Když se za tebou dítě moooc těší

Můj porodní příběh začíná koncem roku 2019, kdy jsem měla rodit svého prvního syna…
Neskutečně jsme se a manželem těšili, je to přeci jen naše první dítko.

Nikdo z nás ale nečekal, že se synovi bude chtít na svět za námi tak brzo… (narodil se o čtyři týdny dříve).
Já jsem velmi akční osoba, miluju dětičky, miluju být na vše předem připravena, jak se říká.
Každopádně syn se mnou nesouhlasil.

Můj porod začínal brzy ráno, začalo to mírnými bolestmi, kde jsem sama sobě namlouvala „V klidu mamino, jsou to jen poslíčci, vždyť do porodu máš ještě měsíc!“ Haha, vzpomínám na to, jakoby to bylo včera.

Bolesti se do rána nezmírnily, naopak začaly nabývat na intenzitě.

Začalo mi pomaličku docházet, co se vlastně děje, „Bože!! Vždyť já rodím!“ Blesklo mi hlavou. Manžel brzy ráno odjel do práce a já zůstala sama doma. Bydlíme daleko u lesa, téměř na konci světa, dá-li se to takhle nazvat.. Byla jsem v háji. Neměla jsem komu zavolat, aby pro mne přijel a pomohl mi do porodnice, nikdo to přeci nečekal, že se dítko rozhodne za námi přijít dřív ❤️

No nic, plně uvědomělá, co se kolem mě děje, začínám balit tašku do porodnice, rychle nakrmit zvířata, aby do té doby, než se vrátím s naším uzlíčkem štěstí z porodnice, nepochcípala hlady a vyrážím směr sprcha a během cesty už vytáčím číslo na sanitku.

Věděla jsem, že než se sanitka dostane až k nám, bude to trvat… Ale opravdu jsem si nemyslela, že by jeli jako na výlet k těhotné rodící ženě - uff… Po hodině vidím sanitku z druhého patra našeho domu a říkám si, že jsem vlastně celé své kontrakce prožila v pohodlí domova, alespoň jsem se nemusela někde krčit na porodním sále v křečích.

Takže jsem to brala pozitivně, nebo spíš jsem se snažila, i když mi nebylo dvakrát do smíchu. Těšila jsem se na to svoje mimčo. Celé těhotenství jsem přemýšlela, jaký bude, jak bude vypadat.. To byla taková hnací síla, jít a vytrpět si trochu té bolesti pro ten ohromující pocit lásky, která následuje…

Páni sanitáři přišli k našemu domku, byli laskaví, omlouvali se mi, že jim to tak dlouho trvalo, chápala jsem je.. pomohli mi s věcmi do porodnice a vyrazilo se na cestu. Cesta byla úmorná, doslova jsem poplakávala na každém jednom hrbolku na silnici, kdy sanitka jenom lehce poskočila…

Bolesti se začínaly čím dál tím více stupňovat a stupňovat… Už jsme se blížili k porodnici, kde jsem měla v plánu, že syna přivedu na svět a přišlo to, praskla mi voda. Pro mě jako někoho, kdo rodí poprvé to bylo šokující. Čekala jsem, že se to stane, ale nevěděla jsem, kolik té plodové vody vůbec může žena v sobě mít…

Po příjezdu do porodnice jsem okamžitě šla na předporodní sál, kde mne doktor vyšetřil, byla jsem otevřená na 8 cm, tudíž jsem šla obratem na „hekárnu“ (rozuměj porodní sál). Během pěti minut dorazil manžel z práce, hned za mnou k porodu a po dalších dvaceti minutách se syn narodil a já jsem poprvé slyšela ten jeho hlásek… byl úžasný… nádherný… Zamilovala jsem se do něj doslova na první pohled…❤️

Na porod syna vzpomínám opravdu ráda a s láskou… Ty největší a nejbolestivější kontrakce jsem si „užila“ doma přes den v domnění, že jsou to jen poslíčci a za pár hodin jsem měla to své miminko, na které jsme se s manželem moc těšili. Stálo to za to vše, byla jsem překvapená, jak byl ten porod rychlý a hladký. Jelikož jsem do té porodnice přijela opravdu za pět dvanáct, nestihli jsme ani žádné oblbováky, nebo epidural a jsem za to vděčná, byl to krásný porod.

Kdo se dočetl až sem, moc děkuji ❤️ Snad na své porody vzpomínáte též s láskou a rády