Jsem introvert

Na školách jsem měla problém s jakýmkoliv veřejným vystupováním. Nezáleželo na tom, jestli předcvičování v těláku nebo zkoušení před tabulí. Navíc u tabule bylo jedno, jestli jsem byla připravena či ne. Vždy to dopadlo téměř stejně - katastrofou.

Takových těch opravdových kamarádů jsem měla pár. Zbytek byli „jen“ spolužáci. Ven jsem chodila na omezenou dobu. Měla jsem spoustu „aktivit“ doma. Psaní různých deníků a čtení.
O víkendu jsem se zavřela do pokojíku s knížkou a vylezla jen na jídlo. Snila jsem o životě hlavní hrdinky - všechny ty překážky, co musela překonat, než získala kluka, „kterého jí všechny holky záviděly“.

V mém podání - seznamování s kluky „z venčí“ nebylo jednoduché. Že bych někoho oslovila? Tak to vůbec! Zato jsem ale měla fantazii udělat to jinak…
Třeba koupit lístek do kina na Nepřítele státu a bez jakéhokoliv přiloženého dopisu vhodit svému objevu do schránky. Pak vzít na film další „pár“, abych tam jako neseděla sama. Kdyby náhodou. A víte jak to dopadlo? On nepřišel! Film byl super, ale seděli jsme tam ve třech…
Nebo napsat dopis klukovi od vedle. Byl tehdy v devítce, já dva roky pod ním. Teď už nevím, co jsem mu psala, každopádně jsem se rozepsala na celou stranu. A opět jsem to měla fakt promyšlené - změnila jsem sklon písma… Byla jsem na sebe tak pyšná, že jsem se odhodlala mu vyjádřit své city… ale zároveň jsem měla strach, tak jsem se „schovala“ za někoho jiného.

A výsledek? Sjel mě na dvě doby, co si o sobě jako myslím… Nezmohla jsem se na slovo. Takže jsem mu psala druhý dopis. Tentokrát „svým vlastním“ písmem. Omlouvala jsem se mu, že za nic nemůžu, že to já vůbec nebyla… Že kámoška, která se za mě vydávala (haha).
Takže ani druhý pokus nevyšel…
Po těchto dvou neúspěších jsem se začala potkávat s jinými dvěma… chlapci. Postupně. Chovali se jak gentlemani, zajímalo je, co říkám (když jsem se tedy dostala ke slovu a měla jsem k tématu co říct), chtěli se mnou trávit čas. A já? Byla jsem ráda, že si mě někdo všímá, i když s láskou nebo chozením to nemělo nic společného. Když se na to dívám zpětně - jo, asi jsem je vodila za nos. Ale toto scházení jsem ukončila hned, jak jen to šlo - když jsem se přestala cítit dobře. V okamžiku, když jsem začala být tlačena někam, kam jsem nechtěla, když mi začali říkat, co mám dělat - řekla jsem dost bezohledně stop a byl klid.

Devítku jsem ukončila „bez vztahu“ ale spokojená. Na střední jsem šla mimo město, takže jsem se nechtěla pouštět do „žádných větších akcí“…