Jak se Viktorka narodila...
- Porod
- adka007
- 07.11.05
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ahojky všem, tak i já jsem se rozhodla přispět s povídáním o porodu. Jako těhulka jsem taky takové články vyhledávala a připravovala se na to, co mě může potkat. Mám konečně trošku času a taky už uběhla nějaká doba, abych to mohla popsat co nejobjektivněji. Takže tady to je.
Jak už to tak bývá, netrpělivě jsem čekala, kdy to začne a taky mě trochu trápily pochybnosti, jestli vůbec poznám, že je to ONO. Těhulky, které máte stejné obavy, nebojte se!!! Poznáte to určitě 
V pondělí, den před porodem jsem já husa venku upadla a bohužel trochu na břicho. Celá vyšinutá jsem volala doktorovi a ten hned ať přijdu, že se na mě mrkne. Monitor byl OK, čípek dlouhý, takže jsem jeho ordinaci opustila s konstatováním, že rodit dřív než za týden nebudu. Ale ještě mě poslal do nemocnice na ultrazvuk, prý pro jistotu. Ani na ultrazvuku nic závadného nenašli a tak jsem odfrčela domů.
Nevím jestli ten pád měl nějaký vliv, ale můj porod začal už za pár hodin, 4. října 40 minut po půlnoci. Praskla mi plodová voda. Ještě jsem nespala, jen jsem se převalovala v posteli a cítila jsem něco jako malé škubnutí a trochu mokro. Napadlo mě, že už nejsem schopná ani udržet moč a vystartovala na záchod. Ale tam to pořádně šplouchlo a tak jsem si říkala, jestli nezačínám pomalu rodit. No vyčkávala jsem, chodila jsem po bytě a občas zašla na záchod a vždycky takové šplouchance ze mě šly, že nemohlo být pochyb. Vzbudila jsem manžela, že mi praskla voda a asi pojedem do porodnice. Došla jsem se ještě vysprchovat a to už šlo proudem, nechápala jsem jak je možné, že je toho tolik. Spíš jsem se předtím dočítala, že voda jen odkapává v malém množství…
Zavolala jsem do porodnice, jestli máme jet hned, když nemám kontrakce a prý, že okamžitě. Tak jsme dobalili posledních pár věcí a jeli. Cestou jsem ještě dělala srandičky, protože manžel byl trochu nervózní, tak jsem se ho snažila odreagovat a uklidnit. Musím říct, že jsem se strašně těšila, protože nás už dělily jen hodiny od setkání s naším vytouženým děťátkem. Cítila jsem se na porod připravená a bolestí jsem se nebála. Spíš někde uvnitř byly obavy, aby se něco nezkomplikovalo a dobře všechno dopadlo.
V porodnici mi řekli, že jsem otevřená na centimetr a šoupli mě na monitor. To už jsem se pěkně kroutila bolestí. Konktrakce začaly být pořádně silné od začátku a byly po 3 až 5 minutách. To jsem si libovala, že to aspoň půjde rychle. No kdybych věděla… Taky klystýr při konktrakcích nebyl nic moc, pokud se člověk snaží poslechnout sestru a udržet to v sobě co nejdýl… ale přežít se to dá.
V pět hodin jsem byla pořád na centimetr a bylo mi už pěkně mizerně, nepomáhala sprcha, dýchání jen málo, na míč jsem se nemohla ani podívat, tak mi doktorka navrhla, jestli nechci epidurál. Nebyla jsem vůbec proti, za dvě hodiny mi ho píchli a strašně se mi ulevilo. Ne že by bylo po bolesti, to ani náhodou, ale už jsem zase mohla docela normálně mluvit a vnímat co se děje. Tak ubíhaly další hodiny, byla jsem skoro pořád na monitoru a vůbec mi to nevadilo, nemohla jsem se skoro bolestí pohnout a poloha vleže byla nejsnesitelnější. O půl 12 jsem byla na tři centimetry (!) a to už se o mě pokoušely mdloby. Po 9 hodinách bolestí a jen tři cenťáky… snažila jsem se doktora přesvědčit, že to je určitě víc, ale obměkčit se nedal a nařídil kapačku s oxytocinem, prý ať to trochu popoženeme… Pak jsem ještě dostala antibiotika, bylo to už 12 hod od odtoku plodovky a něco mi píchli na rychlejší otevírání.
Zhruba od těch 12 hodin jsem bolestí nemohla ani mluvit, jen jsem dýchala a očima se snažila manželovi naznačit, že potřebuju napít, otřít čelo, odpojit od monitoru a na záchod a tak… i přes epidurál to bylo neskutečně bolestivé. Pořád jsem myslela na miminko, jak to musí být pro něj složité a že to už brzy určitě skončí. Ve tři hodiny už jsem to nemohla vydržet a že musím tlačit. Ale ještě mi to nedovolili a já přemýšlela jak to vydržet. Byla to síla. Pořád ke mně chodily porodní asistentky a vyšetřovaly mě při kontrakcích (auauau), že si musí sáhnout na hlavičku miminka a když už tam byla asi čtvrtá a pak i doktorka, řekli mi, že se miminko otočilo během porodu páteří k mojí páteři a tak tlačí temínkem, tedy nejširší částí hlavičky, a že normálně vytlačit nepůjde… Dovolili mi, abych občas maličko zatlačila až to nebudu moct vydržet (to bych mohla celou dobu) a odešly. Pak si ještě vybavuju, že jsem zvracela a strašně mě bolel žaludek. Najednou se otevřely dveře a v nich 3 PA s doktorkou a že jdeme na to. Mohlo být něco po půl čtvrté, tedy 15 hodin od odtoku plodovky. Jedna moc milá PA mě utěšovala, že mi pomůže a bude mi mačkat na břicho a že to zvládnem. Byla skvělá, celou dobu předtím za mnou chodila, za každé bolestivé vyšetření se mi omlouvala, hladila mě po ruce a já neměla ani sílu jí při tom poděkovat.
Takže v tlačící fázi jsem do toho dala všechno, PA mi ryla loktem po břiše, doktorka s rukama zabořenýma uvnitř a nedařilo se a nedařilo 
zavolali dalšího doktora, ten se pokusil miminko vytáhnout při další kontrakci a mém usilovném tlačení, ale taky nic, a mazal ze sálu s tím, že letí pro primáře… Primář tam byl hned a mé trápení pokračovalo… Bylo to neskutečný, dva lidi na mém břiše rejdící loktama, nekonečná bolest a ubývající síly. Myslela jsem jen na miminko, že se musím snažit ulehčit mu to, aby bylo brzy venku. To mi dodávalo sílu. Mezi kontrakcema jsem dostávala naštěstí kyslíkovou masku, jinak bych se snad udusila. Jenže pak začaly padat ozvy miminka a bylo zle. Primář nařídil donést kleště, ale než je přinesli, podařilo se nám dostat miminko ven. Bylo 16.08 hodin. Zahlídla jsem jen chodidýlka, byly úplně modrý a neslyšela jsem pláč… Byla jsem vyřízená. Holčičku rychle odnesli ale za několik minut mi primář přišel říct, že je v pořádku, její váhy a míry a to že měla ještě ke všemu na dvakrát omotanou šňůru kolem krčku… Přinesli mi jí na chvíli na přisátí a na chvíli jí položili vedle mě. Přes slzy jsem jí skoro neviděla, ale vím, že na mě otevřela očka a zavrněla…Byla jsem šťastná, vytoužená holčička byla tady a žila.. Pak jí odnesli na kyslík do inkubátoru… Následný šití byl horor. Byla jsem strašlivě roztrhaná, takže šlo spíš o úplnou rekonstrukci. Řekli mi, že by to bylo na celkovou narkózu, ale nechtěli mě připravit o první chvíle s miminkem. Jsem jim za to vděčná. Celkový přístup personálu byl strašně empatický, byli úžasní a dělali všechno proto, aby mi pomohli a hlavně při tlačení mě hodně povzbuzovali a chválili. Patří jim obrovský dík… Jen mě mrazí při pomyšlení, že by primář v nemocnici nebyl…
Naše cesta za miminkem nebyla lehká, otěhotněla jsem po IVF, následovaly komplikace v těhotenství a takovýhle porod, ale to VŠECHNO opravdu STÁLO ZA TO. Když se na Viktorku dívám, doteď brečím štěstím, je to opravdu něco neskutečného stát se mámou.
Adka od Zebřiček s Viktorkou (5 týdnů)
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 1059
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 1002
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 1517
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 1252
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 765
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 2083
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1284
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2356
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 971
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 589
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
) a zdravou holčičku!