. Nedokázala jsem se ani přes ty bolesti uvolnit. Pokaždé jsem byla otevřená na 2 prsty, naposled prý tak tak na 3. K tomu dopomohla vyvolávačka - kapačka - která mi sice pomohla se takto otevřít, ale na druhou stranu mi šíleně zintenzivněla na síle kontrakcí.
Myslela jsem, že mi břicho asi praskne. To byla katastrofální bolest. Kontrakce se zkrátily na 1-2 minuty a já s každou vyloženě padala ke dnu. Když si na to vzpomenu, ještě teď se mi chce brečet. (Jsem 17 dní po porodu). Když porodní asistentka viděla, jak mi ta kapačka ubližuje, zastavila ji. Bolesti byly poměrně pořád stejné, ale průšvih byl v tom, že jakmile se kapačka zastavila, já se začala zavírat. Tak se to opakovalo 3×. To už jsem měla v hlavě myšlenku, že je to asi můj poslední den života.
Mezi tím, jak jsem si užívala ty skvostné kontrakce, mě pořád točili ozvy. Doktorovi se neustále nelíbily ty křivky miminka. Dostala jsem klystýr, dala sprchu a čekala, co bude dál, jestli se otevřu či ne. Píchli mi vodu. Porodní asistentka nachystala nádobu, aby to do ní nateklo a udělalo to jen „kap, kap“. No představte si, že já neměla plodovou vodu!!! Nechápu, jak to doktoři nemohli poznat, že mi nejspíš unikala!!! Bylo mi do breku a bála jsem se o mimčo.
Pak přišla porodní asistentka s tím, že co bych řekla tomu, kdybych šla na císařský řez a že už je to víceméně nachystáno. Já jí říkala, že je mi to jedno, hlavně ať něco se mnou dělají, že už nemůžu vydržet. Pak přišel doktor, udělal mi přednášku o císařském řezu (vůbec nevím přes ty bolesti, co mi říkal) a dal mi podepsat nějaké papíry. Páni, to bylo písmo roztřepané. Doktor se mě ještě pak zeptal, jestli chci být uspaná na půl nebo celkově. Nechala jsem si poradit. Prý uspání na půl je šetrnější jak pro matku, tak i pro dítě - a tak se jelo.
Naložili mě na lehátko, tuším, že v této fázi (nějak si teď nemůžu uvědomit) mi zavedli hadičku do močáku, abych mohla čůrat do „pytlíku“. Ještě mi stihli říct, že přítel se mnou k porodu nemůže, že je neděle večer, že je málo zaměstnanců, že kdyby se tam složil, nikdo by se mu nemohl věnovat. Mimochodem, bylo nějak před půl osmou hodinou. Moc mě mrzelo, že přítel nemohl jít.
Ještě než mi stačili píchnout Epidural, jsem si užila pěkné bolesti. Pak jsem děkovala doktorům, když jsem cítila, že se mi pomalu umrtvuje spodek. V té chvíli bych jim zulíbala ruce.
Samostatný zákrok nešel cítit. Prý jsem měla cítit nějaký tlak, jak vytahovali miminko, ale já nic necítila. Strašně mě uklidňovalo, že mi u hlavy stál pán, který mě o všem informoval. „Teď vás otevřeli, teď budou vytahovat miminko, ještě dvě minuty a máte miminko venku, teď vás zašívají…“ To mi vážně pomáhalo psychicky.
Ani nevím, jestli miminko začalo plakat, jak šlo na svět, myslím, že ne. Hodně mě mrzelo, že mi miminko nemohli dát na hruď. Nechali ho zvážit a změřit, pak mi ho donesli. Je to holčička, 4 kg a 51 cm - říká doktorka. Narozena ve 20:02 hodin. Říkám si, týjo, to je macek. Pak mi ji ukázali, tu naši princeznu milovanou - Julinka se jmenuje. Miláček náš… Byl to zvláštní pocit. Nemohla jsem uvěřit, že „je moje“! Neuvěřitelný pocit.
Pak šli Julinku ukázat tatínkovi, mě zatím zašili. Pak jsem byla předána na JIP a druhý den mě dali na pokoj. Já jsem se s přítelem viděla až na tom pokoji, dřív ho za mnou nepustili. Byla jsem moc ráda, že ten porod mám za sebou, byla jsem na sebe poprvé v životě pyšná.
Co se týče císařského řezu, 24 hodin po zákroku mě učili chodit. Strašně to bolelo. Bolesti byly fakt krutý a do toho, jak jsem těm bolestem uhýbala, mě chytly ještě záda, které cítím do teď. Chtělo se mi brečet bolestí, ale věděla jsem, že plakat nemůžu. Řez by mi nedovolil vzlykat ani smrkat - to by bolelo taky pěkně.
Vydržela jsem to. Ve čtvrtek nás pustili z nemocnice domů.
Dnes má Julinka 17 dní, je hodňoučká, ale i tak to starání se o miminko je docela „záhul“. Ale je to naše štěstíčko a uděláme pro ní cokoliv na světě. Je nádherná. Milujeme ji. Přítel do budoucna chce ještě toho Kubíka. Ale já jsem mu řekla, že má smůlu, že Julinka bude jedináček. Tož uvidíme, jestli čas moje rozhodnutí změní či ne. Každopádně jsme ti nejšťastnější rodiče pod sluncem a moc moc moc se navzájem všichni milujeme!!!
Zajímavostí je, že dle kalendáře, co jsem si do něj zaznačila den, kdy jsem potratila první miminko - se do roka a do dne (přesně!!) narodila Julinka! 
Moc děkuji všem za přečtení deníčku.
Přečtěte si také
Začala jsem nakupovat jídlo podle jídelníčku. Ušetřili jsme víc, než jsem čekala
- Anonymní
- 25.09.26
- 838
S manželem jsme pořád hádali o tom, kolik utrácíme za jídlo. Je pravda, že náklady byly obrovské, návštěvy supermarketů čím dál častější. Vždycky jsem si říkala, že jen koupím pár věcí k večeři, a...
Pracuji jako chůva, děti miluju. A nikdo nechápe, proč jsem vlastní nechtěla
- Anonymní
- 25.09.26
- 2022
V dnešní době každý řeší toho druhého. Když se něčím „lišíte“, je to špatně. Mně je 45 let, už roky pracuji jako chůva, mám vystudovaný peďák, učila jsem ve škole, vedla kroužky a nakonec si...
Osm let jsem byla jen na rodičáku. Teď mi manžel oznámil krutou zprávu
- Anonymní
- 25.09.26
- 2260
Osm let. Přesně tak dlouho jsem strávila na rodičovské dovolené. Tři děti jsem si pořídila hned po vysoké škole, takže mé pracovní zkušenosti byly prakticky nulové. Ale byla to naše společná...
Dcera odmítá jíst normální jídlo. Ale když ho nazvu jinak, najednou ho miluje
- Anonymní
- 25.09.26
- 2382
Dceři jsou právě 4 roky. Má úžasnou fantazii a prakticky cokoliv řekne, je jak vystřižené z nějaké kouzelné pohádky. Stromy prostě nejsou stromy, ale jsou to nádherní gigantičtí tvorové, co...
Chtěla jsem vrátit peníze za nefunkční kroužek. Odpověď vedení mě rozzuřila
- Anonymní
- 25.09.26
- 3010
Na letáku to vypadalo jako naprosto dokonalá investice do budoucnosti naší dcery. Slibovali intenzivní rozvoj řeči, stimulaci kognitivních funkcí a dokonce i speciální cvičení na posílení středu...
Nechala jsem děti manželovi a odjela. Reakce mojí mámy mě zarazila
- Anonymní
- 24.09.26
- 2611
Mám dvě skvělé děti a musím říct, že na nedostatek pomoci si stěžovat nemůžu. Moje máma hlídala odjakživa velmi pravidelně a já jí za to byla vděčná. Jenže se postupně stal zvykem vzorec, který mě...
Chtěla jsem si přivydělat pronájmem pokoje. Spolubydlící si spletl byt s hotelem
- Anonymní
- 24.09.26
- 3172
Když mi letos zvedli nájem, začala jsem přemýšlet, jak si trochu ulevit. Bydlím sama ve větším bytě a jeden pokoj jsem stejně používala jen jako skladiště. Řekla jsem si, že ho nabídnu někomu, kdo...
Kroužky nám měly zpříjemnit podzim. Místo toho máme každý den závody s časem
- Anonymní
- 24.09.26
- 2998
Když se mě někdo v létě zeptal, na jaké kroužky budou děti chodit, měla jsem z toho ještě docela radost. Připadalo mi to jako hezká součást podzimu. Děti budou mít nějaké aktivity, najdou si...
Doma se pořád hádáme o peníze. Manžel prý jen vydělává a já na rodičáku utrácím
- Anonymní
- 24.09.26
- 1189
Dokud jsme neměli Anežku a já chodila do práce, peníze jsme nikdy moc neřešili. Každý jsme měli svůj účet a bylo to v pohodě. Jenže na rodičovské jsem přišla o svůj příjem a co si budeme povídat,...
Pořád si stěžuju, že mi je zima. Manžel už mě prý nemůže poslouchat
- Anonymní
- 24.09.26
- 1266
V poslední době je mi pořád zima. Stačí, aby se venku trochu ochladilo, a já už vytahuju mikinu. Ráno mám studené ruce, večer si beru ponožky a když sedím delší dobu na gauči, nejraději se zabalím...
Akorát teda nevím, jak by sis předstasvovala, že by doktoři měli poznat, že ti utekla plodovka 
(Já ji taky neměla - viz deníček - sama jsem to nepoznala a kdyby mi nedělali den před porodem ultrazvuk, nevěděl by to nikdo 
)
u druhého jsem měla kontrakce nepravidelné asi 15 hodin…ale měla jsem ještě zařizování, tak jsem do porodnice jela až v noci s kontrakcemi po 4 minutách…a za hodinu a půl byl druhý chlapeček na světě (taky sekcí)…podotýkám, že ani u jednoho mi nepraskala voda…jsem případ rodičky, která se neotvírá 
! To sis užila. Ve skupině to bylo stručně, ale fakt mazec 
aspon ze uz je to za námi. 
Neyt epiduralu, tak jsem snad umrela bolesti, fuj fuj, vyvolavacka je hnus 
Bohuzel jak uz to tady bylo napsano, jsem matka co se neotevira! 4 dny kontrakci a 2cm. Jeste ze nam to ty deti pak vsechno vynahradi 
Prostě čas otupí rány a pak už člověk vidí jen toho malého člobrdu, jak hezky roste a směje se a už není cesty zpět.
