Můj syn
- O životě
- Nelu
- 26.10.12 načítám...
Svým způsobem se mi nechce tento deníček ani psát, ale potřebuji si trochu uspořádat myšlenky a snad znát i názory vás, ostatních pisatelek. Je mi 37 let. Mám 17letého syna a 5letou dcerku. Jsme podruhé vdaná. Rozvedla jsem se, když bylo mému synovi 5 let. Téměř 7 let jsem ho vychovávala sama s pomocí mé maminky a tatínka.
Můj syn je od mala moc hodný, sice si někdy postaví svou hlavu, ale nikdy mi neodmlouval. Teď navštěvuje 2. ročník gymnáziu, má velké plány stát se právníkem nebo soudcem. Hraje nádherně na klavír a zpívá operní zpěv. Jsem na něho moc pyšná. Nikdy jsme před sebou neměli tajnosti a já si vždycky říkala, že mi vždy říká pravdu. Bylo u nás samozřejmostí koukat si navzájem do mobilu.
Bohužel mu nedávno přišla SMS. Protože nebyl po ruce, koukla jsem se, kdo mu píše. Domlouval si schůzku, ale s klukem. Nevěděla jsem, co mám dělat, jak se zachovat, srdce bilo jako o závod. Zavolala jsem si ho s tím, že jsem nechtěně přečetla jeho zprávu a jestli by mi to mohl vysvětlit. Vysvětlil: „Mami, já jsem gay!“
Bála jsem se, abych mu nějak neublížila svým chováním a řekla jsem, že se to budu snažit pochopit, ale poprosila jsem ho, aby si nechal čas ještě do svých 18 let. Aby si zatím nekazil zbytek svého dětství, protože kluk, se kterým si začal, měl 21 let. Objala jsem ho a oba dva jsme moc brečeli. Řekla jsem mu, že ho budu vždycky milovat, za všech okolností. Vím to jenom já a on. Nevím, jestli by to pochopil můj nynější manžel, mí rodiče, mé okolí.
Teď uběhla nějaká doba: můj syn je v pohodě, začal chodit do tanečních, všichni si ho dobírají, že si tam určitě najdu nějakou holku. A já? Já se mu od té doby ani jednou nekoukla do mobilu, snažím se mu věřit i bez toho, abych ho kontrolovala. A i když tomu nikdy nic nenasvědčovalo, tak si budu muset sobě i ostatním postupem času přiznat, že můj syn je gay. Někdy přemýšlím, jestli jsem někde neudělala chybu, v době, kdy jsme s ním byla sama a někdy se mi chce moc brečet. Pak si ale řeknu: je krásný, zdravý, suprovní, chytrý, zábavný, galantní, moje zlatíčko a hlavně je to můj syn!
Děkuji všem, kteří jste přečetl můj deníček, děkuji za názory, i ty negativní. Myslím si, že tato terapie napsat deníček funguje.
Přečtěte si také
Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací
- Anonymní
- 17.04.26
- 1451
Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...
Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka
- Anonymní
- 17.04.26
- 629
Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 760
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 389
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 221
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2612
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 4126
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 2543
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1412
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 5504
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...