„Počkej ještě deset minut, teď jede finále,“ řekl mi manžel na kontrakce

Začíná to nenápadně. Jednou větou ve zprávách, pak znělkou v televizi a já už cítím to známé svírání žaludku. Zimní olympijské hry. Pro někoho svátek sportu, pro mě – matku čtyř dětí ve věku od mimina po školáka – období zvýšené psychické zátěže a testu manželství. Letos se konají v Itálii, takže aspoň stejný časový pás. Malá útěcha. Znamená to „jen“, že manžel nebude vzhůru celou noc a přes den nepoužitelný. Ale jinak… jinak se náš život opět na několik týdnů zastaví.

Můj muž je totiž během olympiády úplně jiný člověk. Přestává být otcem, partnerem, dospělým jedincem fungujícím v rodině. Mění se ve sportovního fanouška v čisté, koncentrované podobě. V jeho světě existují jen závody, medaile, sestavy, mezičasy, rozhodčí a „to je jasný faul, to snad vidí každej“. Děti? Hlad? Pračka? Realita? Neznámé pojmy.

Pamatuju si to až příliš živě z minulých her. Byla jsem tehdy těhotná, v posledním měsíci. Kontrakce už nebyly žádná legrace, ale on seděl přilepený k obrazovce a opakoval, že „to ještě určitě není ono“. Když jsem mu řekla, že bychom měli jet do porodnice, podíval se na mě s výrazem hlubokého nepochopení a pronesl větu, kterou mu připomínám dodnes: „Počkej ještě deset minut, teď jede finále.“ Ano, skutečně jsem podle něj nerodila – jen jsem zřejmě nevhodně načasovala porod mezi dva závody.

Nakonec jsme samozřejmě jeli. Dítě se narodilo zdravé, rychle, bez komplikací. On to stihl… ale dodnes mám pocit, že kdyby šlo o prodloužení nebo rozstřel, rodila bych sama.

Letos to cítím ve vzduchu znovu. Už teď si plánuje dovolenou. Ne proto, aby byl s dětmi. Ale aby „měl klid na olympiádu“. Klid. V domě se čtyřmi malými dětmi. Klid, který znamená, že já budu řešit všechno ostatní, zatímco on bude analyzovat výkon italského biatlonisty, kterého jsme do té doby ani netušili, že existuje.

Vidím to jasně: děti se budou dožadovat svačiny, já budu kojit, vařit, uklízet, hasit drobné krize a on na mě z gauče zavolá, ať „jsou potichu, protože tohle je důležitý závod“. Ano, samozřejmě. Důležitější než rodina. Než realita. Než fakt, že má čtyři děti, které ho potřebují víc než komentátora Eurosportu.

Nejsem proti sportu. Opravdu ne. Ale tohle není fandění. To je stav mysli. Olympijská posedlost, při které se z dospělého muže stává emocionálně nedostupná socha s ovladačem v ruce. A já už teď mám osypky z představy, že to znovu začne.

Tak si říkám, jestli letos něco změním. Jestli mu to znovu nechám projít. Nebo jestli si poprvé v životě dovolím říct: fajn, koukej se, ale zároveň buď otec. Protože medaile skončí ve vitrínách cizích lidí. Ale únava, vztek a pocit, že na všechno jsem sama, ty zůstávají doma. A ty žádný závod nevyhraje.