Můj příběh IV. – (Ne)povedené IVF
- Snažení
- Anonymní
- 28.07.21
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Po operaci jsem se zotavila rychle. Tak už jen počkat na další cyklus a můžu se vrhnout do procesu IVF.
Doktor mi nejprve doporučuje inseminaci. „Propláchnou“ sperma tak, aby tam zůstaly ty použitelné spermie a ty mi při ovulaci zavedou až do dělohy. Hradí to pojišťovna v neomezeném počtu pokusů, to jsem nevěděla. Předtím 5 dní sexuální půst, injekce na vyvolání ovulace a jde se na to. Největší problém je doručení vzorku od manžela. Variantu odběrové místnosti v CAR odmítl jako hotovou šílenost, bere si lahvičku domů. Zřejmě tomu pomohl jeho kamarád, který řeší stejný problém, jen na rozdíl od mého drahého z odběru měl velkou legraci a barvité historky z odběrových místností vyprávěl v hospodě. No nic. Do poslední chvíle nevím, jak si to představuje, za mě bych neměla nic proti společné ranní aktivitě vedoucí k odběru vzorku, ale tuším, že takhle v pohodě to u nás nebude. Radši se neptám, co těch tři čtvrtě hodiny ve sprše prováděl, a když beze slova naskakuje do auta, tiše doufám, že vzorek má s sebou a veze ho do CAR. Já tam vyrážím asi o 2 hodiny později. Na sesterně se mě „taktně“ ptají, zda má manžel problémy s ejakulací. Už přesně tuším, která bije. Odpovídám, že vůbec ne, tedy normálně ne. Na povel ovšem ano. Prý toho moc na výběr nebylo, no tak uvidíme. Jsem trošku nervózní, zase jiná lékařka, to mi není příjemné. Ale nemá to prý bolet, jen jako běžná prohlídka. No, jako běžná prohlídka to úplně není, jehlu v děloze docela cítím. Ale je to jen nepříjemné jako třeba odběr krve, nic, co by se přežít nedalo. Testuju každý den, test cpu pod zářivku, ohýbám, natáčím, ale ani při největší snaze na něm nic nevykoukám. Tak příští měsíc znovu. Ani podruhé, ani potřetí ne. I mně je jasné, že to takhle dál nemá smysl a bude lepší podstoupit IVF, ať se toho bojím jakkoli.
Fasuju papírovou tašku po okraj plnou injekcí a rozpis, který den cyklu si mám kterou píchnout do břicha. Mám si je sama píchat? To já ale nezvládnu, injekcí se bojím. Ty injekce mi v tu chvíli připadají jako největší problém na tom celém. Večer říkám manželovi, aby mi to zkusil píchnout on, já to fakt nezvládnu. Mění barvu na zelenou, ale snaží se tvářit statečně, jistě že je tu od toho, aby mě zachránil, žádný problém. Nezachránil, po několika pokusech mám rozpíchané břicho, chci zvracet, jemu se třesou ruce, a injekce píchnutá není. Výborně, skvěle nám to jde. Můj princ na bílém koni by asi lépe zvládl toho draka. Jdu si namočit hlavu do ledové vody a jdu to zkusit teda sama. Beru si k tomu plyšáka a brečím. Ještě, že mě nikdo nevidí. Ale nakonec to zvládnu! No nic, stejně jdu zvracet. Pak ležím a zkoumám se, co to dělá. Mám dojem, že se mi trochu motá hlava. O pár dní později se na pracovní večeři na pár minut omlouvám, jdu si odskočit na záchod, v kabince tahám injekci, nacvičenými pohyby připravím, píchnu, vyčurám se a jdu s úsměvem zpátky. Nikdo si ani nevšiml, že bych byla pryč dlouho. Injekce pro daný den už nosím v kabelce a dám si jí prostě kdekoli, kde zrovna večer jsem, stačí tři minutky soukromí. Vlak, nákupní centrum, návštěva, žádný problém. Snaha o dítě mě vede k překonávání jednoho strachu za druhým.
Stimulace se podle doktora daří velice dobře, bude přes 20 folikulů. Snáším ji úplně bez problémů, volno v práci si neberu, nevidím důvod. Jen poslední tři dny se cítím nafouknutá a břicho mám bolavé, jako před menstruací.
Vyrazit na odběr procházkou pěšky se neukazuje jako nejlepší nápad, mám toho dost, když se tam dovleču. Narkózy už se nebojím, jsem v pohodě a těším se. Probuzení tentokrát není nic moc, břicho docela bolí a žaludek mám až v krku. Za chvíli to ale přechází a za dvě hodiny odcházím domů. Odpočívám, za odměnu si celé odpoledne čtu a cpu se sladkostmi. O to větší překvapení mě čeká druh den. Je mi špatně, a dost. Nejdřív to přikládám zácpě, kterou mívám po vysokých dávkách progesteronu už pravidelně, ale nic nepomáhá, dost rychle se to zhoršuje. Hledám informační papíry, které jsem dostala a moc je nečetla. Úplně na konci je krátká zmínka o tom, že k prevenci hyperstimulačního syndromu mám pít 4 litry denně a jíst bílkoviny. Tak to jsem nedělala. Při 20 folikulech jsem riziková. Takže to mi asi je. Je sobota večer, takže nemám kam zavolat a zeptat se. Dávám si sklenici mléka, snad mi nebude hůř. Naopak vypiju celý karton na posezení. A pak ještě vodu. Vůbec mi to nevadí, naopak mám žízeň. Ještě sním celý tvaroh. Noc strávím chozením pít a na záchod. Ale druhý den je to lepší. Do večera dobré. Příště budu číst poučení až do konce.
Transfer je pro mě docela silný zážitek. Na obřím monitoru sleduju ten zázrak tvořící mozaiku buněk, která by mohla být jednou mým dítětem a jsem z toho naměkko. Ale zázrak se opět nekoná. Jsem zklamaná, unavená. Utěšuje mě ale, že zmražených embryí máme ještě dost. Domlouváme se, že příští měsíc zkusíme transferovat 2.. Když to nevyjde, dáváme si pár měsíců pauzu. Po dojmem neúspěchů za ty dlouhé měsíce mi nedochází, že je to teprve první KET, žádný dramatický neúspěch se zatím nekonal. O dvojčátka bychom se postarali, zázemí na to máme. Ptám se na rizika, no, rodí se většinou trošku předčasně, ale nemějte strach, o takové děti dnes už není problém se postarat, jsou v drtivé většině nakonec v pořádku. Při ovulaci ještě záměrně na manžela provádím doslova frontální útok, musí se přece zkusit všechno, to by bylo, aby z toho nebyl aspoň jeden úspěch. Mozek jsem z celé vidiny dvou proužků na testu zřejmě odložila neznámo kam.
A ty proužky se objevují, a dokonce velmi brzy. Objednávám se na potvrzení těhotenství. Jsem nervózní, radost zatím nemám, vybavuje se mi doktorka stojící u monitoru a říkající, že tam nic nevidí, a následné drama s mimoděložním těhotenstvím. Už je mi taky docela dost špatně. Doktorka se diví, tak říkám, že si počkám, až co mi řekne, to chápe. Chvíli se dívá na monitor a mně je jasné, že je zase něco špatně, neříká nic, vůbec nic. Utíká z ordinace, zmateně ležím dál na křesle a nevím, co dělat. Vede zpět dalšího doktora a letí spolu k monitoru. On se na mě podívá velmi vážným pohledem a říká, že má pro mě asi špatnou zprávu, jsou tam tři, všechna se srdeční akcí a stejné velikosti. Čekala jsem všechno, ale tohle ne, vážně, ani mě to nenapadlo.
Přečtěte si také
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 349
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 437
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 668
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 708
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 199
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 2656
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 5934
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 2541
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 1152
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 2477
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
ale pockam si na dalsi pokracovani 
Dopadne to celé úplně špatně, moc lituju, že jsem se tenkrát nerozhodla to aspoň zkusit. Sice nevím, jestli bych je dokázala donosit, ale třeba ano.