Tahá děti do našich konfliktů. Vyslechla jsem si i od jeho mámy

S manželem se dohadujeme po celou dobu našeho vztahu. Dřív to snad bylo i sexy… Občas se pohádá přece každý pár. O to víc si pak užívá usmiřování. Aspoň tak jsem to donedávna brala.

Zhruba před rokem se to ale začalo měnit, a to co dělá, mi přijde snad už i nebezpečné – hlavně kvůli dvojčatům. On teď totiž zásadně začíná hádky před nimi. A co je ještě horší, rovnou je do toho i zatahuje.

„Vidíte, maminka na mě zase křičí! No, maminka neví, co říct… Aha, jak se na mě škaredě dívá! Maminka nechce odpovědět, protože já mám pravdu,“ řekl zrovna dneska přímo před nimi. A já jen stála, mlčela, snažila se zůstat klidná a v hlavě mi běželo: Proč to dělá? Proč zneužívá vlastní děti, aby si dokazoval pravdu?

Já jsem přesvědčená, že cokoli se týká našeho vztahu, se má řešit mezi čtyřma očima. Takové ty rady psychologů, že by toho děti měly být svědky, tak s nimi nesouhlasím. Ale manžel to vidí jinak. Dokonce se Josífka tuhle zeptal: „Tak kdo se stará víc? Kdo je lepší rodič?“ Nechápu, jak ho vůbec může napadnout položit takovou otázku vlastnímu dítěti!

Někdy se cítím úplně bezmocná. Naposledy, když jsem přijela trochu později domů od nemocné mámy, spustil na mě (opět před kluky): „Kde ses toulala? Vidíš, maminka nebyla doma, zatímco ostatní maminky jsou se svým mužem! Proč nemůžeš být normální ženská a sedět doma?“ A pak to ještě podal tak, že já jsem ta, kdo selhává. Přitom on sám celé dny doma není a dětem se věnuje jen, když má náladu.

Nejhorší je ten pocit, že mě v jejich očích schválně shazuje. Že staví kluky proti mně. A že já pak stojím před nimi jako ta špatná. Přitom doma je uklizeno, navařeno, o děti se starám celé dny… A on je klidně pošle k rodičům, jen aby měl od nich pokoj.

Někdy mám chuť křičet: „Už dost! Nech naše děti být dětmi!“ Ale pokaždé, když to zkusím, otočí to proti mně. A ještě si přivolá tchýni, aby mi „domluvila“. Tuhle mi na jeho popud řekla: „Měla bys lépe skládat prádlo, kdo se v tom má vyznat, nediv se, že je pak z toho tvůj muž rozmrzelý.“

Vím, že hádky k životu patří, ale citové vydírání a zatěžování dětí těmi nejšpinavějšími výčitkami je pro mě za hranou. Já chci, aby děti zůstaly dětmi. A abychom naše problémy řešili mezi námi dvěma, ne před nimi. Jenže jak toho docílit, když ten druhý nechce slyšet?