Moje berušky
- Rodičovství
- Kattulka
- 26.01.16 načítám...
Od snažení, přes zamlklý potrat až po porod našich dvojčátek. Píše se 17. května 2014 a ten den přišla menstruace a pro mě a mého manžela začínal čas snažení se o miminko.
- 1
Červen nic. Červenec nic. Srpen nepřišla. Těhotenský test to potvrzuje. Hurá, zadařilo se. První kontrola mě čekala 15. září, to jsem byla 8+3. Při příchodu na gynekologii jsem byla lehce nervozní a taky bylo proč.
Plod neodpovídal týdnu, nebylo srdíčko a taky ho paní doktorka dlouho hledala. Krev ale potvrdila těhotenství, takže další kontrola za týden, aby se vše potvrdilo. Podle paní doktorky jsem otěhotněla později.
Jenže co se nestalo. V pátek jsem začala špinit a špinila jsem celý víkend. Říkala jsem si, že se to tam asi uhnizďuje, tak jsem celý víkend proležela. V pondělí na kontrole, ale bylo vše jasné. Miminko se neujalo a ve mně zůstal pouze plodový obal. 
O miminko jsme přišli. A to byl pro mě konec.
Z ordinace mě poslali do nemocnice na kyretáž. Odtamtud jsem ještě odcházela v pohodě, paní doktorka mě utěšovala, že se to stává, že za pár týdnů to můžeme zkusit znovu, ale já chtěla miminko hned. Proč zrovna já? To byla otázka, kterou jsem si pořád kladla.
Volala jsem manželovi a tomu jsem se rozbrečela do telefonu, že jsme o miminko přišli. Okamžitě pro mě dojel, protože bych nebyla schopna ani řídit, abych dojela do nemocnice. Tam jsem strávila dvě hodiny na ultrazvuku, než na mě došla řada. Vidět všechny ty těhotné ženy pro mě bylo utrpení.
Na ultrazvuku mi paní doktorka potvrdila, že plod odpovídal osmému týdnu a že bohužel ze mně odešel. Ale plodový obal zůstal. Poslali mě na příjem a potom nahoru na pokoj. Manžel mi mezitím zajel pro nějaké věci a já zůstala na pokoji sama.
Sama s tím, že jsem přišla o své miminko. Ano já vím, byl to teprve začátek, ale i tak to hrozně bolí. Kdo si tím prošel, pochopí. V jedenáct hodin si pro mě přijeli a odvezli na sál, kde mi provedli kyretáž. Ještě ten den jsem odjížděla domů.
Měsíc jsem strávila na nemocenské, doma jsme řekli, že jsem musela na zákrok kvůli gynekologickým problémům, nechtěla jsem, aby mě všichni litovali jako tu, která přišla o miminko. Po měsíci jsem se měla vrátit do práce, ale nedokázala jsem se tam vrátit, kde to všichni věděli a kde zrovna dvě kolegyně čekaly taky miminko. Pracovala jsem s balíkama, takže mě museli přemístit na jiné místo.
Proto jsem si našla jinou práci, hodila se do klidu a s manželem jsme se o miminko znova snažili. Jenže se nám pořád nedařilo. Už jsem z toho začínala být zase zoufalá, proto jsem šla za paní doktorkou, aby provedla folikulometrii. Tam se zjistilo, že nemám ovulaci.
Nechala jsem si předepsat Clostilbegyt a doufala, že folikuly vyrostou a já ještě do konce roku porodím miminko. Na další kontrole mi paní doktorka potvrdila, že folikuly vyrostly a máme se tři dny snažit. My se snažili déle, abychom to pojistili.
Ke konci měsíce jsem na sobě začínala pociťovat změny. Bolely mě prsa, které mě jindy nebolí, bolelo mě celé tělo a bývalo mi špatně. Rozhodla jsem se, že si udělám test. A test byl pozitivní. Týden před menstruací. Nechtěla jsem nic zakřiknout, proto jsem čekala do dne, kdy měla menstruace dojít a já pořád zkoušela testy, jestli jsou pozitivní. A ony stále byly.
První kontrola byla 20. dubna 2015 a pro mě to je den, kdy jsem viděla svoje berušky. 
Ano, čtete správně. Čekali jsme dvojčátka. Tehdy jsme ještě nevěděli, co to bude, ale pro mě to jsou dodnes berušky. Kontrola dopadla dobře. Srdíčka máme a to bylo nejdůležitější. Termín porodu? 10. 12. 2015.
Okamžitě jsem dostala nemocenskou kvůli rizikovému těhotenství a zůstala jsem doma. Každá kontrola byla ale pro mě strašák. Bude všechno v pořádku? Budou jim bít srdíčka? Naštěstí všechno bylo v pořádku. Ve 12. týdnu jsme byli na screeningu a podle paní doktorky je tam určitě jedna holčička. Druhé nevíme. Ve 21. týdnu nám potvrdili dvě holčičky.
Od 28. týdnu jsem začala chodit do rizikové ambulance. V 30. týdnu jsem byla na týden hospitalizované kvůli tlaku a otokům. Naštěstí mě ještě pustili domů, dodělávali jsme baráček a pomalu stěhovali věci, abychom stihli všechno, než se holky narodí.
Byla neděle 8. 11. 2015 a na ten den jsme se domluvili, že zajedeme do Ikey na nějaký nábytek, který nám chyběl. Jenže nikam jsme nejeli. Ráno ve 3:55 mi praskla voda. V 35. týdnu jsem šla rodit naše holky. Okamžitě jsme jeli do porodnice. Proběhla všechno vyšetření a já pak jen už s manželem čekala, kdy mě odvezou na sál.
Jelikož holky byly obě koncem pánevním, císařský řez mě neminul. V 11 hodin jsem odjela na sál a v 11:15 a v 11:17 se nám narodily Adrianka (2380 g) a Natálka (2130 g). Holky byly v pořádku, ale kvůli předčasnému porodu byly odvezeny na intermediální péči. Zde holky strávily 12 dní.
První dva dny v pohodě, pak odmítaly sníst dávky mlíčka, takže dostaly sondy. Až nebudou mít sondy, pustí je za mnou na pokoj. Jenže kdy to bude? Ptala jsem se a odpovědi byly pořád stejné. Až holky začnou jíst samy a nebudou potřebovat sondy. A to jsem špatně snášela.
Brečela jsem každou chvíli, co jsem odešla od holek z mediálu. Nešlo jim pomoct, měla jsem strach, že tam strávíme i Vánoce, proto jsem se po týdnu, v pondělí, nechala propustit domů a za holkama každý den jezdila. Možná i to, že jsem změnila prostředí, uklidnila se, holky otočily a začaly papat celé svoje dávky. Jelikož jsem měla špatné bradavky, tak jsem jim mlíčko odstříkávala a nosila jim ho.
V pátek jsem se už vracela zpátky. V úterý 24. 11. nás propustili domů. Nyní jsou nám skoro tři měsíce, holky krásně rostou, kojíme z prsu přes kloboučky, všechno nám jde. Jsou to naše berušky a tak za rok a půl až dva se budeme snažit. Třeba o toho kluka.
Přečtěte si také
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2262
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 3191
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 1886
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1202
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 4611
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 6122
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 5481
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 2613
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 1264
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
Vzala jsem si o dost mladšího muže. Před lety mě miloval, teď se za mě stydí
- Anonymní
- 15.04.26
- 5304
Bylo mi čtyřicet let, když jsem potkala Petra, který byl v té době jen o něco málo starší než moje dcera. Potkali jsme se na jedné oslavě narozenin a skvěle si rozuměli. Brala jsem to jako...
.Sama mám taky dvouvaječný dvojčátka, ale kluky.
A moc děkuji, taky veeeliká gratulace k holčičkám, ať dělají jen samou radost a rostou jako z vody 
