Mých 9 měsíců
- Těhotenství
- Lucka182
- 16.10.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Rozhodla jsem se napsat deníček o mém těhotenství, které sice ještě neskončilo, ale už se blíží ke konci. :)
Byl podzim roku 2014, když jsme se s přítelem rozhodli mít miminko. Přišlo to úplně z ničeho nic.
Vůbec mě nenapadlo, že budu chtít tak brzo dítě. Vždy jsem plánovala stát se právničkou a celkově jsem to prostě chtěla trošku jinak. Takový ten klasický postup: vysoká - praxe - svatba - miminko. Přece jen jsem byla teprve ve čtvrtém ročníku gymnázia, chvilku před maturitou, 18 let. Jenže srdce si prostě řeklo, že tímto schématem, kterým se řídí většina lidí, se řídit nebude.
Jako první s tím nápadem přišel přítel. Jednoho večera mi řekl, že by chtěl být tátou. Já jsem zpočátku myslela, že to nemyslí vážně, nebo že to prostě tak pronesl do budoucna. Ale opak byl pravdou a on opravdu po miminku zatoužil. Takže jsme nezávisle na sobě začali oba cítit potřebu být rodiči.
Já jsem ale měla stále své plány, kterých jsem se jen tak vzdát nechtěla, hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla být zabezpečená. Nikdy bych nemohla být finančně závislá na partnerovi… prostě bych to po psychické stránce nezvládla.
V této době jsem se ale na finance ohlížet moc nemusela. Můj táta v květnu roku 2014 zemřel a zanechal tu po sobě dědictví. Ze začátku jsem ty peníze odmítala. Nechtěla jsem si nic kupovat, nebrala jsem je jako svoje… byly prostě tátovy a nějak jsem si nepřipouštěla, že už tu není. Vyčítala jsem si každou věc, která mi po něm zůstala. Možná i proto, že jsem kolem sebe viděla závist a málokdo byl schopný mi to přát. Lidi jsou prostě takoví.
Potom mi ale došlo, že by to takhle nechtěl. Chtěl by abych ty peníze nějak dobře využila pro svůj život. Proto jsem se rozhodla koupit byt, abych měla jistotu, že budou peníze vhodně uložené.
Ale zpět k miminku. Právě kvůli těm penězům jsem nemusela mít v hlavě zábranu, že miminko neuživím. Takže jsem se začala víc než hlavou řídit srdcem, za což jsem teď nesmírně vděčná. Uvědomila jsem si totiž, že v dnešní době už se kvůli financím může málokdo chovat tak, jak by opravdu chtěl. Jenom blbé peníze mohou člověka připravit o strašnou spoustu věcí a nutí ho řídit se již zmiňovaným klasickým postupem. Přitom žena podle mě sama nejlépe pozná, kdy je vhodný čas stát se matkou. U některé je to v osmnácti, u jiné ve třiceti…
Takže jsem jednoho dne příteli řekla, že jsem si vše nechala pořádně projít hlavou a myslím, že jsem na miminko připravená. Začali jsme se tedy o prcka snažit. Neřešili jsme ovulaci a plodné neplodné dny, nechali jsme to na osudu.
Necelé tři měsíce na to jsem na testu našla dvě čárky.
Byla jsem strašně šťastná. Pohladila jsem si bříško a vyslala k našemu v té době ještě opravdu miniaturnímu mrňouskovi první myšlenku, která patřila jen jemu.
„Udělám všechno pro to, abych byla dobrá máma.“
Začala jsem přemýšlet, jak to říct příteli. Napadaly mě různé krásné způsoby, ale nakonec všechny ztroskotaly na tom, že jsem prostě nedočkavka nedočkavá. 
Takže se to přítel dozvěděl v autě, když jsme jeli domů z nákupu. Nejprve tomu nějak nevěřil, viděla jsem na něm, že neví co říct. Občas si říkám, že mu to doopravdy došlo, až uviděl první fotku z ultrazvuku. Dojalo ho to k slzám. Od té doby jsem každé 4 týdny chodila na prohlídky.
Jakmile došlo na odběry krve, byla jsem hrůzou bez sebe. Nenávidím jehly. I na ně jsem si ale díky těhotenství zvykla a teď už to snáším dobře. Zvládla jsem i pro mě náročné OGTT, kdy jsem jim tam ten sladký hnus málem vyzvracela.
Co se týče ultrazvuků, ty jsem zatím měla za celé těhotenství jen čtyři. První na určení, ze kterého se podařilo doktorovi pořídit dvě fotečky. Další dva na genetice v Prediku, kde se ale miminko rozhodlo focení sabotovat.
Na druhém screeningu nám řekli, že to bude asi holčička, ale že neví jistě.
Asi ve 28. týdnu jsem nemohla nedočkavostí dospat, proto jsem nás objednala do Predika znova, aby nám řekli pohlaví a zkusili prcka vyfotit ještě jednou. To s námi šly i obě babičky, aby své budoucí vnoučátko viděly. 
Tentokrát se podařilo a fotečka se povedla, i když do záběru malá pořád strkala ručičky.
Od této chvíle jsme tedy počítali s holčičkou a oznámili jméno - Eliška.
Na dalším ultrazvuku ve 32. týdnu nám holčičku opět potvrdili a udělali podrobný ultrazvuk, při kterém si malá zase dávala ručičky před obličejík.
Váha 1800 g.
Pohyby jsem pořádně ucítila až tak kolem 21-22.týdne. Ležela jsem večer na sedačce a najednou rána. Potom se to tak opakovalo skoro každý večer, když jsem si lehla. Pohyby se postupně měnily a teď už je z nich jenom takové převalování, šťouchání a strkání nožiček pod žebra.
Doma už je vše připraveno - kočárek, postýlka, křesílko a miliarda oblečků. Trošku jsem to s těmi nákupy přehnala, ale věřím, že to malá všechno vynosí.
Teď už jen čekat.. Dnes, 9.10.2015, jsem 39+0 a už bych měla prcka nejradši u sebe. 
Tak uvidíme, kdy se maličká rozhodne opustit svůj domeček v bříšku a vyklube se.
Přečtěte si také
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 91
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 78
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 132
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 96
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 106
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Uklízím po lidech zvratky, ale vlastní táta mě poslal k psychiatrovi
- Anonymní
- 13.07.26
- 2048
Sedím ve tři ráno v autě na benzínce, motor ještě spokojeně přede a já tupě zírám na svítící totem s cenami benzínu. V kapse mě hřeje patnáct stovek dýška v hotovosti. Čistá ruka. Začal jsem před...
Zjistila jsem, že můj syn šikanuje spolužáka. Škola to odmítá řešit
- Anonymní
- 13.07.26
- 3733
Vždycky jsem si myslela, že mám doma citlivého, hodného kluka. Lukášovi je dvanáct, učí se na samé jedničky, hraje na klavír, pomáhá mi doma s nákupy. Jenže minulý týden se mi zhroutil svět....
Moje patnáctiletá dcera mě vymazala ze života. Prý se za mě stydí
- Anonymní
- 13.07.26
- 1976
Dneska jdu s kůží na trh a vím, že mě možná spousta z vás odsoudí. Ale já už ty slzy večer do polštáře prostě nezvládám. Moje patnáctiletá dcera se mnou ze dne na den přestala mluvit. A nemyslím...
Tchán mi sáhl na zadek. Manžel mi řekl, že jsem to určitě špatně pochopila
- Anonymní
- 13.07.26
- 1188
Hrozně se stydím to vůbec napsat, ale já už nevím, jak dál. Žijeme s manželem v patře rodinného domu, který patří jeho rodičům. Dole bydlí tchyně s tchánem. Vztahy byly vždycky takové ty klasické...
Otěhotněla jsem přes tělísko. Moje miminko mělo zachránit krachující svatbu
- Anonymní
- 13.07.26
- 1142
Omlouvám se za anonym, ale tohle je pro mě věc, kterou nedokážu říct ani vlastní mámě, natož kamarádkám u kafe. Sedím v koupelně na zemi, v ruce držím plastovou tyčinku se dvěma tlustými čárkami a...
Děsně řádíme, smějeme se, lítáme po bytě…ale na druhou stranu, manžel je o 10 let starší. Jeho rodiče jsou v důchodu, narozdíl od mých, kteří jsou denně v práci. Ač si dcera s mými rodiči rozumí daleko víc, vidí je o dost méně, protože prostě nemají čas. To je jediné, co mě mrzí, ale je to prostě tak…Hodně štěstí! 
já si kolikrát říkám, že kdybych měla dítě dřív, možná bych tolik nehleděla na sebe..za těch pár let na vysoké, v práci..se člověk tak nějak naučil víc „sobeckosti“..mít se rád, mít rád ten čas pro sebe, své koníčky, partnera, seberealzaci…a ta role rodiče mě hodila úplně jinam (přestože to člověk dopředu tušil, člověk plně pochopí, až to nastane) 
