Jedno, či dvě?
- Těhotenství
- Ella007
- 20.10.14 načítám...
Příběh o tom, jak se věci občas zvrtnou, ale i tak můžou byť s jednou smutnou vzpomínkou skončit dobře.
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, měla jsem radost. Pak se dostavil až blažený pocit „přirozenosti“, zkrátka že všechno je, jak má být, a tehdy, kdy má být, a všechno bude fajn. Špatně mi bývalo jen večer, práci jsem dál zvládala v pohodě, vše vypadalo dobře.
Asi v osmém týdnu se ukázalo, že čekám dvojčata. Byli jsme z toho s partnerem trochu zaskočení, ale pak jsme se začali těšit dvojnásob.
Potom ale přišel první screening a smutný ortel: jedno z dětí má hydrops (celkový otok těla) a velmi vysokou pravděpodobnost genetické vady. Rovnou mi byl doporučen odběr z placenty a v případě potvrzení negativních výsledků selektivní fetocida.
Byl to jeden z nejsmutnějších a nejnáročnějších týdnů v mém životě, protože jsem se musela rozhodnout, co dál. Partner měl jasno - postižené dítě nechtěl. Racionálně jsem věděla, že dvě děti, z toho jedno těžce postižené (pokud by se vůbec dožilo narození), bych sama těžce zvládala, ale vzdát se vlastního dítěte, byť je mu teprve 10 týdnů, pro mě nebylo myslitelné.
Snažila jsem se najít jiskřičku naděje a celý týden jsem hledala na internetu, byť jen jeden jediný případ, který by dokazoval, že dítě s hydropsem je schopno přežít a žít lépe než ve vegetativním stavu,. Ale nacházela jsem jen příklady, které hovořily o opaku.
Na odběr z placenty jsem nešla, nechtěla jsem podstoupit byť malé, ale přesto riziko, že poté potratím. Takže jsem ještě navštívila genetika, který mě seznámil s pravděpodobnostmi různých postižení, a také kardiologa, který potvrdil, že nemocné mimčo má ke všemu i těžkou srdeční vadu.
Všichni doktoři radili totéž - zachránit zdravé dítě co nejdříve, protože čím později by nemocné dítě v děloze zemřelo, tím větší riziko by to bylo pro druhé mimčo, popřípadě hrozil předčasný porod.
Racionálně jsem se rozhodla zachránit alespoň jedno dítě a dát mu co největší šanci na přežití. Do poslední chvíle jsem se ale zdráhala uvěřit a uvědomovat si to, co nás čeká. Vysvětlili nám, že nemocnému mimču zastaví srdíčko, a tak do dvou měsíců se vstřebá.
Stalo se. Zákrok jsem potichu probrečela. Až bylo po všem, dali mi dodatečně podepsat, že souhlasím s odběrem genetického materiálu (plodové vody) na vyšetření. Podepsala jsem, ale pouze s tím, že výsledky mají říct jen mému partnerovi, protože já je nechci znát. Ať by to bylo, jak chtělo, nic se nedalo vzít zpátky (i přesto mi pak došel dopis, že množství genetického materiálů nebylo průkazné, takže se nic nezjistilo).
Byla jsem v 11. týdnu a čekala jsem oficiálně už jen jedno dítě. Zůstala jsem měsíc doma a každý den jsem v duchu děkovala mrtvému miminku, že zůstalo s námi a vstřebává se, a živému miminku, že je bojovník, roste a zůstává s námi. Pořád jsem se v tu dobu cítila jako matka dvou dětí, z nichž jedno se narodí a druhé ne, ale přesto jsou pořád dvě a obě moje a se mnou.
Po třech měsících bylo na ultrazvuku vidět jen jedno mimčo - holčička. Byla jsem zase „v normálu“, chodila do práce a těšila se na její narození.
Přišlo v termínu a přirozeně. Radost z porodu mi trochu zkazil jeho průběh - byl protahovaný a malá se narodila celá fialová, nedýchala, nehýbala se. Jen trochu mávla ručkou, na což do smrti nezapomenu - bylo to jak pozdrav a zároveň ujištění „neboj, mámo, bude to dobré“.
A bylo… Vzpamatovala se rychle a do hodiny a půl jsem ji už kojila. Teď je zní už víc jak roční všetečka, ta nejkrásnější a nejúžasnější na světě, jako ostatně každé dítě pro svého rodiče.
Věřím, že všechno, co se nám v životě stane, má nějaký smysl, i když ho třeba hned a někdy i dlouho poté nerozpoznáme. V tomto případě jsem přesvědčená, že sourozenec pomohl mojí holčičce na svět. Měla jsem totiž před těhotenstvím určité problémy a doktor tvrdil, že spontánně neotěhotním. Povedlo se a já si myslím, že proto, že na to v začátku nebyla sama…
Přečtěte si také
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 16
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 3779
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 2802
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1394
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1436
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 963
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
Tři děti, dluhy a tři lahve vína denně: Bez pití bych mateřství na vsi nezvládla
- Anonymní
- 28.04.26
- 4891
Dům konečně utichl. Venku se stmívá a jediný zvuk, který slyším, je bzučení lednice a tiché oddychování Adámka v kolébce. Kluci – pětiletý Honzík a tříletý Mareček – konečně po dvou hodinách...
Syna ve škole šikanují kvůli tloušťce. Sáhl k bizarnímu řešení
- Anonymní
- 28.04.26
- 3856
Sedím v obýváku a stále se mi třesou ruce. V celém domě je ticho, Lukáš konečně usnul – doufám, že aspoň na chvíli zapomene na ten dnešní horor. Na stole přede mnou leží ten zatracený zapalovač....
Děti jsou pořád nemocné a šéf mi dává ultimátum. Co mám dělat?
- Anonymní
- 28.04.26
- 1135
Sedím v kuchyni, je půl jedné ráno a jediné světlo v domě vydává displej mého notebooku. Vedle mě chladne páté kafe a v ložnici slyším ten známý, štěkavý kašel, ze kterého se mi už týdny svírá...
Tchyně se urazila, že děti u ní nechtěly jíst. Můžu za to, protože prý nevařím
- Anonymní
- 28.04.26
- 3568
Máme za sebou první den víkendu u tchyně a já mám tlak snad dvě stě na sto. Kdybych mohla, okamžitě sbalím kluky, hodím je do auta a jedu domů. Jenže sedíme v tom jejich malém obýváku, tchyně...
gratuluji k holčičce 
Take mame holcicku. Gratuluji k vasi princezne. Uzivejte si to, rychle to leti 
