Krásy těhotenství aneb Příběh (nejen) o hovínku

Kterak je každý “blbý” nápad po zásluze potrestán.

Krásy těhotenství aneb Příběh (nejen) o hovínku Krásy těhotenství aneb Příběh (nejen) o hovínku Zdroj: Canva
Krásy těhotenství aneb Příběh (nejen) o hovínku
Krásy těhotenství aneb Příběh (nejen) o hovínku

Dnes beru svá těhotenství s humorem a svým způsobem na ně i ráda vzpomínám, avšak pravdou je, že to nebyla procházka růžovou zahradou.

Druhé těhotenství bylo snad ještě horší než to první, ale zůstalo mi na něj několik zábavných vzpomínek. Nevolnosti jsem měla snad po celou dobu, bolestivé blokády zad, křeče v nohou a břichu a jako třešnička na dortu byla cukrovka. Ta mi ostatně zůstala do dnes. Byla jsem na inzulínu a lécích a kvůli glykemickým šokům jsem trávila většinu času doma.

Syn měl tou dobou něco přes rok a já si dost vyčítala, že je se mnou zavřený v bytě. Na hřiště jsme sami chodili jen, když mi bylo dobře, nechtěla jsem riskovat. Co čert nechtěl, stačilo jedno špatné rozhodnutí a je z toho zážitek na celý život. Jak se říká “každý blbý nápad bude po zásluze potrestán.”

Když jsem si už myslela, že mám vše pod kontrolou a poznám, kdy jsem ve formě, stala se taková nemilá příhoda. Manžel byl tou dobou pracovně v zahraničí, když jsem se jednoho krásného rána rozhodla vzít syna na krátký výlet tramvají vyzvednout nějaké zboží objednané v e-shopu. Byla jsem tehdy v sedmém měsíci. Protože je to otázka 30 minut, čtyř zastávek tam i zpět, nepředpokládala jsem, že by se mohlo něco přihodit, navíc jsem se cítila fakt dobře. Naložila jsem syna do kočárku a šli jsme. Za chvíli jsme dorazili do obchodu, vyzvedla jsem zboží a hurá zpět na tramvaj.

Byli jsme už skoro na zastávce, když v tu chvíli mě polilo horko, během chvilky jsem dostala šílené křeče do břicha, roztřásla se mi kolena, rozostřilo vidění a já pochopila, že je zle. Z posledních sil jsem dotlačila kočárek na zastávku a posadila se, na nic jsem nečekala a vytočila 155. Netrvalo dlouho a sanitka dorazila, naložili mě, vyděšeného syna i s kočárkem a jelo se do porodnice.

Chudák můj chlapeček celou dobu mlčel, vytřeštěné oči, až při vystupování řekl doktorce ze sanitky “babi”, což nás rozesmálo, a když pak po příjmu zmizela v nemocnici, ještě několikrát se mě zeptal “de je babika?”. Očividně si ji oblíbil.

Protože jsem tam již nějakou dobu docházela do rizikové poradny, věděli o mě vše a ihned jsem šla do ordinace. A tady se to stalo. Jakmile jsem poodešla od syna, abych se mohla vysvléct a položit, propukl v hysterický pláč, ale takový, jaký jsem ještě neznala. Trvalo to asi deset minut, dokud neutichl, paní doktorka už byla docela nervózní a i na ní šlo vidět, jak si oddechla, že už na sebe nemusíme křičet.

Pocit euforie bohužel trval jen chvíli. Podívala jsem se na syna, on hleděl na paní doktorku, rudý a křečovitý, paní doktorka nejprve hleděla na něj a pak na mě a všichni jsme věděli, co se právě stalo. Nemuseli jsme to vyčíst jen z jeho výrazu, ono to šlo i během chvíle cítit. Nebohé dítě zkrátka nezvládlo ten stres a nadělalo si do kalhot. Když se mě paní doktorka vzápětí zeptala, zda má zavolat sestřičku, aby pomohla syna přebalit, už jsem očima scanovala košík na podvozku a propadala se hanbou s vědomím, že s sebou nemám svůj přebalovací vercajk!

Jen “půlhodina do obchodu a zpět”. Celá rudá jsem se k hlouposti přiznala. Proklínala jsem se, že jsme měli včera k večeři hovězí ptáčky a že ráno jsem mu dovolila dva jogurty a jablečnou kapsičku.

Sestra byla přivolána tak i tak, nikdy nezapomenu na její první reakci, když vstoupila do ordinace: “Co je to tu za smrad?”. To už mi hanbou tekly slzy jak hrachy. Paní doktorka byla empatická a ujala se funkce mé tiskové mluvčí, na podobné dotazy odpovídala za mě. V ordinaci se během půlhodiny vystřídalo několik dalších doktorů, kteří se radili o mých problémech, byl přivolán i nemocniční technik, protože nešla otevřít všechna okna a nakonec i uklízečka, když synova nebohá plínečka nevydržela nápor, propustila obsah okolo pasu na záda, kluka to začalo kousat, poškrábal se a ručičkou pak osahal přilehlou zeď.

Nikdo nestihl zareagovat a zabránit mu v tom. Byla to ostuda, jakou svět neviděl. Korunu jsem tomu nasadila ve chvíli, když jsem musela odmítnout preventivní hospitalizaci z důvodu, že syna si nemá kdo vyzvednout, protože je manžel pracovně mimo ČR a jinou rodinu ve městě ani okolí nemáme. Nabídli mi, že můžu zůstat i se synem, že nás dají do samostatného pokoje se sprchou, kde ho můžu umýt, a že mi sestřičky seženou nějaké plínky.

No nakonec uznali sami, že ani balík plínek by tento problém nevyřešil, protože synova nehoda mezitím nabyla takových rozměrů, že i kočárek byl odsouzen k pobytu v čistírně. Naštěstí moje náhlá indispozice nenasvědčovala blížícímu se porodu, vyšetření bylo opravdu důkladné a když dokapaly poslední kapky hořčíku, bylo mi už prakticky dobře. Podepsala jsem reverz a slíbila jsem, že se dostavím nazítří, až se muž vrátí domů. Když jsme opustili brány porodnice, zamířili jsme rovnou na tramvaj, bylo mi jedno, jak se na nás budou lidi koukat a kolik z nich si odsedne, byla jsem naprosto odevzdaná.

Po této příhodě se nesly všechny další kontroly v poradně ve veselém duchu, já i můj syn jsme byly veřejně známí, v prostorách porodnice mě zdravily snad i kliky od dveří a otázka “Jak se má syn?” se stala takovým evergreenem. Vzpomněla si na něj i sestra, která mi prováděla klistýr, když jsem o několik týdnů později rodila. Jako by to mělo nějakou souvislost …

Přečtěte si také

Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru

Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru
  • Anonymní
  • 11.07.26
  • 1254

Měla to být jen obyčejná cesta do práce a pár stránek nové knihy. Místo toho jsem seděla v metru se slzami v očích, a když ke mě přistoupila starší dáma upekla jsem si ještě k tomu pěkný trapas....

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Kočkorožka
2018
6.2.23 12:05

:lol: Díky za zábavný deníček :)

  • načítám...
  • Zmínit
Footmanek
36
6.2.23 19:56

Naprosto skvěle napsáno a vůbec Vám to nezávidím :lol: Zažil jsem pokaděný kočárek a bylo to výživné :D :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
Ida11
415
6.2.23 22:22

Ja se omlouvám, je mi jasné, že to musela být naprosto šílená situace, ale dlouho jsem se takhle nezasmála. Deníčky jsou poslední dobou buď hrozně smutné, nebo nekonečně stupidní. Jsem ráda za tuto výjimku ;) :lol:

  • načítám...
  • Zmínit
Milada84
325
6.2.23 22:31

@Ida11 Děkuji :D

  • načítám...
  • Zmínit
Premek_Orac
10279
7.2.23 12:40

Naprosto výborné :-), takové zlomyslnosti vymyslí opravdu snad jen sám život :-).

  • načítám...
  • Zmínit
kruel
1615
7.2.23 20:07

Super deníček, přesně jak už bylo řečeno…poslední dobou jsou tu deníčky na jedno brdo. Jsem ráda za „svěží“ změnu :mrgreen: :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
Miriana
8596
8.2.23 16:27

V zaplave vsech denicku u tohoto fakt verim ze se to stalo presne takhle! Dekuji, zasmala jsem se od srdce :potlesk: :potlesk: :potlesk:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Výbavička: Tři věci, které u nás nenašly uplatnění