Happyendy existují

Ráda bych se s Vámi podělila o mé zkušenosti s cca 2letým obdobím mých „mateřských a biologických hodin“. Náš svišť mi tu sedí na klíně a já píši tenhle deník. Už bez špatných emocí a bez slz v očích. Všechno začalo někdy na podzim roku 2009. Zjistila jsem, že jsem těhotná a měla velkou radost. Nebylo to sice mé první těhotenství, ale teď jsem z něho měla skutečnou radost. Tenkrát to bylo neplánované, nechtěné… šla jsem prostě na potrat. Druhé těhotenství jsem si tedy užívala. Sice jen pár dní, ale užívala. Asi mě kdosi za tu první „zkušenost“ vytrestal a zařídil to tak, že jsem nakonec potratila. To ale předbíhám.

Zašla jsem si ke gynekologovi pro potvrzení, že jsem skutečně „v tom“. Radost mě však brzy opustila. Nejenže mi řekl, že výsledky z mého posledního stěru nejsou příznivé, ale přidal k tomu, že moje děloha je větší než je ve 2. měsíci obvyklé. Udělal tedy ultrazvuk a zjistil, že se v děloze nachází cca 10cm myom na celé zadní stěně. Děložní myomy jsou benigní (nezhoubné) nádory, které vyrůstají z děložní stěny tvořené hladkou svalovinou. Jedná se většinou o tuhé svalové uzly, dosahující velikosti od 1 cm až po (výjimečně) několik decimetrů; nálezy menší než 1 cm nejsou klinicky významné ani jednoznačně prokazatelné. Myomy se objevují osamoceně nebo jako vícečetné a postihují cca 30-40 % žen v produktivním věku. Asi u jedné třetiny žen myomy nevyvolávají velké obtíže a stačí je jen sledovat v rámci pravidelných gynekologických prohlídek, nejlépe ultrazvukem. Dr. mi oznámil, že těhotenství tedy bude vysoce rizikové a kdyby cokoliv, mám jet hned do nemocnice. Současně udělal ještě další kontrolní stěr z čípku a řekl nashle.

Za pár dní jsem potratila! Bylo to začátkem prosince. V TV začali od osmi večer dávat mého oblíbeného Gladiátora. Přítel byl po předvánoční pařbě vedle mě v posteli a hlasitě chrněl. Z ničeho nic jsem „to“ dostala a byl to docela mazec. Kapka krve za kapkou rýsovaly cestu z ložnice do koupelny. Bez snahy buzení přítele jsem se rychle spakovala a odvezla jsem se do nemocnice. Balila jsem v panice, vzala jsem si jen vložky a ručník. Ani kartáček, ani pastu, ani náhradní spoďárky. Myslela jsem si, že mě na noc pustí domů…

Po cestě autem jsem brečela a nahlas říkala „Kryštůfku, já tě nedám!“ Po příjezdu do nemocnice se mě ujala unavená sestra a doktor s roztrženou kapsou na kalhotách. Řvala jsem jako želva a čekala jsem, že mě někdo pohladí po rameni, uklidní, že to třeba zase bude dobré… Místo toho mě čekala administrativní rutina ve formě dotazníku o tom, jaké choroby jsem prodělala já a jaké má rodina. Bylo mi líto, že jsem v tu chvíli byla rutinou v nemocnici i já. Další případ do ranního hlášení. Pro mě tahle zkušenost však rutinní nebyla. Na pokoji jsem potkala dvě fajn holky. Ta jedna je dnes mou nejlepší kamarádkou a druhou potkávám často na procházkách. Pomohly mi moc, holky moje. Myslím, že další detailní popis není nutný. Tolik krve jsem asi nikdy neviděla a už ani nechci. Prý se to takhle nechává „vykrvácet“a ráno jsem šla na „výkon“, jak tomu naši zdravotníci říkají.

Po probuzení z narkózy (ještě jsem v sobě pár dávek asi měla) jsem se hned pídila po notebooku, abych mohla dát do práce vědět, že nepřijdu. Vtipné. Přišel můj přítel a donesl zbytek věcí, které jsem potřebovala. Vlastně všechny. Po výkonu mi výše zmiňovaný lékař sdělil, že myom je sice menší, ale pořád je „děsně“ velký. S pláčem jsem se ho zeptala, co s tím? Suše a jakoby nic mi odpověděl, že mi vezmou dělohu! V tu chvíli se mi zamotala hlava a s brekotem jsem uháněla na pokoj. Bez dělohy asi nemůžu mít děti, že ne? Pořád se mi honilo hlavou… S odstupem času vám můžu říci, že být slabší povahy, asi vyskočím z okna. Nejsem studovaný doktor ani psycholog, ale myslím, že takové věci se nemají říkat „jen tak“.

No v pondělí jsem šla domů, čilá, zdravá, prázdná, s výčitkami svědomí, co jsem komu provedla, že mě takhle trestá. Zašla ke gynekologovi a celou hrůznou záležitost mu povyprávěla. Se skrčeným čelem a smutným výrazem ve tváři mi řekl, že je mu to moc líto, ale informoval mě o tom, že těhotenství bude rizikové. Požádala jsem ho o injekci pro stažení dělohy, abych tak stále nekrvácela. Sestřička mi podala recept do ruky a řekla, ať si zajdu do lékárny, injekci prý zrovna v ordinaci nemá, tak ať si ji tam vyzvednu. Nicméně v téhle mě známé lékárně, kde se na všechno čeká do druhého dne, protože nic nemají a pokud ano, tak snad jen Paralen a náplasti, jsem se odšourala zpět do ordinace a sdělila odpověď lékárnice. Sestřička se na mě hezky usmála a řekla mi, že asi budu muset jít do jiné lékárny, kde mi injekci vydají… no naštvala jsem se do červena. Jízlivě jsem ji upozornila, že jsem po potratu, dost krvácím a nemám sebemenší chuť si shánět nějakou injekci.

Naštavaná jak brigadýr letím domů a okamžitě volám známé sestřičce, aby se za mě přimluvila a vzala mě její super doktorka a injekci mi píchla. No vzala mě. Prý moc nechtěla, má už pacientek hodně (dneska vím proč). Udělala mi kompletní vyšetření a zjistila dle výsledů, že můj doktor sice zjistil myom, ale trochu pozapomněl řešit ten stěr z čípku, který jaksi nedopadl dobře. Byla mi zjištěna fáze CIN III. Fáze CIN V myslím, se už hovoří o rakovině děložního čípku. Rána znovu a já zase bulela. Co teď? Sedla jsem k internetu a vyhledala všechny informace o léčbě myomu, otěhotnění po operaci myomu, rakovina děložního čípku atd. Další týden jsem už šla k doktorce s termínem setkání se skutečným specialistou pro myomy v Praze. Pochválila mě, že opravdu nezahálím. Doktor z Prahy, říkejme mu tak, i když by si zasloužil, abych ho zde uvedla, ale raději snad ne, mě vyšetřil a hurá v únoru na tzv. laparoskopii. Prý je to méně invazivní operace. Haha, tlak jsem měla po operaci 50 na 60, místo hodiny mě „dělali“ dvě a bolelo to jako prase. Rovnou mi udělali i ten čípek, šikulové.

Pak následovala rekonvalescence, kontrolní méně invazivní Second look, jak tomu říkají, a hurá na dělání miminka. V době po operaci jsem nesměla 6 měsíců otěhotnět. Povedlo se nám to hned v říjnu a my se těšili na naše mimi. Doktorovi z Prahy vděčíme a to doslova, za tenhle dar. Protože to, co jinde bez řečí a zamyšlení vyříznou, a vezmou tak jedinou naději na otěhotnění, jinde vyléčí. Moje doktorka si mě celé mé těhotenství hlídala, jak jen mohla. Hrozila možnost prasknutí dělohy a potrat či předčasný porod. Ale všechno proběhlo perfektně. Celé těhu období jsem si užila. Dělala vše jakoby nic, prala, žehlila, uklízela. Žádné ležení, hlazení břicha a říkání, že nic nemůžu, aby se nám nic nestalo. Do práce jsem chodila do posledního dne před nástupem na mateřskou. Prostě jsem si nechtěla připustit, že by to teď nemělo vyjít.

Z důvodu operace mě čekal plánovaný porod, tzn. císař. Načetla jsem desítky článků a zkušeností a měla docela strach. Nicméně porod pod epiduralem byl super a nám se narodil Kryštof. Každý máme práh bolesti jinde, ale zvěsti o tom, jak moc to bolí, jak se ani neohnete do postýlky, nejsou pravda. Motivace je ohromná. Druhý den po operaci jsem už nosila Kryštůfka na ruce a užívala si ho. Byl krásný od prvního dne. Hodný, zlatý a já si říkala, že asi za to, co jsem si vytrpěla, mi někdo Kryštofa dal. Neodpustím si nepoznamenat, že od prvního dne prděl jako Pán Bůh a večerní pláč nad bolavým bříškem neznáme.

Vyznávám osud a neuznávám náhody. Protože nic se nám neděje jen tak. Všechno má svůj důvod. Je na nás, jak se nad tím zamyslíme a co si z toho vezmeme. Prostě to tak mělo být. Ráda bych touhle zkušeností dodala odvahu jiným snažilkám a těhulkám, že i když vám dá někdo ránu pod pás, vezme všechnu naději, je tu přeci jen ještě něco – zdravý rozum a síla nevzdat to, protože happyendy ještě existují.