Můj dospělý syn se nechce odstěhovat ani pracovat. Moje trpělivost přetekla

Děti mých kamarádek už mají dávno své rodiny, své životy. Neznám nikoho, kdo by žil u rodičů. Navíc v malém domku, který rozhodně není dvougenerační. A také téměř ničím nepřispíval. Šimon sice chodí na brigády, takže nějaké peníze má, ale ty utratí za jídlo, cigarety a chlast.

„Nebudeme ho už podporovat, Dášo. Musíme ho nechat plavat,“ prohlásil manžel, který už se na to nemohl dívat. A měl pravdu.

Šimon je náš jediný syn. S jeho výchovou jsme to asi přehnali. Hodně jsem ho opečovávala, byl to vymodlené dítě. Další už jsem nikdy neměla. Dušan mi říkal, že bych ho měla nechat se osamostatnit, a ne mu dělat ještě ve dvaceti svačiny. Když se dostal na vejšku, byla jsem dojatá.

Když toho po roce nechal, protože tam nechodil, byla jsem naštvaná, ale pořád ho omlouvala. A tak to šlo dál. Nemohl najít práci, protože má smůlu. Když ji našel, všichni na něj byli zlí.

A já mu to dlouho věřila. Jenže teď už mi došla trpělivost. Nejenže si práci nehledá, ale žije hrozně. Po brigádách, nic pořádného. Měl by mít děvče, oženit se, mít děti, a ne nám zůstat na krku. Jsme rozhodnutí, že ho necháme, ať si poradí sám. Jenže takový ten vnitřní hlas mě varuje, že to možná bude chyba. Aby neskončil na ulici nebo nezačal fetovat.