Druhá šance, druhý boj
- Těhotenství
- shaya
- 02.06.07
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Kolikrát už jsem myslela , že jsem na dně. Sáhla jsem si mockrát v životě na to nejhorší, některé věci se ale nedají zapomenout a ponesu si je životem dál, dokud budu mít jen trochu sil.
Snad jediné, co se mi v životě podařilo, byl můj manžel. On mě vysvobodil z mého omylu, jako princ svou zakletou paní odněkud z věže… Na chvíli jsem začala věřit, že se to změní, že už mám vybráno všechno zlé…
Dva roky po svatbě jsem otěhotněla. Konečně! Nechtěla jsem v práci nic říkat, v duchu jsem si malovala pohádku o zaměstnání až do mateřské, ale člověk míní… Po měsíci jsem dorazila do nemocnice s krvácivým špiněním. Ještě jsem to ukecala, že to nic není, vyležím to přes víkend a pak hurá do práce. Za týden jsem byla zpět se stejným problémem, ale silnějším. Tentokrát už se se mnou nikdo nebavil, neschopenka a zákaz vylézaní z postele. Snadno jsem si spočítala svoje priority. A tak moji kolegové v práci osiřeli. První trimestr uběhla jako voda a já si zhluboka oddechla. Mám vyhráno! Budu mít dítě! V polovině čtvrtého měsíce jsem ucítila první pohyby… a vzápětí telefon od lékařky: „Šárko, krev nevyšla v pořádku, musíte na odběr plodové vody… Máme podezření na Downův syndrom…“ V tu chvíli jsem už nebyla šťastná maminka. Dva týdny čekání na odběr, měsíc na výsledky… Měsíc, který jsem strávila zhroucená v posteli a štkala jako raněné zvíře. Nikdy jsem neslyšela takový nářek a řev, zoufalství, které se mi řinulo z hrdla… Ale i to jsme překonali, když zazvonil znovu telefon: „Paní Šárko, vše je v naprostém pořádku, miminko je zcela zdravé… A čekáte chlapečka.“ Syn… Budeme mít syna…
Znovu jsem nastoupila na kolotoč šťastných maminek v očekávání, prolézala jsem dětské obchůdky, koupila ty nejmenší dupačky a mazlila se s nimi… Z legrace jsem si je pokládala na bříško a říkala chlapečkovi: „Vidíš, jak ti sluší…“ První termín porodu byl tu, moje bříško bylo dávno skleslé a miminko správně otočené. Bez komplikací jsem chystala manželovi poslední bezdětné Vánoce, pomalu ho chystala na vytoužené tatínkování. Na Nový rok, jsme házeli tradiční prskavky do tmy, a samozřejmě jedna odlétla i za našeho chlapečka… Od prvního termínu utekl měsíc a byl tu druhý termín. Moje lékařka měla málem infarkt, když jsem se jí zjevila v ordinaci stále ještě s pupíkem. Jeďte do nemocnice, ať si vás tam už nechají… Nenechali. proč taky, oba jsme byli úplně v pořádku a porod v nedohlednu. Docházela jsem pak do nemocnice každý den, až mi řekli: „Zítra už nechoďte, přijďte pozítří rovnou na příjem.“ Byla jsem šťastná, že ještě poslední víkend strávím doma, měli přijet manželovi rodiče… V neděli v noci jsem se najednou probudila s trochu zvláštním pocitem. Jsi jen nervozní z té nemocnice, nebuď blázen a spi… říkala jsem si. Pondělní ráno, a já stále cítila něco zvláštního, i když to byl jen nepatrný dojem… S taškou přes rameno jsem zaťukala na dveře porodnice. Miminko ještě spalo, maličký se zpravidla budíval až později… Tak, ještě monitor…
Ten den se narodilo mé první dítě, chlapeček beze jména. U mojí hlavy stál manžel, držel mě za ruku a plakal. V sále ticho, rozpačité mlčení. Nic jsem neviděla, nic jsem neslyšela, a přeci jsem věděla, že ho odnášejí pryč, že se pouto mezi mnou a jím trhá…
Miminko nespinkalo. Dnes už vím, že jeho podivné večerní šťouchnutí neznamenalo dobrou noc, ale sbohem. Vím, že mám věřit divným pocitům, protože vědí víc než já. Na monitoru se neozval jediný úder jeho srdce, a ultrazvuk jen uzavřel ten smutný příběh. Můj chlapeček mi umřel…
Zase mi tečou slzy, zase je stírám rukávem, už vím, že kapesníky nemají cenu, není jich na celém světě dost, aby mohly zachytit můj věčný nářek. A přece někde na tom konci mojí cesty čeká sladká odměna za to všechno… Jsem znovu těhotná…
Přečtěte si také
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 1838
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovi diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 1365
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 871
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
Dvě čárky a nekonečný strach: Když těhotenství neznamená radost, ale paniku
- Anonymní
- 17.05.26
- 479
Sedím v tichu kuchyně, prsty se mi lepí o plastový proužek těhotenského testu, na kterém září dvě jasné, neúprosné čárky. Měly by to být čárky štěstí, vytoužený symbol. Pro mě jsou v tu chvíli jen...
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za tu jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 3681
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 2310
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
„Vydělávej dál!“ Manžel mi zakazuje změnu práce. Má trauma z dětství
- Anonymní
- 16.05.26
- 1977
Sedím v obýváku a dívám se na hromadu nevyžehleného prádla, která tu straší už od úterý. Vedle ní leží můj pracovní notebook, do kterého i teď, v sobotu odpoledne, naskakují maily. Můj život je...
„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
- PenelopaW
- 16.05.26
- 761
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 2905
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 5663
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Tím ti chci říct, že život si snáma pěkně zahrává, ale opravdu věřím tomu, že na konci tvého současného těhotenství poznáš ten omamný pocit neskutečného štěstí:-) Ze srdíčka ti přeju - no vlastně i manželovi krásných 9 měsíců, a ta ošklivá bolavá rána ať je jen malou vzpomínkou. 