Můj neporod a další libůstky

Postinor, konec pánevní, předčasný neporod, poporodní trauma, komplikace a deprese. Nevím pořádně kde vlastně začít. :) Rozhodla jsem se napsat příběh o početí a narození mého syna jako jeden ze způsobů, jak se vyrovnat s celkovou situací ve chvíli, kdy jsem schopna ji už celkem objektivně posoudit. Snad.

Předem bych chtěla upozornit, že v běžném životě jsem devětadvacetiletá, poměrně racionální, psychicky vyrovnaná osoba, která si do této chvíle byla schopna poradit se vším. :-)

S partnerem jsme spolu byli přibližně jeden a půl roku. Věděla jsem od první chvíle, že je to ON. Hledali jsme společné bydlení a já věděla, že za rok až dva budeme hovořit o dětech. Rozhodla jsem se tedy po třinácti letech vysadit hormonální antikoncepci, aby se tělo očistilo, a nasadila jinou metodu. To bylo na konci loňského roku.

První cyklus po vynechání a následné „nehodě“, přesně na vrcholu mé plodnosti, jsme upalovali pro Postinor. Přeci jen bylo brzy. Pocity jsem měla smíšené, nebylo mi z toho vnitřně dobře a jen jsem věděla, že se to nesmí opakovat. Postinor jsem užila 1,5 hodiny poté a další na minutu podle příbalové informace. K
dyž se menstruace nedostavila, připisovala jsem to užití pilulek. Koupila jsem si tedy cvičně test a udělala si ho ráno po příchodu do práce. I když jste si bezpečně jisté, že nemůžete být v jiném stavu, jako jsem si byla já, nikdy to v práci nedělejte - strašně špatně se pak ta práce odvádí. :-D

Test byl jasně pozitivní a následoval velký šok.

Druhý kontrolní jsem nebyla schopna přes třesoucí ruce udržet ve vzorku moči. Poté jsem se odebrala znovu do lékárny, kde jsem žádala další tři testy od různých výrobců. Výraz lékárnice byl snad více vyděšený než ten můj. Můj Postinor byl asi rozbitý. :-) V podstatě jsem se vymykala všem tabulkám a psaným pravdám – obtloustlá kuřačka užívající dlouhodobě antikoncepci otěhotněla hned první cyklus po užití pilulky poslední záchrany.

Těhotenství tedy potvrzeno. Registraci jsem provedla v porodnici v Podolí a spoléhala na její vyhlášenost. Po celou dobu probíhalo vše na jedničku, cítila jsem dobře. Prcek byl dle všech vyšetření taky v pořádku. Termín porodu stanoven na 21. 9. 2014. Vyřešili jsme bydlení a začali se těšit.

Probíhaly nějaké obavy z neznámé budoucnosti, ale nic zásadního, co by neprožívala každá prvorodička. Od první chvíle nám lékaři předpovídali chlapečka. Při kontrole v 31. tt byl prcek stále hlavou nahoru a já zahájila sérii prostocviků, abych ho přiměla změnit názor, který zaujímal už 2 měsíce. Velmi jsem stála o klasický porod se vším, co k němu patří a vůbec jsem se ho nebála. Naopak jsem se těšila a brala to jako další svou životní výzvu. V případě, že se neotočí, byla jsem smířená se sekcí. Nechtělo se mi riskovat rizika, která porod koncem pánevním s sebou nese. Sekci však jen v lokální anestezii. Chtěla jsem svoje dítě slyšet, vidět, dát mu pusu a nechat malého upíra zakousnout na své hrudi. Člověk míní, život mění…

18. 8. mě můj lékař předal do péče porodnice. V den poslední kontroly se mi zvedly hodnoty krevního tlaku a malý byl stále hlavičkou nahoru. Doporučil mi domácí přeměřování a když se hodnoty neupraví, návštěvu porodnice.

19. 8. (35+2tt) jsem byla v Podolí hospitalizovaná na rizikovém oddělení pro vysoký krevní tlak. Teprve tam jsem si začala zřetelně vážit hladkého průběhu těhotenství a snadného početí. Příběhy žen, co tam ležely s nohama křížem už několik měsíců, mě k tomu přiměly. A těšila jsem se na prcka o to víc. Neuvěřitelně vděčná za to, jak se věci mají. Po čtyřech dnech mne propustili stabilizovanou, zamedikovanou a bez nálezu.

Doma jsem se vyspala jednu noc. Následující den odjeli rodiče, se kterými žijeme v jednom domě na víkend 200 km daleko, a partner fotit svatbu taktéž daleko. Bylo mi dobře, jen hodnoty tlaku byly stále hraniční. Byla jsem domluvená s mojí, taktéž těhotnou, kamarádkou, že budou s mužem na příjmu, kdyby se mi přitížilo a potřebovala bych odvoz.

Den 23. 8. probíhal jako každý jiný. Jen jsem trochu průjmovala. Večer jsem zhlédla svůj oblíbený film a dala vědět kamarádce, že jsem v pořádku. Šla si lehnout bez jakýchkoliv příznaků čehokoliv.

22:45 V tu chvíli jsem slyšela zvuk, který mi přišel nezaměnitelný a přesně jsem věděla, co znamená. Lup. Následoval příval plodové vody. Zalarmovala jsem kamarádku, rodiče a partnera. Dobalila tašku z předchozí hospitalizace. Těšila jsem se moc a byla naprosto v klidu. Byla jsem 36+0 a věděla jsem, že malý je už (téměř) zralý a vše by mělo být tedy v pořádku.

Komická situace nastala na příjmu, kdy sestra zaváhala, kdo bude rodit. Zda já nebo můj doprovod. :-)

Lékařka mě na příjmu vyšetřila, byla jsem otevřená na špičku prstu a kontrahující po 3-5 minutách. Prcek stále rozhodnut skočit do světa s rovnýma nohama. Na monitoru jsem obvolávala všechny zúčastněné a uklidňovala je. Krevní tlak byl vyšší, prcek v pořádku. Podepsala jsem prohlášení o preferenci císařského řezu ve spinální anestezii. Partner na cestě. Byli jsme dohodnuti, že u narození našeho syna budeme spolu. Jinou formu jsem si ani nepřipouštěla.

Lékařka mi přišla oznámit, že porodník chce řez provést hned. To už jsem věděla, že partner nestíhá, a žádala o malý odklad. V řádech desítek minut. Trvali na svém, tak jsem jim jen kladla na srdce, ať ho za mnou hned po příjezdu pustí na sál.

Doprovodili mne na přípravu, kde jsem ještě fungovala v relativní pohodě, úměrně situaci. :-) Poté následovala cesta na sál. Cestou mne přepadla silnější kontrakce. Podlamovaly se mi kolena a já v andělíčku s vložkou mezi nohama bez kalhotek a odkapávající plodovou vodou hledala styčný bod.

Na sále jsem pozdravila a pohledem hledala někoho, kdo se mnou bude komunikovat. Pozdravila jsem zřetelně celkem třikrát, než jsem se pohledem setkala se sanitářem opřeným o zeď, který mi jako jediný odpověděl. V tu chvíli jsem začala ztrácet půdu pod nohama, schvátil mě hrozný pocit samoty a začala jsem brečet.

Slečna, co mě doprovázela, mne položila na stůl a začali mě připojovat a provádět všechny ty úkony, které si pořádně ani nepamatuju. Byla jsem ve zvláštním strašně smutném vzduchoprázdnu a všechno bylo najednou zastřené. Stále se se mnou nikdo nebavil, jen mi heslovitě říkali, co mám dělat. A já brečela.

Přistoupila ke mně anestezioložka. Ani jsem na ní neviděla. Představila se a ptala se mě na pohlaví dítěte a jméno. Přede mnou se objevila rouška. Přišlo mi, že je hrozně blízko, že jí nutně musím vdechnout. Měla jsem pocit, že se dusím. Stres ve mně narůstal a zmocnil se mě neovladatelný pocit strachu. Za rouškou se ozvalo, zda to bude probíhat v celkové nebo lokální. Anestezioložka odpověděla, že v celkové. V tu chvíli mne ovládla už úplná panika. A až na můj dotaz, jaká je indikace k celkové anestezii, že jsem chtěla částečnou, mi lékařka odpověděla, že to jsem sice mohla chtít, ale že ona chce celkovou.

A ticho. Absolutní bezmoc a ztráta síly bojovat za cokoliv. Vychroptěla jsem otázku, jaká je k tomu indikace. „Máte tlak 200/120, v tom já částečnou dělat nebudu“.

Posledním hřebíčkem do rakve byla glosa lékařky, ať jí tam nehysterčím, že se ten Jiříček bude bát. V tu chvíli mi spadlo srdce nevím kam, nohy se mi roztřásly a já se ocitla v naprostém nervovém kolapsu.

Poslední hřebíček do rakve byl opravdu poslední před tím, než jsem umřela. Bylo mi řečeno, ať začnu zhluboka dýchat. Třetí nádech jsem nedokončila. Přišla jsem o život. Nikdo mne neupozornil, že mě uspávají.

S tím pocitem jsem procitla a znovu brečela. V šoku, absolutní beznaději a zmatku. Pamatuji si, jak mne informovali, že malý je v pořádku. 2970 g, 47 cm.

Na chodbě jsem při převozu potkala partnera. Dal mi pusu a říkal, že je krásnej. Kluci se potkali na chodbě akorát, když malého vynášeli. Po příjezdu na JIP jsem byla upozorněna, že nemám brečet nahlas, že se tam spí. Anestezioložka mne předávala se slovy: „Pořád brečí, ale jinak je docela milá.“

Malého jsem viděla po dvanácti hodinách, kdy mi ho přinesli na přiložení. Byl neuvěřitelně krásnej a tak maličkej.

Celkový přístup a situaci na porodním sále ani neumím pořádně okomentovat. Byla tam spousta okamžiků, které jsem vnímala jako šílený stres. Stačilo jen pár maličkostí ze strany personálu, co by mi situaci ulehčily. Postačilo by jen více komunikovat, pozdravit, představit se, vysvětlit postup operace a důvody, co k němu vedly. Tak nějak normálně, lidsky.

Neočekávala jsem mnoho. Nejsem eko-bio-militantní matka, co by tam mávala porodním plánem a řídila si porod sama. Ráda jsem přenechala práci na odbornících. Ale tohle bylo příliš. Kus těla na operačním stole s němými dělníky okolo.

Dodnes mi nejde přes pusu spojení „porodila jsem“. Byl to neporod. Paní doktorce mám v úmyslu dát zpětnou vazbu, až se na to budu definitivně cítit. Snad to pomůže ke změně jejího přístupu a tím pádem další strachem šílené rodičce.

Dva dny jsem strávila na JIP kvůli vysokému tlaku a malý v inkubátoru udržoval teplotu. Viděli jsme se jen na chviličku po třech hodinách u prsa. Pak jsem byla přeložena na šestinedělí a syna dostala do plné péče. Tam vše probíhalo v pořádku do chvíle, než bylo jasné, že domů půjdeme s dokrmy UM. Jíra potřeboval ten svůj nedokončený měsíc dospat a množství mléka také podle toho vypadalo.

Ocitla jsem se v zajetí čísel kojení a vážení. Neustále mne sestry budily na měření tlaku a podání léků. Kojit plně se nedařilo. Říkala jsem si, že po příjezdu domů se vše upraví, že já se uklidním a nebudeme muset fungovat na čas a že se o něj přeci dokážu postarat.

Bohužel po příjezdu domů se ve mně začal rozjíždět pocit, kdy jsem myslela, že veškerý můj dosavadní život skončil. Vše, co jsem měla v životě ráda, už nikdy nebude. Začala jsem si uvědomovat, o co všechno jsem přišla a nedokázala si ještě představit, co jsem získala. V noci mě budila opakující se noční můra. Znovu a znovu jsem do detailu prožívala ten strach pod rouškou na porodním sále.

O malého jsem se základně postarala a hned ho odkládala. V parku zaparkovala kočár a hodinu seděla na lavičce bez jediného pohledu do něj. Kojit se stále nedařilo a začala jsem se na něj zlobit. Dávat mu za vinu ten veškerý smutek, co se ve mně odehrával. Návštěva laktační poradkyně nepomohla.

Zhruba po čtrnácti dnech jsem vzdala kojení a přešla plně na UM. Přišla částečná úleva. Čtyři dny po propuštění mi začala vyhnisávat rána po řezu. Čtrnáct dní jsem tedy každé ráno vstávala a navštěvovala ambulanci k výplachu a drenáži. Vyčerpání, hormony a všechny okolnosti mne dostaly do poporodní deprese. Doteď neumím posoudit, jak moc se na ní podílelo trauma z porodu.

Jen díky podpoře a trpělivosti partnera, rodiny a nejbližších přátel se mi ji podařilo překonat. Vztah k malému jsem si našla až skrz něj, když jsem viděla, že se z něj radují. Partner zafungoval jako neuvěřitelná podpora a strom, o který se lze za všech okolností opřít. Ani jednou nezaváhal, ač já váhala permanentně.

Zhruba po čtyřech týdnech jsem byla schopná na malého promluvit a pomazlit se s ním jenom tak bez důvodu. Pomáhalo mi o pocitech mluvit. Věděla jsem, že poporodní deprese existuje, není nic neobvyklého a není třeba se za ní stydět.

Je to dva a půl měsíce a teprve teď se cítím opravdu jako máma. Mám skvělé, hodné dítě, které mi to všechno usnadnilo, a chlapa k neuvěření. Plus pár prvních šedivých vlasů. ;-) Fungujeme parádně a snad i Jiřík mi všechno odpustil. Už mne neobtěžuje, když mě vyruší z nějaké činnosti a vyžaduje moji pozornost. Už se na něj nezlobím. Už s ním trávím čas jen tak a ráda koukám, jak usíná. Taky jenom tak. Protože prostě chci. Protože je to chlap mýho života.

Noční můra se vrací už jen občas a myslím (doufám), že časem zmizí úplně.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
crazyidea
10098
15.11.14 00:43

Ani nevíš, jak ti rozumím :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
slavuska1
31672
15.11.14 00:59

Ten přístup, to je teda hnus :poblion: halvně že už jste v pohodě :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
marg
2220
15.11.14 01:21

To je smutný, jak stačilo fakt málo a bylo by to v poho…Ber to tak, že jsi si vybrala nějakou dávku smůly a že teď už to bude naopak jen lepší a lepší :hug:.
V Podolí jsou z vysokého tlaku všichni poprděný (samozřejmě nadsázka - musí být). Rodila jsem tam s dg. preeklampsie, tak vím. Chci říct, že ten vysoký tlak který ti naměřili před porodem hodně ovlivnil i ty okolnosti a komunikaci pak během té operace a před ní. Kdybys měla „jen“ ten KP, určitě by to proběhlo jinak.

Příspěvek upraven 15.11.14 v 01:22

  • načítám...
  • Zmínit
hanak
15.11.14 03:22

Krásně napsané, s citem a srozumitelně. Rozumím ti víc než dobře.
Přístup některých lékařů je opravdu otřesný, oni si mnohdy neuvědomují, že v době porodu, v největších bolestech, je žena nejvíc bezmocná a zranitelná. Strach o sebe, o rozené dítě, bouře hormonů a do toho neempatičtí lékaři, to je nebezpečný koktejl.
Nedavno jsem řešila s manželem zdravotnictví v CR a US. Dřív jsem na české zdravotnictví pěla chvály - je relativně zdarma, člověk nemusí platit drahé operace atd.. A pak jsme se dostali do tématu empatie lékařů vůči pacientům, sdílení pocitů atd.. a já najednou zjistila, co je na českém zdravotnictví tak špatně. Manžel to shrnul větou: věřím, že mnoho českých doktorů dělá, co může, v oblasti poskytnutí léčby, ale tak nějak rutinně, jako na běžící pásu, nestarají se o pocity pacienta a to je špatně.. A já mu musela dát za pravdu hned druhý den, kdy jsme s mladší dcerou navštívili zubaře s akutním problémem.
Dcera kdysi ještě v ČR podstoupila trhání stoličky, která se rozpadla na několik kusů, injekce tehdy od bolesti opravdu nepomohla, celý zákrok připomínal těžkou řezničinu, kdy zubařka kusy zubů doslova vysekávala z dásně a dcera má od té doby panickou hrůzu ze zubaře, což ted, kdy jí začal bolet zub a vyžádalo si to návštěvu dentisty zde v US, byl v první chvíli skutečný problém. Dcera vstupovala do ordinace rozklepaná jak osika a totálně bílá v obličeji, na pokraji psychického kolapsu, ale jen do chvíle, kdy jí doktor nejdřív půl hodiny intenzivně rozesmíval, pak mezi vtípky udělal rtg, zkontroloval zuby, zavolal anesteziologovi, kdy nejdřív bude mít chvilku a domluvil se s dcerou na odstranění hodně nemocného zubu a u druhých dvou čištění kanálků v celkové anestezii a na mou otázku, jestli je tohle běžný postup, zubař jen vykulil oči a „samozřejmě, pocity pacienta jsou stejně důležité jako samotná léčba, takže zuby ošetřujeme jedině v narkoze“ - tehdy mi opravdu došlo, co mi na českém zdravotnictví opravdu vadí. Tam se sice léčí (ikdyž už ani to není na 100% pravda), ale pocity pacienta nikdo neřeší. Pacient je jen další kus masa k opracování, jeden z mnoha dalších.. Nechci křivdit, nejsou všichni takový, ale mnoho z nich bohužel by mělo dostat patřičné školení z psychologie. Protože medikamenty a operace ještě nejsou všechno, teprve dobré pocity pomáhají správné léčbě a vedou ke správným výsledkům.

Příspěvek upraven 15.11.14 v 03:22

  • Upravit
Levandule121
2660
15.11.14 08:25

Co k tomu říct. Sešly se ti 3 rizikové faktory, z nichž minimálně ten tlak je vysloveně ohrožující na životě, to bys měla pochopit!!! :zed: Doktoři jsou většinou asi zvyklí takovýto porod vyvolávat, ty jsi přijela s kontrakcemi 3 - 5 minut - tedy na poslední chvíli. Navíc ten konec pánevní.

Já když řídím po Praze (denodenně trávím v autě minimálně 2 hodiny v centru, v zácpách a řídím už 15 let), stejně když se dostanu do nějaké složité situace, okřiknu děti, ať se mě na nic neptají, že se potřebuji soustředit. A ti doktoři jsou také jen lidi. Navíc anestezioložka přivolaná akutně o tvém přání spinálu neví. Porodník toto zas neposuzuje a mnohdy se stane, že ač porodník by rodičce rád vyhověl třeba s epidurálem, anesteziolog se s ním o tom pohádá. Toť jsem vyslechla od lékařů.

Sama jsem rodila v Podolí 2×, neříkám, že by lékaři nemohli lépe komunikovat, ale obecně stará pravda je, že na hysterii pomůže nejlépe facka. :mrgreen: (Známe to u svých dětí. Při breku je nejlepší nelitovat, ale spíš odvést pozornost a říct třeba, že se zas nic tak hrozného neděje…)

Mně se tedy v Podolí nestalo, že by někdo nepozdravil, všichni se představili, snad až na dětskou v závěru porodu. Nevím, co děláš za práci, ale zkus si představit, že zachraňuješ někoho, komu reálně hrozí riziko smrti, novorozence a ještě se s pacientem místo promýšlení nejlepšího postupu budeš vybavovat…

Můžu ti říct, že pokud se ti v životě předtím nic zásadního nestalo, těžko můžeš vědět, jak v takové chvíli tvoje psychika reaguje. To se bohužel ukázalo. Snad už bude líp. Bohužel ten tlak je velké riziko i pro příště…

Příspěvek upraven 15.11.14 v 10:12

  • načítám...
  • Zmínit
Levandule121
2660
15.11.14 08:49

@hanak Ano, souhlasím. Ale přeci jen zubař a akutní porod svpreeklampsií a koncem pánevním je naprosto nesrovnatelný. Každopádně i tak si autorka deníčku stěžovat může, prostor pro zlepšování bezesporu je.

  • načítám...
  • Zmínit
janulikz
185
15.11.14 08:54

No uplne te chapu. Taky mi praskla voda driv a mala byla hlavickou nahoru. Vysetrili me a ze hned pujdem na to. Mam ulcerosni kolitidu tak jsem predpokladala ze mi daj aspon klystyr, ale nic, kdybych si predtim jeste rychle nedosla tak se jim tam asi po… no ta co mi davala anestezii byla mila jak trn v zadku. Tak jsem si lehla a cekalo se az zabere. Stipla me rikam ze to citim, pockala tedy, stipla me znovu porad jsem to citila a ona ze to neni mozny tak do me normalne rizla. No zajecela jsem ze to boli tak me hned uspali. No nechapu to do dnes. Pak mi pritel rikal ze mi ta prvni anestezie zabrala az za pul hodiny. Doma to prvni dny byla taky katastrofa, vsechno jsem delala z rutiny. Ted uz bych tu moji dablici nevymnela za nic na svete ale takovej porod uz nikdy vic.

  • načítám...
  • Zmínit
lucillee
8660
15.11.14 09:16

Ach ta rutina…nedokážu a nechci soudit lékařský postup, ale nikdy nepochopím, proč alespoň v porodnicích a na dětských oddělení prostě personál neprochází nějakým „školením“ nebo „kurzem“ slušného vstřícného chování, někdy pomůže i obyčejná špetka empatie, pozdrav, úsměv, milé slovo a ať mi nikdo neříká, že je to tak složité…neřeknu u operace slepáku, ale příchod dítěte na svět je totálně o něčem jiném. Napsala jsi to hezky, já moc na deníčky nereaguju, ale teď jsem cítila potřebu popřát Ti už jen a jen to dobré a krásně prožité chvíle se synem. Upřímně jsem v průběhu čtení doufala v dobrý konec. :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Orsin
1193
15.11.14 09:36

Ano, take bych si mohla na lekare stezovat a zrovna tak na jjednani policistu, ucitelu, zamestnancu na socialce a i mnoho dalsich. A o tom to je. Ty tri zminovane profese, jsou profese, v nich se pracuje s lidmi a resi často zavazne veci, presto jsou ale stale kamenovani hlavne lekari. Vite, oni ti lekari jsou take jen lide s osobnimi zivoty, problemy, a jejich prace je velmi narocna, casto jsou na ne pacienti protivni. Ale to je prece jedno, my chceme po lekarich, aby byli neco jako polobozi, dokazali provést perfektně zákroky a jeste se na vsechny usmivali, debatovali s nimi apod. To uz je jedno, ze toho lekare nez došel k nam, ze ho serval pacient nebo ze ma doma těžce nemocnou zenu, ze se rozvádí atd. Proste ne, my chceme stoprocentní lekare. Ruku na srdce, vy jste ve svých zamestnanich take tak stoprocentni, vzdy vlidni a usmevavi??
Je mi lito, ze porod byl takovy pro Tebe chladný, ale @Levandule121 ma pravdu, přijela si s rozbehnutym porodem s komplikacemi, bylo potřeba jednat. Ano, mohli byt milejsi, to nikdo nevyvrací!, ale… Predstav si, ze by čekali na Tvého manzela, proboha vzdyt tech par minut by mohlo byt rozhodující!

  • načítám...
  • Zmínit
Lucinka_84
559
15.11.14 10:35

Myslím si, že stačilo opravdu jen málo, aby vše dopadlo mnohem lépe. „obětovat“ asi tak minutu na to, aby nastávající mamince projevili trochu soucitu a pochopení, když se dostala do neznámé a stresující situace. Nikdo po těch lékařích nechce, aby u pacienta celou dobu někdo seděl a uklidňoval, ale aby na sále byl alespoň jeden „styčný člověk“, který se postará i o psychickou stránku… Naprosto chápu tvoje pocity, autorko. Tohle je noční můra většiny nastávajících maminek. Tak ať už je jen líp!!! :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
beruska9
15995
15.11.14 11:09

@Orsin : mozna jsem v praci nekdy protivna na kolegy, ale na „klienty“ bych si to nikdy nedovolila. Co jim je po tom, jak to mam zrovna doma nebo neco? 8o Nerikam, ze ocekavam perfektni americky usmev a slunickovou konverzaci, ale urcitou miru slusnosti a respektu k ostatnim ocekavam od kazdeho, kdo pracuje, nebo se vubec setkava s lidmi, at je to lekar, ucitel nebo pokladni. Opravdu je tak tezke odpovedet na pozdrav? Nebo treba u tohoto konkretniho pripadu misto odpovedu typu „Je mi jedno, co chcete vy, jedem podle toho, co chci ja“ rict neco jako - „porod povedeme v celkove anestezii, lokalni je vzhledem k vysokemu tlaku moc velke riziko…“ Nemyslis, ze by to bylo lepsi? Ja nespochybnuji pravo lekare rozhodnout, ale nejak celkove nechapu tendenci lekaru s pacienty nemluvit. Vzdyt je i v jejich zajmu, aby byl pacient v klidu a spolupracoval. Jenze malokdo je v klidu, kdyz nevi, co se s nim deje. Pokud to fakt neni takova krize, kdy jde o vteriny a lekari a personal potrebuji veskery cas na komunikaci mezi sebou. Nevim no, prijde mi, ze by stacilo fakt malo a podstatne min zen by melo z porodu tak spatne zazitky, jak tady clovek casto cte

Příspěvek upraven 15.11.14 v 11:10

  • načítám...
  • Zmínit
Cukřinka
2472
15.11.14 11:19

Na to, co se podle popisu dělo, působí deníček vyrovnaně - vypadá to, že vypsání se z toho taky trochu funguje :hug: Do budoucna přeji hodně štěstí a pokud možno pohodovější druhý porod.
Ad diskuze: kdybych byla na některého klienta takto „milá“, tak v práci na minutu končím. A ano, pracuju s lidma. Nevím, proč by to nešlo v jiných profesích.

  • načítám...
  • Zmínit
Andělka55
2505
15.11.14 11:34

Ten přístup lékařů mě opravdu rozhodil a rozhodně ať zde nikdo na mě nechodí s tím, že jsou to taky jen lidi. Na to mají školu, aby byli profesionální. K tomu už nemám co říci. Ale já měla naštěstí velké štěstí :) Kdybych nešla rodit :) připadala bych si tam jako na dovolené :) Personál úžasný, komunikativní a příjemný, ale možná byli tak skvělí ze soucitu. :/ Není porod jako porod no… Kdo ví :) Teď už to máte všichni za sebou! :) :kytka: :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
soney
754
15.11.14 11:41

Gratuluji k prckovi :)
Jen nevim, co se tak strasneho stalo z pohledu porodnice… tys mela zdravotni problem, ktery ohrozoval i juniora, ten byl ke vsemu koncem panevnim a tys uz mela slusne kontrakce… asi proste nebyl cas cekat na manzela a popisovat prubeh a vse… anesteziolog je zavolan akutne k pripadu, musi si projit anamnezu, nadavkovat leky a co ja vim a spolu s porodniky tobe i diteti pravdepodobne zachranili zivot… za to uz neni dnes nikdo rad ci dokonce vdecny… to uz ocividne neni to nejdulezitejsi… nerikam, ze by pristup lekaru nemohl byt lepsi, ale stalo by za to byt obcas vdecny a treba i podekovat… :)

  • načítám...
  • Zmínit
J_Doe
6021
15.11.14 11:42

@Levandule121 Profesionální řidiči mají cedulku, že za jízdy na ně nemá nikdo mluvit. Lékaři snad žádné upozornění nemají, že s nima pacienti nemají mluvit, když jsou ve službě, ne?

Nelidský přístup k pacientům je veliký problém českého zdravotnictví. To se asi jen tak nezmění, protože lékaři nejsou přímo placeni pacienty, takže k pacientům nemají vztah jako ke klientům, ale, jak tady trefně zaznělo, jako k masu na opracování…

  • načítám...
  • Zmínit
Levandule121
2660
15.11.14 11:54

@beruska9 Tak o tom žádná. Ovšem když jsem si přečetla deníček detailně, je tam napsáno, že se rozbrečela, když ji nikdo nepozdravil a stále brečela, když si lehala na lůžko a dávali jí pokyny, co má dělat… Rozhodně autorku deníčku chápu, bylo to vše náhlé a cítila se ztracená. Ale asi se shodneme, že hysterická byla (jakkoli na to měla svým způsobem nárok), před doktory byl AKUTNÍ operační výkon, u kterého jde - vzhledem k preeklampsii - opravdu o VTEŘINY a já vidím z toho důvodu pouze tyto 2 okamžiky, které mohly být jinak. U pozdravu mi to přijde ještě otázka - pokud se zrovna lékaři snažili zorientovat v situaci, anesteziolog musí vypičítat dávku anesteze nebo já nevím co, doktor musí předat svoje údaje, musejí se dohodnout a na rychlo zkouknout údaje z laborky o krvi atd. (a to je jen co mě jako laika napadá). :think:

Co mi přijde bez diskuse, že anestezioložka měla zvolit jinou formulaci. Jinak opravdu nevím, co zlepšit a jak líp zvládnout hysterii na operačním sále. :think: Já tedy měla v Podolí čest se 2 anestezioložkami - nejen u epidurálu, ale i pak nalsledně s jednou z nich u akutního výkonu zachraňující můj život a i tak to bylo super. Jen mi řekla, že protože jsem najedená, musí mi stlačit krk, abych se neudusila zvratky. Pak pustila anestezi do žíly, „klekla mi na krk“ (nebo opačně), obrátil se mi žaludek a další vteřinu už naštěstí nevím nic. Pak se o mě starali jak o celebritu a navštěvovali mě ještě na šestinedělí. Tak nevím.

  • načítám...
  • Zmínit
meryclare
95
15.11.14 12:02

Co na to napsat. V jednom přechozím deníčku mě nadzvedlo ze židle, jak doktoři Mati a Pati se můžou přetrhnout ochotou, aby doktorku porodili a jinde normální pacientce nejsou ani schopni odpovědět na pozdrav! Neočekávám miloučké chování, ale obyčejnou lidskou slušnost a trochu té empatie. Sama mám tristní zkušenosti s některými doktory.
Nějaké zaměstnanecké výhody a kamarádšofty nikomu nezávidím, kdo je aspoň trochu v práci nemá, ale aspoň nejsem tak :?: a nepíšu o nich na internetu. Pak když čtu o poporodních depresích, tak je mi to vážně moc líto :,(
Zakladatelko, přeju jen samé úsměvy a štěstí z miminka.

  • načítám...
  • Zmínit
barca0140
3868
15.11.14 12:05

Tak to je deníček který mi mluví z duše, určité pasáže bych popsala téměr autenticky. náš chlapeček byl vymodlený, tvrdohlavec jako blázen otočený KP, místo vysokého tlaku 2 placenty cévně spojené, takže risk jak blázen do kterého si nikdo přirozeně a ještě u prvorodičky netroufnul a já se tak těšila jak si vytrpím přirozený porod (a doteď mám tak trochu blok z toho, když se mě někdo zeptá jaký byl porod, když mě jenom fikli a malýho vytáhli).Rodit jsem začala na 35+3tt, okamžitě jsem jela, už hodně otevřená doslova za 5 min 12, byla jsem teda úplně v klidu i na sále kde mi na podruhé píchli spinálku, přišla doktorka, pak rozespalej doktor, neřekli ani,, bů", myslim že je slušnost aby alespoň pozdravili a představili se, ale asi nezájem. Malý měl nakonec 47cm 2430g, v inkubátoru byl jen na vyhřívání, kojení jeden velkej horor, vozili mi ho co 3h, přisál se krásně, ale bodejť by sál když mi ho dovezli narvanyho a vyčerpanýho :-/ pak mi ho dali na pokoj a já stále budila, přikládala, odsávala, dokrmovala, vážila, bolela mě jizva, chtěla jsem se tak moc vyspat a nešlo to.Doma pak opět to samé kolečko, já bulela, řvala na malýho on taky brečel, málo jedl, já stále jen přikládala, odsávala, dokrmovala, když sem se na dokrm vyprdla, po návštěve laktační poradkyň že zvládnu kojit, tak po týdnu malý spadl kousek nad 2 kg, dr. hrozila špitálem. Vůbec sem se nepoznávala, nechápala kde se ve mě bere ten vztek, proč sem taková když sem se na malýho tak těšila a až koncem šestinedělí to všechno přišlo, láska, uznání, konečně jsem si přišla jako máma a nemohla se na ně vynadívat. Už je nám rok, ale nerada na to vzpomínám..

  • načítám...
  • Zmínit
Orsin
1193
15.11.14 12:06

@beruska9 Vsak proto jsem psala, ze mohli byt samozrejme milejsi :) Jen me proste mrzi, jak se vse haze na lekare, pohled pouze z jedne strany…V ramci jednoho projektu jsem mohla strávit nepretrzity cas na jednom oddeleni a byl to narez, videt to z druhe strany, tu zodpovednost, okamžitě se rozhodnout, do toho pacient hysterci atd., proste od te doby se muj pohled na lekare zmenil…Ale to byste proste museli zazit.
Navic myslim, ze uplne zli take nebyli, kdyz ta sestřička prohlásila, ze je zakladatelka milá. Nemluve o tom, ze šlo o akutní zásah s komplikacemi a bylo potřeba se na to soustředit. Navic zakladatelka sama se uz vnitru propadala do jakési deprese, neschopna poradne se ozvat, sama napsala, ze se hned rozbrecela, kdyz ji nepozdravili. A tim to nemyslím vubec zle, protoze ja pri prvním porodu, vystrasena, take nedokázala poradne cokoliv rici narozdíl od druheho :)

Příspěvek upraven 15.11.14 v 12:25

  • načítám...
  • Zmínit
Levandule121
2660
15.11.14 12:18

@J_Doe Ano, nekomunikace s pacienty je velký problém. Nemyslím si, že je to tím, co píšeš. Učitelé to mají stejně a komunikují. Pacienti by si měli ale stěžovat. Dokud se bojí ozvat a vrchol je, že to napíší na emimino nebo si postěžují v hospodě, nic nevyřeší. Jinak mě pořád zaráží, jak můžete vyžadovat komunikaci na operačním sále u velmi rizikové pacientky, kdy mají ještě za úkol zachránit i novorozence. Možná na operačním sále ta cedulka o zákazu mluvení na řidiče za jízdy není ze stejného důvodu, proč není na pračce upozornění o tom, že se v ní nemají prát živé kočky. Normálnímu člověku to dojde. Kdybys byla doktor, šlo ti o vteřiny, dávkovala léky, domlouvala se s kolegy atd., věřím, že bys také nezdravila s poklonou. Já když počítám odměrky mléka do lahvičky a manžel na mě promluví, můžu začít znova…

  • načítám...
  • Zmínit
Ter85
2480
15.11.14 12:22

Byla jsem uz 2× ve stejne situaci, ale vybrala jsem si malou okresni porodnici, mela jsem zkusenost s hospitalizaci a operaci ve velke prazske nemocnici a nechtela jsem v takovem molochu privezt na svet dite, pokud to tedy nebude nezbytne nutne. Mam za sebou jiz 2 cisarske rezy pro neuplny KP v obou pripadech a pristup skvely. Vsechno v klidu, pece vynikajici, vse mi vysvetlili, na sale se mnou celou dobu komunikovali, uklidnovali, vysvetlovali. Snazili se me rozptylit, abych se nebala, anesteziolog me vzdycky i hladil a presne rikal, co se deje. Partnera jsem na sale nemela-cekal venku, miminko mu donesli-starsi ditko muselo tenkrat na chvilku do inkubatoru, mladsi jsme meli u sebe hned. Nekonal se zadny presun na JIP, ale na pokoj, kde me monitorovali a kontrolovali, okamzite prisla detska sestricka s miminkem, i kdyz jsem musela po spinalu 24 hodin lezet, tak mi miminko prilozili k prsu a vetsinu casu jsem obe deti mela v posteli a mohla se s nimi mazlit. Chodili i v noci. Detska sestricka pomahala kdykoli-ve dne v noci. Na posteli jsme nemeli napsane jmena a veskery personal znal jmeno moje i ditete. Ctvrty den jsem s obema detmi odchazela domu.

Takze cisarsky rez neni zadna tragedie, jde to prozit i bez vetsiho stresu, pokud mozno v klidu. Ale obavam se, ze to ve velkych nemocnicich neni mozne.

Co se tyce psychickych problemu po porodu-asi zalezi dost na hormonech a nevim, zda se to da nejak ovlivnit-u jednoho ditete jsem mela velky poporodni blues i v tehotenstvi jsem byla hodne labilni, u druheho vubec, cely tehotenstvi i po porodu jsem byla vysmata, az jsem tim lezla a lezu okoli na nervy. :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
Lishaa
960
15.11.14 12:25

Naprosto chápu a rozumím…já se teď u druhého porodu taky probudila ještě na sále z narkózy a první co jsem slyšela bylo: „Jak se bude kluk jmenovat?“ Vůbec se mě nezeptali před porodem. Tak povídám (ještě úplně mimo): „Jan. Je v pořádku?“ A nic. Žádná odpověď. Tak znovu: „Je v pořádku?“ Zkusila jsem to ještě 3×, než konečně někdo zahlásil: „Víceméně jo, odvezli ho na JIRP“. Na šestinedělí mě taky předávali se slovy: „Ona je asi nějaká citlivější“ a pak se se mnou nikdo asi tři hodiny nebavil. Jen mi odvezli z pokoje postýlku na mimino. Takže síla. Syna jsem viděla až po 72 hodinách, ale to už je mimo příspěvek, za to nemohli. Ono holt když ti doktoři tohle dělají několikrát denně (myslím sekce a porody vůbec) tak se z toho u spousty z nich prostě stane jen práce a ten lidský přístup se trošku vytrácí… :think: :( Ale na druhou stranu byli všichni slušní, představili se, před porodem mě uklidňovali. Asi záleží, na koho člověk narazí.

  • načítám...
  • Zmínit
meryclare
95
15.11.14 12:30

@Levandule121 A jak jsi přišla na to, že byla hysterická???Že to řekla PANÍ DOKTORKA, ať nehysterčí???
Pacientky byla ve velice stresové situaci, ve které nikdy před tím nebyla a MOC by jí pomohlo, kdyby s ní někdo lidsky komunikoval, odpověděl na pozdrav a situaci aspoň trochu vysvětlil. Někdy stačí jenom chytnout za ruku a pohladit…
Sama nesnáším lidi, co jsou nekomunikativní, tváří se zapškle, a kdyby mi ještě neodpověděl na pozdrav, tak to by teprve poznal, co je to HYSTERKA :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
hatatýtla
23
15.11.14 12:37

@Levandule121 to co říkáš o psychice lékařů v akci je pravda. Ale je to celý nějak divně položený to co píšeš. V péči je rodička, a tedy její psychika je velmi důležitá, a ignorace tohodle faktu vysvětlená psychikou lékařů je prostě trochu mimo. Ano i lékaři jsou lidi, ale v téhle situaci já považuju za prioritní psychiku rodičky než ohledy k psychice lékařů…ona ve své situaci opravdu nemá na to vnímat jejich postavení, oni by ale měli, jsou to ti, za kterými přišla o pomoc…lékařství je profese pomocná, stejná kategorie jako učitelství, pečovatelství…Učitel musí brát ohledy na psychiku dětí, nikdy opravdu neprojde, když se ospravedlňuje, že byl bezohledný, jelikož toho má moc. Z lidského hlediska pochopitelné, ale v dané situaci? Nepřijatelné.

  • načítám...
  • Zmínit
J_Doe
6021
15.11.14 12:39

@Levandule121 Ležela jsem na operačním stolu v zahraničí. Ne, nebylo to akutní, ale opravdu stačilo jenom pár vět, abych se cítila příjemně. Zákrok proběhl v částečné anestezii, dokonce se mě ptali, jakou hudbu chci do sluchátek, abych se u zákroku nenudila. Asi se mi nepředstavovali všichni členové operačního týmu, nebo si to už nepamatuju, ale ten, kdo si mě přebíral na lůžku (asi anesteziolog) mi všechno dopodrobna vysvětlil, co se kdy bude dít, co bude pak, ubezpečoval se, jestli jsem v pořádku, nic mi nechybí, nemám strach apod.

Nestálo to ani korunu navíc, časová ztráta žádná, a pacient se cítí o 100% líp.

  • načítám...
  • Zmínit
Orsin
1193
15.11.14 13:08

Kazdy na to budeme mit jiny nazor dle svých zkušenosti, neni potřeba se urážet. Kdyz jsem rodila prvni dite a slo ji o zivot, vubec mi nevadilo, ze na me nikdo nemluví, nevysvetli, stačilo mi, ze jsem videla, ze ti lekari opravdu makali, ze jim to v hlavě srotovalo co dal a ze mi dceru zachránili. Pri druhem porodu komplikace nebyly a byl cas na to slůvko, vysvětlení, pohlazení. Proste je tezke soudit dane situace, ve kterých je nekdo jiny a vy tam nejste, mate to zprostredkovane..

  • načítám...
  • Zmínit
Levandule121
2660
15.11.14 13:24

@meryclare Přišla jsem na to tak, že popisovala své pocity, se kterými opravdu soucítím, ale je vidět, že se tam rozjíždělo cosi nestandardního. Což se potvrdilo tím pláčem, který začal po tom, co ji nepozdravili a trval celou tu dobu, co si lehala na lůžko, připravovali ji na operaci a udíleli pokyny. Tudíž v tu dobu, kdy s ní měli podle vás konverzovat, pouštět jí do sluchátek hudbu a tak dál. Jak říkám, je mi to líto, bojužel není pravda, že to nic nestojí. Stojí to člověka navíc, který by se pacientovi věnoval a který by odlehčil přepracovaným českým lékařům, kteří nota bene ani ke konci měsíce nemají peníze na to, aby pacienty léčili. :cert:

  • načítám...
  • Zmínit
veeerry
511
15.11.14 13:30

@hanak měli jsme stejný problém se zubaři a světe div se, nastoupila nová paní zubařka z UKRAJINY a jako by jsi psala o té bezvadné péči a pocitů pacienta. Já se nebojím už zubaře a syn strach také ztrácí a to vše bez bolesti. :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
meryclare
95
15.11.14 13:38

@Levandule121 Ty víš, že to s tou hudbou do sluchátek není špatnej nápad? :D Chápu, že se zastáváš doktorů, mně někteří taky MOC pomohli! Na druhou stranu chápu, že člověk se cítí zdravý a nesmrtelný, a pak ho najednou něco zlomí a sesype se jako domeček z karet. A některým věcem se dá předcházet, nebo je aspoň částečně eliminovat. Bohužel, v tomto případě doktoři co se týče psychiky pacientky dokonali dílo zkázy. Třeba by nebylo tolik přepracovaných psychologů a psychiatrů, kdyby se někteří doktoři uměli chovat. :kytka:

Příspěvek upraven 15.11.14 v 13:40

  • načítám...
  • Zmínit
Levandule121
2660
15.11.14 13:39

@J_Doe Já souhlasím s tím, že to tu není ideální, ale zase odmítám, že akutní zákrok při preeklampsii atd. jde srovnávat s neakutním. Ono když někomu zachraňují život na operačním sále třeba po infarktu nebo úrazu, je to o něčem jiném. A to je to, s čím se má srovnávat tento případ. Jak jsem psala, po porodu jsem měla komplikace, rozvrat srážlivosti (DIC). Ještě na porodním sále po porodu jsem ztratila přes litr krve a jak to viděl doktor, začal řvát primáře, saniťáka, připravit sál atd… Moc si to nepamatuji, bylo mi tak blbě, že jsem jim řekla, ať mě okamžitě uspí nebo ať umřu. Upadala jsem do „mdlob“ nebo co to bylo, ze kterých mě například ve výtahu budil primář, aby mi vysvětlil situaci, že nevědí, co se děje, že mě budou muset asi otevřít, možná jsem něco musela podepsat. A řeknu vám, že si pamatuji ten pocit vzteku na něj, proč mě budí z těch mdlob k vědomí! Pak jsem procitla když mě saniťák někde v předsálí přemisťoval z vozíku na stůl a i on mi odpověděl na otázku, kde jsem a nějak mi ta jeho jediná věta sedla a uklidnila mě. Pak anestezioložka - to už jsem popisovala. Byl to mazec. Všichni doktoři - i mí známí říkali, že by mě v běžné nemocnici nezachránili. Mj. jsem ztratila 6 litrů krve - z porodnice jsem šla s cizí. :mrgreen: A fakt bych si nestěžovala, že nechtěli čekat na manžela, nepozdravili mě nebo odsekli třeba na moji poznámku, ať už radši umřu. Cítím jen a jen vděk a hlavně obdiv k jejich práci, bez které by byly obě mé děti bez mámy. Tak už se všichni proberte. :cert: Preeklapsie je sakra nebezpečná! :! :idea:

  • načítám...
  • Zmínit
meryclare
95
15.11.14 13:51

@Levandule121ve výtahu budil primář, aby mi vysvětlil situaci, že nevědí, co se děje, že mě budou muset asi otevřít…
saniťák někde v předsálí přemisťoval z vozíku na stůl a i on mi odpověděl na otázku, kde jsem a nějak mi ta jeho jediná věta sedla a uklidnila mě.

A o tom to celé je :palec:
Určitě nechci shazovat práci některých lékařů!

  • načítám...
  • Zmínit
suvik
28294
15.11.14 14:54

Denicek mi prijde bezvadne napsany, dokazu se plne vcitit do tvych pocitu a chapu proc jsi brecela. Byt na sale je opravdu velmi stresujici a priklanim se k tomu, ze by stacilo odpovedet na pozdrav nebo se snazit te nejak uklidnit - zejmena vysvetlenim situace, a to nemusi byt zadne sahodlouhe podrobne vysvetlovani.

Je mozne, ze uz to musel byt fofr, to jo, ale myslim si, ze je zasadni chyba doktora, kdyz nepoda pacientovi temer zadne informace!

Dobre, ze vse dopadlo dobre, to je nejdulezitejsi…

  • načítám...
  • Zmínit
Levandule121
2660
15.11.14 15:39

@meryclare Jako ano i ne. Začnu tím saniťákem. Musela jsem se ho sama optat, nijak milý nebyl. Odpověděl jako autorce deníčku odpověděla anestezioložka. Ale měla jsem štěstí, moje psychika zapracovala opačně, než autorky deníčku. A to, že mě primář informoval jsem brala v tu chvíli vysloveně negativně. Budil mě z milosrdných mrákot a v té chvíli mě opravdu nezajímal sáhodlouhý popis situace. Ale nestěžuji si, vím, že je to jeho povinnost.

Myslím, že je to o očekávání. Od lékařů u porodu očekáváme něco jako služby laskavého průvodce tímto „přirozeným“ procesem. Ale během tohoto přirozeného procesu v minulosti umíralo několik desítek procent matek i dětí. A tento porod byl velice komplikovaný. Když mě povezou na sál s infarktem, moje očekávání budou jiná a nebudu vše vnímat tak úkorně.

  • načítám...
  • Zmínit
verulicek
15.11.14 15:41

Skvělý deníček!!! :kytka:

  • Upravit
Lucienka1984
3223
15.11.14 16:01

Tedy na začátku jsem se smála, ale pak mne smích přešel.. Uf holka drž se!! Někdy to prostě všechno nevyjde jak chceme a pak se to po… všechno, ale už bude jen a jen lépe!!

  • načítám...
  • Zmínit
barca0140
3868
15.11.14 16:47

Jinak ohledně nemocničního personálu, to mám zažitý z obou stran a hodněkrát i mě padala huba co všechno si někteři lékaři, sestry nebo ošetřovatelky dovolí k pacientovi, jak jsou schopní s ním manipulovat, jednat apod..Z pohledu pacienta jsem si toho taky už zažila poměrně dost a většinu zkušeností mám bohužel negativních a hodně představ ohledně zdravotnictví( můj vysněný obor, už jako malá jsem měla jasno) se mi rozplynulo už na střední, které bych si já k pacientovi nikdy nedovolila, to by mě hanba fackovala, ale věřím že po 20ti letech strávených v nemocnici denodenně už ta chuť k práci je taky jiná, ale bohuzě zrovna v té situaci, ve které se pacient nachází potřebuje porozumnění a podržet a ne vždycky se tak bohužel stane, ale z hlediska personálu si uvědomuji, že je to velmi psychicky i fyzicky náročná a hlavně nekončící zodpovědnost a bdělost. Bohužel vždy bude pro a proti a zrovna třeba příchod miminka si každá představujeme krásně a vyjímečně a určitě by tam bylo ještě co zlepšovat..

  • načítám...
  • Zmínit
Renaku
2235
15.11.14 17:05

Autorku deníčku chápu!!! Naprosto! Personál v nemocnici musí řešit životně důležité věci, nemají asi moc čas se vybavovat. Se mnou přesto pořád někdo komunikoval aniž bych chtěla a ve spinále jsem stejně neřekla snad ani slovo, byla jsem ze všeho tak nějak vykulená, že jsem nemluvila a na JIP mě předávali se slovy „Paní je nějaká popletená asi.“ :mrgreen:

  • načítám...
  • Zmínit
meryclare
95
15.11.14 17:14

@ Levandule121 Z celého srdce Ti přeju, aby Tě Tvá neochvějná psychika nikdy nezklamala (ono 100krát to možná vyjde a po 101 už ne) a až budeš potřebovat v životě nedejbože zase podržet, aby jsi vždy našla pochopení a nikdo Tě nenazýval hysterkou a neléčil Tě fackou, jak sama píšeš :mrgreen:.

Příspěvek upraven 15.11.14 v 17:14

  • načítám...
  • Zmínit
Pherenike
19071
15.11.14 17:46

Úplně jsem si vybavila samasebe, jak jsem si dělala těhotenský test v práci :-)

Já teda byla v trochu jiné situaci a to tím, že těhotenství jsem si přála a bylo plánované. Takže jsem tak nějak tušila (a doufala), že tam ty dvě čárky budou. Přesto jsem si nedokázala představit, jaké emoce se ve mě budou odehrávat…Vrátila jsem se ze záchoda do kanceláře a jen tupě zírala do kompu :-D V hlavě mi běželo něco jako „Ty vole, já jsem fakt těhotná!!!“ :-D

Dál jsem si vybavila, jak jsem vybírala porodnici a manžel mě přesvědčoval, ať se registruju někde v Praze (Apolinář nebo Podolí). Pořád mi říkal, že má z toho takový pocit, že „Praha je prostě Praha“…jako že je to tam prostě lepší. Já chtěla rodit v Benešově, kam jsem se nakonec opravdu registrovala a nehodlala s ním o tom diskutovat - on tam ležet nebude, že :-D

Rodila jsem také akutní sekcí - malý měl omotanou pupeční šňůru. Manžel dojet taktéž nestihl, byl v práci a než se tam dopravil, bylo po všem, takže jsem tam na to taky byla sama, ale teda personál na sále mi vůbec nedovolil, abych vůbec stihla nějaký strach a stres prožívat…Já se tam tak nasmála :-)
Anesteziolog, který mi seděl u hlavy, vtipkoval, že taky čeká…slona, kterému už kouká chobot apod. :-D Jasně, starej vtip, ale v tu chvíli jsem byla fakt ráda, že tam takhle plácá…pak mi říkal, jestli mě prý má držet za ruku, když manžel je teprve na cestě, ale musela bych mu prý slíbit, že mu pak manžel nedá přes hubu apod. :-D No prostě mě ani chvíli nenechali myslet na to, co se bude dít…

Díky tvému deníčku jsem si zase ověřila, že díky bohu za mou volbu porodnice :-)

  • načítám...
  • Zmínit
hypnoza
180
15.11.14 17:49

V Podoli jsem loni rodila sekci, planovanou, byla jsem pri vedomi. Lepsi pristup ze strany personalu jsem si nemohla ani prat. Nemuzu vubec vubec nic vytknout, chovali se a pristipovali vic nez profesionalne. A to jak na prijmu na oddeleni rizikoveho tenotenstvi, kde provadi pripravu na sekci ten den predtim, tak na sale a na JIPce. Vsichni byli uzasni, mili, klidni. Anesteziolozka me celou dobu drzela za ruku a hladila me po cele, i kdyz jsem nebyla vystrasena. S pritelem jsme byli domluveni, ze pocka venku, (na jeho pritomnosti na sale jsem netrvala, vim, ze pri prvni akutni sekci, kterou jsem podstoupila v Neratovicih, videl veci, ktere videt nemel a nebylo to nic hezkyho, takze rikal, ze tentokrat bude pritomen jen v pripade, ze to ja moc chci :-) ) a tak anesteziolozka rikala, ze tam bude za nej :-). Strasne mi pomohlo to, ze jsem kazdou chvili vedela co se deje. Respektovali kazde me prani a informovali me uplne o vsem. I pres to, ze tam delaji za ten den tolik sekci, dokazali u me vzbudit dojem, ze jim na mne a na mem miminku opravdu zalezi a ze je to skoro osobni. Radovali se se mnou a komentovali, jestli ma vlasky, jak je velike atd. Operateri se mi omlouvali, ze to trvalo o neco dele, ale ze museli rozrusit srusty, na konci mi pogratulovali. Vsechno mi vysvetlili a kazdou chvili jsem vedela co me ceka. Na JIP pracuji lidi, kteri se o nas starali tak, ze se mi na oddeleni sestinedeli skoro nechtelo :-)). Delali vsechno mozne, aby nam to ulehcili a opravdu se jim to podarilo. Kdybych mohla mit na JIP mimco porad u sebe, tak bych tam nejradsi zustala az do konce pobytu, kdyz uz v ty nemocnici byt musim :-D. Vsem tem lidem jsem byla vdecna a i dodnes vzpominam na jejich uzasne jednani. A podotykam, ze jsem nebyla zadny VIP pacient. Z toho porodu jsem nemela zadny neprijemny pocit, krome bolesti v miste rezu. Zadne ujmy.

Personalu v Podoli muzu jen :potlesk: :potlesk: diky tem lidem mam z prichodu na svet meho ditete opravdu peknou vzpominku.

A taky si myslim, ze to proste musi byt oboustranne, aby to fungovalo :)

  • načítám...
  • Zmínit
elvia2
1282
15.11.14 17:50

Je to smutné, to jo, ale kdyby se lékaři zabývali tím, aby Ti vše vysvětlili, mohlo být pozdě- a to bys jako říkala co. A zřejmě jsi nerodila v tu dobu sama. :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
missbufy
11
15.11.14 19:07

Taky jsem rodila v Podoli a pristup lekaru mozna neni kamaradsky, ale peclivy a profesionalni a rodicka muze byt rada, ze je zdrava ona i dite a ze se o ni lekari perfektne postarali. Cetla jsem totiz hodne porodnich pribehu se spatnym koncem… Takze bych spise doporucila rodicce myslet na to pozitivni (ze je zdrava) a ne na to negativni (ze se s ni v porodnici nikto moc nebavil).

  • načítám...
  • Zmínit
Jasisi
26
15.11.14 19:24

Předně…moc děkuji všem za komentáře a čas, který jste jim i přečtení věnovaly. Netušila jsem, že rozpoutám takovou smršť názorů. Jen bych ráda doplnila…
Je to několik dní, co jsem svůj porod, jeho průběh a akutnost probírala s odborníkem, porodníkem ze stejné porodnice. Akutní jsem nebyla natolik, abychom nemohli počkat na otce dítěte. Na příjmu dokonce zvažovali, že mě nechají do rána prospat a sekce bude plánovaná. Škoda, že jsem to původně nezmínila. Ale vzhledem ke kontrakcím, které se stupňovaly, se čekat do rána nemohlo. Nicméně… TK mi vyletěl až na sále a velký podíl na tom měla psychika. Potřebovala jsem podržet, nepoznávala jsem sama sebe. Ale nehysterčila jsem. Jen jsem plakala a naplno spolupracovala. Nedokázala jsem ze sebe vymáčknout nic kloudného. Při mém naturelu bych jim za normálních okolností byla schopná říct „Hej, lidi, pojďte se se mnou bavit.“ Zavtipkovat. V té situaci mi ale selhaly veškeré obranné mechanismy a úplně jsem podlehla. Ten den probíhalo v Podolí mnoho akutních sekcí. JIP byla plná a jistě měli všichni plné ruce práce. Já toto ale nepovažuji za omluvu toho, co se tam dělo. Ať mi nikdo nevykládá, že není prostor pacienta upozornit ani na to, že ho právě uspávají. Nicméně, necítím vůbec vůči nikomu žádnou zášť. Stane se a já pořád doufám, že se nestává příliš často. Mám v úmyslu se paní doktorkou spojit a dát jí zpětnou vazbu. Osobně. Protože tohle považuji za velmi osobní. S veškerou pokorou. Stačilo by mi totiž opravdu strašně málo a vůbec jsem nemusela na místě prožívat to, co jsem popsala. A já doufám, že až podobná situace nastane, vzpomene si a řekne si AHA… Já si lékařů a jejich práce totiž vážím. Ani ten neporod bych totiž bez nich nezvládla. ;) Vše jsem konzultovala právě proto, abych nikomu nekřivdila, až to všechno sepíšu. Umím si představit, jak je v těhlech situacích paměť selektivní a mám nějakou sebereflexi, takže vím, že za mnoho si můžu sama a moje psychika. Nezlobím se ani na sebe, ani na ně. To bych se z toho zbláznila. Všichni jsme jenom lidi :! Nechat to jenom tak ale neumím.
Deníček měl být spíš o tom, jak se věci mohou mít a že jde se z toho z toho dostat. Ne stížností.

Příspěvek upraven 15.11.14 v 19:33

  • načítám...
  • Zmínit
BarFly
1
15.11.14 19:40

Taky se připojuji, abych vyjádřila podporu-rodila jsem též císařem, sice jsem to neměla tak hrozné jako Ty( ani ty následky), ale taky jsem si zažila neempatický přístup personálu a u mě naštěstí jediný, kdo projevil lidskost byla právě anestezioložka, která se mě jako jediná asi po 10 hodinách zeptala, jak se jmenuju:-)ani si neumíš představit, jak mě to zahřálo u srdce, když chtěl někdo znát moje jméno..
Jo, jo, ten přístup.. nechápu, proč je to takový problém, projevit trochu lidskosti v tak pro nás vypjaté situaci.. profíci po odborné stránce to jsou, ale ta lidská:-(

Tak moc přeji, ať už se noční můry nevracejí a malý dělá stále čím dál tím větší radost a Ty ho čím dál tím víc miluješ:-)

  • načítám...
  • Zmínit
Agnesita
2562
15.11.14 19:43

Krásně napsaný, trochu mě zamrazilo. Já teda na Podolí nedám dopustit, měla jsem akutní sekci a totálně si nevybavuju žádnej strach. Myslela jsem jenom na to, aby byl už venku a věděla jsem, že oni to umí. V klidu jsem usnula. Jestli někdo zdravil, to už vůbec nevím :-) Tebe rozhodilo podle mě hned v počátku to, že to chlap nestihl. Já jsem cynik, byla jsem ráda, že jedu na sál, že budu sama, že mě uspí a že do čtvrthodiny je hotovo. Na Jipu jsem byla nejšťastnější, přinesli ho hned, jak jsem proškrábla oko, Apgar 3×10 a tak krásnej. Chtěla bych ještě jednou tak. Plánovaně teda. Kdo se jak ksichtil mi je u zadku, pokud umí svou práci, středobod jsem já a moje dítě.

  • načítám...
  • Zmínit
svycarka
7626
15.11.14 20:03

Pres pocatecni hruznou napln deniku, je konec fantasticky stejne jako ty, tvuj sloh, velkej i ten malej chlap :potlesk: Preji vam hodne stesti a radosti!!!

  • načítám...
  • Zmínit
aavslaj
1
15.11.14 20:22

Úplně ti rozumím. Taky mám trauma a pořád o tom přemuýšlím. Sice se mnou manžel byl 6 hodin na pokoji, ale pak přišla kontrakce, při které jsem omdlela. Po probuzení mi dvě sestry fačovaly nohy, další mě vysvlíkala z pyžama a dávala pokyn ať sundám náušnice. Pak si pamatuji jen světla jak mě převáželi na sál. Asi jsem byla dost mimo, protože na nějaké zdravení s personálem nebyl čas ;). Pak jen příkaz držte nataženou ruku a dotaz kolik vážím. Pak tma. Malá měla pupeční šňůru 3× silně kolem krku a na to, že byla týden po termínu měla jen 2340g, takže byla na kanyle a viděla jsem jí až po 26 hodinách. A to ještě na JIPu, když jsem se ptala asi po dvou hodinách co jsem tam ležela jestli mi malou přinesou, tak mi sestřička řekla, že asi mají moc práce. Asi až po 4 nebo 5 hodinách se u zastavil doktor co mě operoval a řekl, že malá je vpořádku. Teď je jí 8,5 měsíců a je to naše zlato, ale chvíli trvalo než jsem si k ní našla cestu.

  • načítám...
  • Zmínit
panenka87
13770
15.11.14 20:34

Moc pěkný deníček!
Prožila jsi si těžké chvíle, a to šestinedělí je vážně samo o sobě dost zvláštní a hodně náročné období. Vůbec jsem se necítila dobře. Ale už je to za Tebou a přeji ať Ti malý dělá jen radost:-)

  • načítám...
  • Zmínit
Claire7
2590
15.11.14 21:06

Gratuluji k malemu a at uz je jen a jen dobre :kytka:  :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Xverunka
1210
15.11.14 22:27

Autorce deníčku rozumím. Zažila jsem to podobně, až na to, že se mnou teda komunikovali. Na porodním boxu se ukázalo, že malou při vší snaze neprotlačím (náznaky toho byly už na vyšetřovně, ale doktor to zřejmě chtěl zkusit), no a když začal vydávat pokyny, aby nachystali operační sál a celkovou anestezii a já namítla, že chci jen epidurál (celé těhotenství jsem si představovala přirozený porod včetně přisátí a všeho toho okolo), vysvětlil mi v rychlosti, že nemůžeme čekat, že slábnou ozvy. Stačila jedna věta. Tak stejně si neumím představit, že by mě uspali a neřekli mi o tom. Anesteziolog mi dokonce popřál dobrou noc :) A taky to bylo všechno rychlovka (podle přítele) a chovali se ke mě všichni normálně. Takže si myslím, že při troše dobré vůle to jde. Já věřím, že doktoři jsou v tu chvíli ve stresu, že hlavním cílem je zachránit miminko a mnohdy i maminku, jsou to frajeři a já před nimi smekám. Ale psychika je taky důležitá. Komunikace na základní úrovni by měla být samozřejmostí.
Autorce gratuluji k miminku a přeji, ať ji ty noční můry brzy skončí.

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář