Moje šílené těhotenství
Tímto deníčkem chci popsat průběh mého těhotenství od začátku až do konce. Přes stresující okamžiky až po šťastný konec. Zároveň chci povzbudit nastávající maminky, kterým se stalo nebo zažily něco podobného, aby to nevzdávaly a neviděly hned černě. Ne vždycky musí vše dopadnout.
Všechno začalo letos v únoru, kdy jsem se s přítelem rozhodla, že vyrazíme na prodloužený víkend lyžovat. Upřímně se mi moc nechtělo, jelikož jsem na lyžích nějaký pátek nestála, ale nakonec jsem se přemluvila, že alespoň znovu oživím svoje „schopnosti“. To jsem ovšem netušila, co mě čeká. No, každopádně nastal den D a my jsme vyjeli směr ski areál Červená voda. Počasí bylo perfektní, sice kosa jako blázen, ovšem sluníčko svítilo, takže vlastně ideální víkend na horách. Hned jak jsme dorazili na místo, rozhodli jsme se nejprve trochu občerstvit a následně zajít do půjčovny pro lyže. Sympatický pán v půjčovně vyřídil veškeré formality, seznámil nás s obsluhou lyží a seřídil vázání (bohužel špatně, ale to až později). Plně vybavení tedy pádíme směr lanovka. Cesta lanovkou byla úžasná. Smáli jsme se a kochali krajinou, když se najednou z krásného slunného počasí začala objevovat hustá mlha.
Když jsme dojeli nahoru, nebylo vidět prakticky nic a já jako dlouho nelyžující lyžař jsem začínala mít trošičku strach, jakmile jsem viděla prudký sráz a hustou mlhu okolo. Přítel mě však povzbuzoval, že to zvládnu (vždyť jsem přece lyžovala). Sjezdovka byla náročností označená jako červená. Zpětně jsem si říkala, že jsme měli jet někam, kde byla modrá a já si lyžování alespoň více oživila a připomněla. V tomto areálu byla totiž pouze jako nejjednodušší červená. Nakonec tedy po celkovém rozdýchání této stresové situace jsem vyrazila dolů. Přítel jel první a já se hnala za ním. Musím říct, že mi to celkem šlo. Dělala jsem krásné obloučky a byla šťastná, že to vlastně tak hrozný nebylo a já jsem zbytečně panikařila. Najednou se před námi objevil mnohem prudší zlom sjezdu, než byl na začátku. Zastavila jsem a koukala, jak všichni s lehkostí sjíždějí dolů. Otočila jsem se na přítele a říkala mu, že tohle určitě nesjedu. Ovšem jediná moje možnost byla sundat lyže a sejít celý svah pěšky, což by jednak trvalo dlouho, neviděla bych, kam jdu a celkově i měla strach, aby mě někdo nesmetl.
Nakonec jsem tedy vyrazila… Ovšem po pár metrech pád a křik! Přítel to uslyšel odepnul si lyže a běžel ke mně. Najednou bylo kolem mě asi 10 lidí. Bolela mě noha tak šíleně, až jsem si myslela, že mě to zabije. Větší bolest jsem v životě nezažila. Po chvilce k nám přiběhl instruktor lyžování a zavolal horskou službu. Podíval se mi na nohu, kterou jsem měla stále připlou v lyžích (bohužel jsem měla špatně seřízené vázaní a ani jedna lyže mi nevypla)a konstatoval, že ta noha je určitě zlomená. Takže máme po víkendu. Po chvilce přijela horská služba a svezli mě ze svahu dolů. Kolem mě byla krev, jelikož jsem si při pádu trochu podřela a kousla do rtu. Veškerý pohyb, který se mnou záchranáři prováděli, byl naprosté peklo. Kdo to nezažil – nepochopí. (Porod je brnkačka 
.
Dole pod svahem už čekala záchranka a vezli mě směr Šumperk. Tam jsem samozřejmě absolvovala hned 2 rentgeny a jedno CT vyšetření. Po zhodnocení snímků mi pan doktor oznámil, že jsem si nohu zlomila dost špatně a budou mi ji muset řešit operativně. V podstatě jsem si ji zlomila v bérci (klasická zlomenina lyžařů) s tím, že mi zlomenina šla i trošku do kloubu. K tomu ještě přetržený svalový úpon. Diagnóza zněla: Nitrokloubní zlomenina levého bérce s přetrženým TCP úponem. Takže mě ještě čekala operace, narkóza a léky proti bolesti. Koukám, že jsem se dost rozepsala a nedošla k tomu hlavnímu, takže to zkrátím Operace proběhla perfektně. V nemocnici jsem ležela 4 dny a poté jsem byla s ortézou propuštěna domů. Nastoupila jsem na neschopenku a začala se léčit. Trošku mě mrzelo, že jsem nemohla do práce. Zrovna jsem měla jet na školení do Prahy (pracuji jako dentální poradce) na které jsem se fakt těšila. Nic se ovšem nedalo dělat.
Asi týden po tom, co jsem dorazila z nemocnice domů, jsem si uvědomila, že mám vlastně menší zpoždění. V ten moment mě polil studený pot. Jeden test jsem však měla doma, tak jsem se rozhodla, že si ho pro jistotu udělám. Pořád jsem si říkala, že to určitě bude ok, jelikož jsem si těhotenský test jen tak orientačně dělala den před odjezdem na ty hory a vyšel negativní. Doplazila jsem se tedy do koupelny. To, co jsem ovšem na testu objevila, mi změnilo život. Byly to samozřejmě dvě krásné čárky. V ten moment mi bylo na omdlení a motala se mi hlava. Dítě jsme sice neplánovali, ale rozhodně by nebylo překážkou. Věděl jsem však, co všechno jsem 11 dní předtím podstoupila za procedury, a to už jsem musela být těhotná! Začala jsem strašně brečet, protože mě v první chvíli napadlo, že miminko po tom všem rozhodně nemůže být v pořádku a že budu muset jít na potrat. Nejsem příznivce potratů, pokud tím nějak není ohrožen život matky nebo dítěte.
Asi o 4 dny později jsem navštívila svoji gynekoložku, která mi těhotenství potvrdila. Říkala, že je to tak přibližně 4. tt. Vysvětlila jsem jí situaci a její odpověď mě překvapila. Myslela jsem, že mi určitě řekne, že v tomhle případě je potrat jasná volba. Opak byl pravdou. Řekla mi, že spíš záleží na tom, jestli bych si miminko chtěla nechat. Vše prý vůbec nemusí být tak zlé, jak to vypadá. Vysvětlila mi, že to těhotenství je v úplném začátku a vypočítala mi, že jsem vlastně otěhotněla den před tím úrazem. Pokud by byl plod poškozený, tak bych prý sama potratila. Pokud bude v pořádku, tak se bude vyvíjet normálně. V tomhle případě platí pravidlo vše nebo nic. Objednala mě za 3 týdny s tím, že uvidíme, jak to bude vypadat. Trošku jsem se uklidnila a doufala, že to bude v pořádku. Koneckonců na miminko jsem se těšila a nechtěla o něj přijít.
Po třech týdnech na UTZ mi doktorka oznámila, že „moje miminko“ se zatím vyvíjí normálně a už mu dokonce bije i srdíčko . I když jsem věděla, že to ještě dopadnout nemusí, tak jsem byla ráda. Absolvovala jsem všechny screeningy a ultrazvuky. Na každém vyšetření mi bylo řečeno, že je to krásné ukázkové těhotenství a miminko je v pořádku. Sbírala jsem fotečky, nechala si nahrát video a začala si těhotenství opravdu užívat. I když červík sem tam přece jen hlodal. Každopádně jsem si nic negativního prostě nepřipouštěla. Čas plynul, noha se po půl roce léčení (byla to opravdu ošklivá zlomenina) zahojila a já se na miminko začala připravovat. Vše probíhalo tak, jak má. Špatně mi vůbec nebylo a všechna vyšetření byla naprosto v pořádku Miminko krásně prospívalo.
Další nelehká situace přišla letos 9. září, kdy jsme měli s přítelem autonehodu. Byla jsem v 32. tt. Nebyla to naše chyba, bohužel do nás v zatáčce vrazilo auto, které nám vjelo do cesty. Pro mě to byl ovšem další šok a stres. Auto smetlo stranu řidiče, takže stranu spolujezdce, kde jsem seděla já, to nepostihlo. I tak jsem si ovšem poranila hrudník od pásu. Příteli se nic nestalo a mě s kontuzí hrudníku odvezli do nemocnice. Hlavně mě zajímalo miminko, takže jsem podstoupila i ultrazvuk. Tam mi primář řekl, že je vše v naprostém pořádku a že se nemusím bát. Vysvětlil mi, že miminko je v děloze chráněno plodovými obaly a plodovou vodou, takže jakýkoliv náraz (pokud není přímo do břicha) jej neovlivňuje. Zase jsem si trochu oddychla a přemýšlela nad tím, proč mám najednou takovou smůlu. V nemocnici jsem zůstala ještě dva dny na pozorování a nakonec pádila domů. Když jsem potom šla k mé gynekoložce do poradny a vyprávěla ji svoji další příhodu, doporučila mi, abych raději do porodu nevycházela z domu 
Koukám, že deníček je již dost dlouhý, takže to ukončím. To podstatné jsem již napsala. Naštěstí můj příběh má šťastný konec. 25. 10. 2012 se mi narodila krásná a hlavně naprosto zdravá dcera Sofie. Týden před předpokládaným termínem. Moje těhotenství nebylo jednoduché spíše pro mě. Přece jen nějaké obavy jsem měla. Ovšem po stránce zdravotní, co se mě a miminka týče, bylo naprosto bez problému. Chtěla bych tímto deníčkem uklidnit maminky, které zažily alespoň z části něco podobného (ať už rentgen nebo braní léků) a nevěděly, že jsou těhotné, aby to hned nevzdávaly, dokud nebudou znát výsledky vyšetření. Ne vše totiž musí vypadat hned tak černě, jak se zdá. Rozhodně vím, o čem mluvím, protože jsem těchto lékařských procedur, které by podle všech měly mít na miminka negativní vliv, zažila opravdu hodně.
V dnešní době přece jen je ta technologie jinde a například rentgenové dávky již vůbec nejsou tak vysoké jak bývaly dřív. Důležité je mít na sobě olověnou vestu, která záření rozpadá (já ji měla vždycky). Dle mé lékařky se navíc dříve těhotenství běžně určovalo pomocí rentgenu a zvláštní újmy na zdraví to nepřineslo. Takže maminky, hlavu vzhůru. Přece jen se asi málokomu poštěstí mít během těhotenství za sebou tolik rentgenů, CT, narkózu, léky a ještě jako třešničku na dortu autonehodu. Koukám zrovna na toho malého andílka, jak se na mě krásně směje a kope nožičkama Teď vím, že i přes to všechno to mělo smysl a že to stálo za to. Jsem ráda, že jsem se nerozhodla pro potrat a věřila, že vše dopadne dobře. Je to taková moje malá „jaderná“ holčička
Přečtěte si také
„Tak se mluví u vás na vesnici?“ Tchyně mě ponížila před všemi
- Anonymní
- 23.05.26
- 4405
Na rodinných obědech už poslední dobou skoro radši mlčím. Stačí totiž, abych něco řekla po svém, a moje tchyně si ze mě okamžitě začne dělat srandu před ostatními. A čím dál víc mám pocit, že jí...
První výročí svatby mělo být romantické. Manžel ale odešel do hospody na hokej
- Anonymní
- 23.05.26
- 3404
Nedávno to byl rok, co jsme měli s Michalem svatbu. Doufala jsem, že zajdeme na večeři, do kina nebo se jen projdeme večerním centrem. Nemusela to být žádná drahá romantika jako z filmu. Stačilo by...
Na oslavě mě přemluvili stoupnout si na váhu. To, co následovalo, bolelo
- Anonymní
- 23.05.26
- 1849
Měla to být obyčejná rodinná oslava, během které jsem jen nešťastně zmínila, že se mi po porodu podařilo trochu zhubnout. Netušila jsem ale, že o pár minut později budu stát před celou rodinou na...
Fitness trenér se navážel do mé postavy. Teď nemám vůbec žádnou motivaci
- Anonymní
- 23.05.26
- 1295
Sebrat odvahu a poprvé přijít do fitka pro mě bylo těžší, než si asi někdo umí představit. O to víc mě zasáhlo, když mi trenér během prvního tréninku řekl větu, po které jsem měla chuť se otočit a...
Kadeřnice mi úplně zničila vlasy. Teď tvrdí, že je to moje vina
- Anonymní
- 23.05.26
- 1037
Po dlouhé době jsem se chtěla cítit hezky a objednala se na zesvětlení vlasů. Místo radosti jsem ale odcházela z kadeřnictví v šoku, se zničenými vlasy a pocitem, že za všechno vlastně můžu já sama.
Kvůli rodině své manželky se syn může přetrhnout. Pro nás ale nehne prstem
- Anonymní
- 22.05.26
- 3122
David byl vždycky hodný kluk, na kterého jsme se s manželem mohli spolehnout. Nikdy nebyl konfliktní, doma pomáhal a měli jsme hezký vztah. Možná právě proto mě tolik bolí, jak moc se všechno...
Zařvala jsem na vlastní dítě. A celý večer jsem probrečela, jak špatná jsem máma
- Anonymní
- 22.05.26
- 1059
Stává se vám také, že uděláte něco, čeho pak okamžitě litujete? Jenže už to nejde vzít zpátky? Když se mi Kristýnka narodila, byla jsem přesvědčená, že budu trpělivá a milující máma. Že ji budu...
Měla to být pomoc. Superdávka mi ale doma otevřela nepříjemné téma peněz
- Anonymní
- 22.05.26
- 4385
Měla to být pomoc. Aspoň tak se o superdávce mluví. Byla jsem ráda, že na ni máme nárok. Nepatříme mezi rodiny s vysokými příjmy, všechno zdražuje a jen za jídlo utratíme obrovskou část peněz. Když...
Vyměnila jsem řízky za zeleninu. Manžel mě teď nenávidí
- Anonymní
- 22.05.26
- 1547
Stojím v kuchyni a s láskou servíruji pečeného lososa s grilovanou cuketou a lehkým salátem z quinoy. Cítím se skvěle. Za poslední měsíc jsem díky změně jídelníčku lehčí, mám víc energie a přestala...
„Já bych takhle mezi lidi nešla.“ Kamarádka mě jednou větou úplně zničila
- Anonymní
- 22.05.26
- 2006
Čekala jsem obyčejné posezení s kamarádkou, místo toho jsem odcházela s pocitem, že se za sebe mám stydět. Jedna její „upřímná“ poznámka o tom, jak vypadám bez makeupu, mi zůstala v hlavě mnohem...
A propo já jsem sportovní antitalent a když jsem byla nucena na lyže přeci jenom stoupnout, tak jsem byla asi jedinej „lyžař“, kterej ty lyže fakt sundal a šla jsem fakt pěšky 
