Konec dobrý, všechno dobré
- Porod
- En.Joy
- 05.12.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Když jsem byla těhotná, byla jsem vděčná za dlouhé a detailní deníčky, ze kterých jsem čerpala informace všeho druhu a snažila se připravit na vše. Vracím tedy stejnou mincí a přidávám ten svůj – dlouhý a detailní. :)
Bylo to moje první těhotenství, a protože je mi už 37 let, je docela možné, že i poslední. Proto jsem se rozhodla, že si ho pořádně užiju. Každý den byl pro mě malým svátkem - načesaná, nalíčená, nosila jsem si pyšně a důležitě své kulaté bříško.
Termín porodu jsem měla na konci července a už od června byly venku čtyřicítky teploty. Poslední trimestr byl tedy celkem náročný. Přesto jsem byla zaskočená, když mi v porodnici hned na první poradně doktorka nabídla Hamiltona. V žádném případě jsem si žádné zásahy a urychlování nepřála.
Doktorka se velmi podivovala. Prý jsem jedna z mála neb všechny ji prosí o urychlení, protože ta vedra už nejdou snést. Na této první prohlídce mi doktorka také řekla, že jsem otevřená na prst a vše se hezky chystá, tudíž věří, že nebudu dlouho přenášet.
Další dvě kontroly v porodnici proběhly stejně – monitor v pořádku, porodní asistentka ohmatala bříško (v pořádku), ale vnitřní vyšetření jsem už pokaždé odmítla. Nebylo mi to příjemné, a pokud je monitor i pohmatem vše ok, neviděla jsem důvod, proč se stresovat. Jedna doktorka mi dokonce řekla, že s tím naprosto souhlasí a také jí nepřipadá úplně vhodné co týden maminku kontrolovat.
Ten den, kdy jsem byla potřetí v poradně (zbývaly ještě tři dny do termínu), jsme s přítelem měli ráno sex. Nešetřila jsem se… 
V deset večer jsem se šla vyčurat, a jak jsem dosedla, vytekla ze mě narůžovělá vodička. Jen trochu, nebylo to ono pověstné „lupnutí“. Snadno by se to dalo přehlédnout. Hned jsem volala přítelovi, ať přijede, že musíme do porodnice. Mám pozitivního streptokoka, při kterém se musí při odtoku vody hned do porodnice a do určité doby porodit.
Za necelou hodinu jsme tedy byli v porodnici. Monitor opět v pořádku, otevřená na 1 cm, ale kromě vody, která stále postupně odtékala po malých dávkách, se nic nedělo. Žádné kontrakce, bolesti, nic. Doktorka tedy rozhodla, že se mám prospat, a pokud se během noci porod nerozeběhne, začnou ho ráno vyvolávat. Ano, opět! Ten jejich „porodnický vtípek“ – jděte se prospat…!
Mé „prospání“ tedy spočívalo v tom, že mi každé tři hodiny přišli dát novou infuzi antibiotik a odvedli na monitor srdíčka. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se během noci porod nekonal, protože mi tak do porodu stihli vykapat celkem tři dávky antibiotik, což je prý při streptokokovi ideální dávka.
Ráno v sedm hodin byl nález stále stejný – 1 cm, bolesti žádné. Doktorka tedy rozhodla, že mi zavede tabletu na vyvolání, během čehož se na mně podívala, usmála se a řekla: „Já mu teď sahám na hlavičku.“ Nádherný pocit, nemohla jsem uvěřit, že je můj brouček už tak strašně blízko…!
Odešla jsem na pokoj a musela chvilku ležet, aby se tabletka rozpustila. Pak opět možnost volného pohybu. Porodní asistentka mezitím přispěchala s míčem a instruovala mě, kterak si ulevovat, až přijdou bolesti. Měla jsem nadstandardní pokoj a byla opravdu ráda za soukromí.
Přítele jsem si u porodu nepřála. Byla jsem tedy sama a snažila se soustředit jen sama na sebe a své tělo. Kontrakce přišly půl hodiny po zavedení tablety. Měly intenzitu silnější menstruace a já si bláhově myslela, že to je „ono“ a nadšeně jsem skákala na míči, plná pýchy, jak to parádně zvládám.
Voda stále tekla a já tryskovou rychlostí spotřebovávala poporodní vložky. Odtékala nepravidelně, někdy jen malý flíček, ale jindy, jako když převrhnete plnou misku vody. Přišla se na mě podívat porodní asistentka a já ji nadšeně hlásím, že: „Mám kontrakce co tři minuty!!!“
Zavrtěla hlavou, že podle mé veselosti toto zcela jistě porodní kontrakce nejsou. Pche! Co ta o tom ví, říkala jsem si, a hopsala nadšeně na míči.
V deset hodin další kontrola a… Zklamání. Nález stále stejný – 1 cm. Doktorka tedy zavedla druhou tabletu. Po půl hodině se dostavily, a to v plné parádě! Skutečné porodní kontrakce! Přišla porodní asistentka, já ležela v posteli jak na márách a neříkala jsem už nic.
Usmála se na mě: „No konečně. Teď se mi už líbíte!“
Hahaha… Poradila mi, že nemůžu ležet v této poloze – na boku a kolena u sebe, protože hlavičce „zavírám cestu“. Zejména při kontrakci musím prý dát kolena co nejvíce od sebe, ať má hlavička dostatek místa. Pomohla mi s míčem do sprchy, prý to pomůže. Na mě to ale vůbec nezabralo. Míč mi na sezení přišel najednou hrozně tvrdý, teplá voda bez efektu…
Nakonec mi pomohlo, když jsem při kontrakci šla do hooodně širokého dřepu, dlaně opřít o zem, kolena od sebe, dýchat a snažit se maximálně uvolnit. To šlo těžko, protože při bolesti se tělo instinktivně zatne. Porodní asistentka mi ale říkala, že ta relaxace je v této porodní době klíčová, pak může dítě hezky dorotovat.
Kontrakce jsem měla co pět minut. Znova kapačka s antibiotiky a pravidelný monitor. Naštěstí mě nenutili při něm ležet. Seděla jsem v jakési roztodivné jogínské pozici – turecký sed s chodidly proti sobě a pomalu hluboce prodýchávala. Psí dýchání mi též nikdo nenutil ani nedoporučil.
Po dvou hodinách od zavedení druhé tabletky, tedy ve dvanáct, mě porodní asistentka zkontrolovala. Prý jsem otevřená na tři centimetry, takže si mám vzít věci na sál a půjdeme. To mi přišlo celkem divné. Nečekala jsem, že mě na sál vyprovodí fanfáry, ale posbírat si věci do igelitky a jen tak si jít na sál pro dítě jako do sámošky… To mi prostě přišlo zvláštní.
Na sále jsem si vylezla na lehátko. Součástí porodního boxu byla i sprcha, kam porodní asistentka „pro všechny případy“ nastražila opět skákací míč a hned vedle WC. Klystýr mi tedy dala přímo na porodním lehátku. Zvládla jsem ho udržet jen po dvě kontrakce a pak už jsem rychlým skokem přistála na WC. Tam jsem absolvovala následující dvě kontrakce, které díky klystýru byly neuvěřitelně úlevné!
Některé mé kamarádky klystýr před porodem úplně odmítly, případně si ho doma vyřešili Yal gelem. Pokud snad někdo váhá – určitě doporučuji nechat si ho dát. Opravdu cítíte, jak se uvnitř udělá místo, cesty se uvolní a miminko může krásně dolů.
Medituji tedy uprostřed kontrakce na záchodě, když se náhle rozletí dveře, tam moje porodní asistentka a řeší se mnou nějaké „organizační“ detaily. Mno… Jí to přišlo normální, tvářila se jakoby nic. A tak proč ne! Pak je zase zavřela, ať mám teda „soukromí“.
Vylezu z WC, jdu k lehátku a ona že mrkne, jak to vypadá. Než na něj však vylezu, už jí zase prchám pod rukama, že pardon, ale já „ještě musím“. Dosednu – a nic. Jdu tedy zpátky a informuji porodní asistentku o této podivnosti. Vysvětlí mi, že to už je zřejmě tlak hlavičky – tedy miminko je už opravdu dole. Načež pronese jednoduchou, leč geniální větu, kterou si asi budu pamatovat do konce života: „Víte, celej porod je vlastně jen o tom, že se vám chce jako na záchod.“
Já vylezu na porodní lehátko, aby se mohla podívat, jak jsme na tom. Byla jedna hodina. Tedy pouhá hodinka po nálezu 3 cm a tři hodiny po zavedení druhé tablety, tudíž ani jedna nevěříme, že jsme nějak zásadně pokročily. Ale když do mě koukne, udiveně hlásí, že branka už je zašlá a tak, jakmile přijde kontrakce, můžu zkusit zatlačit.
Řekla: „Zkuste tomu trochu pomoct.“
Překvapilo mě to. Všichni mluví o tom, že měli v určité fázi nesnesitelné nutkání tlačit. U mě nic takového neproběhlo. Kdyby mi neřekla, že „už“, tak to tam snad prodýchávám ještě dneska…
Neštelovala mě do žádné pozice, v porodním plánu jsem měla napsáno, že nechci mít nohy v podpěrách. Nechala jsem si tedy paty na posteli, jak mi přišlo zrovna pohodlné, držela se za hlavou rámu postele, a když přišla kontrakce, zatlačila jsem. Jen tak trochu „na zkoušku“. Ani oči jsem nezavřela.
Koukám upřeně na porodní asistentku a najednou cítím, jak se uvnitř něco uvolnilo a posunulo. Vůbec to nebolelo, naopak. Zatlačit při kontrakci je to jediné, co opravdu pomůže od bolesti. V tu chvíli mě napadlo: „Ty bláho, já FAKT rodím!“
Asistentka nadšeně volá, že už vidí vlásky. (Ano, opravdu takhle rychlé to bylo.) Z kapsy tahá mobil a rychle volá doktorku. Já hluboce dýchám a přemýšlím, že to není žádné drámo a jestli tohle je jako fakt celé, tak mám vyhráno. Doktorka se přiřítila rychlostí blesku a zasedla před lehátko.
Jen se podívala a optimisticky prohodila: „Na dvě zatlačení bude venku.“
Já zatlačila, jak nejvíc jsem mohla, ale když pak otvírám oči, vidím, že doktorka kroutí hlavou, snaží se pomoct miminku prorvat hlavičku, ale nic. Nevadí, čekáme na další kontrakci. Doktorka v mezičase poznamená, že mám nezvykle dlouhé prostoje mezi kontrakcemi. Já znova připomínám, že nechci nástřih.
Další kontrakce, znova se snažím ze všech sil a v závěru vidím, že i doktorka má stejně urputný výraz, ale opět nic.
Říká mi: „Tlačíte dobře, uvnitř je taky místa dost, ale nevím, jestli to zvládneme bez nástřihu.“
To mě dokonale znejistělo. Ptám se tedy proč a ona že neví, že nám tam „něco“ brání, ale nevidí co. Po další kontrakci mě říká, že já to určitě nakonec nějak „prorvu“, ale budu prý potrhaná. Prý mám hodně pevnou kůži a vevnitř nám také „něco“ brání. Svolím tedy k nástřihu.
Doktorka střihne během další kontrakce. Nástřih není ostrá bolest, ale v mém případě neplatí, že není cítit vůbec. Cítila jsem tupé, opravdu silně nepříjemné, stříhání do kůže a najednou zjišťuji, že se „bojím“ přes tu ránu tlačit takovou silou jako před tím. Prostě do toho při další kontrakci už nedávám vše a peru se sama se sebou – snažím se tlačit a zároveň si bráním. Najednou panikařím, protože vím, že takhle to děťátko ven nedostanu.
„Mě to nejde, já to nezvládnu,“ začnu naříkat a porodní asistentka řekne další kouzelnou větu, která zachrání celý můj svět: „Já vám teď pomůžu. Teď na to tlačení budeme dvě.“
Tohle jsem potřebovala slyšet. Uklidnila jsem se. Přišla další kontrakce, já zatlačila (musím přiznat, že ne vší silou), porodní asistentka mi zmáčkla břicho, doktorka „něco“ udělala, a aniž bych cítila cokoli z toho, o čem jsem četla (řezání hlavičky, vystřelení tělíčka…), najednou mi na bříško pokládá mého chlapečka. Skoro jsem ji podezírala, že ho měla připraveného pod stolem a teď mi ho prostě podala.
„Je živej?!“ Bylo první, co jsem řekla.
Smála se, že živej je, ale prý šel s ručičkou u hlavičky a ještě měl šňůru kolem krku, která ho trochu brzdila. Podotýkám, jen hlavička (bez ručičky) měřila 35 cm a já měla s aniballem nacvičeno 30 cm. Nakonec jsem za ten miniaturní nástřih byla ráda. O to víc, že za dva dny jsem o něm už ani nevěděla a mohla jsem krásně sedět.
Můj chlapeček byl neuvěřitelně klidný, neplakal. Pamatuji se, jak se na mě zpříma podíval. Dala jsem si ho na sebe a přikryla rukama. Dívala jsem se na černé slepené vlásky. Měl na sobě hodně bílého mázku. Doktorka se divila, že podle mázku by nevěřila, že je to dítě donošené.
Jak jsem si přála, čekali jsme, až dotepe pupečník. Pak teprve ho doktorka odstřihla a podala na bleskovou kontrolu dětské lékařce. Ta ho stejně bleskově zkontrolovala, podala mi ho zpátky a odešla. Přála jsem si, aby mi dítě nikam neodnášeli, neomývali… Na mé přání mi doktorka před šitím píchla anestezii. Takže šití, kromě těch pár bodnutí injekcí, jsem vůbec necítila. Šila jen nástřih, vnitřní zranění nebylo žádné.
Miminko jsem si trochu posunula, prstem mu pootevřela pusinku a hned se hezky přisálo. S doktorkou jsme povídaly, vtipkovaly a já byla neuvěřitelně šťastná a říkala jsem si, že to byl vlastně krásný porod a že za rok bych si to klidně dala znova. Leč bohužel, to jsem ještě netušila, že tohle není všechno…
Krásně se nám povídalo, miminko stále na mně, já naprosto spokojená, ale doktorka nervózní víc a víc. Už skoro hodinu jsme čekali na placentu… Nechala si z vedlejšího boxu zavolat starší zkušenou porodní asistentku, ta mi prohmátla břicho a kroutila hlavou: „Kdepak, ta ven nepůjde.“
Doktorka mi tedy navrhla, že vedle na boxu je zrovna anesteziolog, zavolá ho, na chviličku mě uspí a placentu odstraní. Prý budu za půl hodinky na svém pokoji i s miminkem, které mi sestřičky mezitím umyjí a oblečou. Nerada, ale souhlasila jsem.
Pokud placenta sama neodejde, odstraňuje se tak, že ji doktor hranou dlaně „odškrábne“ od dělohy. Otočili porodní křeslo, rozsvítili lampu, začali si chystat instrumenty jako před velkou operací, a protože jsem tak měla napsáno v porodním plánu (pro případ, že na porodní box bude muset přijít lékař – muž), pečlivě mi zakryly nohy od pasu až po špičky prstů. Najednou byla kolem mě spousta lidí. Viděla jsem cizí sestru, jak rychle odnáší mé miminko. Najednou jsem měla strach. Vedle anesteziologa stála nějaká sestřička, tak jsem ji chytila za ruku. Pak mě uspali.
První, co jsem si uvědomila, bylo, že jsme ve výtahu. Ležím na kovové posteli. Byla jsem otupělá z narkózy. Až po pár minutách mi někdo vedle mě hlasitě říká, že jsme na JIP. Během odstraňování placenty jsem začala hrozně krvácet a ztratila litr krve. Placenta byla prorostlá do sliznice, nešla odstranit a navíc silné krvácení, které jim nešlo zastavit…
Ptala jsem se, kde mám dítě. Prý mi ho sestřičky pohlídají. Cítím jen obrovský smutek a zklamání. Mé čerstvě narozené miminko kdesi mezi cizími lidmi. Takhle jsem to nechtěla… Konejším se tím, že snad bude spinkat a máma mu chybět nebude. Doktorka mi ještě říká, že nevypadám vůbec dobře, nelíbí se jí to a pokud bude třeba, nechá mi připravit náhradní krev. Ani mně se to nelíbí a taky se vůbec dobře necítím.
Večer prosím sestřičku, aby mi přinesli děťátko. MUSÍM ho vidět. Asi za hodinu vejde do dveří žákyňka. Nese v ruce malinkatý uzlíček, jen jako když stočíte ručník do ruličky. Nemohu uvěřit, že v té zavinovačce je moje malé sladké dítě. Podá mi ho a já konečně vidím svého nádherného (umytého) chlapečka v celé kráse. Vypadá tak vážně, tajemně. Bez problémů se přisaje k prsu. Pak si ho opřu o stehna, houpám ho a dívám se do té nejkrásnější tvářičky na světě. A navzdory všemu jsem naprosto šťastná. Večer mě myjí a převlékají vleže na posteli.
Chlapečka mi přinesou znova druhý den ráno. Doktorku během vizity prosím, ať mě pustí z JIP na pokoj, už chci být jen s ním. Nechce mě pustit. Musím ji slíbit, že budu „rozumná“, nebudu dělat hrdinku, a když se mi udělá špatně, řeknu to. Ano, ano ještě jednou ano… Slíbila bych cokoli, jen aby mě pustili.
Navíc ráno mi dovolili sprchu – pod dozorem sestřičky, která mi pomáhá, se mohu sama umýt a vyčurat. Prošla jsem touto „zkouškou“, a tak mě pouští, respektive vezou na kolečkovém křesle do „mého“ patra. Zrovna jsem znova ve sprše, když slyším z chodby kvílivý zvuk vozíků, ve kterém vozí miminka. Kroky i kvílení se zastaví před mými dveřmi. Zatají se mi dech a doufám, že…
„Vezu vám miminko!“ volá na mě sestra. Utíkám ze sprchy rovnou k ní – tedy k němu. K mojí lásce…
Odpoledne mi doktorka udělá kontrolní ultrazvuk. Nález se jí nezdá. Prý měli co dělat, aby zastavili krvácení, a tak to vypadá, že vevnitř něco zůstalo. Chce mě poslat na vyčištění dělohy. Neeeee! Nechci se znova probudit na JIP! Nechci! Snaží se mě uklidnit, a tak říká, že to teoreticky může být jen sražená krev. Dá mi tedy injekci, po které – je-li to sražená krev, se ty cucky pustí a vykrvácí ven.
Čekáme tedy do druhého dne, ale bohužel nález je ráno stejný. Je rozhodnuto. Čeká mě znova narkóza a vyčištění. Miminko mi znova odvezou k sestřičkám. Je mi strašně, chce se mi brečet. Natáhnu si kompresní punčocháče, jsem na pokoji sama a čekám ty hnusné dlouhé hodiny, než na mě přijde řada.
Konečně si pro mě sestra přijde. Vezme mě na lehátko, přikryje dekou a jedeme o tři patra níž. Tam mě postaví do chodby těsně před operační sál. Koukám na zelené kachlíky na stěnách. Nespletli se, není to márnice? Vypadá to tam strašně.
Přijde anestezioložka, kouká do mých papírů a skepticky kroutí hlavou: „Udělali vám ráno kontrolní obraz krve?“
Říkám, že ne. Jde za operující doktorkou a slyším, jak spolu diskutují. Prý jestli se na té porodnici někdo úplně nezbláznil!? Přijde za mnou a vysvětlí mi, že krevní obraz, který mi po porodu udělali na JIP, nevypadá vůbec dobře, a pokud si tělo rychle nenahradilo krev, což prý pochybuje, na sál mě takto přijmout nemůžou. Sestra mi tedy přímo v předsálí nabírá krev a posílá rychle do laborky na rozbor.
Mezitím si nechají přivézt jinou maminku z porodnice a vezmou ji na sál přede mnou. Já po celou dobu ležím na uzounkém vozíku sama mezi zelenými kachlíky a poslouchám, jak tam maminku uspí, vrtají se v ní, něco hledají, najdou to, vyřeší a pak ji probouzí… Nutno podotknout, že paní zřejmě nebylo dobře a po narkóze strašně naříká a křičí. Na náladě mi to nijak nepřidává.
Je mi zima a je mi smutno. Neustále musím myslet na své miminko, které je opět mezi cizími lidmi, bez mámy… Po operaci maminku nechají odvézt a věnují se opět mně. Respektive mi objasní, že se jim potvrdilo, co očekávali – mám strašně nízkou hladinu červených krvinek a takto mě na sál vzít nemohou. Nechají mi prý připravit dvě dávky náhradní krve. Volají na porodnici, ať si pro mě zase přijdou.
Ležím na vozíku jako odmítnuté zboží a čekám, až si pro mě někdo přijde a odveze mě. Je mi strašně. Na svém pokoji dostanu do žíly krevní infuzi. Lékařka, která mě omylem poslala na sál, se mi přijde osobně omluvit. Bylo to poprvé, kdy jsem dostala náhradní krev, takže jsem dost zaskočená reakcí mého těla – mám zimnici, je mi špatně, celá se třesu. Je to prý normální…
Do toho mi sestra přiváží dítě na kojení. „Já to nezvládnu, teď ne,“ doufám, že mu mohou dát příkrm, ale bohužel nelze.
Třesoucíma se rukama tedy beru své tříkilové miminko a mám strach, že mi upadne, nebo že ho pozvracím. Nějak to nakonec zvládnu. Co mi zbývá… Stále ho ještě držím, když přijde dětská vizita. Doktorka na něj koukne, „pípne“ mu nad hrudníčkem přístrojem a: „Jéje!! To se mu parádně rozjela žloutenka. Musí jít na svícení.“
Do žíly mi kape cizí krev, je mi zle, čeká mě zákrok v kachlíkárně a mé dítě odváží někam na svícení… Tak teď mi není vůbec úzko, ani nejsem smutná. Jsem prostě totálně v koncích. Za další tři dlouhé hodiny čekání mě znova vezou na sál. Tentokrát už konečně můžu dál. Je mi to ale jedno, už jsem rezignovala.
„My už se tady probouzíme,“ slyším někoho říkat vedle mě.
Jsem pořád na sále. Než mě odvezou, jsem už zpátky při vědomí. Je mi mnohem lépe než po první narkóze. Doktorka mi vysekne poklonu, že jsem asi hodně statečná ženská – prý s takovou krví bych vůbec neměla být schopná normálně fungovat a chodit, natož se starat o dítě.
Odvezou mě zpátky na můj pokoj a já žiju jen z těch krátkých chvilek, kdy mě mé miminko vozí na krmení. Trápí mě, že je znova sám, s obvazem na očích, bez své mámy… Jsem ale trpělivá, čekám. Druhý den pozdě odpoledne mi ho přivezou ze svícení a bilirubin je už natolik dobrý, že můžeme zůstat spolu.
A tak jsme od té chvíle spolu… Já a můj chlapeček. Hned další den jedeme domů a já jsem šťastná a pyšná na nás oba, že jsme to všechno zvládli. Prostě jak říkám – konec dobrý, všechno dobré…
Přečtěte si také
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 166
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 275
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 200
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 202
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 304
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...
Moje příšerná tchyně řídila celý náš vztah. Manžel jí nikdy neodporoval
- Anonymní
- 19.05.26
- 2172
Musím se vypsat aspoň tímto způsobem. Vím, že tchyně jsou téma samo o sobě. Ta moje, dnes už bývalá, ale patří mezi ty nejhorší. Od začátku našeho vztahu mě neměla ráda. Nebyla jsem pro ni dost...
Babička si zlomila nohu a já šílím. Co s dětmi o prázdninách? Nemám tolik volna
- Anonymní
- 19.05.26
- 1311
Letní prázdniny se blíží a já začínám panikařit. Mám dvojčata v první třídě a celou dobu jsem počítala s tím, že nám přes léto pomůže moje mamka. Jenže si ošklivě zlomila nohu a skončila na...
Seriál Monyová ve mně otevřel staré rány. Připomněl mi mého bývalého manžela
- Anonymní
- 19.05.26
- 1267
Od Simony Monyové mám doma mnoho knížek. V té době by mě ani nenapadlo, že jednou prožiju něco hodně podobného. Já na rozdíl od ní ale měla štěstí, přežila jsem, i když šrámy na duši se asi nikdy...
Syn (8) na rodinné oslavě nechtěně prozradil něco, co nám všem změnilo život
- Anonymní
- 19.05.26
- 2512
Byla to klasická rodinná oslava se vším všudy. Tchán slavil sedmdesátiny a s tchyní si oba potrpí na velkolepé oslavy. Všechno bylo celkem fajn. Tchán a můj muž se jako vždy opili a řešili různé...
„Ty rozmazlené spratky sem nevoďte,“ křičela na nás tchyně po poslední návštěvě
- Anonymní
- 19.05.26
- 1620
Manželova matka byla vždycky trochu zvláštní. Ale dokud chodila do práce a měla kolem sebe běžný režim, dalo se s ní celkem vyjít. Jenže od chvíle, kdy odešla do důchodu, se hodně změnila. Jako by...
Nikdy nepíši pod deníčky, dnes musím. Za mne jeden z nejlépe napsaných deníčků 
Hlavně, že všechno dobře dopadlo - gratuluji k miminku. 
vubec prcek nesestupoval 
..taky sem v nejvetsich bolestech davala nohy k sobe a jen lezela 
ze me tam meli dost 
.
Bohužel ale při odtoku té plodovky už jsem pak kvůli téhle komplikaci na výběr neměla 
