Mí malí andělíčci
Dvakrát přišla ta radostná událost, bude nás víc, budeme rodina. Ale takové konce jsme nečekali...
Vím, možná mě hodně lidí bude soudit, ale se svým mužem jsem se poznala přes internet. Já jsem ležela doma, po opakovaných žlučníkových kolikách s vyhlídkou, že za 8 měsíců mi žlučník vezmou a bude po trápení. On byl doma, protože si musel vybrat dovolenou a oba jsme čas zabíjeli na internetu. Slovo dalo slovo a sešli jsme se. Během několika hodin, jako bychom spolu byli roky a další víkend bylo samozřejmostí, že přijede znovu.
Přijel. A jak nedočkavě jsme se k sobě vrhli, tak to také skončilo a já jsem zanedlouho zjistila, že jsem těhotná. Čekali jsme dvojčátka. Ale co s operací, žlučník zlobil každý druhý den, vypadala jsem skoro jako mrtvola, takové bolesti a zároveň bezmoc při nich jsem neznala. Konečný verdikt zněl, operovat, ač je těhotná, ale bez celkové anestezie. Tudíž jsem operaci podstoupila se strachem, co vše se může stát, ale nestalo.
Čas plynul, termín porodu byl určen na polovinu září. Narostlo mi bříško, připravovali jsme společné zázemí a přišla i žádost o ruku. Nemohla jsem říct ne, ač jsme se znali jen 4 měsíce, do svatby téměř 7 měsíců. Cítila jsem se jako puberťačka, ale byl to ten pocit, kdy je to prostě „to pravé“. A tak jsme zvolna začali chystat svatbu, i když jsem prvotně chtěla počkat, až porodím.
Ale co, jestli teď nebo jindy, je to vlastně jedno, tudíž jsme do toho 30.6.2012 praštili a stali se z nás muž a žena. Na svatební cestu jsem nemohla nikam daleko, strávili jsme ji na Jižní Moravě a užili si to tam. Po návratu domů se vše vrátilo do stálých zajetých kolejí. Na muže jsem čekala doma, s uvařeným obědem a denně bylo hotové něco dalšího. Prala jsem, žehlila a chystala vše na příchod našich drobečků.
Ale pak vše bylo jinak. Jeden den mi začlo padat bříško, takže druhý den jsem byla u doktora, jestli je vše v pořádku. Jeho jediná věta byla: „Děti nemají srdeční akci.“ Byla jsem 36.tt + 3. Tudíž jsem za hodinu nastoupila do nemocnice, vyvolali porod a ze mě nakonec vypadl krásný páreček. Ale jak už jsme věděli, děti byly mrtvé.
Zhroutil se mi svět, nic nešlo. Jíst, spát, jít ven a mnoho večerů jsem si říkala, kéž bych mohla umřít já a oni tady zůstali. Ale nešlo to takhle. Tak jsme si udělali výlet do našeho hlavního města, při procházkách venku jsem se snažila získat zpět kus sebe samotné. Věděla jsem, že to nejsem já, ale manžel neříkal, nic, jen mě držel a ujišťoval mě, že než abych zemřela já, bylo tohle to menší zlo.
Uplynulo dva a půl měsíce a tady, jako prý každý rok, probíhal den otevřených dveří na železnici. Samozřejmě jsem nemohla odolat prolézt si všechny mašiny, nové modely vlaků a projet se starým parním vláčkem. A než nás čekala cesta parním vlakem, skočili jsme si na rychlý oběd. Když se mi najednou udělalo strašně zle. Intuitivně jsem manželovi řekla, že se radši stavíme pro test. Ani mi nestačilo dojít, že mám už asi 14 dní zpoždění. Ještě večer jsem si test udělala a na něm krásné dvě //.
V pondělí jsem se vypravila k doktorovi, vše v pořádku, za další 14 dní se mám ukázat, kvůli srdíčku. Vše plynulo jak má, čekali jsme jedno dítko, tak sice jsme měli vše dvakrát, ale pokojíček jsme začali předělávat pro jednoho drobečka a to oblečení se nikdy neztratí. S tatínkem jsme čekali na kopání (samozřejmě kopnulo taťku do ucha, asi ho otravovalo to neustále poslouchání 
. Pohlaví jsme prozradit nechtěli, a tak jsme jen tipovali, co to bude. Na jméně jsme se dohodli a dál se věnovali našemu drobečekovi. Termín porodu 7.7.2013. Krásné datum, kdyby to vyšlo naprosto skvělé.
Jenže 7. se nic nedělo, následovala kontrola v poradně. Maminko vydržte, to bude v pořádku, o 7 dní později jsme se začínali bavit o nemocnici, kterou jsem si doslova vydupala a nakonec mě tam i odvezli.
Začali vyvolávat porod, najednou bylo vidět bledé obličeje všech přítomných a s manželem jsme věděli, že je zle. Dítko ztrácelo srdeční akci. Než se dostalo ven, ztratilo ji úplně a ani oživování nepomohlo. Přišlo zhroucení, které se už dalo čekat, je to více než měsíc, ale bolí to, strašně to bolí. Tak jsem se z toho pokusila alespoň vypsat.
Mám opravdu skvělého muže, stojí 100% za mnou. Když brečím, drží mě a slibuje nové miminko. Tak snad ano, někdy, jestli se znovu odhodlám tohle podstoupit se strachem ze špatného konce. Teď snad ne, z nebe na další možné dítko přece budou koukat tři andílkové, tak doufám, že nám časem plod naší lásky i ohlídají.
Zlatíčka moje, nikdy opravdu nikdy na vás nezapomeneme a budeme vás mi rádi.
Děkuji všem, kteří dočetli až sem a omlouvám se za případné chyby.
Přečtěte si také
Vnouček ke mě ze školy chodí na obědy. V jídelně mu vůbec nechutná
- babiMáňa
- 18.09.26
- 372
Vnouček už je pořádný mladý chlapík a s tím samozřejmě souvisí i to, že má svůj názor. Když se letos rozhodl, že přestane chodit ve škole na obědy a místo toho chodí ke mě, neměla jsem s tím...
Můj příběh: Rakovina v těhotenství a cesta zpátky k životu ❤️
- AulinkaBohunka
- 18.09.26
- 205
Každý z nás se za život potýká s různými problémy a ten můj měl podobu rakoviny, která mi byla zjištěna v těhotenství.
Můj muž je děvkař. Když vidí hezkou ženu, přestávám pro něj existovat
- Anonymní
- 18.09.26
- 425
Svého muže mám ráda a v mnoha ohledech nám manželství funguje. Jenže stačí, aby se poblíž objevila atraktivní žena, a jako bych přestala existovat. Manžel ztichne, spadne mu čelist a bezostyšně...
Nechtěla jsem dceři dát mobil. Zjistila jsem, jak složité je to bez něj
- Anonymní
- 18.09.26
- 422
Snad jen blázen by chtěl dát dítěti do první třídy mobil. Jenže od té doby, co dcera začala chodit do školy, narazila na nespočet situací, kdy bych jí nejraději zavolala. Když byla ve školce, bylo...
Podruhé jsem věřila, že to vyjde. Je to ale stejné jako v předchozím vztahu
- Anonymní
- 18.09.26
- 265
Po prvním manželství jsem si totiž přesně řekla, co už nikdy nechci. Nechci muže, který mě nebude poslouchat. Nechci vedle sebe někoho, kdo všechno nechává na mně. Nechci vztah, ve kterém se budu...
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 1150
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 1329
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 2026
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 600
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 727
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
Drz se! Vite aspon, proc se toto deje?
To snad není možné. Je mi to moc líto! Buď silná a příště pokud možno změň lékaře, změň porodnici.
To moje malá měla zvýšenou srdeční frekvenci při porodu a hned jsem šla na císaře.
kdyz tak blbe dopadlo prvni teh. Posilam hodne sil, 
at je mimi zdravé 
