Můj porod v Londýně

Moje bolesti začaly asi ve 22.30. Zrovna jsem ten den měla hodně náročný. Starší dceru Lily jsem přes den několik hodin uspávala a pak spala asi 5 minut, potom jsem přišla domů, uvařila večeři a ještě jela do práce.

Když jsem přijela z práce, tak jsem začala dělat manželovi Jardovi k svátku pařížský dort, který má moc rád. U něj jsem se začala hrozně kroutit a říkala jsem si, že asi budu mít průjem, Jarda dělal ten den k obědu bramboráky, které jsem neměla několik let a smažené všeobecně moc nejím.

Pořád jsem si říkala, že ty bolesti jsou hrozně divné, že to je horší než porod. Ale nebyly vůbec podobné kontrakcím, kterými porod začal minulé těhotenství. Ty začaly jako menstruační bolesti a postupně se zhoršovaly a zároveň zkracovaly intervaly mezi nimi a prodlužovala se délka kontrakcí.

Jarda hrál s kamarádem na Playstationu a jediný ten jeho kamarád byl dost ve stresu, že už to je možná tady, zatímco já s Jardou jsme mu říkali, že ne a dělali si z něho srandu, že i kdyby jo, tak to všechno zvládne. On pořád říkal, že musí připravit lavor a ručníky pro jistotu, že to viděl někde ve filmu.

Navíc měl za úkol hlídat Lily během mého porodu a pořádně se o dítě ještě nestaral, jen chvíli, když jsem šla na kontrolu. Takže ve 2 ráno jsem mu v kontrakcích ukazovala, jak vyměnit plenu a on, že to zvládne. Říkal, že je z toho všeho tak rozhozený, že ani nepůjde spát. Ještě jsme Lily dali mléko kolem té 2 hodiny ranní já dobalila tašku do porodnice (mimochodem, zabalila jsem si v té rychlosti 2 pantofle levé, protože mám 2 páry stejných pantoflí, takže lepší nenechávat balení až na dobu, kdy jste v kontrakcích Ještě jsem si udělala do termosky Rooibos čaj a šli jsme pěšky do porodnice.

Sice to nemám daleko, ale i tak jsem si říkala, že to půjdeme dost dlouho, ale nebylo to tak strašné. Autem by to možná trvalo déle. Když jsme přicházeli k nemocnici, tak tam venku vykuřovala nějaká zaměstnankyně nemocnice a jak mě viděla, tak mi dovezla kolečkové křeslo. Kdyby věděla, že jsem šla pěšky do nemocnice, tak by se asi neobtěžovala na ten kousek mi vozit vozík.

Bylo mi blbé si na něj nesednout, když už mi ho dovezla, ale po chvíli jsem musela slézt, protože ta bolest byla mnohem větší, když jsem seděla. Došli jsme na labour ward a na recepci jsem se zeptala, jestli je otevřené birthing centre a k mému překvapení zrovna otevřené bylo, paní recepční se moc divila, že jsme si ani nezavolali, že jdeme rodit. Takže jim zavolala na birthing centre, že jsem v kontrakcích a že u nich jsem za pár minut.

Když jsme tam přišli, zazvonili jsme a nikdo hrozně dlouho neotvíral. Pak odcházela nějaká těhotná paní, tak jsem se díky ní dostala dovnitř. Celou tu neděli jsem necítila pohyby, ani v sobotu jsem si žádné nepamatovala, takže mě poslali na jiné oddělení na monitor. Nechali mě tam hrozně dlouho samotnou. Když konečně přišla porodní asistentka, tak se mě ptala, jestli mám lepší pocit ohledně těch pohybů, tak říkám, že ani ne, že ať mi řekne ona, jestli to je v pohodě. A ona, že takhle to v pohodě vypadá, ale že to být nemusí a jestli prý necítím pohyby, tak bych měla být celý porod monitorována a tím pádem rodit na labour ward a ne na birthing centre, ale že to je na mně.

Rozhodla jsem se pro birthing centre. Když jsem tam došla, tak mi hned porodní asistentky napíchly kanylu do žíly na ruce, abych dostala antibiotika proti streptokokovi B. Pořád jsem si nebyla jistá, jestli do nich jít a taky jsem si říkala, že už mám takové bolesti, že třeba ani nestihnou účinkovat, že určitě brzo porodím, ale nakonec jsem svolila. Vzápětí jsem toho litovala, protože jim nešlo mi tu žílu napíchnout a když už jsem po dlouhé době myslela, že se jim to povedlo, tak mi řekly, že to nešlo a musejí mi napíchnout druhou ruku.

Potom poslechly srdíčko miminka a zeptali se, jestli mi můžou udělat vnitřní vyšetření. To jsem odmítla. Zeptaly se mě ještě na pár informací a dala jsem jim své porodní přání. Zeptaly se Jardy, jestli chce přestřihnout pupeční šňůru a on, že jo, ale že to není něco, na čem úplně trvá. Celou dobu jsme seděli na dvoulůžkové posteli na které byl bean bag (vak s kuličkami). Dále v pokoji byl bazén, ale na ten mi řekly, že tam být v době koronaviru nemůžu, protože za prvé oni nemohou dát ruku do vody, kde jsem já a zároveň nemají dost informací, jestli se miminko případně nemůže porodem do vody nakazit. Chtěla jsem tam ale být jen po dobu kontrakcí a na samotný porod být venku, ale ani to bohužel nešlo. Ještě tam byl skákací balon, který byl ale přidělaný k zemi a hrozně tvrdý, že mě bolelo na něm sedět. Takže jsem vlastně většinu porodu strávila na zemi na žíněnce.

Porod ale vůbec nepostupoval, předtím už jsem měla kontrakce asi po 3 minutách, ale začaly být od sebe najednou hrozně daleko, že jsem začala mezi nimi usínat. Dokonce i když jsem zrovna stála a věšela se Jardovi kolem krku (to byla mimochodem moje nejlepší úlevová pozice), tak jsem po skončení vlny začala padat, jak jsem usínala, ale hned mě to samozřejmě probralo. Jedla jsem a hodně pila vodu a Rooibos čaj. Porodní asistentka mi říká, že nemůže uvěřit, že jím sandwich a rajčata. Nevím, co se jí na tom nelíbilo.

Pak jsem si ještě dala samozřejmě své datlové koule a také ananas, říkala jsem si, že třeba ten ananas rozjede víc ten porod. Tentokrát mě porod bolel víc, než ten předchozí a bylo to jednak tím, že trval celkově mnohem kratší dobu, než když jsem rodila Lily, takže kontrakce byly silnější už od počátku, ale také proto, že jsem se z nějakého důvodu tentokrát vůbec nedokázala uvolnit.

Snažila jsem se dýchat, ale ve stejnou chvíli jsem byla v hrozném napětí. Porodní asistentky mi řekly, ať si lehnu na bok a odpočívám, ale mně se zdálo, že to ten porod zastavuje a když jsem mohla, tak jsem se snažila klečet na kolenou na zemi a být opřená o postel a nebo na posteli a opřená o bean bag, případně ve stoje. V 8.15 mi odešla hlenová zátka a hned vzápětí mi praskla voda, nebylo to velké množství. Říkala jsem si, že teď už to asi půjde rychle a zrovna porodní asistentka střídala směnu s jinou, takže u mě dost dlouho nikdo nebyl.

Zatím ale bylo všechno v pořádku, trošku se mi zdálo, že se mi chce tlačit, ale zase to ustalo. V 10.30, když byl Jarda zrovna na záchodě a porodní asistentka někde pryč, tak se mi začalo chtít tlačit už dost. Rychle jsem zmáčkla zvoneček a za chvilku byla u mě. Zase se mi zdálo, že jsou hrozně dlouhé pauzy mezi tlačením, pořád jsem opakovala, že už nechci a Jardovi jsem řekla, že další dítě, které jsem hrozně chtěla, už nechci 

Byla jsem pak celou dobu na všech čtyřech na posteli opřená o bean bag. Zase jsem na něm na chvíli úplně vytuhla, než přišel další pocit na tlačení. Už několikrát jsem myslela, že musí být alespoň hlavička venku, ale pořád nic. Ve 12.05 jsem konečně porodila hlavičku a ve 12.07 i tělíčko naší Ellie. Otočila jsem se a dali mi ji okamžitě na hrudník. Začala hned brečet a apgar skóre měla 9/10 jen kvůli tomu, že měla na počátku trošku modré ručičky. Potom řekla asistentka Jardovi, jestli si chce přestřihnout pupeční šňůru a on, že jo, ale že ještě nedotepala. Nevím, na co vždycky tak pospíchají. Po dotepání ji přestřihl a čekali jsme na porod placenty, přičemž jsem měla Ellie stále na těle.

Předchozí porodní asistentka mi měla v plánu dát v této fázi umělý oxytocin. Tato asistentka to vůbec nezmínila, ale že prý mají podle tabulek hodinu na to, abych placentu porodila. Už po 45 minutách na mě začaly trochu tlačit, že musím asi změnit polohu a jít do kleku nebo že mi píchnou oxytocin a nebo mi nějak budou tlačit na břicho. Co z toho prý preferuju. Tak jim říkám ať mi alespoň dají tu hodinu. Dala jsem Ellie Jardovi a šla do kleku, to nepomohlo, tak jsem si stoupla. Zase na mě začaly tlačit a já říkám, že už to je tady. Porodila jsem placentu asi za 55 minut do porodu, takže hurá, vešla jsem se do jejich tabulek. Byl to hrozně zvláštní pocit, jak když ze mě vypadly střeva, ještě z takové výšky. Prý placentu zkontrolovali a je celá. Potom, že mě prohlédnou, jestli budu potřebovat nějaké šití. A že si můžu dýchnout entonoxu, což je plyn s kyslíkem.

Za celý porod jsem ho nezkusila, trochu jsem se toho bála. Teď, když už bylo po všem, tak si říkám, no co, vnitřní vyšetření opravdu nesnáším, tak se aspoň na tu chvilku trochu sjedu. Trošku se mi motala hlava jinak mi to nic nedělalo. Asistentka řekla, že nemám žádné poranění a že šití není potřeba. Jak mně se ulevilo! Najednou jsem si přišla, jak když jsem vyhrála loterii nebo splnila nějakou hrozně náročnou zkoušku a už je všechno za mnou. Ellie se dokonce hned přisála, byla jsem překvapená, že ví, jak na to. Zavolali jsme Jardovým rodičům, abysme jim ukázali vnučku.

V tu chvíli mě neuvěřitelně začalo bolet břicho bez přestání a začala jsem krvácet. Nemohla jsem ani mluvit. Hovor jsme ukončili a Jarda zmáčknul tlačítko na přivolání porodní asistentky. Změřili mi tlak, teplotu, všechno v pořádku. Ztratila jsem prý 800 ml krve. Dostala jsem kanylu s oxytocinem na zastavení krvácení a ještě nějakou injekci do stehna. Ještě 3 Ibuprofeny na bolest. Řekli mi, že mi musí zavést katetr do močového měchýře. A já úplně v šoku, říkám, že si raději dojdu na záchod a oni, že bych hrozně krvácela, kdybych si stoupla. Hrozně jsem ho nechtěla, ale nakonec mi nic jiného nezbylo. Tentokrát jsem si dávala opravdu hodně nádechů a výdechů plynu s kyslíkem, abych to přežila. Přišla doktorka, která mi udělala ultrazvuk a řekla mi, že mám v sobě membránu nebo zbytek placenty o velikosti cca 4×2×2 cm a že mám 2 možnosti. Buď půjdu hned na operaci a nebo můžu počkat, jestli se toho tělo zbaví samo a dají mi antibiotika kvůli případné infekci. Zvolila jsem druhou možnost, protože jsem díky všem těm lékům přestávala krvácet a břicho mě také bolelo míň. Zakázali mi jíst a pít, kdybych případně musela na operaci přece jenom jít.

Jarda šel domů za Lily. Já jsem jen bez pohnutí ležela s Ellie na těle skin to skin. Chtěla jsem Ellie přebalit, ale neodvážila jsem se ani vstát s tím katetrem. Jedna porodní asistentka nebyla moc nápomocná, ale naštěstí jiná mi Ellie přebalila aspoň. Řekli mi původně, že můžu zůstat na birthing centru i přes noc a Jarda měl jen uspat doma Lily a přijít za mnou. Jenže najednou mi řekli, že se birthing centrum zavírá a musíme rychle na maternity ward. To je velký pokoj, kde je spousta maminek s dětmi a jsou oddělené jen závěsem. Takže Jarda nakonec přišel jen na chvilku, donesl mi dort, který jsem mu dělala k svátku v kontrakcích a šel domů za Lily.

Ellie strašně celou noc brečela. Porodní asistentky mi už říkaly, že má asi hlad a jestli mi mají připravit umělé mléko. Říkala jsem jim, že kojím skoro pořád, že hlad určitě nemá. Myslím, že jí vadily jiné věci jako že nám třeba za zdí za naší hlavou celou noc někdo vrtal vrtačkou a že za celou noc nezhasly světlo. Ve 4 ráno jsem začala mít bolesti břicha a začala jsem se neuvěřitelně klepat. Nebyla jsem ani schopná dosáhnout na tlačítko na přivolání pomoci, tak jsem cela rozklepaná vylezla z postele a šla za nimi. Bylo to jak nějaký záchvat, říkali, že to může být příznak nějakého zánětu. Ani teplotu mi nemohli změřit, jak jsem se hrozně klepala. Dali mi horkou čokoládu a po nějaké době to přestalo.

Přišla doktorka a zase mi nabídla operaci, ale že ne teď v noci, ale případně přes den. Další den jsem šla na ultrazvuk a tam zase viděli, že ve mě něco zůstalo a přišlo jim, že to není placenta, ale jen krevní sraženina. A že mě propustí z nemocnice s antibiotiky a kdyby se něco dělo a začala bych hodně krvácet, tak musím přijít hned zpět. Šla jsem tedy domů, trošku jsem se bála jít tak brzy, ale naštěstí nemám nemocnici daleko. Hned další den za mnou přišla domů porodní asistentka a zkontrolovala mě i Ellie. Moje břicho se jí zdálo v pořádku, ukázala mi jednu kojící polohu, protože mám úplně bolestivé rozpraskané bradavky, že vůbec netuším, jak budu kojit. Zdá se mi to horší než porod. Ale vím, že časem se to zlepší, tak to nechci vzdát. Prý když ze mě odejde sraženina větší než 50p mince, tak mám jít do nemocnice. Ve středu v noci ze mě něco takového odešlo, dokonce dvojnásobná velikost 50p mince, ale musela bych kvůli kojení brát Ellie do nemocnice a nijak jsem jinak nekrvácela, tak jsem usoudila, že to byl asi opravdu ten zbytek placenty a že už teď budu mít klid.

Lily při narození vážila 3.11 kg a 2 dny po porodu 2.9 kg. Pátý den po porodu za mnou přišla zase jiná porodní asistentka, zvážila Lily a měla zase jen 2.9 kg, tak mi řekla, že musí buď ještě dávat umělé mléko a nebo po kojení dát ještě své odstříkané z lahvičky, jinak že budeme muset zpátky do nemocnice. Do toho se mi samozřejmě vůbec nechce, nedávám zatím ani dudlík, abych si nezničila kojení. Kojím na požádání, takže nevidím důvod, proč hned dávat lahev. Ve středu jdeme na vážení, tak snad Ellie nabere do té doby.