Jak se Viktorka narodila...
- Porod
- adka007
- 07.11.05
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahojky všem, tak i já jsem se rozhodla přispět s povídáním o porodu. Jako těhulka jsem taky takové články vyhledávala a připravovala se na to, co mě může potkat. Mám konečně trošku času a taky už uběhla nějaká doba, abych to mohla popsat co nejobjektivněji. Takže tady to je.
Jak už to tak bývá, netrpělivě jsem čekala, kdy to začne a taky mě trochu trápily pochybnosti, jestli vůbec poznám, že je to ONO. Těhulky, které máte stejné obavy, nebojte se!!! Poznáte to určitě 
V pondělí, den před porodem jsem já husa venku upadla a bohužel trochu na břicho. Celá vyšinutá jsem volala doktorovi a ten hned ať přijdu, že se na mě mrkne. Monitor byl OK, čípek dlouhý, takže jsem jeho ordinaci opustila s konstatováním, že rodit dřív než za týden nebudu. Ale ještě mě poslal do nemocnice na ultrazvuk, prý pro jistotu. Ani na ultrazvuku nic závadného nenašli a tak jsem odfrčela domů.
Nevím jestli ten pád měl nějaký vliv, ale můj porod začal už za pár hodin, 4. října 40 minut po půlnoci. Praskla mi plodová voda. Ještě jsem nespala, jen jsem se převalovala v posteli a cítila jsem něco jako malé škubnutí a trochu mokro. Napadlo mě, že už nejsem schopná ani udržet moč a vystartovala na záchod. Ale tam to pořádně šplouchlo a tak jsem si říkala, jestli nezačínám pomalu rodit. No vyčkávala jsem, chodila jsem po bytě a občas zašla na záchod a vždycky takové šplouchance ze mě šly, že nemohlo být pochyb. Vzbudila jsem manžela, že mi praskla voda a asi pojedem do porodnice. Došla jsem se ještě vysprchovat a to už šlo proudem, nechápala jsem jak je možné, že je toho tolik. Spíš jsem se předtím dočítala, že voda jen odkapává v malém množství…
Zavolala jsem do porodnice, jestli máme jet hned, když nemám kontrakce a prý, že okamžitě. Tak jsme dobalili posledních pár věcí a jeli. Cestou jsem ještě dělala srandičky, protože manžel byl trochu nervózní, tak jsem se ho snažila odreagovat a uklidnit. Musím říct, že jsem se strašně těšila, protože nás už dělily jen hodiny od setkání s naším vytouženým děťátkem. Cítila jsem se na porod připravená a bolestí jsem se nebála. Spíš někde uvnitř byly obavy, aby se něco nezkomplikovalo a dobře všechno dopadlo.
V porodnici mi řekli, že jsem otevřená na centimetr a šoupli mě na monitor. To už jsem se pěkně kroutila bolestí. Konktrakce začaly být pořádně silné od začátku a byly po 3 až 5 minutách. To jsem si libovala, že to aspoň půjde rychle. No kdybych věděla… Taky klystýr při konktrakcích nebyl nic moc, pokud se člověk snaží poslechnout sestru a udržet to v sobě co nejdýl… ale přežít se to dá.
V pět hodin jsem byla pořád na centimetr a bylo mi už pěkně mizerně, nepomáhala sprcha, dýchání jen málo, na míč jsem se nemohla ani podívat, tak mi doktorka navrhla, jestli nechci epidurál. Nebyla jsem vůbec proti, za dvě hodiny mi ho píchli a strašně se mi ulevilo. Ne že by bylo po bolesti, to ani náhodou, ale už jsem zase mohla docela normálně mluvit a vnímat co se děje. Tak ubíhaly další hodiny, byla jsem skoro pořád na monitoru a vůbec mi to nevadilo, nemohla jsem se skoro bolestí pohnout a poloha vleže byla nejsnesitelnější. O půl 12 jsem byla na tři centimetry (!) a to už se o mě pokoušely mdloby. Po 9 hodinách bolestí a jen tři cenťáky… snažila jsem se doktora přesvědčit, že to je určitě víc, ale obměkčit se nedal a nařídil kapačku s oxytocinem, prý ať to trochu popoženeme… Pak jsem ještě dostala antibiotika, bylo to už 12 hod od odtoku plodovky a něco mi píchli na rychlejší otevírání.
Zhruba od těch 12 hodin jsem bolestí nemohla ani mluvit, jen jsem dýchala a očima se snažila manželovi naznačit, že potřebuju napít, otřít čelo, odpojit od monitoru a na záchod a tak… i přes epidurál to bylo neskutečně bolestivé. Pořád jsem myslela na miminko, jak to musí být pro něj složité a že to už brzy určitě skončí. Ve tři hodiny už jsem to nemohla vydržet a že musím tlačit. Ale ještě mi to nedovolili a já přemýšlela jak to vydržet. Byla to síla. Pořád ke mně chodily porodní asistentky a vyšetřovaly mě při kontrakcích (auauau), že si musí sáhnout na hlavičku miminka a když už tam byla asi čtvrtá a pak i doktorka, řekli mi, že se miminko otočilo během porodu páteří k mojí páteři a tak tlačí temínkem, tedy nejširší částí hlavičky, a že normálně vytlačit nepůjde… Dovolili mi, abych občas maličko zatlačila až to nebudu moct vydržet (to bych mohla celou dobu) a odešly. Pak si ještě vybavuju, že jsem zvracela a strašně mě bolel žaludek. Najednou se otevřely dveře a v nich 3 PA s doktorkou a že jdeme na to. Mohlo být něco po půl čtvrté, tedy 15 hodin od odtoku plodovky. Jedna moc milá PA mě utěšovala, že mi pomůže a bude mi mačkat na břicho a že to zvládnem. Byla skvělá, celou dobu předtím za mnou chodila, za každé bolestivé vyšetření se mi omlouvala, hladila mě po ruce a já neměla ani sílu jí při tom poděkovat.
Takže v tlačící fázi jsem do toho dala všechno, PA mi ryla loktem po břiše, doktorka s rukama zabořenýma uvnitř a nedařilo se a nedařilo 
zavolali dalšího doktora, ten se pokusil miminko vytáhnout při další kontrakci a mém usilovném tlačení, ale taky nic, a mazal ze sálu s tím, že letí pro primáře… Primář tam byl hned a mé trápení pokračovalo… Bylo to neskutečný, dva lidi na mém břiše rejdící loktama, nekonečná bolest a ubývající síly. Myslela jsem jen na miminko, že se musím snažit ulehčit mu to, aby bylo brzy venku. To mi dodávalo sílu. Mezi kontrakcema jsem dostávala naštěstí kyslíkovou masku, jinak bych se snad udusila. Jenže pak začaly padat ozvy miminka a bylo zle. Primář nařídil donést kleště, ale než je přinesli, podařilo se nám dostat miminko ven. Bylo 16.08 hodin. Zahlídla jsem jen chodidýlka, byly úplně modrý a neslyšela jsem pláč… Byla jsem vyřízená. Holčičku rychle odnesli ale za několik minut mi primář přišel říct, že je v pořádku, její váhy a míry a to že měla ještě ke všemu na dvakrát omotanou šňůru kolem krčku… Přinesli mi jí na chvíli na přisátí a na chvíli jí položili vedle mě. Přes slzy jsem jí skoro neviděla, ale vím, že na mě otevřela očka a zavrněla…Byla jsem šťastná, vytoužená holčička byla tady a žila.. Pak jí odnesli na kyslík do inkubátoru… Následný šití byl horor. Byla jsem strašlivě roztrhaná, takže šlo spíš o úplnou rekonstrukci. Řekli mi, že by to bylo na celkovou narkózu, ale nechtěli mě připravit o první chvíle s miminkem. Jsem jim za to vděčná. Celkový přístup personálu byl strašně empatický, byli úžasní a dělali všechno proto, aby mi pomohli a hlavně při tlačení mě hodně povzbuzovali a chválili. Patří jim obrovský dík… Jen mě mrazí při pomyšlení, že by primář v nemocnici nebyl…
Naše cesta za miminkem nebyla lehká, otěhotněla jsem po IVF, následovaly komplikace v těhotenství a takovýhle porod, ale to VŠECHNO opravdu STÁLO ZA TO. Když se na Viktorku dívám, doteď brečím štěstím, je to opravdu něco neskutečného stát se mámou.
Adka od Zebřiček s Viktorkou (5 týdnů)
Přečtěte si také
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 953
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovi diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 789
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 505
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
Dvě čárky a nekonečný strach: Když těhotenství neznamená radost, ale paniku
- Anonymní
- 17.05.26
- 284
Sedím v tichu kuchyně, prsty se mi lepí o plastový proužek těhotenského testu, na kterém září dvě jasné, neúprosné čárky. Měly by to být čárky štěstí, vytoužený symbol. Pro mě jsou v tu chvíli jen...
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za tu jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 3413
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 2122
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
„Vydělávej dál!“ Manžel mi zakazuje změnu práce. Má trauma z dětství
- Anonymní
- 16.05.26
- 1818
Sedím v obýváku a dívám se na hromadu nevyžehleného prádla, která tu straší už od úterý. Vedle ní leží můj pracovní notebook, do kterého i teď, v sobotu odpoledne, naskakují maily. Můj život je...
„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
- PenelopaW
- 16.05.26
- 683
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 2732
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 5380
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
) a zdravou holčičku!