Můj porod prvorodičky
- Porod
- Darkie
- 21.06.16 načítám...
Rozhodla jsem se napsat o svém porodu, dokud ho mám živě v paměti, i když vím, že na den, kdy se mi narodil syn, jen tak nezapomenu. :)
Na úvod bych chtěla říct, že moje těhotenství jako takové probíhalo velmi poklidně, až na pár výjimek. Musela jsem brát hořčík a železo, později jsem musela dodržovat i klidový režim kvůli hrozícímu předčasnému porodu, kterým mě strašila moje hodná paní doktorka.
Nicméně den po termínu jsem byla na klasické prohlídce v nemocnici, kde nebyla ani známka po kontrakcích a dole jsem byla pořád stejně „zabetonovaná“, porod se tedy nechystal. Během ultrazvuku jsem začala dostávat instrukce, za jak dlouho začínají vyvolávat porod a kdy by to eventuálně mohlo čekat mě.
Vtom se doktorka odmlčela a s úsměvem povídá: „No, maminko rozhodně to nebude žádnej drobeček, váhový odhad 3950 g.“
Tahle novinka mě jako prvorodičku strašně potěšila. 
Přítel ten den jel na noční a pořád si mě dobíral, že určitě v noci začnu rodit, když on tam nebude a já se jen smála a tvrdila, že ten náš malej určitě dobrovolně sám ven nepůjde.
Byla jsem docela unavená a usnula brzo, spalo se mi krásně, ani jsem neslyšela auto, když se přítel kolem 2. hodiny ráno vrátil. Vzbudil mě, až si šel lehnout za mnou do postele, škodolibě mě postudil rukama.
Sotva jsem procitla, začala jsem cítit první kontrakce. Nebyla jsem si tím úplně jistá a nechala přítele spát, kolem 4. hodiny ranní jsem to nevydržela a vzbudila ho, že se asi něco děje, že bychom měli pro jistotu zajet do nemocnice, a tak jsme vyrazili. Během cesty jsem ještě naivně přemýšlela o tom, že mi třeba řeknou, že to ještě nic není a pošlou mě domů.
V nemocnici si mě už ale samozřejmě nechali, bylo něco okolo 6. ráno - musela jsem počkat na doktora, který měl zrovna směnu, aby mě vyšetřil. A tím to začalo. Doktor byl starší a já měla radost, že to není nějakej mlaďoch, ale záhy jsem zjistila, že on ze mě tak úplně radost nemá - vyšetření mě bolelo, přišlo mi, jako by do mě vrazil celou pěst a jakmile si všiml mého výrazu pronesl: „Slečno, vás tohle bolí? A to jako chcete porodit tříkilové dítě??“
Nereagovala jsem. Po vyšetření mi začala téct krev, sestřička mě odvedla na pokoj a že prý to tak minimálně ještě 2 hodinky potrvá.
Na pokoji to pro mě byla hrůza, často jsem zvracela a hlavně kontrakce pořád sílily a já tam byla sama, zalezlá ve sprše, nikdo za mnou ty 2 hodiny nepřišel. Porodní sály byly plné a za mnou přišla sestřička až o půl deváté, že se můžu přemístit na sál. Došla jsem si tam sama, cestou přes ambulanci plnou těhulek a ostatních. Myslím, že můj výraz některé neúmyslně vyděsil.
Ležím na sále, je u mě sestřička i doktor…
Sestra: „Ták, teď vám konečně uděláme ten klystýr.“
Doktor: „Tak na to zapomeňte.“ A prasknul mi vodu.
Chvíli jsem tam ležela a měla jsem šílenou potřebu něco mačkat v ruce, ale nebylo co.. Přítel u porodu nebyl, a tak moje oči zahlédly stolek vedle lůžka s krásným šuplíkem a ještě hezčí úchytkou na otevírání - můj cíl. Natáhla jsem se a rukou při kontrakci jsem onu úchytku mačkala co to šlo, strašně mi to ulevovalo.
Po chvíli mi sestra říká, že už můžu začít tlačit a mně hlavou probleskne: „To jako vážně? Tohle je všechno, to už to nebude horší?“
Z tohoto zamyšlení, mě zase probrala, když mi vynadala, že si z toho šuplíku potřebuje něco vzít, ať ho pustím a že navíc ležím celá křivě.
Několikrát jsem zatlačila, myslela jsem, že i když tlačím sebevíc, tak se nic nemění, pak přišlo poslední zatlačení + nástřih a najednou jsem cítila, jak to moje děťátko vyšlo ven a silný pocit úlevy, všechna bolest byla pryč.
Ukázali mi ho, řekli míry - 3400 g a 49 cm. (Tak nakonec ten váhovej odhad díkybohu nevyšel. ) A kvůli zkalené plodové vodě, mi ho odnesli na vyšetření. Byl nádherný, celou dobu, co jsem ležela na sále, jsem si promítala jeho obličej…
Doktor mě začal zašívat, byla jsem taková ukňouraná po tom všem a on povídá: „To teď po porodu chcete na to šití celkovou narkózu nebo co?!“ - já opět bez reakce.
Jediný, čím mě potěšil, bylo, když řekl, že na prvorodičku to šlo poměrně rychle - v 9:58 byl Štěpán na světě a upřímně jsem doufala, že na pana doktora už potom nenarazím. Po 3 dnech jsme šli z porodnice domů, Štěpánek neměl žádné problémy, ani žloutenku.
18. 6. 2016 mu byl 1 měsíc a když jsem na svůj porod vzpomínala zpětně, tak jsem vždy byla ráda za to, jak probíhal a taky jsem byla pyšná na sebe, že jsem to zvládla bez všech těch věcí, jako je epidurál a podobně.
Děkuji za přečtení deníčku, porody sice bolí, ale ty malé uzlíčky štěstí nám za to jistě stojí. 
Přečtěte si také
Tři děti, dluhy a tři lahve vína denně: Bez pití bych mateřství na vsi nezvládla
- Anonymní
- 28.04.26
- 696
Dům konečně utichl. Venku se stmívá a jediný zvuk, který slyším, je bzučení lednice a tiché oddychování Adámka v kolébce. Kluci – pětiletý Honzík a tříletý Mareček – konečně po dvou hodinách...
Syna ve škole šikanují kvůli tloušťce. Sáhl k bizarnímu řešení
- Anonymní
- 28.04.26
- 463
Sedím v obýváku a stále se mi třesou ruce. V celém domě je ticho, Lukáš konečně usnul – doufám, že aspoň na chvíli zapomene na ten dnešní horor. Na stole přede mnou leží ten zatracený zapalovač....
Děti jsou pořád nemocné a šéf mi dává ultimátum. Co mám dělat?
- Anonymní
- 28.04.26
- 222
Sedím v kuchyni, je půl jedné ráno a jediné světlo v domě vydává displej mého notebooku. Vedle mě chladne páté kafe a v ložnici slyším ten známý, štěkavý kašel, ze kterého se mi už týdny svírá...
Tchyně se urazila, že děti u ní nechtěly jíst. Můžu za to, protože prý nevařím
- Anonymní
- 28.04.26
- 381
Máme za sebou první den víkendu u tchyně a já mám tlak snad dvě stě na sto. Kdybych mohla, okamžitě sbalím kluky, hodím je do auta a jedu domů. Jenže sedíme v tom jejich malém obýváku, tchyně...
Věřila jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Pak jsem ale poznala jeho matku
- Anonymní
- 28.04.26
- 283
Na muže jsem měla vždycky smůlu. Nevím, jestli je to smůla, nebo tím, že jsem trochu náročnější. Je mi 35, mám za sebou tři vážné vztahy a toužím po dítěti. U toho posledního už jsem si myslela, že...
Zadní vrátka do vlastního života: Hledám jistotu bytu, nebo sebe?
- Anonymní
- 27.04.26
- 1530
Sedím večer u šálku čaje a listuji realitními inzeráty. Tenhle mě zastavil. Malý byteček, 1+kk, slušná lokalita.
Tchyně, která si myslí, že všechno ví lépe: Dělá ze mě úplného amatéra
- Anonymní
- 27.04.26
- 3443
Každá tchyně má svůj způsob, jak se vyjadřovat k životu svého dítěte a jeho rodiny, ale co dělat, když její rady začnou přerůstat v kontrolu? Jak jsem se naučila zvládat neustálé komentáře, které...
Lžu všem o otci svého dítěte. Pravda je horší, než si myslíte!
- Anonymní
- 27.04.26
- 2789
Když se pravda skrývá pod vrstvou lží, zůstává jenom otázka, jak dlouho to člověk dokáže utajit. Příběh o matce, která lže o otci svého dítěte, se neodehrál v žádné pohádce. Je to můj pravdivý příběh.
Návrat z porodnice do cizího: Tchyně mi „vylepšila“ byt a manžel ji brání
- Anonymní
- 27.04.26
- 2015
Dneska mě pustili z porodnice. Měla jsem se cítit jako nejšťastnější ženská na světě – v náručí si nesu malého Adámka, venku svítí sluníčko a konečně se vracím do svého „hnízda“. Jenže to hnízdo...
Život na vedlejší koleji (2. díl)
- Anonymní
- 27.04.26
- 1106
Celou noc jsem nespala. Marek vedle mě odfukoval s naprostým klidem člověka, který má svědomí čisté jako čerstvě vyprané povlečení. Nebo jako někdo, kdo je prostě skvělý lhář.
Připomíná mi to můj porod, jen já měla super doktora, ale hroznou PA. Ať se Vám moc daří. 
první kontrakce ve dvě a před desátou už venku, to je pěkný výkon 
ať se s mimčem i se všema dalšíma daří 
Už jenom ten doktor - oni se k nám budou chovat tak, jak my jim dovolíme.
.
