Mých 9 měsíců
- Těhotenství
- Lucka182
- 16.10.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Rozhodla jsem se napsat deníček o mém těhotenství, které sice ještě neskončilo, ale už se blíží ke konci. :)
Byl podzim roku 2014, když jsme se s přítelem rozhodli mít miminko. Přišlo to úplně z ničeho nic.
Vůbec mě nenapadlo, že budu chtít tak brzo dítě. Vždy jsem plánovala stát se právničkou a celkově jsem to prostě chtěla trošku jinak. Takový ten klasický postup: vysoká - praxe - svatba - miminko. Přece jen jsem byla teprve ve čtvrtém ročníku gymnázia, chvilku před maturitou, 18 let. Jenže srdce si prostě řeklo, že tímto schématem, kterým se řídí většina lidí, se řídit nebude.
Jako první s tím nápadem přišel přítel. Jednoho večera mi řekl, že by chtěl být tátou. Já jsem zpočátku myslela, že to nemyslí vážně, nebo že to prostě tak pronesl do budoucna. Ale opak byl pravdou a on opravdu po miminku zatoužil. Takže jsme nezávisle na sobě začali oba cítit potřebu být rodiči.
Já jsem ale měla stále své plány, kterých jsem se jen tak vzdát nechtěla, hlavně kvůli tomu, že jsem chtěla být zabezpečená. Nikdy bych nemohla být finančně závislá na partnerovi… prostě bych to po psychické stránce nezvládla.
V této době jsem se ale na finance ohlížet moc nemusela. Můj táta v květnu roku 2014 zemřel a zanechal tu po sobě dědictví. Ze začátku jsem ty peníze odmítala. Nechtěla jsem si nic kupovat, nebrala jsem je jako svoje… byly prostě tátovy a nějak jsem si nepřipouštěla, že už tu není. Vyčítala jsem si každou věc, která mi po něm zůstala. Možná i proto, že jsem kolem sebe viděla závist a málokdo byl schopný mi to přát. Lidi jsou prostě takoví.
Potom mi ale došlo, že by to takhle nechtěl. Chtěl by abych ty peníze nějak dobře využila pro svůj život. Proto jsem se rozhodla koupit byt, abych měla jistotu, že budou peníze vhodně uložené.
Ale zpět k miminku. Právě kvůli těm penězům jsem nemusela mít v hlavě zábranu, že miminko neuživím. Takže jsem se začala víc než hlavou řídit srdcem, za což jsem teď nesmírně vděčná. Uvědomila jsem si totiž, že v dnešní době už se kvůli financím může málokdo chovat tak, jak by opravdu chtěl. Jenom blbé peníze mohou člověka připravit o strašnou spoustu věcí a nutí ho řídit se již zmiňovaným klasickým postupem. Přitom žena podle mě sama nejlépe pozná, kdy je vhodný čas stát se matkou. U některé je to v osmnácti, u jiné ve třiceti…
Takže jsem jednoho dne příteli řekla, že jsem si vše nechala pořádně projít hlavou a myslím, že jsem na miminko připravená. Začali jsme se tedy o prcka snažit. Neřešili jsme ovulaci a plodné neplodné dny, nechali jsme to na osudu.
Necelé tři měsíce na to jsem na testu našla dvě čárky.
Byla jsem strašně šťastná. Pohladila jsem si bříško a vyslala k našemu v té době ještě opravdu miniaturnímu mrňouskovi první myšlenku, která patřila jen jemu.
„Udělám všechno pro to, abych byla dobrá máma.“
Začala jsem přemýšlet, jak to říct příteli. Napadaly mě různé krásné způsoby, ale nakonec všechny ztroskotaly na tom, že jsem prostě nedočkavka nedočkavá. 
Takže se to přítel dozvěděl v autě, když jsme jeli domů z nákupu. Nejprve tomu nějak nevěřil, viděla jsem na něm, že neví co říct. Občas si říkám, že mu to doopravdy došlo, až uviděl první fotku z ultrazvuku. Dojalo ho to k slzám. Od té doby jsem každé 4 týdny chodila na prohlídky.
Jakmile došlo na odběry krve, byla jsem hrůzou bez sebe. Nenávidím jehly. I na ně jsem si ale díky těhotenství zvykla a teď už to snáším dobře. Zvládla jsem i pro mě náročné OGTT, kdy jsem jim tam ten sladký hnus málem vyzvracela.
Co se týče ultrazvuků, ty jsem zatím měla za celé těhotenství jen čtyři. První na určení, ze kterého se podařilo doktorovi pořídit dvě fotečky. Další dva na genetice v Prediku, kde se ale miminko rozhodlo focení sabotovat.
Na druhém screeningu nám řekli, že to bude asi holčička, ale že neví jistě.
Asi ve 28. týdnu jsem nemohla nedočkavostí dospat, proto jsem nás objednala do Predika znova, aby nám řekli pohlaví a zkusili prcka vyfotit ještě jednou. To s námi šly i obě babičky, aby své budoucí vnoučátko viděly. 
Tentokrát se podařilo a fotečka se povedla, i když do záběru malá pořád strkala ručičky.
Od této chvíle jsme tedy počítali s holčičkou a oznámili jméno - Eliška.
Na dalším ultrazvuku ve 32. týdnu nám holčičku opět potvrdili a udělali podrobný ultrazvuk, při kterém si malá zase dávala ručičky před obličejík.
Váha 1800 g.
Pohyby jsem pořádně ucítila až tak kolem 21-22.týdne. Ležela jsem večer na sedačce a najednou rána. Potom se to tak opakovalo skoro každý večer, když jsem si lehla. Pohyby se postupně měnily a teď už je z nich jenom takové převalování, šťouchání a strkání nožiček pod žebra.
Doma už je vše připraveno - kočárek, postýlka, křesílko a miliarda oblečků. Trošku jsem to s těmi nákupy přehnala, ale věřím, že to malá všechno vynosí.
Teď už jen čekat.. Dnes, 9.10.2015, jsem 39+0 a už bych měla prcka nejradši u sebe. 
Tak uvidíme, kdy se maličká rozhodne opustit svůj domeček v bříšku a vyklube se.
Přečtěte si také
Odmítla jsem jít k volbám a rodina mě má za špatnou. Prý je to povinnost
- Anonymní
- 08.10.26
- 349
„Ty opravdu nepůjdeš volit?“ zeptá se mě máma a nejspíš bude následovat přednáška o tom, že lidé před námi za možnost volit bojovali a kdo k volbám nepůjde, nemá právo si pak na nic stěžovat.
„Jestli jsi moje kamarádka, tak to uděláš.“ Šikana u dcery začala zcela nevinně
- Anonymní
- 08.10.26
- 501
Moje dvanáctiletá dcera se před časem začala ze školy vracet nějaká jiná. Zamlklá, bez nálady, občas ji bolelo břicho. Nejprve jsem to banalizovala. Myslela jsem si, že má svoje náladičky, ale pak...
„Jsi single, pojeď s námi,“ řekla sestřenka. Udělala ze mě neplacenou chůvu
- Anonymní
- 08.10.26
- 1517
Sedím na lehátku pod slunečníkem, zvedám z písku už pátý plastový kyblík a zmateně sleduji čtyři pobíhající děti. Na čele mám krůpěje potu a v hlavě mi pořád dokola vyvstává jediná otázka: Proboha,...
Manžel přišel domů s cizí vůní na košili. A měl překvapivé vysvětlení
- Anonymní
- 08.10.26
- 536
Manžel přišel večer domů a já jsem si hned všimla, že voní jinak. Ne jako po sprše nebo po svém parfému. Na košili měl výraznou dámskou vůni, kterou jsem bezpečně poznala, protože přesně tenhle...
Mám VIP lístky na Pardubickou. Do šatů se mi nechce, raději bych seděla na gauči
- Anonymní
- 08.10.26
- 224
Je to takový náš hlavní svátek roku. Pro mě, holku, co u koní vyrůstala a od dětství skáče parkury, je Velká pardubická srdcová záležitost. Jenže letos mi těšení na tuhle legendární neděli, kdy se...
Volby jako za komunismu: Není trapné házet do urny jedinou kandidátku?
- Anonymní
- 07.10.26
- 735
Jak všichni víte, blíží se komunální volby a jistě už jste ve svých schránkách našli obálky s kandidátními listinami pro vaše obce. Já tu svou otevřela s očekáváním. Naše malá vesnice sice nemá moc...
Ex si prosadil, aby dcera chodila do dvou školek. Následky nesla hlavně ona
- Anonymní
- 07.10.26
- 1338
Dvě školky, noční můra, která trvala dva roky. Nechápu, jak tohle může někdo dopustit. Ex se po rozvodu odstěhoval na druhý konec Prahy a trval na tom, že naše společná, tehdy tříletá Anežka, bude...
Dcera si změnila heslo k telefonu. Začala jsem mít podezření
- Anonymní
- 07.10.26
- 989
Dcera už je ve věku, kdy si začíná hlídat svoje soukromí. Proto mě nejdřív nijak zvlášť nepřekvapilo, když si změnila heslo k telefonu. Jenže pak jsem si všimla, že si s někým pořád píše, telefon...
„Chlap si má po práci sednout na gauč a mít klid!“ tvrdí tchyně
- Anonymní
- 07.10.26
- 4857
S tchyní máme v zásadě hezký vztah. Kdykoliv přijede na návštěvu, přiveze pečený koláč, dětem vykoupí půlku hračkářství a upřímně se zajímá o to, jak se máme. Jenže v momentě, kdy se konverzace...
Na firemním večírku jsem si spletla kolegu. To, co se stalo potom, byl osud
- Anonymní
- 07.10.26
- 1733
Na firemní večírky jsem nikdy moc nebyla. Člověk se tam většinou snaží vypadat, že se skvěle baví, i když polovinu večera přemýšlí, kdy už bude společensky přijatelné odejít domů. Tentokrát jsem...
Děsně řádíme, smějeme se, lítáme po bytě…ale na druhou stranu, manžel je o 10 let starší. Jeho rodiče jsou v důchodu, narozdíl od mých, kteří jsou denně v práci. Ač si dcera s mými rodiči rozumí daleko víc, vidí je o dost méně, protože prostě nemají čas. To je jediné, co mě mrzí, ale je to prostě tak…Hodně štěstí! 
já si kolikrát říkám, že kdybych měla dítě dřív, možná bych tolik nehleděla na sebe..za těch pár let na vysoké, v práci..se člověk tak nějak naučil víc „sobeckosti“..mít se rád, mít rád ten čas pro sebe, své koníčky, partnera, seberealzaci…a ta role rodiče mě hodila úplně jinam (přestože to člověk dopředu tušil, člověk plně pochopí, až to nastane) 
