Jenom kus papíru

Je svatba jenom kus papíru? A co otázka společného bydlení? V tomto deníčku popisuju naše rozhodnutí vzít se a začít spolu žít až po svatbě. Objevuje se zde i spousta mých názorů a pohledů na vztahy dnešní doby. Nic z toho není myšleno jako obecná pravda. Respektuji právo každého na vlastní názor a chci se podělit s tím svým.

Nedávno jsem v jednom článku narazila na větu - „Ne svatba, ale rozvod je pouze kus papíru.“ Dlouho jsem z oblasti vztahů nečetla něco tak zamyšleníhodného. Dále tam bylo napsáno, že „rozchody člověk nezískává nové a nové zkušenosti nutné k dalšímu kvalitnímu vztahu, ale spíše šrámy na duši. Rány, které se nemusí zahojit.“ Jistě se tu nemluví o nerozvážných „vztazích“ mezi puberťáky, či o menších románcích. Mluví se zde o partnerském vztahu, o opravdovém vztahu, což přináší něco mnohem hlubšího. Přináší spojení na celý život.

S manželem jsme se k sobě rozhodli nastěhovat až po svatbě. Od několika lidí z našeho okolí to bylo považováno za „hloupost, za nerozvážnost, za něco až příliš odvážného“. Nerozumím tomu. Vždyť dříve to takhle bylo naprosto normální. Někteří dokonce nerozumí, proč jsme se vůbec brali. „K čemu svatba? K čemu ten kus papíru? Nejdříve se musíte dobře poznat, a to jedině tak, že spolu začnete žít.“

Nepopírám, že to zní zcela logicky. Problém však je, že v podstatě nikdo nedokáže žít převážně podle rozumu. A ve vztazích už vůbec ne. Ke každému správnému vztahu patří city. A ty umí pořádně zamíchat kartami. Častokrát spolu začnou lidé žít jenom tak, na zkoušku. „Však o nic nejde, můžeme se rozejít, když to nebude klapat.“

Povím vám, že přesně tohle je cesta k tomu, jak někomu opravdu velmi ublížit. A nejenom tomu druhému, ale převážně sobě. „Budeme spolu žít, a když to nebude klapat, tak se rozejdeme. Ale co, když se zamilujeme? A co, když i přesto to nebude klapat?“ Nad tím už málokdo přemýšlí.

Žít spolu jenom tak na zkoušku není stejné, jako jít si zkusit oblečení do kabinky, jestli padne. Toto rozhodnutí totiž přináší jistá, na první pohled možná skrytá, úskalí. Dva spolu začnou žít. Nemusí to být velmi hluboká láska. Ale málokdo umí žít s partnerem bez citu. A tak si ti dva na sebe zvyknou. A začne se nad spoustou věcí zavírat oči. Však málokdo se rád rozchází. A když ti dva spolu žijí, je to už vztah podobný manželství. Není to už stejné, jako když dva spolu pouze chodí.

„Rozchod, to je záležitost velmi traumatizující. Lidé, kteří prožili a přežili rakovinu, a také zažili rozpad dlouhodobého vztahu či dokonce manželství popisují, že tento rozchod je horší záležitostí, než rakovina,“ další citace z onoho článku.

A tak když se dva spolu sestěhují a potom začne ubíhat čas, rozchod je čím dál tím těžší. Jenže ani ten vztah nezačal zrovna pevně. Však tam zůstávala otevřená zadní vrátka. Kdo by investoval maximum do něčeho, čemu tak celkem nevěří? Onen vztah nemusí být špatný, může i velmi dobře fungovat. Oba mají plány, oba mají své záliby, jsou mladí. Potom mohou přijít děti, vše se točí kolem nich. A najednou, najednou vlastně ti dva zjistí, že k sobě vůbec nepatří. Jak se to mohlo stát? Kam se vše podělo?

V jiném scénáři, o kus lepším, děti přijít nemusí. Ti dva mohou poznat, že k sobě nepatří ještě dříve. Ano, „povedlo se.“ Žili spolu na zkoušku a zkouškou neprošli. Jenomže co když už jsou na sebe tolik zvyklí, že nezvládají být bez sebe? A tak nastane kolotoč rozchodů a usmiřování. Možná přijde někdo další. Ale dá se přejít takový rozchod bez následků? A co když byl vztah pouze přechozený?

V onom stejném článku, bylo také napsáno. „Čím déle spolu dva jenom tak žijí, tím menší je šance, že se jednou vezmou.“ Já vnímám, že hlavním rozdílem mezi sezdaným a nesezdaným párem je to, že ti, co se rozhodnou vzít, se MUSÍ ROZHODNOUT. Je to rozhodnutí, ze kterého má každý strach. Ať už vědomý, nebo podvědomý. A je to rozhodnutí, které přináší spoustu věcí k řešení. Nemělo by to být rozhodnutí z takového logického důvodu. Z takové setrvačnosti. Žijeme spolu, tak se i vezmeme.

Svatba je určitá zkouška vztahu. Do jisté míry se vyjasní, kdo jak daný vztah vlastně vnímá. A ten pohled na vztahy se častokrát mezi těmi dvěma diametrálně odlišuje, i když to na první pohled poznat není.

Jistě, takové problémy můžou nastat i pokud přijde svatba. Přesto je to o něco pevnější a hodnotněji vnímaný vztah, než pouze partner/partnerka. A člověk nad tím uvažuje více, než když s někým pouze začne žít. Pokud ale dva spolu už žít začnou, hrozí, že svatba nebo dokonce pořízení dětí je jenom dalším očekávaným krokem. Není to snad jenom výsledkem zamilovanosti a blízkosti, kterou takový vztah přináší?

Pokud už na začátku společného života je jasné, že to oba berou vážně. Už dopředu se oba rozhodli, že spolu opravdu chtějí být. A dopředu si vyřešili problémy a podělili se o společné představy a vše potvrdili svatbou, potvrdili, že chtějí patřit k sobě a být opravdu spolu i v tom zlém, tak je to rozhodně lepší a perspektivnější start, než začít spolu žít jenom tak na zkoušku a potom už spolu zůstat s tím, že vztah se tak nějak „dobře“ vyvinul.

A tímto jsme se s mužem řídili. Před svatbou jsme se znali už delší čas. Navštěvovali se velmi často, jeli jsme spolu s oběma rodinami na dovolenou. Řešili jsme společně všechny možné otázky a naučili se spolu mluvit. Mluvit o všem a zcela otevřeně. Také jsme se naučili řešit spolu problémy a mluvit i o tom méně příjemném. Poznali jsme většinu povahových rysů toho druhého.

A když jsme se rozhodli vzít, oba jsme přemýšleli. Velmi přemýšleli! Nic nás nenutilo a ani čas nás netlačil. Nebylo to ze setrvačnosti, nebo ze strachu, co by bylo, kdybychom se nevzali. Mohli jsme počkat. Neměli jsme nic, co by nás nějak uměle drželo spolu. My jsme se tak rozhodli, protože jsme to oba chtěli a věřili našemu vztahu.

Před svatbou jsme toho museli spoustu zařídit a domluvit se na mnoha a mnoha věcech. A tak jsme vše zařizovali společně. A na všem se domlouvali. A když potom, po svatbě, začal už zcela společný život, vše podstatné jsme měli vyřešené dopředu. A problémy, které nyní v životě přicházejí, jsou nové záležitosti.

Ano, ukázalo se i pár vlastností, které jsme na druhém dříve tolik nevnímali. A také je třeba se neustále snažit, pořád na vztahu pracovat a své povahy slaďovat. Ale když je ten vztah pevný, a na všem se pracuje už od začátku společného života, protože společný život a společná domácnost začaly až po svatbě, až když jsme věděli, že spolu chceme opravdu být a že do toho jdeme OBA na plno, tak nic z toho není nezvládnutelné.

PS: Chodili jsme spolu 2 roky a nyní jsme manželé 6 spokojených let.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
EscapistV
603
16.3.17 00:42

Se spoustou věcí souhlasím - a s částí zase ne. :)
Souhlasím, že nejdůležitější ve vztahu je umět spolu mluvit, komunikovat i o tom nepříjemném, naučit se řešit spolu věci naprosto otevřeně. Považuji to za nejzákladnější kámen vztahu, svatba nesvatba.
I pro mě je svatba jakési potvrzení, které by mělo vyplývat z oboustranné lásky, ne ze společenského tlaku nebo snad z toho, že to je další očekávaný krok - je to slib, kterým říkám světu a svému partnerovi, že k němu chci patřit už napořád, jít do toho jednou a navždycky a být si stoprocentně jistá tím, koho si beru (I když tak to podle mě má každý, nemyslím si, že by někdo šel do vztahu s tím, že to asi nevydrží. Vždycky si přece myslíme, že tohle už je nafurt :) ) Nicméně důvěra v druhého pro mě stojí na něčem jiném.
Zároveň bych ale ze zkušenosti řekla, že opravdu poznat člověka jde podle mě hlavně až při nějakém tom soužití. Nejpřirozeněji se podle mě člověk chová doma, ve svém osobním prostoru, a teprve tam poznám jestli jsme kompatibilní nebo ne. Jistě, i při „nebydlení spolu“ můžu poznat, jaký je, jak se chová v krizi, jaké má světonázory a priority v životě - a tím pádem jestli si vůbec spolu sedneme a máme stejné hodnoty. Ale ten každodenní život, který bychom spolu měli sdílet ideálně desítky let, ten poznám (podle mého) až když ho s ním nějakou tu dobu sdílím. :) I když já mám co říkat - muže jsem si domů nastěhovala měsíc po seznámení a za dalších pět měsíců si ho vzala. :mrgreen: Teď jsme manželé čtyři roky.
Než jsem poznala svého muže, chodila jsem pět let s expřítelem. Nastěhovali jsme se k sobě cca po dvou letech a teprve potom jsem ho poznala doopravdy, jaký je, a že ty vlastnosti, které mi na něm imponovaly, jsou vlastně v praxi docela k nepřežití a hraničí s domácím násilím. Kdybych si ho byla vzala předtím, asi bych se z toho vymotávala daleko složitěji. :) A stojím si za tím, že kdybych za sebou tuhle zkušenost neměla, nedokázala bych si ujasnit, co od partnera očekávám a chci, a moje současné manželství by nebylo tak spokojené jak je. (klep klep na dřevo) Nedokázala bych podle mě mého muže docenit.

Ale nechci generalizovat, taková je moje cesta, a život je fajn právě proto, že každý máme jinou. Obecně nemám ráda, když se někdo v diskuzi snaží převrátit argumenty druhého pomocí „já to mám jinak, takže tvoje pravda neexistuje“. Myslím si, že je super, že jste si s manželem našli cestu, která vám vyhovuje, že dokážete komunikovat, pracovat na vztahu a vyvíjet se, a přemýšlet o důležitých rozhodnutích společně. Tohle je podle mě to obecné jádro všeho, a kdy nebo jestli (a v jakém pořadí) se ti dva domluví na milnících vztahu už je vlastně možná i podružný. :) Díky za deníček, tohle si z něj chci odnést a docela mě před spaním přiměl se zamyslet. :)

Edit: Všimla jsem si překlepů a hrubky :oops:

Příspěvek upraven 16.03.17 v 03:22

  • načítám...
  • Zmínit
MiaRimonta
1322
16.3.17 01:16

Nevím jestli je nějaká výhra se vzít a až pak se spolu sestěhovat. Vím z vlastních zkušeností, že nejlépe se lidi poznají až když spolu začnou bydlet. Já zas nemám ráda rádoby domluvené věci. Čekám co přinese život a jestli se přítel sám vyjádří a stane se mým manželem né, protože spolu máme dítě a je to vlastně nějaký pomyslný očekávaný nebo domluvený krok k tomu být i papírově rodina, ale proto, že se rozhodne sám mně o ruku požádat. :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
ppalea
12003
16.3.17 05:05

Zajímavý pohled na věc, nikdy mě nenapadlo se na to dívat takhle. Řekla bych že je to romantické.. :) Ale spíš s tím nesouhlasím, člověka nejvíc poznáš aż tím soužitím, mužou se projevit i věci které by tě před tím ani nenapadli. Každopádně se připrav na slušnou sodu od těch co si je ten jejich nechce vzit a oni to tak vlastně chtějí protože jim prece vysvetlil ze je to jen papir a ze je ten vztah preci krasnejsi kdyz si tolik veri ze se nemusi brat.. :lol: takovych tu je a ty si to samozrejme vezmou jako osobni utok..

  • načítám...
  • Zmínit
LiliSun
151
16.3.17 05:18

Já si teda dovolím nesouhlasit. Upřímně jsem velkým zastáncem svatby, kterou tedy v žádném případě neberu pouze jako kus papíru, ale bez předchozího společného bydlení bych do sňatku s velkou pravděpodobností nešla. Přijde mi naprosto logické s partnerem nejprve „zkusit“ žít (bez toho, aby toto slovo mělo jakýkoliv pejorativní nádech) a až poté, co si ho dostatečně „proklepnu“ :mrgreen: uvažovat o dalším kroku. S přítelem jsme začala bydlet po třech měsících vztahu, příští měsíc se bereme. A upřímně jsem moc ráda, že jsme měli šanci se za tu dobu určitým způsobem sladit, jelikož hlavně první půl rok byl dost napjatý - já jsem se třeba hodně dlouho nemohla smířit s přítelovým pracovním nasazením. Když jsem bydlela jinde, tak jsem samozřejmě netušila, že kvůli práci občas dorazí domů třeba ve tři ráno. Zjistit to až po svatbě, tak by mě nejspíš kleplo. :lol: Takhle jsem měla dost času rozmyslet si, jestli jsem vůbec schopna některé věci tolerovat (stejně tak můj muž) a přišla jsem na to, že těch negativ je oproti pozitivům naprosté minimum a že mi to za to stojí. Po svatbě bych nejspíš přišla na to samé, ale tam už jaksi vzniká to, že „jsme vdaná, přeci se teď nerozvedu, tak to nějak překousnu“. Pokud je člověk ale „pouze“ ve vztahu, dává mu to větší možnost výběru. Osobně nevidím nic špatného na tom, když se dva lidé rozejdou, protože to prostě nefunguje a začnou své štěstí hledat jinde. :think: A to říkám jako osoba, která měla v životě jen tři delší vztahy - dva víceméně v pubertálních letech a toho třetího (se kterým jsem si tedy zkusila žití na zkoušku) si už nechám. :mrgreen:
Mimoto si myslím, že je důležité spolu bydlet před svatbou i z hlediska ekonomických záležitostí a především hospodaření s penězi. To je dle mého názoru oblast, kterou člověk nemá šanci „prozkoumat“ před tím, než začne s partnerem sdílet společnou domácnost. My už jsme doma tak zajetí, že po svatbě akorát založíme společný účet a dáme všechny peníze na jednu hromadu, ale celý systém, který jsme si teď dva a půl roku budovali zůstane víceméně stejný.
Jenom ještě taková poznámka. Já žiji v zahraničí, kde se společné bydlení páru před svatbou moc nepraktikuje. Občas to nechtějí dovolit rodiče, ale většinou se jedná o ekonomické důvody - lidi se snaží co nejvíc ušetřit do manželství, aby mohli nakupovat byty a auta atd, a tak spolu třeba osm let chodí, pak se vezmou a začnou spolu bydlet. Upřímně to velmi často nedopadá nejlépe. Přítel zrovna nedávno potkal známého, který se od manželky (poměrně krátce po svatbě) už odstěhoval, protože se podle jeho slov po sestěhování hádali i kvůli způsobu věšení prádla. :roll:

Každopádně tohle je taky pouze můj názor, vyplývající z mých zkušeností. A i když s tebou asi nemohu souhlasit, jsme moc ráda, že tobě a tvému muži bydlení až po svatbě vyšlo a doufám, že spolu budete i nadále šťastni. :srdce: Děkuji za deníček, mám moc ráda témata, u kterých se dá diskutovat. :dance:

  • načítám...
  • Zmínit
Renca8
2450
16.3.17 06:17

Ja bych se nikdy nevdala, kdybych nevedela jak se s tim clovekem zije ve spolecne domacnosti. Myslim si, ze vodit se za rucicku a bydlet spolu je uplne neco jineho :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
hanka.br.
30408
16.3.17 07:11

@Shaari90 Zakladatelka opravdu hodně jasně napsala, že se jedná jen o její pohled na věc, takže nechápu, proč do jejího názoru projektuješ svůj vztah a rozčiluješ se. O tom, jestli ty svému vztahu věříš nebo ne přeci nebyl hovor, ani o jiných vztazích, tak se nejdříve vydýchej, než se pustíš do reakce. Jinak s tím certifikátem je to v podstatě pravda - bez něj neumíš nic, alespoň pokud potřebuješ získat práci nebo řídit auto. Už je jen na tobě, jestli ti stojí za to si ho opatřit, jestliže ho opravdu ke svému životu potřebuješ.

  • načítám...
  • Zmínit
Doe_Jane
16.3.17 07:17

To, že to vyšlo vám, teda zatím, neznamená, že to tak vyhovuje a vyjde všem… kamarádka udělala stejnou blbost a rok po svatbě se rozvádí… přijde mi že si zoufale snažíš obhájit to svoje..
Ale je pravda, že nevěřím, že existujou ženy, které se opravdu nechcou nikdy vdávat, v mém okolí se spíše „nechcou“ vdávat ty, které si chlap nechce vzít :mrgreen:

  • Upravit
elibro
16.3.17 07:17

Myslím, že s tím odsouzením společného bydlení jsi trochu prudká ;) Byť tvůj, romantický, pohled chápu. My jsme spolu rok chodili a bydleli před svatbou 3 roky - celé to bylo o postupném poznávání se. Nešlo až tak o zadní vrátka, jako o stálou možnost, že narazíme. (Ta je ovšem pořád, jen menší :)) A svatba? Pro mě nesmazatelná podmínka k založení rodiny. Chceš-li se mnou děti, největší závazek, musíš mě chtít za ženu, závazek jen o kousek menší. Chceš-li se se mnou pustit do budování rodiny, svatba je deklarací, že jeden druhému za to stojíme. Upřímně, chtějí-li být lidé bezdětní, vnímám svatbu jako jejich romantickou volbu. U budování rodiny je pro mě význam toho rozhodnutí obou se se všemi riziky spolu svázat, za zásadní, nepominutelné. So far mě v tom všichni odmítači jen utvrzují: špatné vztahy předtím, zlá zkušenost z rodiny, trvání na vlastní svobodě(?) stůj co stůj… - vše se dá pochopit, ale děcka, to je chyba jinde. Vemte to k mimískovi oklikou přes terapii;) Snad jen principiální anarchisty v tomhle beru;) #svatebniradikal :D

  • Upravit
Rubika
1112
16.3.17 07:23

My se s manzelem vzali po sesti letech a zacli jsme spolu bydlet az po svatbe letos to bude 9 let manzelstvi. Abych pravdu rekla neprekvapilo me na nem po svatbe nic…

  • načítám...
  • Zmínit
hani28
5132
16.3.17 07:31

Tak my jsme s partnerem nezacli spolu bydlet „na zkousku a kdyz to neklapne, muzeme se rozejit“, byl to prirozeny vyvoj, chteli jsme spolu byt co nejvic, a ne jen parkrat tydne po/pred praci. Ne kazdy ma postoj „bydlime spolu na zkousku“. Svatba byla dalsim „krokem“ ale urcite ne proto, ze „se to ceka, kdyz spolu bydlime.“

  • načítám...
  • Zmínit
Zoui
908
16.3.17 07:41

Mne se denicek nahodou moc libil. Mozna nazor nebydlet spolu pred svatbou je v dnesni dobe moc radikalni, ale autorka to preci nikomu nenuti. Proste to tak meli oni. Osobne proti spolecnemu souziti nic nemam, takhle se clovek opravdu muze poznat, ale zastavam nazor, ze svatba by mela byt aspon pred detmi. Tam uz by mel mit clovek v sobe vse vyresene a byt si jisty v tom, ze s tim druhym chce zustat. A tohle je to rozhodnuti ze ano, chci do toho jit naplno. A opravdu by to podle me nemelo byt tak.. zijeme spolu, mame deti, no tak se teda vezmem. Popravde me vzdycky berou osypky, kdyz mi nekdo rekne, snazime se o miminko. A co svatba? No, tak to prrr! Tohle je strasne vazny krok, na to je jeste brzy. A na dite ne? Vzdyt tomu to ovlivni cely zivot, ze muze vyrustat bez jednoho rodice, nebo v zivote plnym hadek, ponese si zkusenosti z detstvi cely zivot. Ale to problem neni. Samozrejme existuji pary, kterym to nakonec klape bez jakychkoliv zavazku, ale fakt je ten, ze svatba krome toho „papiru“ je i moznost zamyslet se nad vztahem a opravdu se rozhodnout. Jiste, zaruka to urcite neni, ale preci jen to taky neco ukaze.

  • načítám...
  • Zmínit
ivunak
1972
16.3.17 08:01

Mně se deníček a úvahy v něm líbí a souhlasím s nimi. V dnešní době se mladší generace na svatbu dívá jako na cár papíru a jako snad na něco, čím si navlíknou jeden druhému špagát kolem krku, aby si jeden druhého udrželi a navzájem se bez volnosti udusili. Je to ale nesmysl, svatbou se nic neztrácí, ale naopak získává. Tím nemyslím majetek toho druhého.
Taky jsme s manželem začali spolu bydlet až po svatbě, protože jsme dostavovali dům a
nemám pocit, že jsem si ho proklepla míň, než kdybychom spolu před svatbou bydleli. Naopak si myslím, že pokud spolu začnou bydlet lidi až po svatbě, začnou si společné bydlení budovat v době velké zamilovanosti, jsou ochotni i menších ústupků a tím si domácnost vybudují a zavedou spolu.
A navíc nechápu, že v dnešní době se svatba bere jako větší závazek než společné dítě. Svatba je přece akt, který legalizuje vztah mezi mužem a ženou, který se v krajním případě dá zrušit. Ale dítě, které si pořídí i nesezdaní je spojení mezi rodiči napořád, to zrušit nejde. Tak proč se někteří bojí svatby víc než společného potomka? Copak tahanice o dítě v případě rozchodu jsou příjemnější nebo menší než tahanice v případě rozvodu?

  • načítám...
  • Zmínit
Bebuše
8056
16.3.17 08:08

Romantika :D
Pro mne svatba = stres. Zcela zbytečný. Pokud bych se vdala, přetrpěla tu „šaškárnu“ tak jedině z praktických důvodů.
Za nejdůležitější „papír“ ve svém životě považujeme s partnerem rodné listy našich dcer a hypotéku… oboje je zavazující a oboje nás nutí na vztahu pracovat… Žijeme spolu deset let ;)

Autorce držím palce ať je její manželství „až do smrti“.

  • načítám...
  • Zmínit
anna flipper
134
16.3.17 08:09

@Shaari90 na svatbe se v dnesni dobe uz vydelava. naridis hostum, ze nechces dary, ale penize…vse doma mate a co by jste dostali neco jineho byste museli vyhodit. Dostatecne dopredu das na jevo kolik bude hostina stat, tedy cca 1000kc na hlavu, takze nikdo si nedovoli donest mene.jo a na otazku, kam pojedete na svatebni cestu odpovis, podle toho kolik vydelame…mazec ne? toto presne predvadi jeden kamarad se svou nastavajici, nejradsi bych jim koupila hrnce a na svatbu nesla…na webu maji dokonce instrukce, jak se mame chovat a co si neoblikat.je mi za ne az trapne.nam se treba svatba taky vratila, ale nikomu jsme nic nenarizovali ani nediktovali…a pocitali s investici ne s vydelkem, az nas to prekvapilo…jen jsem si na ne vzpomnela :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
reinkarnace
4471
16.3.17 08:26

Nesouhlasím…pokud dotyční nejsou hodně věřící, nevidím rozdíl v tom, zda svatba byla nebo ne…přeji ti, aby vám to i nadále klapalo…my jsme spolu s manželem bydleli prakticky od začátku našeho vztahu (protože jsme to oba mysleli vážně) - po 4 letech společného žití (a ještě nepřechozeného vztahu) jsme se vzali a za další rok a půl přišly postupně děti. Dnes, po téměř devíti letech společného žití a téměř pěti letech manželství se rozvádíme. Po dětech to šlo od desíti k pěti - rozchod hodnot, představ, životní energie a zodpovědnosti…no škoda mluvit. Teprve založení rodiny je pro vztah ta největší zkouška a bohužel až teprve potom poznáte, kdo vedle vás skutečně celé roky stojí.. (se svatbou i bez svatby) :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
svycarka
7626
16.3.17 08:29

Popisujes dva rozdilne modely souziti, ale zazila jsi jen jeden :nevim: Mirne „hystericke“. Preji vam mnoho dalsich spokojenych let :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
dendule4
4658
16.3.17 08:30

Jak už tu bylo psáno, ani já neznám ženu, která se by nechtěla vdávat, spíš jsou to ty, které si přítel nechce vzít a jim nezbyde, než jeho rozhodnutí vzít za své.
ALE! Nastěhovat se k sobě až PO svatbě mi přijde jako vrchol naivity. Romantické? Možná. hloupé? Rozhodně!

  • načítám...
  • Zmínit
dendule4
4658
16.3.17 08:33

Jo ale co mě přijde jako hodně humorné jsou Ti chlapi, co svatbu nechtějí jakože velký závazek, ale dítě si klidně pořídí, tak to mi hlava vůbec nebere :-D Asi je dítě menší nzávazek nebo nevím :mrgreen: :roll:

  • načítám...
  • Zmínit
Liz
2064
16.3.17 08:38

Každý to vnímá úplně jinak. My se brali po deseti letech společného soužití. Nyní jsme spolu 16 a svatba mi přišla jako jen jedna s dalších fajn akcí, které jsme spolu zažili :)
Vztahy jsou různé, to jestli se lidi vezmou, nebo ne si myslím, že na vztah rozhodující vliv nemá. V dnešní době celkem jednoduchých rozvodů je to uplně jedno. Kdyby svatba znamenala opravdu slib na celý život bez jiné možnosti, tak by asi deník měl smysl ;)

Příspěvek upraven 16.03.17 v 08:42

  • načítám...
  • Zmínit
CaravaggioDaMerisi
197
16.3.17 08:48

@Shaari90 tak autorka psala, ze jde pouze o jeji nazor, jinak muj nazor na svatbu je dost podobny tomu tvemu.

My spolu zacali zit pomerne brzy, ale znali jsme se - avsak nijak hluboce - uz od stredni. No a ted se po deseti letech budeme brat. Puvodne jsme nechteli vubec - svatba pro nas byla zbytecna nicnerikajici formalita - ale v te dobe jsme jeste studovali a nejak si neuvedomovali praktickou stranku manzelstvi, pro kterou do toho nakonec jdeme(uznavam bez muceni, na oslavu se taky tesime, jen tech penez..). Pro nas to ale vazne stale bude pouze kus papiru, kterej nam vsak zajisti, ze s nami bude i formalne jednano jako s partnery, nic vic. Nejak nemame potrebu pred nekym neco potvrzovat, nebo nekomu neco dokazovat(stejne jako treba nemame potrebu sdilet nase stesti na socialnich sitich, cimz nijak nesoudim ty co to tak maji) - vime, co v sobe mame a vlastne od zacatku tak nejak citime, ze puzzle zapadlo (a vnimaji to tak i nasi pratele a rodiny) i pres ruzny krize(zpusobene nastesti jen pomijivymi vnejsimi okolnostmi), kterymi jsme prosli, je to ale dano i nasim charakterem, zivotni filosofii a odporem k formalitam - svagrova to ma zase presne opacne a ja chapu i ji, i proto ze je v podstate mym opakem. Ani jako mala jsem nikdy nesnila o svatbe ci princi na bilem koni (no dobre, o bilem koni jo, abych nekecala) a nakonec to mam oboji(jen ten kun furt nic). Teda doufam ze tu svatbu stihnu vubec naplanovat, vubec na tyhlety veci nejsem, vuubec se mi nechce a moje kamaradky jsou podobneho razeni (jsme teprve asi druzi-i pres nas vek, kteri se v okruhu nasich znamych budou brat), takze pomoci asi taky nemuzu moc cekat.

Me osobne brzke sestehovani tezce vyhovovalo az na jednu vec, kterou zaciname napravovat az ted - pripravili jsme se tim o vsechna ta nervozni cekani na randicko, schuzky samotny, nedockavost, napeti a castecne i romantiku z nich plynouci.

Jeste bych teda dodala, ze ja jsem z neuplne rodiny a partner z neprilis stastneho manzelstvi, coz jiste hralo roli v tvorbe naseho pohledu na (ne)dulezitost manzelstvi, keterej se v zasade dodnes nezmenil.

Příspěvek upraven 16.03.17 v 09:45

  • načítám...
  • Zmínit
vantili
283
16.3.17 08:50

Já viděla svatbu jako romantický přežitek. A toužila po ní přesně z tohoto hlediska. Kdo by nechtěl být jednou v životě za „princeznu“? Kdo by si nepřál aby před ním poklekl jeho vyvolený a zeptal se, zda se stanu jeho ženou? Sákriš. Tak přesně tohle se mi nikdy nepovedlo :lol: Svojí druhou půlku jsem si domů nastěhovala téměř po první schůzce, po dvou letech jsme si pořídili cvrčka a pak mi teprve začalo vadit, že nejsme manželé. Ale ze zcela jiných než romantických důvodů. Vadilo mi, že malá má jiné příjmení než já, že kdyby se něco „příteli“ stalo, nemusí se se mnou v nemocnici nikdo bavit apod. Čistě pragmaticky. A tak jsem mu prostě jednou navrhla, jestli nechce svoji oslavu narozenin spojit se svatbou. Takže žádná romantika, žádné západy slunce a velká vyznání lásky. Jo, trošku mě to mrzelo a nosila jsem kvůli tomu kdesi v hloubi duše malý pocit křivdy. Ale… postupem času se ukazuje, že pravé vyznání lásky je někde jinde. A třebaže není tak romanticky teatrální jak jsem si vysnila, troufám si tvrdit, že je mnohem hlubší. Je jím každodenní život s tím druhým. Jsme spolu devátým rokem, 2 roky jako manželé. A nevím co nás v životě potká dál. Ale vím, že svatba na to neměla a nebude mít žádný vliv. Je to prakticky jen právní úkon. (A taky dobrý mejdlo :mrgreen: )

  • načítám...
  • Zmínit
CaravaggioDaMerisi
197
16.3.17 09:31

@Doe_Jane tak ver tomu ze minimalne jedna existuje, nadchazejici svatby se docela desim, uz deset let jsem verejne neslavila ani svy narozeniny, nemam rada gratulace, kondolence, verejny zajem… bleeeee, nejradsi bych za sebe poslala dvojnici a sama se zaradila mezi svatebcany. Verim tomu, ze si svatbu nakonec uziju, ale nechce se mi do toho. Mam v sobe proste rozpor - nejradeji bych to odbyla v rychlosti na urade, na druhou stranu by mi ale bylo lito, to poradne neoslavit. Pamatuju si na svatbu svyho stryce (byla teda cirkevnia byla krasna) mne bylo nakejch 12 let a pamatuju si, jak jsem si rikala, ze doufam, ze se nikdy nebudu vdavat. A tento pocit trval do doby, nez me partner prekvapil znovuotevrenim diskuse o svatbe.

Jen bych rada zduraznila, ze opravdu nevnimam svatbu ani manzelstvi jako neco vztahztvrzujiciho(ani jako zavazek, tim je pro me defaultne nas vztah), jako spis nastroj vymozeni prav zivotnich partneru (kterymi jsme i bez svatby) a neco, co holt spolecnost od deletrvajiciho a fungujiciho vztahu ocekava. Trosku me uz i otravovaly i pohledy a reci zejmena starsich a konzervativnich lidi z okoli i to, ze nas vztah nebyl bran tak vazne, jen proto, ze nejsme sezdani. Coz zase na druhou stranu i chapu, ve spolecnosti, kde je svatba proste tradicnim a ocekavanym ritualem (jinak mam ritualy rada, pokud v nich nehraju hlavni roli). Vztah jsme vnimali zavazne v podstate od zacatku, zadny zadni vratka, jedna se asi castecne i o pozustatek nasich anarchistickych pubertalnich dusi - principialni anarchismus, jak psala uzivatelka vyse :) takze ke svatbe jsme byli dotlaceni spis vnejsimi okolnostmi nez vnitrnim presvedcenim, coz ale urcite neumensuje pravost, zavaznost, hloubku, silu ani kvalitu nasi lasky a vztahu (v nasem pripade a pro nas). V podstate to vnimam obdobne jako @Bebuše

Urcite ale take nechapu predstavu, ze svatba je vetsi zavazek nez dite.

Příspěvek upraven 16.03.17 v 09:36

  • načítám...
  • Zmínit
Bebuše
8056
16.3.17 09:34

@dendule4 Svatbu nechci já. Partner se „vyjádřil“ když jsme čekali první dceru. Manželství mě neděsí, ale ten DEN a zařizování ano. Jsem z funkční rodiny, rodiče jsou spolu 40 let a pořád mají společně co dělat ;)

  • načítám...
  • Zmínit
Slečna Ferka
11565
16.3.17 09:38

Negůglila jsem - ten článek, to je Klimeš, žejo?

Musím upozornit, že tenhle člověk je braný za bizarní figurku i v komunitě psychologů - jeno „rady“ jsou dojmy, neopírá to o odbornou literaturu, a často má názory poznamenané faktem, že je sám dosti věřící.

To jen tak na okraj, k tomu, co za těmi myšlenkami stojí.

Jinak každému přeju, pokud mu to vyhovuje, ať si dělá co chce, a jsem velký zastánce toho, aby se lidi nerozcházeli „jen tak“, že jim jejich partner začne „lézt na nervy“ nebo je jen „přestane bavit“, kór když mají nezletilé děti - ale netroufla bych si teda dovozovat, že odložením společného soužití až na dobu po svatbě se šance na schopnost takto na vztahu pracovat zvýší.

  • načítám...
  • Zmínit
Kakika
16694
16.3.17 09:53

Nikdy jsem si nehledala žádného partnera „na zkoušku“, tak nevím :nevim: :lol:

S manželem jsme se brali po 11ti letech vztahu, měli jsme již dvě děti. Brali jsme se opravdu jen kvůli tomu papíru, který pro nás dva nemá vůbec žádnou váhu. My už jsme rodina stejně byli. Vzali jsme se na radnici, v neformálním oblečení, jen se svědky a našimi dětmi. Kdyby to šlo bez svědků, ani oni by tam nebyli, jen by jsme podepsali papír :mrgreen:

Důvodem, proč jsme se nakonec vzali, byla zkušenost kamarádky, jejíž přítel skončil v bezvědomí na JIPce a jí nechtěli k němu pustit, protože není manželka. Došlo nám, že ač my se jako kompletní rodina bereme, v očích ostatních tak možná nejsme. Takže jsme se nebrali kvůli sobě, ale kvůli jiným..kvůli zdravotníkům, úřadům… Ne kvůli zpečetění naší lásky. Co to jako má být? Z lásky jsme počali naše děti. Ne, opravdu jsem z lásky nevyplňovala papíry ke svatbě :lol:

My to máme jinak, vy také. Přeji, ať vám to vydrží co nejdéle. My letos slavíme 15 let. Ne manželství..už ani nevím datum svatby :P, slavíme den, kdy jsme se rozhodli, že se z nás stane pár. Ne, že to zkusíme, ale že spolu chceme být ;)

  • načítám...
  • Zmínit
dendule4
4658
16.3.17 10:06

@Bebuše Jaký zařizování? Nechci velkou svatbu, tak se slušně obéknu, dojdu na úřad řeknu Ano a jdu domů, ne? :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
Tiger-lily
35438
16.3.17 10:13

:kytka: :palec: Každopádně palec nahoru za to, že máte s manželem krásný a spokojený vztah.
Ale jinak s tebou moc nesouhlasím. Není to o tom, kdy spolu dva začnou žít nebo v jakém okamžiku se vezmou atd. Je to o tom, jestli mají společné plány a společně je plní. Takže když vy dva jste to vnímali tak, že k sobě opravdu něco cítíte, chcete trvalý vztah, rodinu, svatbu, tak vám to vyšlo.

V dnešní době svatba neřeší ani majetkové poměry, lze je vyřešit i pro nesezdané a co se týká práv a povinností vůči dětem, tam je to úplně šumec, jestli jsou rodiče manželé, nebo ne :nevim:.

A dlouhodobý vztah s rozchodem, hlavně když jsou společné děti, se podepíše na všech, bez ohledu na to, jestli svatba byla nebo ne.

edit - a proč anonymně? 8o

Příspěvek upraven 16.03.17 v 10:13

  • načítám...
  • Zmínit
Doe_Jane
16.3.17 10:13

@CaravaggioDaMerisi my měli svatbu ve čtyřech a užila jsem si to daleko víc než kdybych měla velkou oslavu, takže pro mě tohle byla lepší volba

  • Upravit
Doe_Jane
16.3.17 10:16

@dendule4 tomu taky nerozumím, my to teda měli na zámku jen ve čtyřech, stálo mě to dohromady s obědem asi dva tisíce a 0 stresu a zařizování… kupodivu to všichni uvítali, svatba někdy není stres jen pro partnery ale i pro rodinu, mamka už šílela že by neměla co na sebe :mrgreen:
ne bylo to krásné ten obřad fakt že jo, bylo to fakt jen pro nás a žádné divadlo pro celý sál

  • Upravit
ančapepča
1638
16.3.17 10:19

@Bebuše Mám to úplně stejně, ale bez hypotéky :D Rodné listy dětí jsou pro mě mnohem víc, než Oddací list…svatbu sice v plánu máme ale až dostavíme domeček. Teď už opravdu není kam spěchat.

  • načítám...
  • Zmínit
terien
34473
16.3.17 10:24

S tvými názory bych i souhlasila, kdyby cely ten svazek nebylo možné ukončit jedním stáním u soudu. Takhle je to pro mě mimo mísu. A ne společné bydlení, ale dětičky ten vztah pořádně prověří. Až s nimi zjistíš, jaký ten druhý skutečně je.

  • načítám...
  • Zmínit
ančapepča
1638
16.3.17 10:26

Zakladatelko máte děti?? Někdy se stane, že se páry vezmou a zjistí, že nemůžou mít rodinu - spolu, pak následuje smutný rozvod, přičemž ubíhá čas, hlavně tedy ženám. V dnešní době je pomalu na 1. místě mít děti a pak až svatba, protože dítě je teprv ta pravá zkouška vztahu. To je Můj názor, ve kterém mě utvrzuje doba ve které žijeme a to, že mít dítě už opravdu není samozřejmost :kytka: Ale váš způsob byl přinejmenším romantický :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
hani28
5132
16.3.17 10:54

@ivunak
Tak my spolu bydleli pred svatbou a domacnost taky zarizovali spolu v nejvetsi zamilovanosti, protoze jsme si spolu pronajali byt, nebyl to byt jednoho nebo druheho ale nas obou :srdce: :)

  • načítám...
  • Zmínit
Bebuše
8056
16.3.17 10:57

@dendule4 Já nechci nějakému blbovi říkat ANO. Ideál by byl podat ověřenou žádost a vyzvednout si papír. :D

  • načítám...
  • Zmínit
tumpach
6945
16.3.17 11:29

No denicek me nenadchl, znam par, ktery spolu dlouhou dobu žil jen spolu, pote se vzali, založili rodinu, cekaji druhe dite a jsou spolu cca 10, z toho 5 let manzele, a nemyslim si, ze by meli spatny vztah, jinak znam i druhy pripad, kdy spolu pouze chodil a preszehovali se az po svatbe, ale rozvedli se

  • načítám...
  • Zmínit
unuděná
53190
16.3.17 11:32

Já osobně hlavně nesouhlasím s tím, že se lidé k sobě stěhují „na zkoušku“ s pocitem „když to nevyjde, tak zase půjdeme od sebe“. Nikoho takového ve svém okolí neznám. Většina párů se k sobě stěhuje naopak proto, že chtějí vztah posunout a pracovat na něm dál, mít čas před svatbou vyřešit případné neshody vyplývající ze společného soužití atd.
Přece i když si s někým vyjdu jen na rande, tak tam pořád někde je „když to nepůjde, rozejdeme se“. Na tom nic nezmění společné bydlení, svatba, ani děti. Jen s přibývajícími závazky posunujeme hranici, za kterou bysme třeba dřív (jako bezdětní nebo nesezdaní) ani zajít nechtěli.

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
16.3.17 11:38

ZAKLADATELKA: Zdravím všechny a děkuji, že jste si přečetly můj deníček. Čekala jsem rozporuplné reakce a jak píši v úvodu, není cílem někoho urazit, nebo zavrhovat každý jiný názor, ale pouze se podělit o ten svůj. Deníček jsem (@Lenka 80) vložila anonymně stejně tak, jako ten minulý. Důvod není stud za své názory, moje blízké okolí mé názory dobře zná a nemám problém o tom mluvit, ovšem vkládat cokoliv ze svého života na internet bez anonymu mi není příjemné (přezdívka se dá snadno rozluštit). Vše na internetu zůstává a může si to kdokoliv kdykoliv dohledat a nikdy člověk nemůže mít jistotu, jak by se to dalo použít - například při soudu, kde jsem zažila, že právníci umí z vašeho života vyhrabat i to, co jste sami zapomněli. A také jsem si zažila, že dostat se k soudu není tak těžké, viz onen minulý deníček.

Jinak tu byl dotaz, zda máme děti. Ano, máme, dva chlapečky. Já se však na partnerství dívám trochu jiným pohledem, než najít si pouze někoho, s kým budu moct mít děti. Děti jsme si moc přáli a nikdy bych nechtěla být bez nich. Kdyby to však nešlo biologicky, raději bychom adoptovali (jedna z věcí, co jsme si vyřešili před svatbou a na čem jsme se domluvili), než mít biologicky vlastní dítě, ale s někým jiným.

  • Upravit
Anonymní
16.3.17 12:19

Já jsem se svým zachvilku už taky 6 let. Jakože spolu chodíme 6 let. Společně jsme si v jiném městě pronajali byt, vybavili ho podle sebe a podle toho co kdo nám dal(nábytek) :-D Mít už školu za sebou a nějakou práci už se hrnu do dětí. A samozřejmě doufám že se vezmem. :) Třeba by mě moh požádat v létě na dovolené, nebo po státnicích :mrgreen: to by bylo pěkné.. Já v tom vidím romantiku i pragmatiku.
Svatbu bych viděla tak že na obřad ať si přijdou klidně všichni - mám fakt velkou rodinu, navíc přátelé..a na oběd - budu ráda když půjdete, ale každý platí za sebe..nebo bude grilovačka na zahradě, přátelé doneste si alkohol, a ňějaký steaky na opékání, já zajistím pivní sud, nealko a jednohubky. :mavam:

  • Upravit
rs84
151
16.3.17 12:37

Hezký deníček. Ani nechci říkat, že jsem s tím svým začala nejdřív bydlet a pak teprve chodit. :roll: :D Seznámili jsme se totiž ve studentském bytě. On hledal další lidi jako spolubydlící, já jsem hledala podnájem. To se tak někdy přihodí. Na svatby mám stejný názor. Svatba je menší závazek než dítě, proto nechápu ženské s dětmi, které žijí ve volném svazku. Ale neodsuzuju je, je to jejich problém. Přeci jen manželství má své výhody - vyživovací povinnost, návštěvy v nemocnici, společný majetek, dědictví, stejné jméno celé rodiny, atd.

Příspěvek upraven 16.03.17 v 12:38

  • načítám...
  • Zmínit
Moniňoň
5803
16.3.17 12:41

Po rozvodu se na.tu.svatbu někteří nedivaji tak optimisticky. Mě osobně sňatek nepřinesl nic pěkného a mnoho hnusneho a velké problémy. Ale svatby nezavrhuju

  • načítám...
  • Zmínit
Moniňoň
5803
16.3.17 12:45

@rs84 no a vše, co jsi vyjmenovala může byt obrovská nevýhoda. A vyživovací povinnost? :lol: jooo, sladká naivita

  • načítám...
  • Zmínit
Dobru
6637
16.3.17 12:55

Hezký pozitivní deníček :palec: :palec: :palec: Máme to trochu jinak, ale taky pro nás svatba byl důležitý krok v životě, před kterým jsme si vyjasnili co čekáme od sebe a trochu od života.

  • načítám...
  • Zmínit
Tarjei
9148
16.3.17 13:17

Ja jsem hlavne vubec nepochopila, k cemu svatba je. Pevnej vztah muze fungovat bez ohledu na formality. A svazat nekoho neni dobrej zpusob, jak si ho udrzet.

  • načítám...
  • Zmínit
Tichopredbouri
1089
16.3.17 13:20

Vidim to podobně jako @Kakika . Svatbu neberu jako dokazování si něčeho sobě, ale jako zprávu pro ostatní, že k sobě patříme. Oficiálně. Ať už jsou to úřady, nemocnice, okolí. To, jak to máme mezi sebou, víme nejlíp my dva sami. My jsme se teda brali před dětmi, právě proto, že jsme chtěli být jako rodina oficiálně. Ale nemám nic proti tomu, když to má někdo jinak. On každý ví nejlíp sám, proč právě on to má se svatbou, nebo bez svatby.

  • načítám...
  • Zmínit
CaravaggioDaMerisi
197
16.3.17 13:37

@Doe_Jane vidis, jsi mi vnukla novou myslenku, takhle udelat obrad taky(nenapadlo by mne ze to jde na zamku apod i takhle v malym), argumentovat muzem penezma a pak uz jen udelame velkou kalbu bez saskaren. A jeste se tak budeme moc vzit v den, jhehoz datum se nam libi. Ha. Tak snad mi na to ten muj kejvne. Ja bych se bez obradu obesla, ale chci jej doprat aspon mamce, ktera o nem narozdil ode mne sni od myho narozeni. Diky :potlesk: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Renaku
2235
16.3.17 14:50

Svatba není jen papír, ale na to si musí přijít každý sám podle toho, co se mu v životě „vysere“ a bude rád, že má manžela.

  • načítám...
  • Zmínit
kacaba379
2226
16.3.17 15:22

Nevím, my jsme spolu začali bydlet po 7 měsících, chtěli jsme být spolu. Věděla jsem, že s ním chci být, nic jsem si neproverovala. Vzali jsme se po 2,5 letech, manželé jsme šestým rokem, máme 2 děti a pořád dobré, pořadu ho chci, i když mě ještě umí občas překvapit, ať už v dobrém nebo špatném :lol:. Každopádně narození dětí je opravdová zkouška vztahu, tam se pozná, jaký kdo je, jestli umí ustoupit, zabrat když je potřeba, upozadit sve zájmy kvůli jiným…

  • načítám...
  • Zmínit
Barunka.10
130
16.3.17 15:32

Deniček, se hezky četl.. ale co mě totálně zarazilo, bylo tvrzení, že rozchod je horší než rakovina. :lol: Fakt nevím, jestli se mám smát, nebo brečet. Rozchod je oproti rakovine VELKÝ PRD

  • načítám...
  • Zmínit
ayra.5
584
16.3.17 16:25

Perfektni

:potlesk: naprosto souhlasím. :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
fenny
6942
16.3.17 16:47

S názorem autorky nesouhlasím, byť jsem sama vdaná a troufám si říct, že snad šťastně. Hlavní důvod svatby byl ten, že bych se jen velmi nerada jmenovala jinak než moje děti (které v době svatby ještě nebyly počaté). Vzhledem k tomu, jaká je dneska rozvodovost si myslím, že svatba je opravdu jenom papír. Na svatbě před společným bydlením mi ale nepřijde nic divného, akorát je to dneska neobvyklé.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář