Můj porod aneb čas hojí všechny rány
- Porod
- Indil
- 11.07.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Je to již rok, co jsem porodila svého prvního syna. Nyní jsem konečně sebrala odvahu, překonala bolest i zklamání a odhodlala se podělit o svojí zkušenost s vyvolávaným porodem, končící uzlíčkem lásky v mužově náručí.
Je druhého října roku 2012, a já nevěřícně koukám na pozitivní těhotenský test. Po osmi měsících sexualního maratonu, hlídaní ovulace a desítek těhotenských testů se konečně zadařilo - a to jsem tentokrát testovala opravdu jenom ze zvyku. Ten výbuch emocí, strachu, překvapení i očekavání byl nepopsatelný.
Samotné těhotenství bylo nádherným obdobím v mém životě. Nevolnostmi jsem trpěla pouze, když jsem se nenajedla, což s mými 45 předtěhotenskými kily bylo více než žádoucí.
Všechna vyšetření dopadla na výbornou a ve 20.tt se vyplnilo moje tušení - dozvěděli jsme se, že čekáme chlapečka.
Krize začala ve 36.tt, kdy podle měření jsme odpovídali týdnu v průměru 34. Každá část těla odpovídala něčemu jinému a odhadovaná váha byla 1800 g. Následovaly kontroly dvakrát týdně. V pondělí monitor u mého gynekologa a ve čtvrtek průtoky pupečníkem v porodnici. Bylo to velice únavné, ale vše bylo v pořádku.
Kvůli mé výšce 158 cm, váze 57 kg na konci těhotenství a obrovské touze rodit přirozenou cestou jsem ve čtvrtek nastoupila do porodnice k vyvolání porodu. Podle slov doktora „Zkusíme to, dokud nám miminko ještě nepovyrostlo.“ Jiný důvod k vyvolaní nebyl a já slepě věřila názorům lékařů, že by byla škoda to nezkusit, ale do termínu čekat nechtějí (nakonec jsem porodila pouze 4 dny před samotným termínem).
Ve čtvrtek ráno mě muž doprovodil do porodnice a po dlouhém rozloučení a s děsem ve tváři (nikdy jsme nebyli ani den bez sebe) odjel do práce.
Na příjmu byla velice milá učenka (to byl můj jediný anděl), sepsali jsme papíry, vyšetřil mě doktor a hurá na předporodní pokoj, napojit monitor a šup kapačku a oxytocinový test, zda miminko i já reaguji dobře. Kontrakce se spustily a vydržely až do večera a celkem pravidelně. Samotnou tabletu na vyvolání jsem dostala až druhý den ráno, pouze do klenby. Byla jsem zabetonovaná a nepřipravená na porod.
Tableta vyvolala kontrakce až odpoledne. Nebyly nijak strašné, ale usnout jsem již nemohla, a tak jsem dostala léky na bolest, ať se prospím, že s čípkem to nic nedělá.
Druhý den jsem se probudila se slabšími kontrakcemi, které přetrvávaly celou noc. Zpozorovala jsem i chvilkovou pravidelnost, ovšem za celý den jsem se otevřela jen na špičku prstu. Po další noci se zklidňujícími léky a jekotem dalších rodiček jsem ráno dostal další tabletu, tentokrát už do klenby. Sice odešla hlenová zátka, ale to byla za celý den na mém nálezu jediná změna. Kontrakce jsem měla ihned po zavedení tablety, silné jako hrom a s pravidelností kolem 8 minut, stále zavřená.
Tento den již velice unavená. Jedinou oporou mi byl každodení příjezd muže, se kterým jsme ovšem museli sedět na chodbě. Jeho odjezdy pro mě byli velice zničující.
Dostala jsem další léky na zklidnění. V pondělí ráno jsem dostala další tabletu. Již jsem byla vyčerpaná. Ale stále s optimismem, že syna porodím sama, jsem ještě dokázala vtipkovat. I přesto, že nesčetná vyšetření a hrabání se v mém čípku byla velice bolestivé a monitory nepohodlné (ale uklidňující).
Kolem druhé hodiny se vše změnilo. Po vyšetření jsem si mohla sbalit věci a odejít na sál. Ihned jsem volala muži, ať jede, že už je to tu. Cesta mu trvala asi dvacet minut, mezitím mi sestra udělala klistýr, který kontrakce ustálil po 5-8 minutách.
Konečně dorazil muž. Vítala jsem ho s úsměvem, poskakující na míči. Ovšem najednou začalo být „veselo“. Začalo to píchnutím vody, kontrakce jako blázen a hned za sebou, zřejmně vlivem oxytocinu. Nechala jsem si napíchnou záda. To byl horor, ač jsem hubená, anestezioložka se strefovala na několikrát a ve finále to stejně bylo špatně.
Ani po půl hodině mi epidural nezabral, tak jsem na to hned dostala injekci na tišení bolesti. A to byl pro mě konec. Začala jsem kolabovat. Nejdřív jsem se pozvracela a pak omdlela (v té pobl…é košili mě nechali až dokonce).
Od omdlení si vše pamatuji jako v mlze, od slov „Co jste jí to píchli“, vyděšení ve tváři mého muže, jednu obrovskou kontrakci, silné řeči pana doktora, že jsem se jen vynervovala, až po slovo císař, kterým se vše ukončilo. Malému začali padat ozvy a nebylo o čem přemýšlet. Ze sálu si pamatuji obrovskou zimu a klid, který se ve mně probudil. Byla to úleva, pro nás všechny. Tadeášek se narodil v 18:09 s váhou 2620 g a 48 cm.
Já jsem se probudila až kolem 22:00, vedle muže, kterého miluji a který mi byl oporou.
Viděla jsem malého druhý den a od té doby jsem se od něho nehnula. Kojila jsem ukázkově. Zhojení jizvy bylo problematické, ale neomezovalo mě v péči o syna. Bohužel psychická bolest i nadále zůstavá, sice někde hodně vzadu, protože láska k synovi je obrovská a nekončící. Aale já o ní vím a nikdy nezapomenu.
Přečtěte si také
Snoubenec mi roky tajil, že platí nájem své bývalé partnerce. Asi nechci svatbu
- Anonymní
- 25.06.26
- 1224
Do svatby nám zbývalo jen pár týdnů a já se těšila, že už máme to nejnáročnější za sebou. Místo radosti z blížícího se velkého dne ale přišel šok, po kterém jsem začala přemýšlet, jestli svého...
Našel si jinou. Ale já musela vysvětlit dvouleté dceři, proč už s námi táta není
- Anonymní
- 25.06.26
- 697
Když mi manžel řekl, že se zamiloval do kolegyně z práce, mojí první reakcí nebyl křik. Ale uzavření se do sebe. Totální zděšení, co bude následovat. Dceři byly pouhé dva roky. Hrála si ve své...
Je mi 38 a chci dítě. Výsledky testů mě ale šokovaly: Jsem prý v přechodu!
- Anonymní
- 25.06.26
- 674
Celý život jsem žila v přesvědčení, že na všechno je dost času. Nechtěla jsem v pětadvaceti zapadnout do stereotypu plenek, vaření a mateřské dovolené. Chtěla jsem nejdřív něco dokázat. Vybudovala...
Zhubla jsem z velikosti 48 na 38. Manžel mě ale přestal chtít
- Anonymní
- 25.06.26
- 635
Dřív jsem nosila velikost 48, měla velká prsa, měkké břicho, výrazné boky i stehna. Takovou si mě manžel vzal a taková ho přitahovala. Jenže já jsem změnila životní styl, začala se hýbat, zhubla na...
Jsem matka, která si užívá noční život. Sousedé mě řeší víc než vlastní život
- Anonymní
- 25.06.26
- 557
„A to jako necháš dítě doma a jdeš se bavit?“ řekla mi sousedka přes plot. Neřekla to nějak útočně, spíš zvědavě... A dřív by mě to možná i zranilo, ale teď už ne. Jsem dál. A necítím potřebu se...
Tchyně ze mě dělá neschopného chlapa. A moje žena jí začíná věřit
- Anonymní
- 24.06.26
- 1766
Jsem manžel a táta, který se snaží postarat o rodinu, děti i domácnost. Jenže matka mojí ženy je u nás pořád a do všeho mluví. Kritizuje, jak vychováváme děti, shazuje mě před ženou a nenápadně jí...
Nechala jsem syna (3m) manželovi a odjela pryč. Opravdu jsem tak špatná máma?
- Anonymní
- 24.06.26
- 1953
Myslela jsem, že největší problém bude odloučení od miminka. Nakonec byly mnohem horší reakce lidí kolem.
„Ještě jednou a dítě vyřadím!“ Ředitelka na mě křičela kvůli zpoždění v zácpě
- Anonymní
- 24.06.26
- 1344
Být pracující mámou znamená žít v neustálém napětí. Každý den je to závod s časem – odpracovat své hodiny, bleskově nakoupit a utíkat pro dítě do školky dřív, než se zavřou dveře. Většinou tenhle...
Deset let po svatbě spíme odděleně. Ticho je hlasitější než hádky
- Anonymní
- 24.06.26
- 939
Sedím v obýváku, za oknem už je tma a z vedlejšího pokoje slyším jen klapání klávesnice. Manžel zase sedí u počítače, jako každý večer. Naše dítě už dávno spí, já jsem ho uložila, přečetla mu...
Dopis pro ni: Dnes by ti bylo šest let. Pořád jsi moje dcera
- Anonymní
- 24.06.26
- 743
Tolik let už uplynulo, ale bolest v srdci zůstává...