Jak se Viktorka narodila...
- Porod
- adka007
- 07.11.05
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahojky všem, tak i já jsem se rozhodla přispět s povídáním o porodu. Jako těhulka jsem taky takové články vyhledávala a připravovala se na to, co mě může potkat. Mám konečně trošku času a taky už uběhla nějaká doba, abych to mohla popsat co nejobjektivněji. Takže tady to je.
Jak už to tak bývá, netrpělivě jsem čekala, kdy to začne a taky mě trochu trápily pochybnosti, jestli vůbec poznám, že je to ONO. Těhulky, které máte stejné obavy, nebojte se!!! Poznáte to určitě 
V pondělí, den před porodem jsem já husa venku upadla a bohužel trochu na břicho. Celá vyšinutá jsem volala doktorovi a ten hned ať přijdu, že se na mě mrkne. Monitor byl OK, čípek dlouhý, takže jsem jeho ordinaci opustila s konstatováním, že rodit dřív než za týden nebudu. Ale ještě mě poslal do nemocnice na ultrazvuk, prý pro jistotu. Ani na ultrazvuku nic závadného nenašli a tak jsem odfrčela domů.
Nevím jestli ten pád měl nějaký vliv, ale můj porod začal už za pár hodin, 4. října 40 minut po půlnoci. Praskla mi plodová voda. Ještě jsem nespala, jen jsem se převalovala v posteli a cítila jsem něco jako malé škubnutí a trochu mokro. Napadlo mě, že už nejsem schopná ani udržet moč a vystartovala na záchod. Ale tam to pořádně šplouchlo a tak jsem si říkala, jestli nezačínám pomalu rodit. No vyčkávala jsem, chodila jsem po bytě a občas zašla na záchod a vždycky takové šplouchance ze mě šly, že nemohlo být pochyb. Vzbudila jsem manžela, že mi praskla voda a asi pojedem do porodnice. Došla jsem se ještě vysprchovat a to už šlo proudem, nechápala jsem jak je možné, že je toho tolik. Spíš jsem se předtím dočítala, že voda jen odkapává v malém množství…
Zavolala jsem do porodnice, jestli máme jet hned, když nemám kontrakce a prý, že okamžitě. Tak jsme dobalili posledních pár věcí a jeli. Cestou jsem ještě dělala srandičky, protože manžel byl trochu nervózní, tak jsem se ho snažila odreagovat a uklidnit. Musím říct, že jsem se strašně těšila, protože nás už dělily jen hodiny od setkání s naším vytouženým děťátkem. Cítila jsem se na porod připravená a bolestí jsem se nebála. Spíš někde uvnitř byly obavy, aby se něco nezkomplikovalo a dobře všechno dopadlo.
V porodnici mi řekli, že jsem otevřená na centimetr a šoupli mě na monitor. To už jsem se pěkně kroutila bolestí. Konktrakce začaly být pořádně silné od začátku a byly po 3 až 5 minutách. To jsem si libovala, že to aspoň půjde rychle. No kdybych věděla… Taky klystýr při konktrakcích nebyl nic moc, pokud se člověk snaží poslechnout sestru a udržet to v sobě co nejdýl… ale přežít se to dá.
V pět hodin jsem byla pořád na centimetr a bylo mi už pěkně mizerně, nepomáhala sprcha, dýchání jen málo, na míč jsem se nemohla ani podívat, tak mi doktorka navrhla, jestli nechci epidurál. Nebyla jsem vůbec proti, za dvě hodiny mi ho píchli a strašně se mi ulevilo. Ne že by bylo po bolesti, to ani náhodou, ale už jsem zase mohla docela normálně mluvit a vnímat co se děje. Tak ubíhaly další hodiny, byla jsem skoro pořád na monitoru a vůbec mi to nevadilo, nemohla jsem se skoro bolestí pohnout a poloha vleže byla nejsnesitelnější. O půl 12 jsem byla na tři centimetry (!) a to už se o mě pokoušely mdloby. Po 9 hodinách bolestí a jen tři cenťáky… snažila jsem se doktora přesvědčit, že to je určitě víc, ale obměkčit se nedal a nařídil kapačku s oxytocinem, prý ať to trochu popoženeme… Pak jsem ještě dostala antibiotika, bylo to už 12 hod od odtoku plodovky a něco mi píchli na rychlejší otevírání.
Zhruba od těch 12 hodin jsem bolestí nemohla ani mluvit, jen jsem dýchala a očima se snažila manželovi naznačit, že potřebuju napít, otřít čelo, odpojit od monitoru a na záchod a tak… i přes epidurál to bylo neskutečně bolestivé. Pořád jsem myslela na miminko, jak to musí být pro něj složité a že to už brzy určitě skončí. Ve tři hodiny už jsem to nemohla vydržet a že musím tlačit. Ale ještě mi to nedovolili a já přemýšlela jak to vydržet. Byla to síla. Pořád ke mně chodily porodní asistentky a vyšetřovaly mě při kontrakcích (auauau), že si musí sáhnout na hlavičku miminka a když už tam byla asi čtvrtá a pak i doktorka, řekli mi, že se miminko otočilo během porodu páteří k mojí páteři a tak tlačí temínkem, tedy nejširší částí hlavičky, a že normálně vytlačit nepůjde… Dovolili mi, abych občas maličko zatlačila až to nebudu moct vydržet (to bych mohla celou dobu) a odešly. Pak si ještě vybavuju, že jsem zvracela a strašně mě bolel žaludek. Najednou se otevřely dveře a v nich 3 PA s doktorkou a že jdeme na to. Mohlo být něco po půl čtvrté, tedy 15 hodin od odtoku plodovky. Jedna moc milá PA mě utěšovala, že mi pomůže a bude mi mačkat na břicho a že to zvládnem. Byla skvělá, celou dobu předtím za mnou chodila, za každé bolestivé vyšetření se mi omlouvala, hladila mě po ruce a já neměla ani sílu jí při tom poděkovat.
Takže v tlačící fázi jsem do toho dala všechno, PA mi ryla loktem po břiše, doktorka s rukama zabořenýma uvnitř a nedařilo se a nedařilo 
zavolali dalšího doktora, ten se pokusil miminko vytáhnout při další kontrakci a mém usilovném tlačení, ale taky nic, a mazal ze sálu s tím, že letí pro primáře… Primář tam byl hned a mé trápení pokračovalo… Bylo to neskutečný, dva lidi na mém břiše rejdící loktama, nekonečná bolest a ubývající síly. Myslela jsem jen na miminko, že se musím snažit ulehčit mu to, aby bylo brzy venku. To mi dodávalo sílu. Mezi kontrakcema jsem dostávala naštěstí kyslíkovou masku, jinak bych se snad udusila. Jenže pak začaly padat ozvy miminka a bylo zle. Primář nařídil donést kleště, ale než je přinesli, podařilo se nám dostat miminko ven. Bylo 16.08 hodin. Zahlídla jsem jen chodidýlka, byly úplně modrý a neslyšela jsem pláč… Byla jsem vyřízená. Holčičku rychle odnesli ale za několik minut mi primář přišel říct, že je v pořádku, její váhy a míry a to že měla ještě ke všemu na dvakrát omotanou šňůru kolem krčku… Přinesli mi jí na chvíli na přisátí a na chvíli jí položili vedle mě. Přes slzy jsem jí skoro neviděla, ale vím, že na mě otevřela očka a zavrněla…Byla jsem šťastná, vytoužená holčička byla tady a žila.. Pak jí odnesli na kyslík do inkubátoru… Následný šití byl horor. Byla jsem strašlivě roztrhaná, takže šlo spíš o úplnou rekonstrukci. Řekli mi, že by to bylo na celkovou narkózu, ale nechtěli mě připravit o první chvíle s miminkem. Jsem jim za to vděčná. Celkový přístup personálu byl strašně empatický, byli úžasní a dělali všechno proto, aby mi pomohli a hlavně při tlačení mě hodně povzbuzovali a chválili. Patří jim obrovský dík… Jen mě mrazí při pomyšlení, že by primář v nemocnici nebyl…
Naše cesta za miminkem nebyla lehká, otěhotněla jsem po IVF, následovaly komplikace v těhotenství a takovýhle porod, ale to VŠECHNO opravdu STÁLO ZA TO. Když se na Viktorku dívám, doteď brečím štěstím, je to opravdu něco neskutečného stát se mámou.
Adka od Zebřiček s Viktorkou (5 týdnů)
Přečtěte si také
Píšu si zápisník na vděčnost. Zatím v něm stojí jen: „Dnes nikdo nezvracel.“
- Anonymní
- 28.08.26
- 323
Ne, že bych nebyla vděčná za spoustu věcí. Mám milující rodinu, dvě krásné a zdravé děti a práci, kterou dělám ráda. Přesto mě konec prázdnin doslova ubíjí. Nejdřív měla střevní chřipku jedna...
Jak synovi se snachou vysvětlit, že mi nevadí, když se milují v našem domě
- babiMáňa
- 28.08.26
- 1457
Syn je u nás v domě s rodinou velmi často. Jsem za to nesmírně ráda, protože jejich děti nadevše miluji a klidně bych brala i další vnouče. Pravda je, že mi přijde, že o tom diskutují i oni dva,...
Zamilovala jsem se do táty ze školky. Jenže naše děti jsou nejlepší kamarádi
- Anonymní
- 28.08.26
- 1904
Začalo to úplně nevinně. Ranní pozdravy v šatně, pár zpráv kvůli dětem, společné vyzvedávání a občasné kafe po školce. Jenže dneska čekám, kdy mi napíše, a doma se tvářím, že se nic neděje. Jenže...
Zasnoubili se po 10 letech a nespěchají. Naplánovaly jsme jim svatbu samy
- Anonymní
- 28.08.26
- 333
Po deseti letech! Přesně tak dlouho trvalo mému synovi, než se rozhoupal a koupil prsten. Když mi pyšně oznámil, že svou přítelkyni konečně požádal o ruku, spadl mi ze srdce balvan. Hned jsem si v...
Syn si mě doma nevšímá. Když jsem odjela na služebku, probrečel dva dny
- Anonymní
- 28.08.26
- 977
Nedávno jsem se po mateřské vrátila zpátky do práce. Mám dva kluky, čtyři a pět let. Když přišla nabídka na čtyřdenní služební cestu, trochu jsem se zdráhala, ale nakonec jsem si řekla, že to...
Kratší vánoční prázdniny? Mně jako mámě dvou dětí naprosto vyhovují
- Martrich
- 27.08.26
- 1104
Když jsem si přečetla, že se část rodičů bouří kvůli kratším vánočním prázdninám, trochu jsem se zastyděla. Protože moje první reakce byla úplně opačná. Přijde mi, že těch prázdnin je obecně až...
Na rodičáku jsem si tajně nabrala půjčky. Teď se bojím to přiznat příteli
- Anonymní
- 27.08.26
- 2058
Rodičovský příspěvek v Česku není žádná hitparáda. Když se k tomu přidá fakt, že vás partner drží finančně zkrátka, stane se z každého měsíce boj o přežití.
Děti u babičky, doma spousta práce, ale manžel by jen souložil
- Anonymní
- 27.08.26
- 2581
Na poslední týdny prázdnin jsme odvezli děti k babičce. Já osobně jsem měla představu, že konečně po měsících, kdy náš dům i zahrada vypadá jako skladiště, trochu zabereme a pohneme s prací. Jenže...
Přestala jsem sledovat toxické lidi. Nevím, co s rodinnou skupinou na WhatsAppu
- Anonymní
- 27.08.26
- 1348
Svou rodinu miluji, dokonce si myslím, že i má tchýně s tchánem jsou skvělí, ale pravda je, že mít je v baráku, jdu si rovnou žádat o nové občanství v Kanadě. Když mi terapeut doporučil, abych si...
Začala jsem si stanovovat hranice. První z nich jsou zamčené dveře na záchod
- Anonymní
- 27.08.26
- 2263
Celé rodičovství je jedna velká invaze do soukromí. Když byly děti ještě maličké, byla to samozřejmost. Nejen ony chtěly být za každou cenu se mnou, ale i já. Byly jsme jako jedna bytost. Jenže...
) a zdravou holčičku!