Jak jsem se narodil...

M. začala náhle krvácet když byla něco málo za polovinou těhotenství, okamžitě volala sanitku, ta jí odvezla do porodnice U Apolináře v Praze.
Doktoři se netvářili moc nadšeně a budoucí mamince po několika testech oznámili, že miminko vlivem infekce nemá velkou naději, že v bříšku vydrží, ale přesto nařídili klid na lůžku a udržování těhotenství. Za dva dny se vše zhoršilo a musel se vyvolat porod. Vzhledem k infekci a málo pokročilému těhu doktoři dali miminku šanci na přežití 30%. Porod byl rychlý, na dvě zatlačení bylo miminko venku, Jeníček vážil 760g, byl maličkatý a putoval hned do inkubátoru na neonatologii.
Zhubl na 580g, měl zalepená očička, milion hadiček, nejmenší plínu měl až po bradu, sestřičky mu daly čepičku a ponožky. Kvůli infekci na plicích doktoři stále nevěřili, že to dobře dopadne, při nejlepším nebude- li postižený.
Když jsem ho viděla poprvé (je to můj synovec) plakala jsem ještě po návratu domů, byl tak křehoučký a maličký… Ale tak nějak jsem věřila, že ten malej prďolka to zvládne, že má chuť a sílu žít.
V nemocnici strávil skoro 3 měsíce, stal se zázrak, infekce se podařila vyléčit, očička mu operovali laserem, díky velké pravděpodobnosti slepoty, taky mu operovali kýlu, no vytrpěl si dost a dost, pouštěli ho domů a měl 2,3 kg. Díky dnešní medicíně, péči doktorů a sestřiček „naše" miminko přežilo a zvládlo své juknutí na svět dřív, než by mělo. Dneska je mu 2,5 roku , nemá žádné následky, je to zdravej a zlobivej kluk.
Tenhle příběh není až tak úplně můj, i když se mě hodně dotýká. Já nikdy z hlavy nevymažu pohled na tak malé miminko, které mělo zůstat ještě takovou dobu v bříšku, uvědomuji si, jak jsou ty naše děti bezbranné a závislé na nás, maminkách a tatíncích, že je musíme chránit ať se děje, co se děje, protože děti jsou náš život…

Radka + Amálka (5m)