Jedno, či dvě?
- Těhotenství
- Ella007
- 20.10.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Příběh o tom, jak se věci občas zvrtnou, ale i tak můžou byť s jednou smutnou vzpomínkou skončit dobře.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, měla jsem radost. Pak se dostavil až blažený pocit „přirozenosti“, zkrátka že všechno je, jak má být, a tehdy, kdy má být, a všechno bude fajn. Špatně mi bývalo jen večer, práci jsem dál zvládala v pohodě, vše vypadalo dobře.
Asi v osmém týdnu se ukázalo, že čekám dvojčata. Byli jsme z toho s partnerem trochu zaskočení, ale pak jsme se začali těšit dvojnásob.
Potom ale přišel první screening a smutný ortel: jedno z dětí má hydrops (celkový otok těla) a velmi vysokou pravděpodobnost genetické vady. Rovnou mi byl doporučen odběr z placenty a v případě potvrzení negativních výsledků selektivní fetocida.
Byl to jeden z nejsmutnějších a nejnáročnějších týdnů v mém životě, protože jsem se musela rozhodnout, co dál. Partner měl jasno - postižené dítě nechtěl. Racionálně jsem věděla, že dvě děti, z toho jedno těžce postižené (pokud by se vůbec dožilo narození), bych sama těžce zvládala, ale vzdát se vlastního dítěte, byť je mu teprve 10 týdnů, pro mě nebylo myslitelné.
Snažila jsem se najít jiskřičku naděje a celý týden jsem hledala na internetu, byť jen jeden jediný případ, který by dokazoval, že dítě s hydropsem je schopno přežít a žít lépe než ve vegetativním stavu,. Ale nacházela jsem jen příklady, které hovořily o opaku.
Na odběr z placenty jsem nešla, nechtěla jsem podstoupit byť malé, ale přesto riziko, že poté potratím. Takže jsem ještě navštívila genetika, který mě seznámil s pravděpodobnostmi různých postižení, a také kardiologa, který potvrdil, že nemocné mimčo má ke všemu i těžkou srdeční vadu.
Všichni doktoři radili totéž - zachránit zdravé dítě co nejdříve, protože čím později by nemocné dítě v děloze zemřelo, tím větší riziko by to bylo pro druhé mimčo, popřípadě hrozil předčasný porod.
Racionálně jsem se rozhodla zachránit alespoň jedno dítě a dát mu co největší šanci na přežití. Do poslední chvíle jsem se ale zdráhala uvěřit a uvědomovat si to, co nás čeká. Vysvětlili nám, že nemocnému mimču zastaví srdíčko, a tak do dvou měsíců se vstřebá.
Stalo se. Zákrok jsem potichu probrečela. Až bylo po všem, dali mi dodatečně podepsat, že souhlasím s odběrem genetického materiálu (plodové vody) na vyšetření. Podepsala jsem, ale pouze s tím, že výsledky mají říct jen mému partnerovi, protože já je nechci znát. Ať by to bylo, jak chtělo, nic se nedalo vzít zpátky (i přesto mi pak došel dopis, že množství genetického materiálů nebylo průkazné, takže se nic nezjistilo).
Byla jsem v 11. týdnu a čekala jsem oficiálně už jen jedno dítě. Zůstala jsem měsíc doma a každý den jsem v duchu děkovala mrtvému miminku, že zůstalo s námi a vstřebává se, a živému miminku, že je bojovník, roste a zůstává s námi. Pořád jsem se v tu dobu cítila jako matka dvou dětí, z nichž jedno se narodí a druhé ne, ale přesto jsou pořád dvě a obě moje a se mnou.
Po třech měsících bylo na ultrazvuku vidět jen jedno mimčo - holčička. Byla jsem zase „v normálu“, chodila do práce a těšila se na její narození.
Přišlo v termínu a přirozeně. Radost z porodu mi trochu zkazil jeho průběh - byl protahovaný a malá se narodila celá fialová, nedýchala, nehýbala se. Jen trochu mávla ručkou, na což do smrti nezapomenu - bylo to jak pozdrav a zároveň ujištění „neboj, mámo, bude to dobré“.
A bylo… Vzpamatovala se rychle a do hodiny a půl jsem ji už kojila. Teď je zní už víc jak roční všetečka, ta nejkrásnější a nejúžasnější na světě, jako ostatně každé dítě pro svého rodiče.
Věřím, že všechno, co se nám v životě stane, má nějaký smysl, i když ho třeba hned a někdy i dlouho poté nerozpoznáme. V tomto případě jsem přesvědčená, že sourozenec pomohl mojí holčičce na svět. Měla jsem totiž před těhotenstvím určité problémy a doktor tvrdil, že spontánně neotěhotním. Povedlo se a já si myslím, že proto, že na to v začátku nebyla sama…
Přečtěte si také
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 107
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 82
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 140
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 102
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 108
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Uklízím po lidech zvratky, ale vlastní táta mě poslal k psychiatrovi
- Anonymní
- 13.07.26
- 2048
Sedím ve tři ráno v autě na benzínce, motor ještě spokojeně přede a já tupě zírám na svítící totem s cenami benzínu. V kapse mě hřeje patnáct stovek dýška v hotovosti. Čistá ruka. Začal jsem před...
Zjistila jsem, že můj syn šikanuje spolužáka. Škola to odmítá řešit
- Anonymní
- 13.07.26
- 3737
Vždycky jsem si myslela, že mám doma citlivého, hodného kluka. Lukášovi je dvanáct, učí se na samé jedničky, hraje na klavír, pomáhá mi doma s nákupy. Jenže minulý týden se mi zhroutil svět....
Moje patnáctiletá dcera mě vymazala ze života. Prý se za mě stydí
- Anonymní
- 13.07.26
- 1976
Dneska jdu s kůží na trh a vím, že mě možná spousta z vás odsoudí. Ale já už ty slzy večer do polštáře prostě nezvládám. Moje patnáctiletá dcera se mnou ze dne na den přestala mluvit. A nemyslím...
Tchán mi sáhl na zadek. Manžel mi řekl, že jsem to určitě špatně pochopila
- Anonymní
- 13.07.26
- 1188
Hrozně se stydím to vůbec napsat, ale já už nevím, jak dál. Žijeme s manželem v patře rodinného domu, který patří jeho rodičům. Dole bydlí tchyně s tchánem. Vztahy byly vždycky takové ty klasické...
Otěhotněla jsem přes tělísko. Moje miminko mělo zachránit krachující svatbu
- Anonymní
- 13.07.26
- 1143
Omlouvám se za anonym, ale tohle je pro mě věc, kterou nedokážu říct ani vlastní mámě, natož kamarádkám u kafe. Sedím v koupelně na zemi, v ruce držím plastovou tyčinku se dvěma tlustými čárkami a...
gratuluji k holčičce 
Take mame holcicku. Gratuluji k vasi princezne. Uzivejte si to, rychle to leti 
