Mých 9 měsíců
- Těhotenství
- Lucka182
- 16.10.15 načítám...
Rozhodla jsem se napsat deníček o mém těhotenství, které sice ještě neskončilo, ale už se blíží ke konci. :)
Byl podzim roku 2014, když jsme se s přítelem rozhodli mít miminko. Přišlo to úplně z ničeho nic.
Vůbec mě nenapadlo, že budu chtít tak brzo dítě. Vždy jsem plánovala stát se právničkou a celkově jsem to prostě chtěla trošku jinak. Takový ten klasický postup: vysoká - praxe - svatba - miminko. Přece jen jsem byla teprve ve čtvrtém ročníku gymnázia, chvilku před maturitou, 18 let. Jenže srdce si prostě řeklo, že tímto schématem, kterým se řídí většina lidí, se řídit nebude.
Jako první s tím nápadem přišel přítel. Jednoho večera mi řekl, že by chtěl být tátou. Já jsem zpočátku myslela, že to nemyslí vážně, nebo že to prostě tak pronesl do budoucna. Ale opak byl pravdou a on opravdu po miminku zatoužil. Takže jsme nezávisle na sobě začali oba cítit potřebu být rodiči.
Já jsem ale měla stále své plány, kterých jsem se jen tak vzdát nechtěla, hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla být zabezpečená. Nikdy bych nemohla být finančně závislá na partnerovi… prostě bych to po psychické stránce nezvládla.
V této době jsem se ale na finance ohlížet moc nemusela. Můj táta v květnu roku 2014 zemřel a zanechal tu po sobě dědictví. Ze začátku jsem ty peníze odmítala. Nechtěla jsem si nic kupovat, nebrala jsem je jako svoje… byly prostě tátovy a nějak jsem si nepřipouštěla, že už tu není. Vyčítala jsem si každou věc, která mi po něm zůstala. Možná i proto, že jsem kolem sebe viděla závist a málokdo byl schopný mi to přát. Lidi jsou prostě takoví.
Potom mi ale došlo, že by to takhle nechtěl. Chtěl by abych ty peníze nějak dobře využila pro svůj život. Proto jsem se rozhodla koupit byt, abych měla jistotu, že budou peníze vhodně uložené.
Ale zpět k miminku. Právě kvůli těm penězům jsem nemusela mít v hlavě zábranu, že miminko neuživím. Takže jsem se začala víc než hlavou řídit srdcem, za což jsem teď nesmírně vděčná. Uvědomila jsem si totiž, že v dnešní době už se kvůli financím může málokdo chovat tak, jak by opravdu chtěl. Jenom blbé peníze mohou člověka připravit o strašnou spoustu věcí a nutí ho řídit se již zmiňovaným klasickým postupem. Přitom žena podle mě sama nejlépe pozná, kdy je vhodný čas stát se matkou. U některé je to v osmnácti, u jiné ve třiceti…
Takže jsem jednoho dne příteli řekla, že jsem si vše nechala pořádně projít hlavou a myslím, že jsem na miminko připravená. Začali jsme se tedy o prcka snažit. Neřešili jsme ovulaci a plodné neplodné dny, nechali jsme to na osudu.
Necelé tři měsíce na to jsem na testu našla dvě čárky.
Byla jsem strašně šťastná. Pohladila jsem si bříško a vyslala k našemu v té době ještě opravdu miniaturnímu mrňouskovi první myšlenku, která patřila jen jemu.
„Udělám všechno pro to, abych byla dobrá máma.“
Začala jsem přemýšlet, jak to říct příteli. Napadaly mě různé krásné způsoby, ale nakonec všechny ztroskotaly na tom, že jsem prostě nedočkavka nedočkavá. 
Takže se to přítel dozvěděl v autě, když jsme jeli domů z nákupu. Nejprve tomu nějak nevěřil, viděla jsem na něm, že neví co říct. Občas si říkám, že mu to doopravdy došlo, až uviděl první fotku z ultrazvuku. Dojalo ho to k slzám. Od té doby jsem každé 4 týdny chodila na prohlídky.
Jakmile došlo na odběry krve, byla jsem hrůzou bez sebe. Nenávidím jehly. I na ně jsem si ale díky těhotenství zvykla a teď už to snáším dobře. Zvládla jsem i pro mě náročné OGTT, kdy jsem jim tam ten sladký hnus málem vyzvracela.
Co se týče ultrazvuků, ty jsem zatím měla za celé těhotenství jen čtyři. První na určení, ze kterého se podařilo doktorovi pořídit dvě fotečky. Další dva na genetice v Prediku, kde se ale miminko rozhodlo focení sabotovat.
Na druhém screeningu nám řekli, že to bude asi holčička, ale že neví jistě.
Asi ve 28. týdnu jsem nemohla nedočkavostí dospat, proto jsem nás objednala do Predika znova, aby nám řekli pohlaví a zkusili prcka vyfotit ještě jednou. To s námi šly i obě babičky, aby své budoucí vnoučátko viděly. 
Tentokrát se podařilo a fotečka se povedla, i když do záběru malá pořád strkala ručičky.
Od této chvíle jsme tedy počítali s holčičkou a oznámili jméno - Eliška.
Na dalším ultrazvuku ve 32. týdnu nám holčičku opět potvrdili a udělali podrobný ultrazvuk, při kterém si malá zase dávala ručičky před obličejík.
Váha 1800 g.
Pohyby jsem pořádně ucítila až tak kolem 21-22.týdne. Ležela jsem večer na sedačce a najednou rána. Potom se to tak opakovalo skoro každý večer, když jsem si lehla. Pohyby se postupně měnily a teď už je z nich jenom takové převalování, šťouchání a strkání nožiček pod žebra.
Doma už je vše připraveno - kočárek, postýlka, křesílko a miliarda oblečků. Trošku jsem to s těmi nákupy přehnala, ale věřím, že to malá všechno vynosí.
Teď už jen čekat.. Dnes, 9.10.2015, jsem 39+0 a už bych měla prcka nejradši u sebe. 
Tak uvidíme, kdy se maličká rozhodne opustit svůj domeček v bříšku a vyklube se.
Přečtěte si také
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 582
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 1829
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1153
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 4828
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 1478
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 4763
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 3660
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1876
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1989
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 1453
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
Děsně řádíme, smějeme se, lítáme po bytě…ale na druhou stranu, manžel je o 10 let starší. Jeho rodiče jsou v důchodu, narozdíl od mých, kteří jsou denně v práci. Ač si dcera s mými rodiči rozumí daleko víc, vidí je o dost méně, protože prostě nemají čas. To je jediné, co mě mrzí, ale je to prostě tak…Hodně štěstí! 
já si kolikrát říkám, že kdybych měla dítě dřív, možná bych tolik nehleděla na sebe..za těch pár let na vysoké, v práci..se člověk tak nějak naučil víc „sobeckosti“..mít se rád, mít rád ten čas pro sebe, své koníčky, partnera, seberealzaci…a ta role rodiče mě hodila úplně jinam (přestože to člověk dopředu tušil, člověk plně pochopí, až to nastane) 
