Jak nás opustilo štěstí
27. 4. 2015 25. 10. 2015. Byli jsme s přítelem rok, když jsem zjistila, že čekáme miminko. Ikdyž jsme to neplánovali, tak jsme měli radost a těšili jsme se.
Celé těhotenství probíhalo v pořádku, byla jsem překvapená, jak hladce vše probíhá. Když nám doktor řekl, že čekáme chlapečka, byli jsme nadšení a začali jsme přemýšlet nad jménem pro naše miminko a nakoupili vše potřebné.
27. 4. 2015 se nám narodil krásný, zdravý chlapeček Tobiáš. Jako prvorodička jsem měla celkem „klidný“ porod. Porod trval okolo 6 hodin a naštěstí bylo vše v pořádku. Byli jsme z malého nadšení. Byl to zázrak.
Po týdnu nás pustili domů z porodnice. Vše bylo v pořádku. Malý rostl jako z vody, když najednou v 5. měsíci začal mít vysoké horečky, neustále plakal, nešel utišit. Měla jsem strach, tak jako každá milující matka jsem jela na pohotovost. Na pohotovosti mi pouze sdělili, že to bude nejspíš tím, že malému rostou zuby a že se nemám ničeho obávat.
Dělala jsem vše podle doporučení lékařů. Malý se uklidnil, horečky už nebyly tak vysoké, hrozně se mi v tu chvíli ulevilo. Byl pátek večer, když se malému opět přitížilo. Neváhala jsem a okamžitě jsem jela na pohotovost. Tam mi sdělili, že malý má v těle infekci, že si ho tam budou muset nechat.
Nevěděla jsem co mám dělat, přítel musel v ten den ráno pracovně odjet a já tam byla sama. Snažila jsem se uklidnit, vždyť náš chlapeček to přece musí zvládnout, je přece silný. Volala jsem přítelovi, aby dojel, že malý na tom není dobře, ještě v ten den dojel.
V noci malého převezli na JIP, jeho stav se zhoršil a oni pořád nevěděli, jakou infekci má v těle. Seděla jsem u něho a brečela. Vyměnila bych za něho život. V sobotu mu dělali všelijaké vyšetření, aby zjistili, co mému chlapečkovi vůbec je. Byla jsem naštvaná sama na sebe, netušila jsem, kde jsem udělala chybu. V nemocnici mi nemohli říct žádné informace, jelikož pořád nevěděli co malému je.
Byla jsem psychicky na dně, měla jsem hrozný strach. V neděli ráno se jeho stav malinko zlepšil, byla jsem ráda, že konečně zjistili, co mu pomůže. Uklidňovali nás, že bude v pořádku, že léky začaly působit.
25. 10. 2015 odpoledne se to stalo. Naše miminko navždy odešlo. Nezapomenu ten moment, když nám to doktor oznámil. Oznámili nám, že se můžeme jít rozloučit, ale já jsem to nezvládla. Když jsem viděla Tobiáška, jak bezvládně leží, tak jsem se psychicky zhroutila. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Doktoři nám oznámili, že nemohli nic dělat, že to byl Syndrom náhlého úmrtí. Měla jsem chuť se zabít a jít za naším andílkem. Dlouhou dobu jsem se s tím nemohla vyrovnat. Po pár měsících jsem se dala trošku dohromady a začala opět žít. Byla jsem ráda, že mám po boku přítele, který mi velmi pomohl. Bez něj bych to nezvládla.
Je to 6 měsíců od této tragické události a já s tím pořád nejsem úplně vyrovnaná. Snažím se s tím žít, ale neustále myslím na to, jak se náš andílek má a jestli se na mě a tatínka kouká. Doufám, že nám pošle se shora brášku nebo sestřičku, která nám bude dělat radost.
Nikdy na něho nezapomeneme.
Navždy ho budeme mít v srdíčku.
Přečtěte si také
Stačila jedna pomluva ve školce. Teď jsem ta nejhorší matka ve městě
- Anonymní
- 09.10.26
- 769
Stačilo, aby jedna maminka zaslechla část mého telefonátu, a po školce se začalo šířit, že nechávám dceru samotnou doma. Nikdo se mě nezeptal, co se opravdu stalo. Zato jsem brzy zjistila, jak...
Dcera pořád ztrácela věci. Přestala jsem jí je hledat a nastolila pravidla
- Anonymní
- 09.10.26
- 1362
Láhev, mikina, klíče, sluchátka, nabíječka, věci do školy. Některé věci jsme doma hledali tak často, že jsem měla pocit, že už vlastně nedělám nic jiného. Pomohla nám až pravidla.
Děti konečně usnuly. A já zjistila, že vlastně nechci být s manželem sama
- Anonymní
- 09.10.26
- 1613
Po celém dni se těším na jedinou chvíli. Až děti konečně usnou, v bytě bude ticho a já si budu moct na chvíli sednout. Jenže poslední dobou jsem si začala všímat něčeho, co se mi přiznává opravdu...
Myslela jsem, že manžel na moji nevěru nepřijde. Udělala jsem ale jednu chybu
- Anonymní
- 09.10.26
- 749
S manželem jsme spolu přes dvacet let a v posledních asi pěti letech bych řekla, že jsme spíš spolubydlící. Občas se doma potkáme, řekneme si pár vět a tím to hasne. Intimní život je prakticky...
Nejvíc mi do výchovy nemluví tchyně, ale moje vlastní máma. Bolí mě to shazování
- Anonymní
- 09.10.26
- 793
Čekala jsem, že po narození dětí bude nejvíc komentářů přicházet od tchyně. Jenže ta je nakonec docela v klidu. Nejvíc mě kontroluje, opravuje a shazuje moje vlastní máma. A bolí to víc, protože od...
Odmítla jsem jít k volbám a rodina mě má za špatnou. Prý je to povinnost
- Anonymní
- 08.10.26
- 804
„Ty opravdu nepůjdeš volit?“ zeptá se mě máma a nejspíš bude následovat přednáška o tom, že lidé před námi za možnost volit bojovali a kdo k volbám nepůjde, nemá právo si pak na nic stěžovat.
„Jestli jsi moje kamarádka, tak to uděláš.“ Šikana u dcery začala zcela nevinně
- Anonymní
- 08.10.26
- 1235
Moje dvanáctiletá dcera se před časem začala ze školy vracet nějaká jiná. Zamlklá, bez nálady, občas ji bolelo břicho. Nejprve jsem to banalizovala. Myslela jsem si, že má svoje náladičky, ale pak...
„Jsi single, pojeď s námi,“ řekla sestřenka. Udělala ze mě neplacenou chůvu
- Anonymní
- 08.10.26
- 3985
Sedím na lehátku pod slunečníkem, zvedám z písku už pátý plastový kyblík a zmateně sleduji čtyři pobíhající děti. Na čele mám krůpěje potu a v hlavě mi pořád dokola vyvstává jediná otázka: Proboha,...
Manžel přišel domů s cizí vůní na košili. A měl překvapivé vysvětlení
- Anonymní
- 08.10.26
- 1330
Manžel přišel večer domů a já jsem si hned všimla, že voní jinak. Ne jako po sprše nebo po svém parfému. Na košili měl výraznou dámskou vůni, kterou jsem bezpečně poznala, protože přesně tenhle...
Mám VIP lístky na Pardubickou. Do šatů se mi nechce, raději bych seděla na gauči
- Anonymní
- 08.10.26
- 1437
Je to takový náš hlavní svátek roku. Pro mě, holku, co u koní vyrůstala a od dětství skáče parkury, je Velká pardubická srdcová záležitost. Jenže letos mi těšení na tuhle legendární neděli, kdy se...
to bych bez něj asi nedala, je tak hrozně šikovný, když se usměje atd…pro každou mámu, co má svoje dětátko ráda by to byla šílená rána, ale potom co jsem se dočetla níže v komentech tomu fakt nerozumím 
Držte se, je to strašný.. kdybys chtěla, ozvi se mi… Držím vám pěsti 
