Jsi moje... už navždy

Další den, stále žiju, ještě jsem tady...

*

Ahoj… jsi ještě malá a moc to nechápeš. To je v pořádku, já ti pomůžu, budu tě chránit. Nikdo nám neublíží, nikdo…

Když ti bylo deset, viděla jsem v tobě potenciál, viděla jsem, že jsi nevinná a křehká, že jsi naivní a hodná, že jsi až příliš citlivá a skutečně naprosto neposkrvněná… Dokonalá… Dokonalá oběť…

A jen moje, protože to já ti určila, kudy a jak půjdeš do školy a domů, já ti určila kolikrát si budeš mýt ruce, já ti našeptávala, že to jídlo někdo otrávil, to JÁ ti řekla, že když dostaneš HIV, tak umřeš a život skončí, to JÁ tě naučila koukat na vše rentgenovýma očima, to JÁ tě učila bát se jehel, na nic nesahat, koukat se, kam šlapeš, kam si sedáš, čeho se dotýkáš, to JÁ tě naučila bát se pohlavního styku bez ochrany…

Je přece dobře, že máš úzkost, je dobře, že nemůžeš jezdit nikam jinak než autem, je dobře, že se bojíš nosit žabky, na pláži chodit bosa, že se bojíš chodit do parku, je dobře, že se bojíš všeho…

Tvá úzkost mě živí, tvůj strach mě pohání, tvoje beznaděj je moje vítězství…

Ale někdy mě neposloucháš, bereš ty zlý antidepresiva, který mi ubližují, nemůžu se pak k tobě dostat tak snadno…

Stačí OCD, ještě jsem tu já…

Zabírá moc místa, a tak nemám plnou kontrolu… a možná ti ještě zbyla nějaká schopná část mozku, která s námi bojuje… Podívej se na sebe… je mi z tebe špatně… jsi tlustá… jsi nechutná, odporná, jsi nula… nepamatuješ si? Když ti všichni nadávali, že jsi tlustá, že máš špeky? Když ti i tvá vlastní máma řekla, že jsi tlustá a měla bys se sebou něco dělat? Když ti to říkali i kluci, co se ti líbili? Kdo ti tehdy pomohl? JÁ!! To díky mně jsi byla lepší, byla jsi najednou hubenější, byla jsi hezčí, najednou ti každý říkal, jak ti to sluší, když jsi zhubla, najednou ti všichni říkali, že jsi předtím vypadala jako prasnice… a pak musel přijít ON a všechnu mou tvrdou dřinu na tobě zkazit… Prý zamilovaná… zase jsi byla tlustá a pořád jsi… a pak ti i ON po měsících a měsících vztahu řekl, že bys měla zhubnout… a přišla moje šance.. vyčkávala jsem a teď už zase začínáme… vidíš moje obrazy, vidíš sebe, tu tlustou holku a pak vidíš, jak dokonalá bys mohla být… pusť mě, nech mě ti pomoct…

--------------------------------

Tohle jsou úryvky z reálných situací, myšlenek a pocitů, které jsem měla a stále mám. Mít problém, být nemocná psychicky… to je neskutečná zátěž… jak chcete bojovat s nepřítelem, který není vidět, který není hmotný, který ale je vždy přítomen ve vaší hlavě… řeknu vám to.. hodně špatně… OCD sice patří mezi nejběžnější psychické poruchy, ale to z ní nedělá nějakou malichernost… ničí mi život už více než deset let… úzkost, která vás drtí a nepolevuje, dokud neuděláte to, co po vás OCD chce… Anorexie je podobná ve smyslu pocitu nemůžeš, nesmíš, musíš!

Pro mě je tohle únik, únik ze světa, kde se přetvařuji, protože se stydím za to, co mám, ačkoli jsem si to nevybrala, nikomu bych to nepřála a s radostí bych OCD vykopla do vesmíru…

Prosím, nesuďte mě…
Děkuji za přečtení a pokud jste to dočetli až sem, chci vám napsat poslední…

VŽDY JE NADĚJE! :)

Váš příspěvek

Odesílám...
6733
13.5.20 06:27

Ahoj,
diky, zes denicek napsala.

  • Nahlásit
  • Zmínit
13729
13.5.20 06:42

Nesoudím, rozumím. Taky jsem loutka,,čehosi" ve svý hlavě.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7173
13.5.20 07:19

@Lana25 :hug: Moc přeju tobě i autorce deníčku, abyste to dokázaly časem změnit…

  • Nahlásit
  • Zmínit
13729
13.5.20 09:11

@Jahudka82 :hug: :hug: děkuju

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
13.5.20 14:44

Díky za napsání.

I já se s OCD znám… Málem byla jednou z příčin rozpadu manželství a rodiny, nečekala jsem, s jakou silou může udeřit po porodu. Do té doby jsem ji sice řešila, ale byla trochu víc pod kontrolou. A stačí jakákoli stresová situace a ozývá se zas. A asi nikdy nebudu člověk, co by se rád vrhal do neznáma a do dobrodružství, úzkost mě provází…

Drž se, hodně sil :hug:

  • Nahlásit
Anonymní
13.5.20 22:25

Ani nevíš, jak moc se mě tvoje slova dotkla. Popravdě ani nechci, aby to znělo moc pateticky, už jsem si stokrát říkala, že teď to zvládnu, budu žít normální život, budu jíst zdravě… Bulimie a bulimické chování se stalo součástí mého život a vím na 100%, že se toho nikdy nezbavím. Ano, doufám, že zvládnu přejídání a zvracení, ale stejně ten vzorec chování zůstane navždy. Teď jenom jak tu závislost usměrnit alespoň na nějakou snesitelnou úroveň, která mě nebude takhle ničit. Dělám si to všechno sama. Jistě, ty myšlenky mě napadají samy od sebe, traumata, co jsem zažila už nikdo žádným zmizíkem nevymaže. Ale mohla bych to zastavit, nepřejíst se či pak nejít zvracet. Zatím to nezvládám. Přitom to může vypadat, jako že je vse OK. Málokdo něco tuší. Je to jen a jen na mě… Zůstat v tom jednoduchém vzorci, jídlo=záchvat, vyzvracet a vše je ok? Nebo najít sílu a postavit se tomu, té výzvě a zabojovat a udržet to aspoň na uzdě. Je to jen na mě. Už jsem pochopila, že to za mě nikdo jiný neudělá. Psycholog mě může podpořit, psychiatr napsat léky, rodina a přátelé podržet, na netu o tom pokecat a v kostele se vyzpovídat. Ale je to jen na mě. Nezbývá než si popřát mnoho sil a štěstí u rozhodování, jak naložíme s dalším dnem.

  • Nahlásit
15900
14.5.20 00:01

Netusila jsem, ze OCD a anorexie jsou to same. :mrgreen:

S OCD mam sve vlastni zkusenosti a s depresemi. Je to boj.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7173
14.5.20 09:07

@warita Tak ono to svým způsobem bude asi podobný, prostě tě k tomu - ať už se prejidat a zvracet, nebo hladové a říkat si, jak jsi tlustá - něco nutí, co nedokážeš úplně ovlivnit… :think:

  • Nahlásit
  • Zmínit
15900
14.5.20 09:55

@Jahudka82 no myslim, ze OCD a porucha prijmu potravy neni to stejny a to bychom mohli rict, ze schizofrenie je taky to stejny, protoze v tobe neco je, co te nuti jednat nejakym zpusobem. Kazda psychicka porucha ma svoje specifika a rozhodne to neni to stejne. A jak jinak se zakladatelkou soucitim, prijde mi to hodne zvlastni, ze anorexii nazyva OCD. To neni OCD.

Příspěvek upraven 14.05.20 v 09:56

  • Nahlásit
  • Zmínit
1846
14.5.20 12:55

@warita

Možná to autorka jen napsala zmateně a není zřejmé, zda mluví jen o anorexii nebo i o OCD? Píše, že anorexie je v určitém smyslu podobná…

Já mám s OCD taky osobní zkušenost :? Musím říct, že jsem byla velmi překvapená, když jsem si zase kvůli jinému členovi rodiny četla o emočně nestabilní poruše osobnosti, jak je ten mechanismus, co se děje v hlavě, vlastně podobný, i když projevy jsou jiné. Něco v hlavě vyvolá úzkost, stres, zmatek… a pak je zase nějaký úlevový mechanismus, i když v každém případě jiný. Ale určitě to neplatí pro všechny psychické problémy.

Příspěvek upraven 14.05.20 v 12:56

  • Nahlásit
  • Zmínit
7173
14.5.20 20:58

@warita Tak je možný, že má obojí, nektery psychicky stavy můžou spolu souviset, resp. 1 typ poruchy doprovází jiný, třeba různé fobie… A když má někdo OCD ve smyslu, že například přehnaně vše kontroluje, může cítit potřebu si tak hlídat i svoji váhu, postavu, složení jídel, kalorie… A to už je jen krok k PPP. Ona to tam i zmiňuje, že anorexie je OCD PODOBNÁ v tom, jak ti diktuje, co máš/nemáš dělat, ovládá tě… Aspoň já to tak pochopila, že PPP prostě má k OCD blízko, není to totéž, ale je to srovnatelné.

„…úzkost, která vás drtí a nepolevuje, dokud neuděláte to, co po vás OCD chce… Anorexie je podobná ve smyslu pocitu nemůžeš, nesmíš, musíš!

Příspěvek upraven 14.05.20 v 21:00

  • Nahlásit
  • Zmínit
13729
15.5.20 07:41

Holky ona ale nikde nepíše, že je to to stejný, jen má k anorexii ještě OCD a promítá se jí to do PPP. To je naprosto běžný dle mě :think: Vždyť je sposta poruch nakombinovaných a klidně se i překrývaj, jak píše @Jahudka82.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
23.5.20 09:16

Moje 14-letá má OCD. Začalo to tím, že chtěla některé věci slyšet 4×, nebo po mně chtěla ať něco udělám 4×. Neustále vyžadovala ujišťování. Pak v obchodě nedokázala vrátit nějakou věc do regálu, musela jsem já. Pak brečela u oblékání, napadaly jí „blbé myšlenky“, nemohla se rozhodnout, kterou ponožku si obleče první. Úzkost v ní vyvolávaly myšlenky na šikanu ve škole, drogy, alkohol, kouření, bezdomovce, anorexii, prostě snad všechny společenské patologie. Dokonce si zoufalstvím škrábala kůži. Bere teď AD, je to o něco lepší, ale stále bojuje, myšlenky útočí pořád. Ale bojuju s tím i já, někdy jsem zoufalá, obviňuji se, že za to můžu já, že jsem udělala ve výchově chyby. Zároveň nemám sílu s ní provádět její rituály. To mi tedy doktorka řekla, ať nedělám, že bych jí tím nepomohla, že tím bych to u ní jen prohlubovala. No, strach o ni mám obrovský. Zbaví se toho někdy? Nebo jí to bude ničit celý život? Odmítám si připustit, že je to celoživotní, ale vím, že je, že to asi bude v její hlavě čekat v záloze, až přijde nějaký životní otřes. Rozejde se s ní kluk, porod… Poradíte mi, jaká mám být máma? Jak jí mám pomoct? Co jí nikdy nemám říkat a co naopak ano? Někdy už jsem zoufalá, mám i vztek, hlavně, když dcera chce, ať s ní dělám rituály. Pak mě to mrzí. Děkuju

  • Nahlásit
1846
23.5.20 12:53

Anonymní růže, mrzí mě to :hug:

Sama se trochu bojím, že jedno z dětí možná tenhle problém potká taky :(

Často jsem četla, že lidem trpícím OCD hodně pomáhá behaviorální terapie, o něčem takovém jste s lékařkou nemluvily? Nebo i právě o nějaké podpoře/pomoci pro rodiče, abyste věděli, jak správně k dceři přistupovat?

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
24.5.20 13:30

@luon dcera byla úzkostná odmalička. Trpívala na noční běsy, hodně žárlila, když se jí narodil bratr, bylo toho víc. Přičítám to rizikovému těhotenství, druhou půlku těhotenství jsem celou prostresovala (hrozil DS - amniocentéza, vysoký tlak, Rh protilátky…). Možná je to i tímto. Strašně moc přeju dceři život bez úzkostí. Na tu beh. terapii bude nastupovat. Pomoc potrebuju i já, někdy jsem bezradná.

  • Nahlásit
1846
24.5.20 16:09

Anonymní růže, moc držím palce :hug:

Já myslím, že je dobře, že víte, s čím se dcera potýká, že problém řešíte. Nevím, zda se může tohoto problému někdy skutečně zbavit, vycházím jen z vlastních zkušeností, ale věřím, že se s tímto problémem může naučit žít a zvládat ho tak, aby ji co nejméně omezoval.

Držte se :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
13729
25.5.20 10:57

Anonymko růže, dcera ať začně chodit na terapii a ty možná zkus psychologa pohledat taky, pokud cítíš, že potřebuješ pomoc. Není to ostuda ani znamka slabošství. To s dcerou je mi líto, chudina v takovým věku :zed: Ty si nic nevyčítej, nemůžeš za to, mohla mít citlivější povahu danou do vínku a v pubertě měla jen prostě tu smůlu, že se to probudilo :roll: Nemáte někoho s psychickými problémy v rodině? Často se to,,dědí" ob generaci.

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
27.5.20 23:20

Komentář autorky deníčku

Ahoj všem,

upřímně mě velice překvapilo, že si můj deníček přečetlo tolik lidí, a že je pod ním navíc i diskuze. Moc všem děkuji za hezké zprávy :) :) Jinak je to, jak napsala Lana, skutečně si nemyslím, že je to ANA a OCD jsou totéž, jsou si jen podobné ve smyslu nesmíš, musíš a dělej. A ano, mám oboje. Jinak anonymní růže, věřím, že to pro Tebe jako matku musí být neskutečně náročné. Nebudu Ti mazat med kolem pusy, je to běh na dlouhou trať a to v řádu let. Určitě, pokud dcera bere AD nevysazujte dříve, jak za tři roky. Mozek si musí zvyknout na fungování s AD a ustálit hormonální hladiny. Doporučuji kognitivně-behaviorální terapii. Na mně nefungovala při soukromých lekcích, které jsou navíc strašně drahé, pokud jdete k soukromým lékařům. Nejlepší zkušenosti mám z NÚDZ - Národní ústav duševního zdraví. Je to zdarma, vedle Prahy, denní stacionář na pár hodin denně, skupinová terapie, kde se podporují lidé s podobnými problémy.

Jinak vyjde druhá část deníčku, kde popisuji OCD více, jsou v něm rady jak pro nemocné, tak pro rodiče, blízké, partnery, apod. :) :)

  • Nahlásit