Můj příběh IV. – (Ne)povedené IVF

Po operaci jsem se zotavila rychle. Tak už jen počkat na další cyklus a můžu se vrhnout do procesu IVF.

Doktor mi nejprve doporučuje inseminaci. „Propláchnou“ sperma tak, aby tam zůstaly ty použitelné spermie a ty mi při ovulaci zavedou až do dělohy. Hradí to pojišťovna v neomezeném počtu pokusů, to jsem nevěděla. Předtím 5 dní sexuální půst, injekce na vyvolání ovulace a jde se na to. Největší problém je doručení vzorku od manžela. Variantu odběrové místnosti v CAR odmítl jako hotovou šílenost, bere si lahvičku domů. Zřejmě tomu pomohl jeho kamarád, který řeší stejný problém, jen na rozdíl od mého drahého z odběru měl velkou legraci a barvité historky z odběrových místností vyprávěl v hospodě. No nic. Do poslední chvíle nevím, jak si to představuje, za mě bych neměla nic proti společné ranní aktivitě vedoucí k odběru vzorku, ale tuším, že takhle v pohodě to u nás nebude. Radši se neptám, co těch tři čtvrtě hodiny ve sprše prováděl, a když beze slova naskakuje do auta, tiše doufám, že vzorek má s sebou a veze ho do CAR. Já tam vyrážím asi o 2 hodiny později. Na sesterně se mě „taktně“ ptají, zda má manžel problémy s ejakulací. Už přesně tuším, která bije. Odpovídám, že vůbec ne, tedy normálně ne. Na povel ovšem ano. Prý toho moc na výběr nebylo, no tak uvidíme. Jsem trošku nervózní, zase jiná lékařka, to mi není příjemné. Ale nemá to prý bolet, jen jako běžná prohlídka. No, jako běžná prohlídka to úplně není, jehlu v děloze docela cítím. Ale je to jen nepříjemné jako třeba odběr krve, nic, co by se přežít nedalo. Testuju každý den, test cpu pod zářivku, ohýbám, natáčím, ale ani při největší snaze na něm nic nevykoukám. Tak příští měsíc znovu. Ani podruhé, ani potřetí ne. I mně je jasné, že to takhle dál nemá smysl a bude lepší podstoupit IVF, ať se toho bojím jakkoli.

Fasuju papírovou tašku po okraj plnou injekcí a rozpis, který den cyklu si mám kterou píchnout do břicha. Mám si je sama píchat? To já ale nezvládnu, injekcí se bojím. Ty injekce mi v tu chvíli připadají jako největší problém na tom celém. Večer říkám manželovi, aby mi to zkusil píchnout on, já to fakt nezvládnu. Mění barvu na zelenou, ale snaží se tvářit statečně, jistě že je tu od toho, aby mě zachránil, žádný problém. Nezachránil, po několika pokusech mám rozpíchané břicho, chci zvracet, jemu se třesou ruce, a injekce píchnutá není. Výborně, skvěle nám to jde. Můj princ na bílém koni by asi lépe zvládl toho draka. Jdu si namočit hlavu do ledové vody a jdu to zkusit teda sama. Beru si k tomu plyšáka a brečím. Ještě, že mě nikdo nevidí. Ale nakonec to zvládnu! No nic, stejně jdu zvracet. Pak ležím a zkoumám se, co to dělá. Mám dojem, že se mi trochu motá hlava. O pár dní později se na pracovní večeři na pár minut omlouvám, jdu si odskočit na záchod, v kabince tahám injekci, nacvičenými pohyby připravím, píchnu, vyčurám se a jdu s úsměvem zpátky. Nikdo si ani nevšiml, že bych byla pryč dlouho. Injekce pro daný den už nosím v kabelce a dám si jí prostě kdekoli, kde zrovna večer jsem, stačí tři minutky soukromí. Vlak, nákupní centrum, návštěva, žádný problém. Snaha o dítě mě vede k překonávání jednoho strachu za druhým.
Stimulace se podle doktora daří velice dobře, bude přes 20 folikulů. Snáším ji úplně bez problémů, volno v práci si neberu, nevidím důvod. Jen poslední tři dny se cítím nafouknutá a břicho mám bolavé, jako před menstruací.

Vyrazit na odběr procházkou pěšky se neukazuje jako nejlepší nápad, mám toho dost, když se tam dovleču. Narkózy už se nebojím, jsem v pohodě a těším se. Probuzení tentokrát není nic moc, břicho docela bolí a žaludek mám až v krku. Za chvíli to ale přechází a za dvě hodiny odcházím domů. Odpočívám, za odměnu si celé odpoledne čtu a cpu se sladkostmi. O to větší překvapení mě čeká druh den. Je mi špatně, a dost. Nejdřív to přikládám zácpě, kterou mívám po vysokých dávkách progesteronu už pravidelně, ale nic nepomáhá, dost rychle se to zhoršuje. Hledám informační papíry, které jsem dostala a moc je nečetla. Úplně na konci je krátká zmínka o tom, že k prevenci hyperstimulačního syndromu mám pít 4 litry denně a jíst bílkoviny. Tak to jsem nedělala. Při 20 folikulech jsem riziková. Takže to mi asi je. Je sobota večer, takže nemám kam zavolat a zeptat se. Dávám si sklenici mléka, snad mi nebude hůř. Naopak vypiju celý karton na posezení. A pak ještě vodu. Vůbec mi to nevadí, naopak mám žízeň. Ještě sním celý tvaroh. Noc strávím chozením pít a na záchod. Ale druhý den je to lepší. Do večera dobré. Příště budu číst poučení až do konce.

Transfer je pro mě docela silný zážitek. Na obřím monitoru sleduju ten zázrak tvořící mozaiku buněk, která by mohla být jednou mým dítětem a jsem z toho naměkko. Ale zázrak se opět nekoná. Jsem zklamaná, unavená. Utěšuje mě ale, že zmražených embryí máme ještě dost. Domlouváme se, že příští měsíc zkusíme transferovat 2.. Když to nevyjde, dáváme si pár měsíců pauzu. Po dojmem neúspěchů za ty dlouhé měsíce mi nedochází, že je to teprve první KET, žádný dramatický neúspěch se zatím nekonal. O dvojčátka bychom se postarali, zázemí na to máme. Ptám se na rizika, no, rodí se většinou trošku předčasně, ale nemějte strach, o takové děti dnes už není problém se postarat, jsou v drtivé většině nakonec v pořádku. Při ovulaci ještě záměrně na manžela provádím doslova frontální útok, musí se přece zkusit všechno, to by bylo, aby z toho nebyl aspoň jeden úspěch. Mozek jsem z celé vidiny dvou proužků na testu zřejmě odložila neznámo kam.

A ty proužky se objevují, a dokonce velmi brzy. Objednávám se na potvrzení těhotenství. Jsem nervózní, radost zatím nemám, vybavuje se mi doktorka stojící u monitoru a říkající, že tam nic nevidí, a následné drama s mimoděložním těhotenstvím. Už je mi taky docela dost špatně. Doktorka se diví, tak říkám, že si počkám, až co mi řekne, to chápe. Chvíli se dívá na monitor a mně je jasné, že je zase něco špatně, neříká nic, vůbec nic. Utíká z ordinace, zmateně ležím dál na křesle a nevím, co dělat. Vede zpět dalšího doktora a letí spolu k monitoru. On se na mě podívá velmi vážným pohledem a říká, že má pro mě asi špatnou zprávu, jsou tam tři, všechna se srdeční akcí a stejné velikosti. Čekala jsem všechno, ale tohle ne, vážně, ani mě to nenapadlo.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Martina D.
5688
28.7.21 01:02

Napínavé čtení. Kdy bude další díl??! :pocitac: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
28.7.21 10:51

@Martina D.
Je to už napsané a odeslané celé, tak by to mělo postupně vycházet.

  • Upravit
Leenvecka
2254
28.7.21 13:56

Tak doufam, ze ty trojcatka nakonec vysly :) ale pockam si na dalsi pokracovani :)

  • načítám...
  • Zmínit
Martina D.
5688
28.7.21 15:11

Tak to se budu tesit, doufam, ze vse melo stastny konec. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Janli
28.7.21 16:33

Že by tu konečně byla skutečná a nefalšovaná trojčátka… :srdce:

  • Upravit
Anonymní
28.7.21 16:53

Nebudou trojčátka, bohužel :,( Dopadne to celé úplně špatně, moc lituju, že jsem se tenkrát nerozhodla to aspoň zkusit. Sice nevím, jestli bych je dokázala donosit, ale třeba ano.

  • Upravit
Bramborova
971
28.7.21 20:03

Toho jsem se celou dobu čtení bála…. Že opět velká bolest….
Hodně mě zajímá, jak se máš teď… Jestli se pak dál zadařilo a máš dítě….. Nebo jestli ještě pořád běží ten nekonečný bolavý proces tvoření…
Nebo jestli si zrovna dáváš pauzu na psychické zotavení, nebo jsi se posunula do jiného směru snažení, nebo prostě jak se Ti vede…. Rozumím, že to nejspíš nechceš prozrazovat takto dopředu… Protože kromě toho, že ventiluješ své bolestivé zážitky, Ti pod rukami vniká velmi zajímavé a napínavé čtení…. Klobouk dolů za styl toho psaní.

Každopádně Ti moc držím pěsti…. A hodně přeji nějaký hezký konec, který ideálně už nastal, nebo alespoň nastane….

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
28.7.21 23:10

@Bramborova
Klidně to napíšu, já z toho detektivku dělat nechci, prostě jsem v jednu chvíli psala a psala, abych tak celé to období znovu prošla a nějak si to zařídila v hlavě. Protože to bylo strašně dlouhé a nakonec to trvalo hodiny, což jsem vůbec neplánovala, začala jsem to odesílat po částech.

Nemám žádné dítě, další pokus zatím úspěšný nebyl. Neumím si představit to vzdát úplně, tak zkoušíme dál. Už nemám úplně věk na to, abych se na to mohla na nějakou dobu vykašlat a žít něčím jiným, i když by mi to asi psychicky pomohlo. Ale po tom posledním neúspěšném pokusu se něco změnilo a už zase vidím svět kolem sebe, ne jenom věci týkající se plánování dětí.

  • Upravit
Martina D.
5688
29.7.21 00:33

Moc mě mrzí, že to zatím nemá dobrý konec. Věřím, že se ho dočkáš. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Bramborova
971
29.7.21 18:50

Moc mě to mrzí…. A držím moc pěsti….
Ono to vlastně nemá důvod skončit špatně…. Buď to ještě chvíli potrvá, kratší nebo delší, a taky se Ti narodí dítě. Hodně tomu nasvědčuje, že už si byla těhotná…. Nebo to prostě nepůjde a Tvá touha mít dítě bude pořád silná, a půjdeš do adopce. A nebo pěstounské péče…. A prostě taky budeš milující mámou…
Anebo postupně zaplní Tvůj život cosi, co bude tak naplňující, že touhu být matkou odsuneš a taky se budeš mít dobře….
Ale ta cesta za tou spokojeností v budoucnosti je tak dlouhá a plná utrpení…. Ještě si dobře pamatuji na tu svou, taky několik let dlouhou cestu. A taky intenzivně žiji cestou za mateřstvím mně velmi blízkých žen (zrovna tento týden intenzivní smutek za opět negativním testem jedné z nich).
Dnes zpětně si těch těžkých několik let i hodně cením. Zpětně vidím, že mé děti ke mně přišli přesně tehdy, když měli, přesně ty úžasné děti, které přišli. Před tím byl můj úkol jiný, i když jsem o tom tehdy nevěděla. A taky přišli k nám pěkně divoké a tvrdohlavé děti (lidi nám rádi říkají, že a co jsme čekali, když to jsou naše děti). A ráda si vzpomínám na všechen ten čas, který jsem měla jenom pro sebe, svého muže a naše koníčky. (Přechod Himalájí, nebo co nejvíc kilometrů během dne po českých horách za co nejkratší čas, se prostě nedají srovnávat s lanovkou v Alpách, která nás vyvezla na procházky od hřiště k hřišti)…..

Držím moc pěsti… Ať to v budoucnu dobře dopadne… A ať se Ti i teď daří dělat množství krásných vzpomínek…. Těší mě, že se ti v poslední době podařilo vynořit a vidět i svět kolem…. Umím si představit, že si si k tomu pomohla vypsáním - které je pro nás ostatní navíc i hodně zajímavé…..

  • načítám...
  • Zmínit
Alberta
1187
30.7.21 17:21

Jé, to je pecka, ten závěr! Ale jinak moc hezky napsané a dobře se to čte! :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
mirkaazzuri
694
30.7.21 20:45

Máš moc hezký styl psaní, čtivý, poutavý, žádné trapné obraty, bez infantilních smajlíků a podobně…

Co se týče stylu, jeden z nejhezčích, co jsem tu četla.

Věřila jsem v dobrý konec a moc mě mrzí, že to nedopadlo.

Držím ti palce do dalších pokusů, hodně štěstí, bude to dobrý 🍀

:hug:
  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář