Druhá šance, druhý boj
- Těhotenství
- shaya
- 02.06.07
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Kolikrát už jsem myslela , že jsem na dně. Sáhla jsem si mockrát v životě na to nejhorší, některé věci se ale nedají zapomenout a ponesu si je životem dál, dokud budu mít jen trochu sil.
Snad jediné, co se mi v životě podařilo, byl můj manžel. On mě vysvobodil z mého omylu, jako princ svou zakletou paní odněkud z věže… Na chvíli jsem začala věřit, že se to změní, že už mám vybráno všechno zlé…
Dva roky po svatbě jsem otěhotněla. Konečně! Nechtěla jsem v práci nic říkat, v duchu jsem si malovala pohádku o zaměstnání až do mateřské, ale člověk míní… Po měsíci jsem dorazila do nemocnice s krvácivým špiněním. Ještě jsem to ukecala, že to nic není, vyležím to přes víkend a pak hurá do práce. Za týden jsem byla zpět se stejným problémem, ale silnějším. Tentokrát už se se mnou nikdo nebavil, neschopenka a zákaz vylézaní z postele. Snadno jsem si spočítala svoje priority. A tak moji kolegové v práci osiřeli. První trimestr uběhla jako voda a já si zhluboka oddechla. Mám vyhráno! Budu mít dítě! V polovině čtvrtého měsíce jsem ucítila první pohyby… a vzápětí telefon od lékařky: „Šárko, krev nevyšla v pořádku, musíte na odběr plodové vody… Máme podezření na Downův syndrom…“ V tu chvíli jsem už nebyla šťastná maminka. Dva týdny čekání na odběr, měsíc na výsledky… Měsíc, který jsem strávila zhroucená v posteli a štkala jako raněné zvíře. Nikdy jsem neslyšela takový nářek a řev, zoufalství, které se mi řinulo z hrdla… Ale i to jsme překonali, když zazvonil znovu telefon: „Paní Šárko, vše je v naprostém pořádku, miminko je zcela zdravé… A čekáte chlapečka.“ Syn… Budeme mít syna…
Znovu jsem nastoupila na kolotoč šťastných maminek v očekávání, prolézala jsem dětské obchůdky, koupila ty nejmenší dupačky a mazlila se s nimi… Z legrace jsem si je pokládala na bříško a říkala chlapečkovi: „Vidíš, jak ti sluší…“ První termín porodu byl tu, moje bříško bylo dávno skleslé a miminko správně otočené. Bez komplikací jsem chystala manželovi poslední bezdětné Vánoce, pomalu ho chystala na vytoužené tatínkování. Na Nový rok, jsme házeli tradiční prskavky do tmy, a samozřejmě jedna odlétla i za našeho chlapečka… Od prvního termínu utekl měsíc a byl tu druhý termín. Moje lékařka měla málem infarkt, když jsem se jí zjevila v ordinaci stále ještě s pupíkem. Jeďte do nemocnice, ať si vás tam už nechají… Nenechali. proč taky, oba jsme byli úplně v pořádku a porod v nedohlednu. Docházela jsem pak do nemocnice každý den, až mi řekli: „Zítra už nechoďte, přijďte pozítří rovnou na příjem.“ Byla jsem šťastná, že ještě poslední víkend strávím doma, měli přijet manželovi rodiče… V neděli v noci jsem se najednou probudila s trochu zvláštním pocitem. Jsi jen nervozní z té nemocnice, nebuď blázen a spi… říkala jsem si. Pondělní ráno, a já stále cítila něco zvláštního, i když to byl jen nepatrný dojem… S taškou přes rameno jsem zaťukala na dveře porodnice. Miminko ještě spalo, maličký se zpravidla budíval až později… Tak, ještě monitor…
Ten den se narodilo mé první dítě, chlapeček beze jména. U mojí hlavy stál manžel, držel mě za ruku a plakal. V sále ticho, rozpačité mlčení. Nic jsem neviděla, nic jsem neslyšela, a přeci jsem věděla, že ho odnášejí pryč, že se pouto mezi mnou a jím trhá…
Miminko nespinkalo. Dnes už vím, že jeho podivné večerní šťouchnutí neznamenalo dobrou noc, ale sbohem. Vím, že mám věřit divným pocitům, protože vědí víc než já. Na monitoru se neozval jediný úder jeho srdce, a ultrazvuk jen uzavřel ten smutný příběh. Můj chlapeček mi umřel…
Zase mi tečou slzy, zase je stírám rukávem, už vím, že kapesníky nemají cenu, není jich na celém světě dost, aby mohly zachytit můj věčný nářek. A přece někde na tom konci mojí cesty čeká sladká odměna za to všechno… Jsem znovu těhotná…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 829
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 496
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 839
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 380
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 230
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18501
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2463
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2659
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2402
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1592
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Tím ti chci říct, že život si snáma pěkně zahrává, ale opravdu věřím tomu, že na konci tvého současného těhotenství poznáš ten omamný pocit neskutečného štěstí:-) Ze srdíčka ti přeju - no vlastně i manželovi krásných 9 měsíců, a ta ošklivá bolavá rána ať je jen malou vzpomínkou. 