Mí malí andělíčci
Dvakrát přišla ta radostná událost, bude nás víc, budeme rodina. Ale takové konce jsme nečekali...
Vím, možná mě hodně lidí bude soudit, ale se svým mužem jsem se poznala přes internet. Já jsem ležela doma, po opakovaných žlučníkových kolikách s vyhlídkou, že za 8 měsíců mi žlučník vezmou a bude po trápení. On byl doma, protože si musel vybrat dovolenou a oba jsme čas zabíjeli na internetu. Slovo dalo slovo a sešli jsme se. Během několika hodin, jako bychom spolu byli roky a další víkend bylo samozřejmostí, že přijede znovu.
Přijel. A jak nedočkavě jsme se k sobě vrhli, tak to také skončilo a já jsem zanedlouho zjistila, že jsem těhotná. Čekali jsme dvojčátka. Ale co s operací, žlučník zlobil každý druhý den, vypadala jsem skoro jako mrtvola, takové bolesti a zároveň bezmoc při nich jsem neznala. Konečný verdikt zněl, operovat, ač je těhotná, ale bez celkové anestezie. Tudíž jsem operaci podstoupila se strachem, co vše se může stát, ale nestalo.
Čas plynul, termín porodu byl určen na polovinu září. Narostlo mi bříško, připravovali jsme společné zázemí a přišla i žádost o ruku. Nemohla jsem říct ne, ač jsme se znali jen 4 měsíce, do svatby téměř 7 měsíců. Cítila jsem se jako puberťačka, ale byl to ten pocit, kdy je to prostě „to pravé“. A tak jsme zvolna začali chystat svatbu, i když jsem prvotně chtěla počkat, až porodím.
Ale co, jestli teď nebo jindy, je to vlastně jedno, tudíž jsme do toho 30.6.2012 praštili a stali se z nás muž a žena. Na svatební cestu jsem nemohla nikam daleko, strávili jsme ji na Jižní Moravě a užili si to tam. Po návratu domů se vše vrátilo do stálých zajetých kolejí. Na muže jsem čekala doma, s uvařeným obědem a denně bylo hotové něco dalšího. Prala jsem, žehlila a chystala vše na příchod našich drobečků.
Ale pak vše bylo jinak. Jeden den mi začlo padat bříško, takže druhý den jsem byla u doktora, jestli je vše v pořádku. Jeho jediná věta byla: „Děti nemají srdeční akci.“ Byla jsem 36.tt + 3. Tudíž jsem za hodinu nastoupila do nemocnice, vyvolali porod a ze mě nakonec vypadl krásný páreček. Ale jak už jsme věděli, děti byly mrtvé.
Zhroutil se mi svět, nic nešlo. Jíst, spát, jít ven a mnoho večerů jsem si říkala, kéž bych mohla umřít já a oni tady zůstali. Ale nešlo to takhle. Tak jsme si udělali výlet do našeho hlavního města, při procházkách venku jsem se snažila získat zpět kus sebe samotné. Věděla jsem, že to nejsem já, ale manžel neříkal, nic, jen mě držel a ujišťoval mě, že než abych zemřela já, bylo tohle to menší zlo.
Uplynulo dva a půl měsíce a tady, jako prý každý rok, probíhal den otevřených dveří na železnici. Samozřejmě jsem nemohla odolat prolézt si všechny mašiny, nové modely vlaků a projet se starým parním vláčkem. A než nás čekala cesta parním vlakem, skočili jsme si na rychlý oběd. Když se mi najednou udělalo strašně zle. Intuitivně jsem manželovi řekla, že se radši stavíme pro test. Ani mi nestačilo dojít, že mám už asi 14 dní zpoždění. Ještě večer jsem si test udělala a na něm krásné dvě //.
V pondělí jsem se vypravila k doktorovi, vše v pořádku, za další 14 dní se mám ukázat, kvůli srdíčku. Vše plynulo jak má, čekali jsme jedno dítko, tak sice jsme měli vše dvakrát, ale pokojíček jsme začali předělávat pro jednoho drobečka a to oblečení se nikdy neztratí. S tatínkem jsme čekali na kopání (samozřejmě kopnulo taťku do ucha, asi ho otravovalo to neustále poslouchání 
. Pohlaví jsme prozradit nechtěli, a tak jsme jen tipovali, co to bude. Na jméně jsme se dohodli a dál se věnovali našemu drobečekovi. Termín porodu 7.7.2013. Krásné datum, kdyby to vyšlo naprosto skvělé.
Jenže 7. se nic nedělo, následovala kontrola v poradně. Maminko vydržte, to bude v pořádku, o 7 dní později jsme se začínali bavit o nemocnici, kterou jsem si doslova vydupala a nakonec mě tam i odvezli.
Začali vyvolávat porod, najednou bylo vidět bledé obličeje všech přítomných a s manželem jsme věděli, že je zle. Dítko ztrácelo srdeční akci. Než se dostalo ven, ztratilo ji úplně a ani oživování nepomohlo. Přišlo zhroucení, které se už dalo čekat, je to více než měsíc, ale bolí to, strašně to bolí. Tak jsem se z toho pokusila alespoň vypsat.
Mám opravdu skvělého muže, stojí 100% za mnou. Když brečím, drží mě a slibuje nové miminko. Tak snad ano, někdy, jestli se znovu odhodlám tohle podstoupit se strachem ze špatného konce. Teď snad ne, z nebe na další možné dítko přece budou koukat tři andílkové, tak doufám, že nám časem plod naší lásky i ohlídají.
Zlatíčka moje, nikdy opravdu nikdy na vás nezapomeneme a budeme vás mi rádi.
Děkuji všem, kteří dočetli až sem a omlouvám se za případné chyby.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 598
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 404
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 649
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 299
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 192
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18171
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2425
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2625
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2365
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1564
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Drz se! Vite aspon, proc se toto deje?
To snad není možné. Je mi to moc líto! Buď silná a příště pokud možno změň lékaře, změň porodnici.
To moje malá měla zvýšenou srdeční frekvenci při porodu a hned jsem šla na císaře.
kdyz tak blbe dopadlo prvni teh. Posilam hodne sil, 
at je mimi zdravé 
