Markétka
Celý svět se mi zhroutil.
Náš velký příběh začal asi takhle:
V té době mi bylo 20 let. S manželem jsme si řekli, že už se cítíme na to mít miminko, tak jsem vysadila antikoncepci. Po půl roce se to podařilo a u doktora mi potvrdili těhotenství 6+5. Bylo vidět krásně srdíčko. Byl červenec. Sice jsem z toho byla taková v rozpacích, je mi 20 - zvládneme to? Ale proč ne.
Těhotenství probíhalo v naprostém pořádku. Necítila jsem žádné nevolnosti, jen bolest v prsou a to bylo normální. Všechny testy a vyšetření v pořádku. Ve 4. měsíci jsme měli s manželem svatbu, abychom měli všichni společné příjmení. Byla to krásná veliká svatba. Bříško už bylo trošku vidět, ale užívali jsme si to.
Po svatbě bylo vše krásné, nádherné a teď už jsme se mohli těšit jen na miminko. Za 14 dní jsem šla na ultrazvuk ve 20. týdnu a bylo nám řečeno, že to bude na 99,9 % holčička. Manžel chtěl sice kluka, ale byl šťastný i za holčičku. Šli jsme to oslavit do cukrárny na zákusek.
Pak začalo nakupování všechno - růžový oblečky, hračky. I nůžtičky na nehtíky a hřebínek jsem koupila růžový. Měla jsem strašnou radost. Teta mi půjčila věci po své dceři, která z toho už vyrostla. Měla samé značkové věci jako Adidas, Nike a já se těšila, až to naší holčičce budu oblékat a bude za frajerku.
V 6. měsíci jsme byli kupovat kočárek. V té době ho měl jenom jeden pár v našem okolí. Kočárek jsme objednali a v 8. měsíci nám přišel. Nadšeně jsme ho vezli k našim, abychom ho neměli doma kvůli pověrám.
Pak byly Vánoce, pohoda, klídek a já snila o tom, jak za další rok budeme sedět s naší holčičkou u stromečku. Po vánocích v lednu se narodilo tchánovi a jeho přítelkyni kluk - krásný, zdravý. Šli jsme na návštěvu a já se těšila, až budu taky ležet v porodnici a budou za mnou všichni chodit.
Hned den potom se narodil ve 29. týdnu kamarádce další kluk a já měla termín 5. 3. Už se to blížilo a já se těšila, jak všechno bude krásný. Ve 36. týdnu jsem šla poprvé na ozvy. Bylo úžasné slyšet srdíčko. Kontrola dopadla dobře, ultrazvuk taky v pořádku, paráda, pak jsem na ně chodila každý týden v pátek.
Ve 38. týdnu bylo taky všechno v pořádku a kontrola měla být zase další týden v pátek. V ten den, co jsem přišla z kontroly tak mě večer píchlo v podbřišku, docela hodně, ale pak zase nic, tak jsem si říkala, že to k tomu asi patří.
V pátek jsem měla mít další kontrolu, ale ve středu už se mi zdálo, že necítím pohyby naší Markétky. Na internetu jsem si přečetla, že už tam miminko nemá žádné místo, tak jsem to neřešila. Večer mi to nedalo, zapnula jsem si internet a začala jsem zase hledat.
Pak jsem narazila na příběh jedné paní, jak přišla o miminko ve 36. týdnu. Lekla jsem se a začala mít paniku. Co když je to i můj problém, co když naše maličká nežije? Popadl mě hrozný strach a nejistota, tak jsem rychle šla sníst něco sladkého, čekala jsem a nic.
Dávala jsem k bříšku telefon s písničkami, aby se probudila a zase nic. Vzbudila jsem manžela, že je asi něco v nepořádku a ten, že ráno půjdeme k doktorovi. Já nechtěla, říkala jsem mu: „Prosím tě, v pátek mám jít na kontrolu, tak to ten jeden den určitě vydrží, nebudu plašit.“
Po dotěrným přemlouvání jsem manžela poslechla a na kontrolu jsem šla. Šel se mnou, čekal před čekárnou a já šla dovnitř. Vylezla sestra a já jí říkám: „Sestřičko, necítím pohyby miminka.“
A ona: „Tak si pojďte se mnou.“
Dala mě na monitor a dlouho hledala. Ptala jsem se jí: „Sestřičko, prosím vás, žije?“
Ona na to: „Jasně, že žije, akorát je asi špatně otočená.“
Ozvy nebyly skoro vůbec slyšet, blbě to zakreslovalo a mně se furt něco nezdálo, ale když mi sestřička řekla, že je vše v pořádku, tak proč by nemělo být. Po ozvách si mě vzal doktor na lehátko: „Tak uděláme ultrazvuk.“
Koukala jsem na něj a po chvilce se začal škrábat na hlavě. Koukla jsem na obrazovku a viděla jsem svou holčičku, ale žádný pohyb, žádný tlučení. „Co je sakra? Co se děje?!“
Po chvilce doktor položil ultrazvuk a řekl mi: „Paní D., je mi to líto, ale vaše miminko zemřelo.“
„Cože? Co to říkáte?“
Udělalo se mi tak strašně zle, taková bolest u srdce, tak strašně mě tam píchlo. Začala jsem se potit, nevěděla co mám dělat, řvala jsem: „Ne, to není pravda, to ne, co budu dělat, vždyť už mám doma všechno připravený, nažehlený to neeee!“
Jenom jsem slyšela: „Máte tu někoho s sebou?“
Potichu jsem odpověděla, že jo, manžela! Pan doktor poslal sestřičku pro manžela a já pořád v šoku ležela na lehátku a utírala si pot ručníkem. Manžel vešel dovnitř s úsměvem a pozdravil. Doktor k němu přišel a já na něj zařvala: „Už nežije! Naše holčička je mrtvá!“
Doktor mu řekl: „Upřímnou soustrast.“
A manžel se skácel. Posadili ho na židli a dali mu vodu. Pomohli mi slézt z lehátka vypsal mi zprávu do nemocnice. A já se oblékla a šla, nechala jsem tam průkazku, kabelku i bundu, šla jsem s tím papírem v ruce po poliklinice a nevnímala nic kolem sebe.
Manžel šel za mnou s těmi věcmi. Ještě za námi utíkala sestra s průkazkou. Já se jen ohlédla a šla dál. Sedla jsem si do auta a brečela. Najednou mi přišel čas strašně dlouhý, neskutečný a nevěděla jsem, co mám dělat. Manžel nemohl ani řídit. Měli jsme to jenom 3 km domů.
Volala jsem mamce, ta mi to nebrala, pak taťkovi, protože marodil se zády. V telefonu se ozvalo: „Ano Moný?“
Já jen: „Tatí, ona zemřela…“
„Kdo zemřel? Co se děje?“
„Naše holčička zemřela. Musím do nemocnice, mamce se nemůžu dovolat.“
Taťka hned vše zařizoval a vím, že řekl: „Buďte doma, za chvilku jsme tam.“
Mamku vyzvedl z práce a jeli za námi. Když jsme přijeli s manželem domů, tak jsme si šla lehnout do postele a náš pes Monty ležel u mě u bříška a koukal na mě jedním okem. Strašně jsem brečela a nevěděla, co mám dělat.
Naši přijeli a taťka řekl: „Jedem do nemocnice, určitě to nebude pravda, určitě se spletl.“
Mamka mi pomohla vybalit věci pro miminko a dala mi tam jen moje. Naposled jsem se podívala na ten růžový pokojíček, tu prázdnou postýlku s nebesy a jeli jsme do Třebíčské nemocnice.
Cesta byla dlouhá jako do Prahy, nevnímala jsem okolí. Manžel seděl vedle taťky vepředu a moje mamka mě v breku držela za ruku a hladila mě. Nikdo nemluvil, všichni jsme se dívali z okna a čekali, až ta cesta skončí. Přijeli jsme na místo a nevěděli jsme, kam jít. Šli jsme na gynekologii, tam nás poslali, že musíme na porodní sál, tak jsme šli zase zpět k první budově.
Manžel měl tašku a mamka mě pořád držela za ruku. Já jsem si držela bříško a doufala, že to byl jenom vtip, že to bude dobrý. Přišli jsme k porodním sálům. Naproti bylo hned šestinedělí. Koukala jsem na ty postýlky a nevnímala okolí.
Přišla sestřička a řekla mi: „Pojďte si s námi.“
Šla jsem s ní a viděla pana doktora, který mě kontroloval před týdnem, než se vše stalo. Potřásl mi rukou a řekl mi: „Je mi líto, že se vidíme při tak smutné události.“
Dali mi košili a já se převlekla. Ještě mě vyšetřil a řekl, že nejsem otevřená, že je možné, že porod bude dlouhý a že to může být klidně až zítra.
Každému jsem říkala: „Nechci rodit, prosím já nechci rodit.“
Sestřičky se mě ptali na čísla rodičů a manžela, ale vůbec nic jsem jim neřekla, protože jsem nevěděla. V hlavě jsem měla vymeteno. Všechno si zapsali a řekli: „Jestli chcete, manžel tu může být s vámi.“
Šla jsem pro něj a viděla, jak se doktor baví s našima a manželem. Přišla jsem ubrečená za nimi. Naši měli slzy v očích a doktor mi řekl, ať se rozloučíme a jdu s manželem dovnitř.
Přišla jsem k našim a ti mi řekli: „Holčičko naše, drž se pak nám zavolej.“
Dali mi pusu a s brekem jsme se všichni rozešli. Položili nás s manželem na čekací pokoj. Všude byly obrázky miminek a já jen brečela. Za chvilku přišel primář a prohlídl mě. Bolelo to tak, že jsem až lezla nahoru. Měl rukavice trošku od krve. Nevím, jestli mi udělal ten hmat nebo už jsem krvácela sama.
Pak přišel další doktor, dal mi tabletku na vyvolání. Pak za chvilku další a potom přišla sestřička, dala mi kapačku, nějaký prášky a řekla mi: „Zkuste se prospat, budete to potřebovat.“
Od rána od 3 hodin jsem byla vzhůru a vůbec nic jsem nejedla a nepila, jenom jsem tam ležela na posteli a manžel byl vedle mě. Pořád jsem mu říkala, že nechci rodit, že se bojím, že nechci porodit mrtvé miminko. Plakali jsme spolu a on mě pořád utěšoval.
Po zavedení těch tabletek jsem po dvou hodinách cítila bolest dole, takový divný tlak. Ve 14:00 začaly kontrakce, v 17:00 pak přišly větší. Zazvonila jsem na sestru, že už to sílí. Přišla sestra a vzala nás na porodní sál, radila mi, ať si zkusím hopsat na míči, že mi to pomůže rychle se otevřít. To mě ale hrozně bolelo. Pak mě vzala do sprchy, tam se mi trošku ulevilo, jenže jsem chtěla jenom ležet.
Obnovili mi kapačky, aby mě to nebolelo. Stejně mě to bolelo tak, že jsem až kousala manžela do ruky a držela ho tak pevně že se divím, že neměl modřiny. Musel mi tlačit na záda dole až u pánve, protože mi to šlo všechno do zad.
Každou chvilku jsem zvonila na doktora, že už asi rodím. Protože jsem byla prvorodička, nevěděla jsem, co se se mnou děje. Při každé kontrakci byla hrozná bolest. Asi v 18:00 jsem už měla jenom zavřené oči, protože jsem byla oblbnutá injekcemi a prášky. Byla jsem vyčerpaná a na kraji svých sil.
Ve 20:00 to už ale začalo. Manžel odešel, protože se bál naši holčičku vidět a mě dali nohy nahoru. Pak se jenom ozvalo: „Tak se pokusíme tlačit, paní D., ale až vám řeknu. Ještě vám musíme prasknout vodu.“
Tak jsem se nadzvedla, aby to nateklo do nádoby a viděla jsem, jak byla voda zkažená. Potom už jenom řekl: „Tak a teď se pokusíme tlačit.“
Byla to taková hrozná bolest, že jsem je prosila, ať mi pomůžou, že už to asi nevydržím. Najednou mi něco píchl dole do hráze a já cítila, jak prošla hlavička. Řekl mi: „Tak ještě jednou.“
Já zatlačila a jak když otevřete šampaňský, malá vystřelila ven a bylo po všem. Ani nevím, jak doktor odstřihl pupeční šňůru, ale než jsem stačila otevřít oči, tak už ji najednou měli zabalenou do růžový deky se sloníky a čekali, jestli si ji budu chtít pochovat.
Strašně jsem se bála na maličkou podívat a nechtěla jsem ji vidět. Sestry ji odnášely a já se dívala se slzami v očích, jak ji odnáší. Po placentě všichni odešli a já čekala, až přijde manžel za mnou. Strašně jsme plakali a nic neříkali. Já se koukala do stropu a ptala se: „Proč zrovna my?“
Nechápala jsem nic. Jediné, co jsem slyšela, bylo srdíčko miminka, které bylo vedle ještě v bříšku… Tak strašně to bolelo, taková prázdnota, nic jsem neměla. Po dvou hodinách přišla sestra, že se mám vykoupat a pak jsem se celá převlekla a odvezli nás na gynekologický pokoj.
Bylo 22:00 a my jeli tunelem, kde bylo vidět ven. Dívala jsem se na oblohu a prosila jsem Markétku, ať se mi vrátí, že to bez ní nezvládnu. Dojeli jsme na pokoj. Byli jsme tam sami dva. Dali nám prášky na spaní. Manžel ještě přestavěl pokoj, abychom spali u sebe a mohli se přitulit. Jak jsme lehli, tak jsem hned usnula, protože jsem byla úplně vyřízená.
Za dvě hodiny mě přišla zkontrolovat sestra, jestli je vše v pořádku a nekrvácím. No ale pak už jsem nespala. Sama jsem šla na záchod. Tam se mi udělalo nevolno, ale ustála jsem to. Přišla jsem do pokoje a došla jsem k oknu. Dívala jsem se z velkého okna a plakala jsem.
V nemocnici jsme byli 3 dny a pak nás propustili domů. Markétka se narodila 27. 2. 2014 ve 20:33, vážila 3000 g a měřila 55 cm. Určitě byla i krásná. Poté jsme Markétku nechali zpopelnit a máme ji v hrobečku, kam za ní každý den chodíme a zapalujeme jí svíčky.
Pořád jsem se k ní modlila, aby mi poslala miminko a podařilo se. 5. 8. 2015 se nám narodil krásný, zdravý a dokonalý syn Matyášek - 3900 g a 53 cm. Nádherně nám roste a ve třech měsících má 7450 g a 69 cm. Je to má největší láska.
Všem maminkám, co se jim stalo něco podobného: nevzdávejte se a věřte. Dítě je vším a stojí to za to.
Omlouvám se že jsem se tak rozepsala. Dlouho jsem o tomto deníčku přemýšlela a konečně jsem ho napsala. Jinak mě teď hrozně mrzí, že jsem svou holčičku neviděla. Hrozně bych si ji přála vidět aspoň na chviličku. 
Přečtěte si také
Nechci, aby si tchyně brala naše dítě. Vadí mi, jak smrdí její byt
- Anonymní
- 11.05.26
- 4088
Možná to zní jako maličkost, ale já kvůli tomu poslední měsíce řeším nepříjemné dilema. Nechci, aby si tchyně brala naše dítě k sobě domů. A důvod, který nedokážu partnerovi normálně říct, mi...
Přistihla jsem tchyni, jak se hrabe v našich věcech. A nebylo to poprvé
- Anonymní
- 11.05.26
- 3893
Myslela jsem si, že jen zbytečně plaším a některé věci si možná namlouvám. Pak jsem ale přistihla tchyni přímo při tom, jak se hrabe v našich věcech, a došlo mi, že to rozhodně nebylo poprvé. Od té...
Myslela jsem si, že je problém ve mně. Ve skutečnosti mě podváděl celé roky
- Anonymní
- 11.05.26
- 1302
Dlouho jsem si říkala, že jsem jen přecitlivělá, žárlivá a zbytečně hledám problémy tam, kde nejsou. Když jsem ale náhodou narazila na důkazy, došlo mi, že moje intuice nelhala a že jsem jen byla...
Život s rodiči v jednom domě, kteří spolu léta nemluví, se stal peklem i pro nás
- Anonymní
- 11.05.26
- 772
Když jsem byla malá, naši se pořád hádali. Bylo mi jasné, že jednou půjdou od sebe. Jenže máme obrovský dům, do kterého by se vešly tři rodiny. A rodiče se jednoduše rozhodli, že tam zůstanou oba,...
Život na vedlejší koleji (5. díl)
- Anonymní
- 11.05.26
- 383
V úterý večer jsem před zrcadlem strávila víc času než za poslední tři roky dohromady. Zkoušela jsem si snad deset outfitů, než jsem skončila u těch černých šatů, o kterých jsem minule psala.
Přistihla jsem tchyni, jak fotí moje dítě nahé. Seřvala mě, že z ní dělám úchyla
- Anonymní
- 10.05.26
- 3019
S tchyní jsme měly kvůli fotkám našeho syna neshody už několikrát. Jenže když jsem ji jednou přistihla, jak si ho fotí nahého při koupání, vznikl mezi námi konflikt, který od té doby pořád visí ve...
Nehtařka se mi vysmála, že mám „ruce uklízečky“. Myslím, že mě chtěla ponížit
- Anonymní
- 10.05.26
- 1468
Chtěla jsem jen nové nehty a chvíli vypnout. Místo toho se mi nehtařka během manikúry vysmála kvůli mým rukám tak, že jsem měla chuť okamžitě odejít.
Doktorka dala dceři antibiotika. Až po brutální reakci uznala, že to byla chyba
- Anonymní
- 10.05.26
- 1159
Někdy jsem na doktory opravdu strašně naštvaná. Třeba jako teď. Moje čtyřletá dcera měla virózu, která se zhoršila tím, že ji začalo bolet ucho. Šli jsme jako obvykle na ORL, kde paní doktorka...
Nachytala mě s milencem v restauraci. A sama tam přišla s mladším mužem
- Anonymní
- 10.05.26
- 2716
Když mě tchyně přistihla, jak se líbám s milencem v restauraci, myslela jsem si, že je po všem. Jenže během pár vteřin mi došlo, že ani ona tam nebyla nevinně, přišla totiž za ruku s o dost mladším...
Máme doma více dětí a je u nás živo. Soused nám kvůli hluku vyhrožuje sociálkou
- Anonymní
- 10.05.26
- 1825
Žijeme v panelovém domě, máme tři děti a psa. Jsme všichni tak nějak od přírody hlučnější a děti jsou navíc hodně živé a temperamentní. Pod námi bydlí starší pán, který nás nemá rád a už několikrát...
pres slzy skoro nevidim…preju vam do zivota uz jen to dobre, Matyaskovi mnoho zdravi a at vam roste jen pro radost!!! 
jinak doporučuji všem těhulkám tohle nečíst pak se budete jenom zbytečně stresovat
