Při každém vyšetření jsem jen prosila o císaře

Rok 2017

Moje první těhotenství probíhalo bez problémů, chodila jsem do práce a měsíc před porodem jsme se přestěhovali zpět do mého rodného města, kde jsem se už věnovala jen zařizování věcí do našeho nového bytu a chystání věcí pro miminko. Z porodu jsem měla celkem obavy, absolvovala jsem online kurz přípravy k porodu, pila jsem maliník, cvičila jsem s Aniballem a lehce uklidněna příběhy mých kamarádek, které rodily přede mnou a měly pohodové porody, jsem se začala i celkem těšit.

Dva dny před termínem jsem byla na poslední kontrole u svého gynekologa, který mi řekl, že se vůbec nic nechystá, porodní cesty zcela nepřipraveny. Rozloučili jsme tedy s tím, že pokud neporodím do týdne po termínu, ať vyrazím přímo do porodnice domluvit se na dalším postupu.

Večer jsem se dívala na televizi, partner už chrněl a když jsem se zvedla z gauče, něco ze mě vyteklo. Lekla jsem se, že jsem se trochu počůrala a šla jsem tedy na záchod prozkoumat situaci. Byla to úplně čirá tekutina, tak jsem si řekla, že už je to asi ono a šla jsem si napustit vanu. Při tom, jak jsem lezla do vany, vyteklo ze mne spoustu plodové vody a bylo tedy bez pochyby, že je to tu. Odpočívala jsem ve vaně a zkoumala jestli už třeba neucítím nějaké kontrakce, ale nic se nedělo. Asi po hodině jsem vylezla a šla jsem ještě na chvilku se psem ven, byl horký letní večer a krásná noc, trošku jsem se uklidnila a šla domů vzbudit partnera. Ten byl až překvapivě klidný. Vyrazili jsme do porodnice.

Po příjezdu jsme zjistili, že dnes rodí asi hodně mamin, byl tam frmol, hned nám řekli ať se posadíme a počkáme ale že je možné, že nás budou muset poslat jinam. Tak jsme čekali. Mezitím dorazily další dvě ženy, obě očividně v kontrakcích, ty vzali na rychlé vyšetření a poslali je jinam. No bylo mi jich upřímně líto. Nakonec jsem se dostala na vyšetření i já. Sepsali jsme papíry, byla jsem stále na 0 cm, kontrakce žádné. Rozhodli se mne tedy přijmout s tím, že než se u mne začne něco dít, místo na porodních sálech se určitě uvolní. Partner se jel domů vyspat a já se dostala na pokoj na gynekologii, kde byly další dvě ženy. Bylo uprostřed noci ale už se mi nepodařilo usnout. Den pokračoval, ráno mě přesunuli na pokoj na porodnici, byl to takový provizorní minipokojíček, ale měl svoji koupelnu a byla jsem tam sama. Jednou za čas mi přišli zkontrolovat ozvy, ale jinak se nic nedělo.

Odpoledne dorazil partner a moje mamka, byla pohodová atmosféra, pak odjeli a já se snažila usnout, to se mi nepodařilo. Kolem půlnoci jsem začala cítit bolesti, celkem pravidelně po 10-15 minutách. Bolesti se postupně zvyšovaly a interval se zkracoval. Pomáhalo mi chodit a snažila jsem se dýchat dle videokurzu. Kolem páté ráno už to bylo dost zlé a rozhodla jsem se zavolat partnerovi, ať dojede. Za chvíli byl tam. Bolesti se stále stupňovaly, interval cca dvě minuty. Dorazila nová směna. Všichni byli moc milí. Doktorka mě vyšetřila a byla jsem otevřená na 1 cm, což pro mě byla rána a myslela jsem si, že už to dlouho takhle dál nemůžu vydržet. Požádala jsem tedy o epidurál. Čekali jsme až dorazí anesteziolog, což trvalo přes hodinu, pro mě to byla věčnost. Napíchli mi epidurál, ale žádná úleva se nekonala, začínala jsem být dost zoufalá. Při dalším vyšetření jsem poprosila o další dávku, doktor se moc netvářil, ale nakonec svolil s tím, že mi ale napíchnou i oxytocin. Po druhé dávce se konečně dostavila úleva, byla jsem strašně unavená, ale usnout jsem stejně nedokázala. Po půl hodině byly kontrakce zpět, cítila jsem je hlavně do zad a celkově jsem měla pocit jakoby mě měly rozervat vejpůl. Říkala jsem si, že takhle to určitě být nemá, že tohle snad nemůžu přežít. Na partnerovi bylo vidět, jak je nešťastný, že mi nemůže pomoct, ale i tak mi moc pomáhalo, že je tam se mnou. Při dalším vyšetření jsem už začala prosit o císaře. Bylo mi dopřáno spoustu povzbuzujících slov, ale to mi už nepomáhalo. Vyšetření ukázalo, že jsem se posunula na 4 cm. Což tak zůstalo dalších pár hodin, kdy jsem trpěla. V těch pár sekundách mezi kontrakcemi jsem usínala, byla jsem úplně hotová. Při každém vyšetření jsem jen prosila o císaře. Nakonec dorazil primář a řekl, že teda ano. Já byla tak šťastná!

Najednou šlo vše hrozně rychle, už mě nepustili ani na záchod. Převezli mne na sál, napíchli mi spinální anestézii a dali mi cévku, což jsem vůbec necítila. Na sále bylo snad 15 lidí a byla mi dost zima. Anestezioložka byla úžasná a celou dobu si se mnou povídala. Najednou bylo miminko venku, moje holčička. Položili ji ne mě a zkoušeli ji dát k prsu, kvůli té zimě jí za chvíli odnesli pořádně zabalit a přinesli mi ji zpět. Přisátí se nám nepovedlo ale i tak jsem byla tak šťastná, že to mám za sebou a že je malá v pořádku!

Pak mě odvezli na dvě hodiny na pooperační pokoj, kde se mnou byla sestřička, která mě kontrolovala a čekala, až mi přijdou nohy k sobě. Když se to stalo, vše znovu zkontrolovala a přesunuli mě na oddělení šestinedělí, kde už na mě čekal partner a mamka, oba dost naměkko, byli mezitím s naší holčičkou. Bylo asi 8 večer, byla jsem na pokoji sama a konečně jsem usnula a spala jsem až do 6 do rána. Druhý den mi přivezli malou, ale přisátí se nám stále nedařilo. Další den už jsem dostala malou trvale na pokoj. Na bolest mi píchali 2× denně injekce a dorazila už i rehabilitační sestra, aby ukázala, jak se o jizvu starat a jak cvičit, aby se vše co nejlépe zahojilo.

Přisátí se nedařilo ani další dny, sestry se mnou zkoušely snad všechny různé polohy a trvalo to vždy třeba 45 minut, než se malá přisála. Zato pak pila hodně a krásně spinkala až do dalšího kojení. Začínala jsem být nešťastná. Ten pocit absolutního selhání - nedokázala jsem své dítě porodit a teď ho nedokážu ani sama nakojit - si vybavuji úplně živě ještě dnes. Nedokázala jsem si představit, jak to budu doma dělat, když i laktačním sestřičkám trvalo skoro hodinu, než se malou podařilo napojit na prso. Každá měla jiné rady a já byla akorát čím dál více zmatená a nešťastná. Malá krásně přibývala a já už si nedokázala vzpomenout ani na pin do telefonu, jak jsem byla z té situace rozhozená. Všude kolem samé články a plakáty o tom, jak je kojení ta nejpřirozenější věc na světě a pro nás to byl vždy takový boj. Po týdnu jsem se rozhodla, že chci domu, že mi domácí prostředí pomůže. Doma bylo kojení stále stejný boj, partner se jí vždy snažil napojit na prso, ona řvala, já následně také. Nedokázala jsem už myslet na nic jiného než na kojení.

Poté jsem na internetu našla, že existují kojící kloboučky a vyslala je partnera sehnat. Přivezl několik druhů a velikostí, blížil se čas dalšího kojení, tak jsem je umyla a jedny si nasadila. Malou jsem si položila na kojící polštář, přiložila ji k prsu a ona se sama krásně přisála. Bože, to byl nepopsatelný pocit - já dokázala nakojit své dítě úplně sama bez pomoci, byla jsem opravdu šťastná a partner snad ještě víc. Od té doby šlo kojení hladce a odměnou mi bylo to nejhodnější a nejspokojenější miminko. Po pár měsících jsme odbourali i kloboučky a malá se pak sama odstavila před prvním rokem.

Když byl malé rok, začali jsme se bavit o dalším miminku. Představa dalšího porodu ve mně ale vyvolávala hrůzu, ale o tom více v dalším deníčku.