Matyáškův příchod

Moje těhotenství nebylo zrovna nejkrásnější období. Loni v létě jsem pořád básnila o tom, že bych chtěla miminko. Spíš to bylo tak trošku z legrace, ale s přítelem jsme párkrát zkusili zariskovat a když se nic nedělo, pustila jsem to z hlavy. Moje menstruace rozhodně nebyla nic pravidelného, takže když se během října nedostavila, nebyl důvod to nějak řešit. Jenže když nepřicházela ani během listopadu, trošku už mě to přemýšlet nutilo. Koncem listopadu mě a celou mojí rodinu přepadla střevní chřipka a hned potom dorazila už téměř zbožně očekávaná třídenní návštěva té měsíční potvory. Trošku mě zaskočilo, že jsem jen tak trošku špinila, ale bylo to přece po nemoci, tak nač to řešit. No, menší podezření jsem pojala teprve poté, co mě jaksi drahá „chřipka“ neopouštěla a já navštěvovala záchod skoro každý den.

Na řadu přišlo pořešení problému s přítelem a jasný závěr udělat si test a zjistit, jestli náhodou naše experimentování nezanechalo následky. A zanechalo. Zkoušela jsem testy dva, na obou velice výrazné dvě čárky. Ten pocit, když se objevily, byl hodně intenzivní.

Nemůžu říct, že by mě to potěšilo. Najednou přišla panika, jak to zvládnu, jak to řeknu našim, co mě to proboha napadlo pořídit si miminko, když jsem sama ještě skoro dítě. Na gynekologii mi těhotenství samozřejmě potvrdili, právě probíhal 11. týden, já ještě pořád v šoku si z ordinace nesla průkazku a nádhernou fotku z ultrazvuku (vypadal tam jako medvídek). Sice už šlo o trošku pokročilejší těhotenství, ale stejně nikdo nevěděl, že čekám miminko, kromě mojí rodiny. To pro jistotu, kdyby se náhodou nezadařilo a já o miminko přišla, ale na všech, kdo to věděli, bylo vidět, jak se na něj těší.

V tu dobu mi něco přeskočilo v hlavě. Ne že bych se na děťátko netěšila, ale začala jsem cítit odpor k partnerovi. Nebylo mi příjemné být vedle něj, jezdit za ním, nechat se od něj objímat a vyhýbala jsem se mu, jak jen to šlo. To způsobilo neštěstí nejen moje, ale i jeho a našich rodičů, protože ten odpor na mě byl dost jasně vidět. Je to hrozná situace, když si člověk představí, že by měl s radostí očekávat a místo toho moje nálada byla dlouhé měsíce na bodu mraz. Nešťastná z toho, jak ubližuju rodičům a hlavně příteli, kterému bych tímto chtěla taky moc poděkovat, že to se mnou vydržel - moc ho miluju.

V tu dobu přišla další špatná zpráva. Testy na genetiku dopadly špatně, ortel byl vysoká hodnota AFP, nutné vyšetření plodové vody. Od té doby už žádná kontrola neproběhla úplně v pořádku.

První návštěva Českých Budějovic. Ležím na lehátku, na sobě nemocničního andělíčka a nade mnou se sklání dva starší podivíni, jeden skoro nemůže mluvit a chystá se mi píchnout jehlu do břicha a druhý dost viditelně tělesně postižený mi do něj ryje ultrazvukem. Naštěstí odběr nebolel a za chvilku po příjezdu a po odběru krve už jsme jeli zpět domů. Ta nervozita, co nastoupila potom, ovšem byla hrozná. Naštěstí už druhý den volala sestřička z Budějovic, že je vše v pořádku a dohodla si se mnou termín na kontrolní ultrazvuk.

Teď to trošku zkrátím. Nastala další kontrola, kde mi bylo řečeno, že čekám kloučka a že je sice geneticky všechno v pořádku, ale že má nejspíš neprůchodné střívko, tím pádem přišlo objednání na další kontrolu. Na té se neprůchodnost nepotvrdila, ale pro změnu mi bylo řečeno, že buď bude menší, nebo se mu nožičky nevyvíjejí tak, jak by měly. Měla mě čekat opět cesta do Budějovic, ale po konzultaci s doktorkou, která mi řekla, že Matyáškovi roste všechno tak, jak má, jsem se rozhodla na další kontrolu už nejezdit a dál se nestresovat.

Začala jsem navštěvovat hodiny těhotenské jógy, což byl opravdu skvělý nápad. Nevím, jestli to bylo cvičením, ale když jsme s holkama na hodinách probíraly naše problémy, krásně se odreagovaly a protáhly, dostihla mě tak skvělá psychická pohoda, že se konečně všechno začalo vracet do normálu. Zase mi bylo příjemné trávit čas se svým přítelem a konečně mi nastalo krásné období.

To by ovšem nesměla přijít další paráda. Ve 34. týdnu jsem se začala otevírat, pomaličku, ale na každé kontrole to bylo o něco víc. Doktorka začala hrozit, že mě čeká předčasný porod, že malej má nízkou porodní váhu a že pokud chci rodit v porodnici v Pelhřimově, tak mám počítat s tím, že mi nejspíš malého odvezou do Hradce, pokud bude mít míň než 2,5 kila. Já se ale informovala, že když budu chtít, můžu nechat Matyáška převézt do porodnice, která bude blíž. Takže jsem se rozhodla přece jen rodit v Pelhřimově.

Doktorka mě tedy přenechala péči pelhřimovských doktorů a já musím říct, že lepší porodnici jsem si asi vybrat nemohla. Všichni na mě byli hodní, vysvětlili, uklidnili, že se můj brouček naprosto normálně vyvíjí a Matýsek asi díky tomu klidu, co měl, najednou prostoupil, začal hezky nabírat a všechno, co mu chybělo, zase dohnal.

Termín porodu byl stanoven na 2. července a 28.6. přišla poslední zkouška mé trpělivosti v těhotenství. Ráno proběhla pravidelná kontrola, kde mi opět bylo řečeno, že mám krásný nález, že mě tam ještě ten den čekají a ptali se, kde bydlím, jestli vůbec stihnu dojet domů. Nevím, jestli mě nalomilo tohle nebo to vyšetření, ale od té doby mi přicházely bolesti, hodně nepravidelně. Večer se ale začaly vracet po intervalech 20 minut. To už jsem bystřila, ale ještě to nebylo tolik, abych to nějak řešila. V noci už to ovšem bylo po deseti minutách, takže nakonec mě to donutilo vzbudit rodiče a vyjeli jsme do porodnice s tím, že přinejhorším se vrátíme domů. No nevrátili.

Pan doktor mě vyšetřil a ujistil, že skutečně rodím. Takže mě čekal kolotoč otázek, podepisování, měření ozev, dokonce i klystýr proběhl. Moje rozhodnutí bylo, že si chci porod odbýt sama a partner přijde, až bude po všem. To ale nebylo nejlepší rozhodnutí. Ležím si tak v posteli na pokoji, venku ještě hluboká tma, vedle mě dali paní, která nejspíš rodila ježka, protože hrozně moc hekala a sténala, a já dostala strach - kontrakce mi úplně ustaly.

Tak se stalo to, že mě druhý den odpoledne propustili a objednali na další kontrolu. No probrečela jsem celou cestu domů a nebylo to zrovna nejpříjemnější. A tak minul první i druhý termín a mojí drahé gynekoložce její věštby o předčasném? A stále ještě nic?" Nejspíš se mi z toho zvedl tlak, takže ve čtvrtek 4.7. mě objednali na vyvolání porodu kvůli vysokému tlaku.

Teď už to opravdu zkrátím: ráno o půl desáté mi zavedli tabletku na vyvolání, okamžitě začaly porodní bolesti po patnácti minutách, potom se čím dál víc zkracovaly. Nebudu tu popisovat, že bolesti to nebyly příjemné, ale není to nic, co by se nedalo vydržet. Ve 4 hodiny jsem byla odvedena na porodní sál, ve 4:10 přišel příkaz k tlačení a když odbíjelo 4:15, Matyášek byl na světě s krásnými mírami 3000 g a 49 cm. Doktor se ještě stačil podivit nad tím, že mě nebolí šití a už bylo načase oznámit šťastnou novinu všem příbuzným a známým.

Když mě potom druhý den přišli rodiče navštívit, tak už jsem jim v dobré náladě oznámila, že se těším, až si pořídíme Nelinku. Takže můj pohodový porod nakonec vykompenzoval ten stres během těhotenství a teď už si téměř 4 měsíce naplno užívám to moje klubíčko štěstí.