Jak nás opustilo štěstí
27. 4. 2015 25. 10. 2015. Byli jsme s přítelem rok, když jsem zjistila, že čekáme miminko. Ikdyž jsme to neplánovali, tak jsme měli radost a těšili jsme se.
Celé těhotenství probíhalo v pořádku, byla jsem překvapená, jak hladce vše probíhá. Když nám doktor řekl, že čekáme chlapečka, byli jsme nadšení a začali jsme přemýšlet nad jménem pro naše miminko a nakoupili vše potřebné.
27. 4. 2015 se nám narodil krásný, zdravý chlapeček Tobiáš. Jako prvorodička jsem měla celkem „klidný“ porod. Porod trval okolo 6 hodin a naštěstí bylo vše v pořádku. Byli jsme z malého nadšení. Byl to zázrak.
Po týdnu nás pustili domů z porodnice. Vše bylo v pořádku. Malý rostl jako z vody, když najednou v 5. měsíci začal mít vysoké horečky, neustále plakal, nešel utišit. Měla jsem strach, tak jako každá milující matka jsem jela na pohotovost. Na pohotovosti mi pouze sdělili, že to bude nejspíš tím, že malému rostou zuby a že se nemám ničeho obávat.
Dělala jsem vše podle doporučení lékařů. Malý se uklidnil, horečky už nebyly tak vysoké, hrozně se mi v tu chvíli ulevilo. Byl pátek večer, když se malému opět přitížilo. Neváhala jsem a okamžitě jsem jela na pohotovost. Tam mi sdělili, že malý má v těle infekci, že si ho tam budou muset nechat.
Nevěděla jsem co mám dělat, přítel musel v ten den ráno pracovně odjet a já tam byla sama. Snažila jsem se uklidnit, vždyť náš chlapeček to přece musí zvládnout, je přece silný. Volala jsem přítelovi, aby dojel, že malý na tom není dobře, ještě v ten den dojel.
V noci malého převezli na JIP, jeho stav se zhoršil a oni pořád nevěděli, jakou infekci má v těle. Seděla jsem u něho a brečela. Vyměnila bych za něho život. V sobotu mu dělali všelijaké vyšetření, aby zjistili, co mému chlapečkovi vůbec je. Byla jsem naštvaná sama na sebe, netušila jsem, kde jsem udělala chybu. V nemocnici mi nemohli říct žádné informace, jelikož pořád nevěděli co malému je.
Byla jsem psychicky na dně, měla jsem hrozný strach. V neděli ráno se jeho stav malinko zlepšil, byla jsem ráda, že konečně zjistili, co mu pomůže. Uklidňovali nás, že bude v pořádku, že léky začaly působit.
25. 10. 2015 odpoledne se to stalo. Naše miminko navždy odešlo. Nezapomenu ten moment, když nám to doktor oznámil. Oznámili nám, že se můžeme jít rozloučit, ale já jsem to nezvládla. Když jsem viděla Tobiáška, jak bezvládně leží, tak jsem se psychicky zhroutila. Nemohla jsem tomu uvěřit.
Doktoři nám oznámili, že nemohli nic dělat, že to byl Syndrom náhlého úmrtí. Měla jsem chuť se zabít a jít za naším andílkem. Dlouhou dobu jsem se s tím nemohla vyrovnat. Po pár měsících jsem se dala trošku dohromady a začala opět žít. Byla jsem ráda, že mám po boku přítele, který mi velmi pomohl. Bez něj bych to nezvládla.
Je to 6 měsíců od této tragické události a já s tím pořád nejsem úplně vyrovnaná. Snažím se s tím žít, ale neustále myslím na to, jak se náš andílek má a jestli se na mě a tatínka kouká. Doufám, že nám pošle se shora brášku nebo sestřičku, která nám bude dělat radost.
Nikdy na něho nezapomeneme.
Navždy ho budeme mít v srdíčku.
Přečtěte si také
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 1625
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 3504
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 1568
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 731
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 1162
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
Tchyně mi odmítla pohlídat děti. O hodinu později jsem ji potkala na rande
- Anonymní
- 08.07.26
- 9144
Když se nám po dceři narodila dvojčata, náš život se během pár dnů obrátil vzhůru nohama. Manžel byl od rána do večera v práci, já doma se třemi malými dětmi a byla jsem ráda, když jsem si stihla v...
Dcera šla „jen“ ke kosmetičce. Když otevřela dveře, nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 08.07.26
- 5320
Když Aneta oslavila osmnáctiny, samozřejmě dostala nějaké peníze od celé rodiny. Říkala, že je utratí, jak nejlépe to půjde. Čekala jsem, že si koupí nějakou parádu, nový telefon nebo si něco...
Přihlásila jsem dceru na 5 příměstských táborů. Po prvním dni chtěla zůstat doma
- Anonymní
- 08.07.26
- 5983
Prázdniny jsou dlouhé a naše dovolená s manželem není nekonečná. Když jsem letos přemýšlela, co s dcerou, příměstské tábory mi přišly jako skvělé řešení. Aničce je pět let, vloni byla na jednom a...
Manžel mě podvedl s ženskou, která ho vyždímala jak citrón. Teď mě chce zpátky
- Anonymní
- 08.07.26
- 3272
Pepovi jsem už odpustila několik nevěr. Ale naposledy už pohár přetekl. Našel si mladou a krásnou a oznámil mi, že si nemůže pomoct. Prý se zamiloval a chce konečně žít naplno. Po tolika letech už...
Cesta za dítětem lemovaná diagnózami, které nikam nevedou
- xxnejtxx
- 08.07.26
- 1031
Už je to čtrnáct let. Čtrnáct let, co se moje tělo rozhodlo mlčet. Bylo mi patnáct, když se menstruace začala ztrácet – občas vynechala měsíc, pak dva, pak se odmlčela úplně.