Mí malí andělíčci
Dvakrát přišla ta radostná událost, bude nás víc, budeme rodina. Ale takové konce jsme nečekali...
Vím, možná mě hodně lidí bude soudit, ale se svým mužem jsem se poznala přes internet. Já jsem ležela doma, po opakovaných žlučníkových kolikách s vyhlídkou, že za 8 měsíců mi žlučník vezmou a bude po trápení. On byl doma, protože si musel vybrat dovolenou a oba jsme čas zabíjeli na internetu. Slovo dalo slovo a sešli jsme se. Během několika hodin, jako bychom spolu byli roky a další víkend bylo samozřejmostí, že přijede znovu.
Přijel. A jak nedočkavě jsme se k sobě vrhli, tak to také skončilo a já jsem zanedlouho zjistila, že jsem těhotná. Čekali jsme dvojčátka. Ale co s operací, žlučník zlobil každý druhý den, vypadala jsem skoro jako mrtvola, takové bolesti a zároveň bezmoc při nich jsem neznala. Konečný verdikt zněl, operovat, ač je těhotná, ale bez celkové anestezie. Tudíž jsem operaci podstoupila se strachem, co vše se může stát, ale nestalo.
Čas plynul, termín porodu byl určen na polovinu září. Narostlo mi bříško, připravovali jsme společné zázemí a přišla i žádost o ruku. Nemohla jsem říct ne, ač jsme se znali jen 4 měsíce, do svatby téměř 7 měsíců. Cítila jsem se jako puberťačka, ale byl to ten pocit, kdy je to prostě „to pravé“. A tak jsme zvolna začali chystat svatbu, i když jsem prvotně chtěla počkat, až porodím.
Ale co, jestli teď nebo jindy, je to vlastně jedno, tudíž jsme do toho 30.6.2012 praštili a stali se z nás muž a žena. Na svatební cestu jsem nemohla nikam daleko, strávili jsme ji na Jižní Moravě a užili si to tam. Po návratu domů se vše vrátilo do stálých zajetých kolejí. Na muže jsem čekala doma, s uvařeným obědem a denně bylo hotové něco dalšího. Prala jsem, žehlila a chystala vše na příchod našich drobečků.
Ale pak vše bylo jinak. Jeden den mi začlo padat bříško, takže druhý den jsem byla u doktora, jestli je vše v pořádku. Jeho jediná věta byla: „Děti nemají srdeční akci.“ Byla jsem 36.tt + 3. Tudíž jsem za hodinu nastoupila do nemocnice, vyvolali porod a ze mě nakonec vypadl krásný páreček. Ale jak už jsme věděli, děti byly mrtvé.
Zhroutil se mi svět, nic nešlo. Jíst, spát, jít ven a mnoho večerů jsem si říkala, kéž bych mohla umřít já a oni tady zůstali. Ale nešlo to takhle. Tak jsme si udělali výlet do našeho hlavního města, při procházkách venku jsem se snažila získat zpět kus sebe samotné. Věděla jsem, že to nejsem já, ale manžel neříkal, nic, jen mě držel a ujišťoval mě, že než abych zemřela já, bylo tohle to menší zlo.
Uplynulo dva a půl měsíce a tady, jako prý každý rok, probíhal den otevřených dveří na železnici. Samozřejmě jsem nemohla odolat prolézt si všechny mašiny, nové modely vlaků a projet se starým parním vláčkem. A než nás čekala cesta parním vlakem, skočili jsme si na rychlý oběd. Když se mi najednou udělalo strašně zle. Intuitivně jsem manželovi řekla, že se radši stavíme pro test. Ani mi nestačilo dojít, že mám už asi 14 dní zpoždění. Ještě večer jsem si test udělala a na něm krásné dvě //.
V pondělí jsem se vypravila k doktorovi, vše v pořádku, za další 14 dní se mám ukázat, kvůli srdíčku. Vše plynulo jak má, čekali jsme jedno dítko, tak sice jsme měli vše dvakrát, ale pokojíček jsme začali předělávat pro jednoho drobečka a to oblečení se nikdy neztratí. S tatínkem jsme čekali na kopání (samozřejmě kopnulo taťku do ucha, asi ho otravovalo to neustále poslouchání 
. Pohlaví jsme prozradit nechtěli, a tak jsme jen tipovali, co to bude. Na jméně jsme se dohodli a dál se věnovali našemu drobečekovi. Termín porodu 7.7.2013. Krásné datum, kdyby to vyšlo naprosto skvělé.
Jenže 7. se nic nedělo, následovala kontrola v poradně. Maminko vydržte, to bude v pořádku, o 7 dní později jsme se začínali bavit o nemocnici, kterou jsem si doslova vydupala a nakonec mě tam i odvezli.
Začali vyvolávat porod, najednou bylo vidět bledé obličeje všech přítomných a s manželem jsme věděli, že je zle. Dítko ztrácelo srdeční akci. Než se dostalo ven, ztratilo ji úplně a ani oživování nepomohlo. Přišlo zhroucení, které se už dalo čekat, je to více než měsíc, ale bolí to, strašně to bolí. Tak jsem se z toho pokusila alespoň vypsat.
Mám opravdu skvělého muže, stojí 100% za mnou. Když brečím, drží mě a slibuje nové miminko. Tak snad ano, někdy, jestli se znovu odhodlám tohle podstoupit se strachem ze špatného konce. Teď snad ne, z nebe na další možné dítko přece budou koukat tři andílkové, tak doufám, že nám časem plod naší lásky i ohlídají.
Zlatíčka moje, nikdy opravdu nikdy na vás nezapomeneme a budeme vás mi rádi.
Děkuji všem, kteří dočetli až sem a omlouvám se za případné chyby.
Přečtěte si také
Manželka chtěla, abych víc vydělával. Změnil jsem práci a ona si našla milence
- Anonymní
- 18.05.26
- 4964
Je to tak trochu paradox života. Andrea byla vždycky náročná žena a já dělal všechno pro to, abych se jí zavděčil. Miloval jsem ji tolik, že jsem ze sebe nechal dělat blbce. Jenže když se člověk...
Starám se o nemocnou mámu už několik let. Mladší brácha chodí jen kasírovat
- Anonymní
- 18.05.26
- 1317
Potřebuji si trochu postěžovat. Vím, že nejsem jediná, ale i tak mě to mrzí. S našima jsem měla vždycky hezké vztahy. Zatímco můj mladší brácha Jakub šel z průseru do průseru, já se snažila být ta...
Pětiletý syn nechce chodit k babičce. Prý na něho jen křičí. Tchyně to popírá
- Anonymní
- 18.05.26
- 1094
Upřímně nevím, komu věřit. Můj pětiletý syn si stěžuje, že na něho babička pořád křičí, všechno mu zakazuje a vůbec si ho nevšímá. Hlídá ho asi třikrát do měsíce, když musím odjet na služební cestu...
Dcera se zhroutila po nepřijetí na vysněnou školu. Otec ji místo podpory sepsul
- Anonymní
- 18.05.26
- 1326
A je to. Výsledky přijímaček na střední školy pro letošní rok jsou černé na bílém. Půl roku příprav, nervů a obav je za námi. Dceři vyšla druhá škola, kterou si vybrala. Jenže ona měla jednu...
Manželka šetří na jídle a vaří samý blafy. S dětmi tajně chodíme do bufetu
- Anonymní
- 17.05.26
- 4813
Se ženou máme čtyři děti. Dvě starší už chodí do školy, dvě mladší, tříletá dvojčata, jsou ještě doma. S penězi vycházíme tak tak a manželka se rozhodla, že budeme šetřit na jídle. Což je sice...
Tchyně synovu diagnózu nepřijala. „To dítě je zdravé, děláte z toho vědu,“ říká
- Anonymní
- 17.05.26
- 3765
Když našemu synovi stanovili diagnózu, vlastně se mi trochu ulevilo. Konečně jsme po dlouhé době věděli, proč některé věci nezvládá jako jiné děti. Proč ho rozhodí hluk, změny nebo větší kolektiv....
Manžel mi řekl, že by to chtěl zkusit s mužem. Od té chvíle se mi úplně zhnusil
- Anonymní
- 17.05.26
- 2485
S Milanem jsme spolu už pěknou řádku let. Děti nemáme, ale vždycky jsem měla pocit, že nám to i tak dobře funguje. Znali jsme své zvyky, měli jsme společné plány, prošli jsme spolu horšími i...
Dvě čárky a nekonečný strach: Když těhotenství neznamená radost, ale paniku
- Anonymní
- 17.05.26
- 1292
Sedím v tichu kuchyně, prsty se mi lepí o plastový proužek těhotenského testu, na kterém září dvě jasné, neúprosné čárky. Měly by to být čárky štěstí, vytoužený symbol. Pro mě jsou v tu chvíli jen...
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za to jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 4899
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 3257
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
Drz se! Vite aspon, proc se toto deje?
To snad není možné. Je mi to moc líto! Buď silná a příště pokud možno změň lékaře, změň porodnici.
To moje malá měla zvýšenou srdeční frekvenci při porodu a hned jsem šla na císaře.
kdyz tak blbe dopadlo prvni teh. Posilam hodne sil, 
at je mimi zdravé 
