Horší, než jsem čekala
- Porod
- dbaruse
- 04.08.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tohle je můj příběh porodu, který nebyl zrovna bezproblémový. Jestli vás porod teprve čeká, tak spíš doporučuji nečíst, než se tím nechat zastrašit. :)
Ráda jsem si tu v těhotenství četla deníčky ostatních, abych byla připravená tak nějak na všechno. Tak bych se s vámi chtěla podělit i s mým příběhem.
Celé těhotenství byla procházka růžovým sadem, netrápili mě nevolnosti, otoky, bolesti zad. Každou poradnu jsem odcházela s úsměvem, že je vše v největším pořádku.
Dne 13. 7. jsem byla naposled u svého doktora na prohlídce. Termín jsem měla v pátek 17. 7., a tak mě na další kontrolu poslal už do porodnice. 16. 7. ráno jsme s přítelem pro všechny případy naložili tašky do auta a jeli do nemocnice. Sestřička si mě zavolala, že půjdu na monitory. Po 30 minutách doktorka zhodnotila, že nejsou takový, jaký by být měly a ať přijdu ještě za 2 hodiny po nějakém pořádném jídle. Ještě mi udělala Hamiltona a ultrazvuk, kde měla malá váhový odhad 3050 g.
Měla jsem přijít o půl 12, ale než jsem se dostala na řadu, tak bylo půl 1. Znovu mi připojilo monitory a zhodnotili, že si mě tam nechají na zátěžový test a pár kontrolních monitorů a uvidí, co se bude dít dál. S přítelem jsme nanosili věci. Sestřičky se mnou sepsaly papíry a odvedly mě na porodní sál, kde se odehrával zátěžový test.
Vysvětlili mi, že mi zavedou do těla oxytocin a uvidí, jak na to mimčo bude reagovat. Mezitím mě přítel pořád otravoval, ať už rodím, že je nervozní a nechápe, co se děje. ![]()
Asi po hodině, kdy mi oznámili, že už mám kontrakce, jsem se usmála a říkala si, že porod bude pohoda, že nic necítím. Test dopadl úspěšně, mimčo na oxytocin reagovalo dobře. Ještě ten den jsem šla večer na kontrolní monitory. U toho jsem poslouchala řvoucí rodičky vedle ze sálů a modlila se, ať ze mě to miminko někdo vykouzlí. Doktorce se monitor líbil a řekla mi, že ráno se ještě zopakuje a pošlou mě když tak domů.
Ráno o půl 7 jsem přišla na monitory a přetáčeli mě pořád tam a sem, že se jim to nelíbilo. O půl 8 mě odpojili, že si mám jít na pokoj a že mi přijdou říct po dohodě s doktorkou, co a jak. Odešla jsem na pokoj s tím, že už půjdu domů a začala jsem si balit. V tom přiběhla porodní asistentka, že mám jít na sál, že mi zavedou tabletku na vyvolání. V tu chvíli se mi zamotala hlava a doufala jsem, že špatně slyším. V životě by mě nenapadlo, že půjdu ve svých 20 na nějaký vyvolání.
O půl 8 mi zavedli tabletku, že se uvidí, jak se to bude rozjíždět. V 10 za mnou přijel přítel na návštěvu a mně už začaly pomalu chytat záda. Oproti minulému dni, kdy po oxytocinu jsem necítila nic, bylo tohle docela drsný. Fňukala jsem mu, že mám strach a že chci domů.
Ve 12 jsem šla na další monitor. Po hodině přišly 3 doktorky, koukly na papír, pak na sebe a kývly. Prý to je pořád špatný, tak mi porod urychlí. Mám si sbalit věci na pokoji, zavolat přítele a začne se.
Přítele jsem zavolala, ten skoro skákal radostí, že už bude malá na světě. Já šla celá rozklepaná na sál, co mě vlastně čeká. Oznámili mi, že budou muset pořád kontrolovat mimčo, tak budu celou dobu napojená na monitory. První, co bylo, že mi píchli vodu. Asi po půl hodině přišel přítel, a když mě tam viděl ležet, tak začal být dost nervózní. To ho naštěstí po chvíli opustilo a byl mi vážně velkou oporou.
Po další hodině přišla porodní asistentka, že mi udělají klystýr. Ptala se, jestli mi nevadí přítel, ale naopak, byla jsem ráda, že tam nejsem sama. Nařídila mi, že musím vydržet nejmíň 10 minut, než půjdu na záchod. Celou dobu čekala u mě, takže jsem neměla na vybranou, než se modlit u každý kontrakce, aby obsah zůstal ve mně. ![]()
Po tom, co jsem došla na záchod, přišla asi nejhezčí chvíle porodu. Takovou úlevu jsem v životě nezažila, chvíli jsem mohla být bez těch bolestí.
Poté jsem si dala sprchu a znovu mě napojili na monitory. Mezitím mi zavedli dva čípky a po dalších vyšetřeních doktorky, že se otvírám pomalu, do mě začli strkat asi milion věcí. Vlastně na tom všem bylo nejhorší asi vyšetření od doktorky, kdy při těch nesnesitelných kontrakcích se ve mně ještě začala hrabat. ![]()
Nakonec se rozhodli, že mi začnou zavádět oxytocin. Pořád se jim to zdálo málo a pustili mi ho asi 4×. To už jsem byla v koncích. Omdlívala jsem z těch bolestí mezi kontrakcema a modlila se, ať už umřu. Doktorka mě upozornila, že na monitoru nemusí vidět mé kontrakce i když je mám, že to je o tom, jak je pás nastavený. Samozřejmě jim to ukazovalo, že jsem bez kontrakcí, a proto mi pořád zvyšovali dávky a já jen čekala, kdy bude po mně. ![]()
Nakonec přilítla v 5 hodin odpoledne od pohledu nepříjemná doktorka. Přišla ke mně se slovy: „Dobrý den, já jsem tady ta zkušenější a starší doktorka a já rozhodnu o tom, co s vámi bude dál.“
Já ji vnímala jen tak na půl, protože jsem začala zas omdlívat (tím, že porod byl vyvolávaný, jsem od rána nemohla jíst ani pít, o to jsem byla unavená víc). Viděla, jak se začínám kroutit a potěšeně se na mě vrhla, že mě aspoň zrovna vyšetří při kontrakci. To už mi začaly téct slzy, protože ta bolest byla fakt k nevydržení. Kroutila jsem se tam jak žížala a ona se v tom vyžívala a prohlížela mě 2× dýl než ostatní. Po vyšetření zhodnotila, že se pořád neotvírám (super poznatek po 10 hodinách v bolestech!) a že jdu na císaře.
Začala jsem brečet a klepat se, jestli si ze mě dělaj srandu. Porod jsem si představovala jakkoliv, ale císař mě v životě nenapadl. Nevěděla jsem, co čekat a nic. Přišel anesteziolog a vše mi vysvětlil. Přítel už tam na ně naštvaně křičel, jestli to myslí vážně. Porodní asistentka byla taky dost naštvaná, protože si stála za tím, že můžu odrodit normálně, ale že doktorka tam má 5 rodiček a jen 3 porodní sály, tak to musí nějak pročistit.
Přijeli pro mě s lůžkem, že už mě odvezou. V tom přilítla ta protivná doktorka, že musím počkat, že mají horší případ vedle na sále a že ta paní má přednost. To už přítel vybouchl, jestli si z něj dělaj srandu, že jako budu čekat další čas, než se uráčí se mnou něco dělat. Mně už bylo ale všechno jedno, měla jsem strach a v těch kontrakcích už jsem nemohla prostě nic. Po půl hodině přišla sestřička, že mi utlumí kontrakce (to teda brzy) a že to má vedlejší účinek - že se můžu klepat.
Jen mi to napíchla, začala jsem se klepat jak ratlík. To mi vzalo asi mojí poslední energii a konečně jsem nachvíli usla. Po další půl hodině pro mě konečně přijeli, že jdu na císaře. Na sále mi začali říkat, jak dostanu malou jehličku do zad.
(Já byla tak zblblá, že jsem jim to fakt věřila). Dostala jsem epidural (oproti té vše bolesti to bylo spíš jako pohlazení) a byla jsem umrtvená jen dole.
Anesteziolog si u toho se mnou povídal a uklidňoval mě. Já si připadala jak nějakej feťák, jak jsem byla mimo a děkovala, že to skončilo takhle, že bych normálně odrodit prostě nedokázala.
Po 10 minutách mi dali na rameno moji krásnou holčičku, že je zdravá a že ji jdou dát tatínkovi. Potom mě zašili a odvezli na pokoj.
Malá měla 3130 g, narodila se přesně v termínu v 18:21.
Jediný, co mě fakt mrzí, že po tom, co mě odvezli zpět na pokoj a přišel přítel s malou, že jsem byla tak oblbnutá, že si to skoro nepamatuju.
Nikdy by mě nenapadlo, že ve 20 zažiju takovej horor. Aby toho nebylo málo, jsem teď 2 týdny po operaci a dnes mě konečně přešly problémy s jizvou. Na druhou stranu, císař byl pro mě vysvobozením. Kdybych věděla, co mě čeká, chci jít na císaře znova! Sice pak má člověk problémy s jizvou, ale šití po porodu asi taky není nejlepší případ. ![]()
Mám strach, že už další dítě chtít nebudu, protože tohle absolvovat vážně znovu odmítám. Ale ten krásnej uzlíček štěstí, co mi teď spí v postýlce!
To je nepopsatelný. Nechci tím někoho strašit nebo něco, ale vždy počítejte s tou nejhorší variantou. Přeju hodně štěstí a snad dopadnete líp než já! ![]()
Přečtěte si také
Přítel absolutně nerespektuje moje plány na léto. Místo moře chce jet do hor
- Anonymní
- 03.06.26
- 634
Plány na léto jsem měla jasné a Michal s nimi souhlasil. Protože trochu bojujeme s penězi, museli jsme se rozhodnout jen pro jednu zahraniční dovolenou. Já jsem chtěla k moři a Michal nic...
Přítelkyně je závislá na nakupování. Utrácí za hlouposti a nedokáže přestat
- Anonymní
- 03.06.26
- 339
Jsem už vážně zoufalý. Dana je skvělá holka, se kterou si rozumím a se kterou si umím představit budoucnost. Má ale jeden problém, který už nám oběma začíná přerůstat přes hlavu. Je naprosto...
Se třemi malými dětmi jsem nezaměstnatelná. Jenže já bych chtěla pracovat
- Anonymní
- 03.06.26
- 593
Mám tři děti, nejstaršímu je šest let a pak čtyřletá dvojčata. Děti chodí do školky, ale já marně hledám práci. Kvůli neustálým nemocem a nulovému hlídání, protože babičky nefungují a manžel je...
Pravda, kterou nečekáte: Porod, který trval 20 hodin a skončil císařem
- Anonymní
- 03.06.26
- 279
Kontrakce se zpočátku tvářily docela nevinně. Takové ty vlny, co přijdou, přejdou a mezi nimi si člověk ještě stihne říct, že to vlastně jde. Jenže pak se to začalo lámat. Intervaly se zkracovaly,...
Realita prvního měsíce s miminkem: Neustálý brek, koliky a já na dně
- Anonymní
- 03.06.26
- 238
První dny po porodu vypadaly ještě relativně klidně. Všichni mi říkali, že to přijde, že si tělo i hlava zvyknou, že se to „srovná“. Jenže ono se to nesrovnalo. Naopak. Jakmile jsme se s miminkem...
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 2159
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 1025
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 2630
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 684
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 618
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...