Krásy těhotenství aneb Příběh (nejen) o hovínku
- Těhotenství
- Milada84
- 06.02.23
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Kterak je každý “blbý” nápad po zásluze potrestán.
Dnes beru svá těhotenství s humorem a svým způsobem na ně i ráda vzpomínám, avšak pravdou je, že to nebyla procházka růžovou zahradou.
Druhé těhotenství bylo snad ještě horší než to první, ale zůstalo mi na něj několik zábavných vzpomínek. Nevolnosti jsem měla snad po celou dobu, bolestivé blokády zad, křeče v nohou a břichu a jako třešnička na dortu byla cukrovka. Ta mi ostatně zůstala do dnes. Byla jsem na inzulínu a lécích a kvůli glykemickým šokům jsem trávila většinu času doma.
Syn měl tou dobou něco přes rok a já si dost vyčítala, že je se mnou zavřený v bytě. Na hřiště jsme sami chodili jen, když mi bylo dobře, nechtěla jsem riskovat. Co čert nechtěl, stačilo jedno špatné rozhodnutí a je z toho zážitek na celý život. Jak se říká “každý blbý nápad bude po zásluze potrestán.”
Když jsem si už myslela, že mám vše pod kontrolou a poznám, kdy jsem ve formě, stala se taková nemilá příhoda. Manžel byl tou dobou pracovně v zahraničí, když jsem se jednoho krásného rána rozhodla vzít syna na krátký výlet tramvají vyzvednout nějaké zboží objednané v e-shopu. Byla jsem tehdy v sedmém měsíci. Protože je to otázka 30 minut, čtyř zastávek tam i zpět, nepředpokládala jsem, že by se mohlo něco přihodit, navíc jsem se cítila fakt dobře. Naložila jsem syna do kočárku a šli jsme. Za chvíli jsme dorazili do obchodu, vyzvedla jsem zboží a hurá zpět na tramvaj.
Byli jsme už skoro na zastávce, když v tu chvíli mě polilo horko, během chvilky jsem dostala šílené křeče do břicha, roztřásla se mi kolena, rozostřilo vidění a já pochopila, že je zle. Z posledních sil jsem dotlačila kočárek na zastávku a posadila se, na nic jsem nečekala a vytočila 155. Netrvalo dlouho a sanitka dorazila, naložili mě, vyděšeného syna i s kočárkem a jelo se do porodnice.
Chudák můj chlapeček celou dobu mlčel, vytřeštěné oči, až při vystupování řekl doktorce ze sanitky “babi”, což nás rozesmálo, a když pak po příjmu zmizela v nemocnici, ještě několikrát se mě zeptal “de je babika?”. Očividně si ji oblíbil.
Protože jsem tam již nějakou dobu docházela do rizikové poradny, věděli o mě vše a ihned jsem šla do ordinace. A tady se to stalo. Jakmile jsem poodešla od syna, abych se mohla vysvléct a položit, propukl v hysterický pláč, ale takový, jaký jsem ještě neznala. Trvalo to asi deset minut, dokud neutichl, paní doktorka už byla docela nervózní a i na ní šlo vidět, jak si oddechla, že už na sebe nemusíme křičet.
Pocit euforie bohužel trval jen chvíli. Podívala jsem se na syna, on hleděl na paní doktorku, rudý a křečovitý, paní doktorka nejprve hleděla na něj a pak na mě a všichni jsme věděli, co se právě stalo. Nemuseli jsme to vyčíst jen z jeho výrazu, ono to šlo i během chvíle cítit. Nebohé dítě zkrátka nezvládlo ten stres a nadělalo si do kalhot. Když se mě paní doktorka vzápětí zeptala, zda má zavolat sestřičku, aby pomohla syna přebalit, už jsem očima scanovala košík na podvozku a propadala se hanbou s vědomím, že s sebou nemám svůj přebalovací vercajk!
Jen “půlhodina do obchodu a zpět”. Celá rudá jsem se k hlouposti přiznala. Proklínala jsem se, že jsme měli včera k večeři hovězí ptáčky a že ráno jsem mu dovolila dva jogurty a jablečnou kapsičku.
Sestra byla přivolána tak i tak, nikdy nezapomenu na její první reakci, když vstoupila do ordinace: “Co je to tu za smrad?”. To už mi hanbou tekly slzy jak hrachy. Paní doktorka byla empatická a ujala se funkce mé tiskové mluvčí, na podobné dotazy odpovídala za mě. V ordinaci se během půlhodiny vystřídalo několik dalších doktorů, kteří se radili o mých problémech, byl přivolán i nemocniční technik, protože nešla otevřít všechna okna a nakonec i uklízečka, když synova nebohá plínečka nevydržela nápor, propustila obsah okolo pasu na záda, kluka to začalo kousat, poškrábal se a ručičkou pak osahal přilehlou zeď.
Nikdo nestihl zareagovat a zabránit mu v tom. Byla to ostuda, jakou svět neviděl. Korunu jsem tomu nasadila ve chvíli, když jsem musela odmítnout preventivní hospitalizaci z důvodu, že syna si nemá kdo vyzvednout, protože je manžel pracovně mimo ČR a jinou rodinu ve městě ani okolí nemáme. Nabídli mi, že můžu zůstat i se synem, že nás dají do samostatného pokoje se sprchou, kde ho můžu umýt, a že mi sestřičky seženou nějaké plínky.
No nakonec uznali sami, že ani balík plínek by tento problém nevyřešil, protože synova nehoda mezitím nabyla takových rozměrů, že i kočárek byl odsouzen k pobytu v čistírně. Naštěstí moje náhlá indispozice nenasvědčovala blížícímu se porodu, vyšetření bylo opravdu důkladné a když dokapaly poslední kapky hořčíku, bylo mi už prakticky dobře. Podepsala jsem reverz a slíbila jsem, že se dostavím nazítří, až se muž vrátí domů. Když jsme opustili brány porodnice, zamířili jsme rovnou na tramvaj, bylo mi jedno, jak se na nás budou lidi koukat a kolik z nich si odsedne, byla jsem naprosto odevzdaná.
Po této příhodě se nesly všechny další kontroly v poradně ve veselém duchu, já i můj syn jsme byly veřejně známí, v prostorách porodnice mě zdravily snad i kliky od dveří a otázka “Jak se má syn?” se stala takovým evergreenem. Vzpomněla si na něj i sestra, která mi prováděla klistýr, když jsem o několik týdnů později rodila. Jako by to mělo nějakou souvislost …
Přečtěte si také
„Podle numerologie se k sobě nehodíte.“ Babička ničí neteři první lásku
- Anonymní
- 16.10.26
- 69
Moje patnáctiletá neteř Lucie nedávno prožila to nejkrásnější, co věk dospívání nabízí – poprvé se zamilovala. Kluk se jmenuje Filip, chodí spolu na gymnázium, učí se velmi dobře a chová se k ní...
On chtěl sex bez kondomu. Já řekla ne a najednou jsem byla ta, která prudí
- Anonymní
- 16.10.26
- 102
„S kondomem mě to prostě nebaví.“ Řekl mi přítel při našem asi čtvrtém milování. Dosud to toleroval, protože jsem mu několikrát vysvětlovala, že antikoncepci užívat nemůžu a nechci.
Učitelka kreslí prvňáčkovi do sešitu prasátka. Po 6 týdnech školu nesnáší
- Anonymní
- 16.10.26
- 125
Před dvěma měsíci zářil nadšením, do batohu si natěšeně chystal penál a nemohl se dočkat, až z něj bude velký školák. Dnes? Ranní slzy, otrávený výraz a neustálé opakování: „Maminko, já už tam...
Trapas na letišti mě stál místo v letadle. Klidně bych si to ale zopakovala
- Anonymní
- 16.10.26
- 110
Někdy se dějí věci, které možná ze začátku vypadají jako světové neštěstí, mě se ale jedna taková nehoda opravdu vyplatila. Dnes té katastrofě říkám miláčku.
Manžel už má čtyři vánoční večírky, já nejsem zvaná. Jsem totiž na mateřské
- Anonymní
- 16.10.26
- 134
Je teprve říjen a já už mám od manžela v kalendáři čtyři termíny vánočních večírků, na které nejsem zvaná. Čtyři! Do Vánoc zbývají dva měsíce, takže se těším, co dalšího se ještě dozvím. Třeba že...
Je mi skoro 40, mám dvě malé děti. Přesto toužím po diskotéce jako za mlada
- Anonymní
- 15.10.26
- 1014
Tak moc mi chybí bezhlavé trsání na diskotékách, že mám chuť si to zopakovat. Ale copak to jde, když je vám skoro 40 a máte dvě malé děti?
Štvalo mě, že mi manželka furt kecá do života. Když odešla, byl jsem ztracený
- Anonymní
- 15.10.26
- 2314
Když mě žena opustila, první týdny jsem si říkal, že jsem konečně svobodný. Nikdo mi nebude říkat, kdy mám přijít domů, co mám koupit ani proč zase nechávám ponožky vedle postele. Kamarádům jsem...
Pozvali mě na grilovačku a pak se mi smáli za mou postavu. Už tam nejdu
- Anonymní
- 15.10.26
- 1478
Slíbila jsem si, že tam strávím příjemné odpoledne. Místo toho jsem si odnesla lekci z rodinné „laskavosti“. Moje sestra mě pozvala na oslavu narozenin svého syna a já jsem nadšeně souhlasila....
Sousedova kočka mi zmrzačila psa. Ten odmítá převzít zodpovědnost
- Anonymní
- 15.10.26
- 1933
Je to rok, co se u sousedů narodila koťata. Ze začátku mi kočky v okolí nijak nevadily. Ano, nenesla jsem dobře, že občas na naší zahradě najdu jejich exkrement. Díky tomu, že máme psa, se ale...
Návod na šťastné manželství. Tohle jsou věci, které u nás fungují
- Anonymní
- 15.10.26
- 1935
Nejsem manželská poradkyně a rozhodně nemám recept na šťastné manželství. Po letech společného života jsem ale vypozorovala několik pravidel, díky kterým se doma hádáme o něco méně. A některá jsou...
Díky za zábavný deníček 
