Můj první porod
- Porod
- sweetpretty
- 26.10.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tak se i já pokusím nastínit, co obnášel můj první porod a snad nevystraším budoucí maminky, to bych nerada, jen se potřebuji trošku vyventilovat, protože jednání některých dr. je k zamyšlení.
Psal se den 6. 10. 2011. Ráno bylo jako každé jiné poslední dobou, opět blbí poslíčci - kdyby už se alespoň něco dělo, říkám si… no, zahnala jsem to sprchou. S přítelem jsme si dali snídani a poté přijel tchán spravit světlo v koupelně a tchyně, která udělovala opět „své“ rady - to by bylo taky na deníček 
Na 12 hodin jsem měla poradnu v porodnici: „Mamino, vy jste už 40+0, co ještě nerodíte!“ Jako kdybych to asi mohla ovlivnit, už mě s těmi kecy každý štve… Závěr - otevřená na prst, čípek skoro žádný, ozvy parádní. No s tímto jsem chodila domů už 5 týdnů, takže žádná křeč, že… na to, že mě strašili od 28. týdne předčasným porodem (minulý deníček), tak se mimi narodí naštěstí úplně „dopečené“
Přijela jsem domů, ještě jsme se spolu s miláčkem naobědvali a pak jel do práce. Usedla jsem k eMimču a projížděla deníčky a říjnové dětičky a klábosila s holkama. Najednou zase křeče, opět poslíci, říkám si, nic nového… po delší době si pro změnu začínám říkat, no nevim, ale jako už to začíná víc bolet a koukám na hodiny a ono to je čím dál častěji, no nebudu plašit Napouštím vanu a ulehám, to je pohoda, bolesti ustaly, takže zase posly k sakru! Už bych brala všemi deseti porod!
Takže usedám k eMimču a píši holkám: nic se neděje, stihnu ještě nakoupit, vyvenčit pesana, upéct buchtu, Prostřeno, Růžovku a rodit se bude přinejlepším až zítra, přítel má narozky (nebo taky až za týden že), načež mi bylo odepsáno, že to jako mohla zbrzdit jen ta vana a ať zkusím schody a třeba se to rozběhne. Schody nebudou žádný problém, v baráku nemáme výtah a bydlíme ve druhém patře
Takže jsem stihla nakoupit, vyvenčit a koukám na TV. Pěkně jsem se nacpala u Prostřena a EJHLE! Čas na DVD ukazuje 18:50, zrovna se dobodovalo, asi chtěl prcek počkat, jak to tedy dopadne. Něco ve mně udělalo luplup, vyskakuju ze sedačky a teplo, začínám panikařit! Poskakuji po bytě s ručníkem a koukám na tu vodu, co ze mě leje. Panebože, je zelená! Volám příteli, že mi praskla voda On: „Výborně, takže jedeme, beru tágo a dojedu do nemocnice!“ Přijel pro mě tchán, byl zrovna ve městě, tak se mu to hned doneslo a v 19:20 jsem byla v nemocce. Přítel dojel hned vzápětí. Doteď to všechno byla sranda.
V porodnici mě sestra přijala a já na ni: „teče mi zelená voda“. „Vidíte, srdce bije, tak je to dobré, ne?“ bylo mi odpovězeno a ani po mě nechtěla vložku, nic, že mi teče voda (když jsem tam byla s podezřením, tak si ji hned brali, no neva). Poté jsem v bolestech čekala na dr. „Máte kontrakce?“ Asi ne, říkam si v duchu a kývu, že ano. „Tady na KTG se mi nic moc nekreslí“, odvětí posléze sestra. Tak si je vymýšlím, asi… No, dr. za chvilku přijde a že jsem na tři prsty a že se máme jít připravovat, ale že to může být až ráno, takže zelená voda asi nevadí?!
No, abych nepsala mega román, oholili mě, udělali klystýr - to byla parádička. Poté se začaly kontrakce zesilovat, a to už jsem myslela, že se nedožiji rána, sprcha na míči nepomáhala a kroutila jsem se jako had. Píchli mi Dolzin od bolesti, to byla chyba, chtělo se mi spát. Bylo 22:00. „Teda, už jsme skoro na deseti prstech, za chvilku si můžete maminko přitlačovat, ale pomalu“, říká PA. Řvu na ni, že už se mi chce hrozně moc tlačit!
Tak se tedy jde na to a pro mě začíná noční můra. V půlce vytlačování malého na svět přestávám cítit kontrakce! Dr. na mě: „cítíte něco?“ Ne! KTG ukazuje, že se malý začíná dusit! Vyndejte ho ven! Najednou se otevřou dveře a ze dvou lidí je jich tam najednou 5 nebo 6. Nevnímám a soustředím se jen na jedno, ať už je proboha malý venku! Slyším jen VEX. Zkouším pomoci a snažím se tlačit bez kontrakcí, ale malý jde ke všemu ještě ručkou napřed jako Superman, říkám si teď.
Ve 22:45 ze mě vyklouzl malý človíček, berou ho pryč, byl přiškrcený šňůrou… přítel jde s ním. Konečně slyším pláč a dávají mi ho na břicho. Je tak nádherný -zapomínám na vše kolem a říkám mu: „Já jsem tvoje maminka, zlatíčko“. Dívá se na mě velkýma temnýma očima a já si říkám, existuje něco hezčího a hlubšího než MATEŘSKÁ LÁSKA? Přítel mě drží za ruku a jsme šťastní - RODINA.
Za chvilku odnáší malého pryč. A pro mě začíná druhá fáze, snad ta nejhorší, šití. Dr. mi říká: „jste atypicky roztržená, malého jsme museli kvůli alteraci ozev vzít vakuumextraktorem Pro mě z toho vyplynulo půlhodinové šití v obrovských bolestech, jelikož mi dr. na moji zoufalou otázku, proč mi něco nepíchnou od bolesti odpověděl, že je to už zbytečné a že se nediví, že mě to tak bolí, když má tupé jehly! PA mě kontrolovala za hodinu a volala ho znovu, že to pořád krvácí. Další šití snad půlhodiny a taky mi přišlo, že to dr. nějak nevyšlo - střihl nůžkama do tkáně a pak došil 
A dodal: "no vy budete jako nová!“ Už jsem brečela, že to nezvládám. Malého mi pořád nosili na přiložení, ale nemohl, kvůli mému poranění.
Nakonec dr. zkonstatoval, že mi mají napíchnout žílu a dostala jsem kapačky ATB a nějaké oblbováky a energeťák, jak tomu řekl, a že do rána zůstanu na sále na pozorování a malého mi budou nosit každé tři hodiny na kojení. Spodek mi neustále ledovali a já měla pocit, že už ho snad viděl celý svět. Pořád někdo chodil a kontroloval, zda nekrvácím. Na otázku, kolik jich těch stehů je, mi bylo odpovězeno: "ani se neptejte, já to už dávno nepočítám!(Od mé dr. zkonstatováno snad 25 i s vnitřkem).
Do rána modřina až k zadku, vytvořil se hematom a napuchlá jsem byla ještě dva týdny No, propustili nás domů po 4 dnech s tím, že jsem musela být poslední den nalačno, pokud by dr. zkonstatoval, že je hematom příliš velký na to, aby se vstřebal sám a musela bych na operaci. Naštěstí nebyl a mohli jsme domů.
První dny byly otřes, člověk má co dělat sám se sebou a dotoho malý uzlíček, který vás potřebuje 24 hodin denně. Ale zvládli jsme to. Dnes je to 18. den od porodu a jsou znát pokroky, i když sedím na kruhu, ale hojí se to pěkně, moc mi pomohla jedna PA, která poradila, jak se starat o takové velké poranění.
Doufám, že tímto deníčkem budoucí maminky nevystraším, každá máme porod jiný, i když jsem ho konec měla takový, tak mám doma ten nejúžasnější poklad! Ten nejkrásnější sen v životě se mi splnil, dala jsem život svému synovi! Na bolest se rychle zapomene, rány se zahojí. Jen mě mrzí jednání dr., který mě šil, při vzpomínce na tuto etapu porodu se mi chce ještě dnes totiž plakat. ALE MÁM ZDRAVÉHO SYNA, A TO JE PRO MĚ NEJDŮLEŽITĚJŠÍ!
Mamča Janča a Vilémek (3060 g, 52 cm)
Přečtěte si také
Byla to chyba? Zjistila jsem, že nejlepší škola nemusí být ta nejprestižnější
- Anonymní
- 01.10.26
- 2868
S manželem máme oba celkem vysoké příjmy, takže když došlo na to, kam půjde naše dcera do školy, chtěli jsme pro ni to nejlepší. Soukromých škol je dnes už opravdu hodně a my měli štěstí, že za nás...
Tchyně mi tajně učí dítě říkat „mami“ jí. Nechci rozpoutat válku
- Anonymní
- 01.10.26
- 1760
Nejdřív to vypadalo jako nevinné babičkovské rozmazlování. Jenže pak jsem zaslechla, jak tchyně říká mojí dvouleté dceři, aby jí říkala „mami“. Manžel tvrdí, že to myslí ze srandy, ale já mám čím...
„To nezvládneš,“ řekla učitelka mému synovi. Kvůli jedné větě jsem se neudržela
- Anonymní
- 01.10.26
- 1494
Syn přišel ze školy a hned mezi dveřmi oznámil, že už nikdy nechce chodit na tělocvik. Nejdřív jsem si myslela, že se mu prostě nechce cvičit. Pak mi ale řekl proč.
Říkala jsem, že moje dítě nebude mít telefon. Stejně jsem ho koupila
- Anonymní
- 01.10.26
- 777
Dlouho jsem nechápala rodiče, kteří dávají dětem mobily pomalu ještě v porodnici. U nás doma byla jasná pravidla. Žádný telefon, dokud to nebude opravdu potřeba. Neviděla jsem jediný důvod, proč by...
Rozvod s násilníkem a boj o děti mi vzal veškeré iluze. Střídavá péče mě ničí
- Anonymní
- 01.10.26
- 695
Když jsem se do Petra zamilovala, nikdy by mě nenapadlo, že o pár let později od něj budu utíkat a bát se o život svůj i našich dětí. Petr se začal vybarvovat až po narození našich dvou dcer. Když...
Po obědě u tchána jsme skončili v nemocnici. O houbách nechce mluvit
- Anonymní
- 30.09.26
- 1706
Tchán nám k obědu připravil houbovou omáčku. Tvrdil, že houby dobře zná, a nikdo z nás neměl důvod mu nevěřit. O pár hodin později nám ale bylo zle a jeli jsme do nemocnice. Lékaři potřebovali...
Syn celé prázdniny ponocoval. Teď není schopný vstávat do školy a usíná v lavici
- Anonymní
- 30.09.26
- 951
Celé léto jsem bojovala s tím, že můj patnáctiletý puberťák ponocuje a spí minimálně do oběda. Jsem s ním sama a musela jsem chodit do práce, takže myslím, že mnohdy vstával i později. Jenže v noci...
Učitelka chce, abych dceru vyzvedávala dřív. Prý už odpolední družinu nezvládá
- Anonymní
- 30.09.26
- 10423
Dcera začala chodit do první třídy a dlouhé dny jsou pro ni náročné. Učitelka mi doporučila, abych ji vyzvedávala hned po obědě. Jenže já pracuji do pěti a nemám babičku ani chůvu. Kvůli její...
Dlouho jsem omlouvala manželovy lži. Pak mi došlo, že lžu hlavně sama sobě
- Anonymní
- 30.09.26
- 2520
Když mi kamarádka řekla, že si myslí, že mě manžel podvádí, skoro jsem se urazila. Ne proto, že by to nebyla pravda. Spíš proto, že jsem její slova vůbec nechtěla slyšet.
Chtěla jsem mít klidný večer, místo toho jsem do půlnoci šila kostým do školy
- Anonymní
- 30.09.26
- 1010
Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem se domů vracela s jedinou myšlenkou. Dostat děti do postele a konečně si na chvíli sednout. Chtěla jsem jen ticho, čaj a dvacet minut, během kterých po mně nikdo...
moc hezky jsi to zvládla.Nechápu tyhle mudr.proč nedají něco na bolesti a nebo proč neupí,když je tak veliké poranění.Bez umrtvení to je jak ve válce.
Ale gratuluji k synovi, hlavni je, ze je vse v poradku 
