Krátká, ale krásná cesta s Terezkou
Je mi skoro 28, manželovi 32 a dnes jsme rádi, že jsme se začali o miminko snažit brzy. Před čtyřmi lety jsme se rozhodli po dvou letech neúspěchu navštívit lékaře. Gynekolog poslal manžela na spermiogram a dlouhé čekání jsme s dr. zkrátili i mým preventivním vyšetřením – laparo průchodnosti vejcovodů. Průchodnost byla v pořádku, ale zjistili endometriózu. Byla jsem z toho vedle a manžel mě uklidňoval slovy, že na tom můžeme být s výsledky stejně, a ono to tak i bylo.
Výsledky spermií byly téměř nulové – azoospermie. Já jsem potom jednou za měsíc chodila na injekce, které mě uvedly jakoby do umělého přechodu. Když jsme jeli na první konzultaci, bylo nám hned doporučeno využít sperma dárce, z čeho byl manžel hodně špatný, a IVF jsme odložili. Začátkem roku 2011 jsme se rozhodli zkusit, zda se nenajde alespoň nějaká spermijka, která by se dala použít, a k našemu údivu se našla. Tak mě začali stimulovat a po zdlouhavém procesu a čekání se podařilo jedno embrijko, které se bohužel neuchytilo. Byla jsem z toho hodně špatná a nechtěla jsem znovu prožívat další stimulaci, protože mě odběr folikul dost bolel a měla jsem z opakování velký strach.
Letos začátkem roku se manžel rozhodl, že bude chodit na pravidelné odběry spermií a pokud bude něco použitelné, tak to nechá zamrazit a použije se to najednou. Letos už jsme se tak nějak smířili i s dárcem, kdyby bylo potřeba. Začala jsem stimulovat krátký protokol, odběr byl už za čtrnáct dní a odebrali mi 17 folikul a všech 17 bylo použitelných k oplodnění. Ze strachu, že se manželovi spermie nechytí, jsme nechali 6 vajuch oplodnit dárcem a 11 manželem. Oběma se povedlo 6 embryjek, ale od každého pouze dvě použitelná k ET. Dárcovy jsme tedy nechali zamrazit a nechali si zavést obě naše embryjka. Před ET mi bylo zjištěno opět ložisko endometriózy a syndrom polycystických vaječníků. Měla jsem strach, že bude malá možnost na uchycení embryjek, tak i proto jsme nechali zavést obě. Čekání na testování bylo hrozné a pořád jsem se cítila nafouklá a těžko se mi dýchalo.
Test jsem udělala za týden a už jsem tam viděla tenkou čárečku a měla neskutečnou radost. Od začátku letošního roku jsme si říkali, že máme dobrý pocit a letos to prostě musí vyjít. Hladina HCG stoupala a na UTZ byly dva gestační váčky. Měli jsme obrovskou radost, jen mi dr. řekl, že mám postimulační syndrom, tak jsem musela hodně vlákniny a větší příjem tekutin než normálně. Na další kontrole už to bylo lepší. Za dalších deset dní bylo po syndromu, ale překvapení na UTZ. Stále dva váčky, ale tři živé plody. Chvíle bušení srdce a otázky, co teď, je to přece obrovské riziko. Dr. si nás hned vzali na konzultaci a vysvětlovali, že tři ne, je to malé procento donošení, tak jsme se ptali, jaké jsou možnosti a bylo nám řečeno, že bude vhodné podstoupit fetoredukci ze tří na jedno mimi.
Chtěla jsem si nechat dvojčátka, ale jedno bylo ve vývoji skoro o dva týdny opožděné oproti druhému dvojčátku a bohužel z jednovaječných dvojčátek nešlo redukovat pouze jedno. Bylo i riziko, že fetoredukci nezvládne ani to mimi samotné, tak to byly šílené nervy. Naštěstí to všechno dopadlo dobře a jedno mimi se udrželo. Po necelých třech týdnech mě začalo bolet břicho a začala jsem špinit. Zase strach. Naštěstí to bylo způsobeno růstem miminka a potlačováním redukovaných plodů. V 16. tt nám potvrdili, že čekáme holčičku a těšili jsme se z každého UTZ, kde jsme viděli, jak se tam malá princezna vrtí. I když jsem musela ležet a nic nedělat, tak jsem se moc těšila z každého dalšího dne.
Do 20. tt bylo vše v pořádku, až na zjištění Leidiena, a najednou na běžné kontrole také, že máme méně plodové vody. Raději vás pošlu do nemocnice. Ležela jsem tam před měsícem, já nechci. No, i když kvůli Terezce všechno. Šla jsem na příjem. Při vyšetření nalezen pozitivní průsak plodové vody, ale malinký. Dle UTZ to nebylo na panikaření. Budeme čekat. Byla jsem ráda, že se není čeho bát. Další UTZ a vody bylo zase méně než minule. Proč? Od začátku, kdy mě přijali, jsem brala preventivně atb. Řekli mi, že mám infekci, kde, jakou, nebo co, to už jsem se nedozvěděla.
Týden jsem brala atb a stále jsme mohli jen čekat. Někteří lékaři měli odlišný názor, ale já chtěla za život naší Terezky bojovat, jak to jen šlo. Začala jsem krvácet a vypadl ze mě kousek nějaké sraženiny. Hrozně jsem se bála, ale po kontrole byly porodní cesty zavřené a v pořádku a UTZ stále stejný. Názor jedné paní dr., že to chce asi příroda vyřešit za nás, se mi v tu chvíli vůbec nelíbil a strašně jsem se bála, že je konec. Nebyl.
Krvácení přestalo, dva dny byl klid a zase jsem krvácela a takhle dokola. Měli jsme NT screening, a tam nás paní dr. tak povzbudila. Malá je naprosto v pořádku, 400 g, 20 cm a všechny orgány se vyvíjí tak, jak mají. Druhý den mi řekl sám pan primář, že jestli nechci těhotenství s malým množstvím ukončit, že můžu čekat doma, protože atb mám dobraná a doma to bude asi psychicky lepší. No proběhla mnou šťastná myšlenka na cestu domů, ale hned ji shodila myšlenka, co když začneš zase krvácet? Co budeš doma dělat? Pojedeš zpět, nebo budeš čekat? Vůbec jsem nevěděla a nakonec raději zůstala. Bylo to v úterý 24. 7. 2012.
Odpoledne jsem šla ještě na UTZ, kde nastal první šok. Dr. mi oznámil, i to bylo vidět, že nemáme vodu téměř žádnou. Zmocnila se mě strašná slabost a chtělo se mi brečet. Nicméně jsme věděli ještě o možnosti doplnění vody s obavami, že díky vpichu bude další otvor pro odtok. I tak jsme se rozhodli pro doplnění, to bylo hned ve středu. Manžel čekal od rána se mnou na dr. a i u samotného doplnění byl se mnou a držel mě za ruku. Probíhalo to rychleji, než co jsem si o tom četla, ale říkala jsem si, že dr. ví, co dělá.
Najednou ještě před koncem zákroku mě chytly strašné křeče do břicha. Byla to taková bolest, ještě nikdy jsem nic podobného nezažila a i pan dr. mě hned šel prohlížet, zda se neotevřely porodní cesty. Neotevřely, vše bylo ok, tak mě odvezli na pokoj a dali magnezium. Druhý den jsem se cítila dobře, jen jsem pořád špinila. Šli jsme na kontrolní UTZ a tam jsem přestala žít, když jsem uviděla, že tam není voda žádná. Všechna do rána odtekla. Nevěděla jsem, co bude dál, jen jsem se strašně bála. Najednou dr. říká, že bohužel, ale miminko nemá ani srdeční činnost. Říkala jsem si, že to není možné, něco viděl nebo udělal špatně. Před týdnem bylo všechno absolutně v pořádku, až na malé množství vody! Bohužel, vaše miminko je mrtvé. Nejhorší věta.
Pak nastal shon kolem porodu, hned zavedli jednu tabletku na změkčení čípku, večer před spaním nějaké tyčinky do čípku na jeho roztažení, ráno zase vyndat tyčinky a už jsem měla kontrakce po deseti minutách, tak mi dr. zavedl zase nějakou tabletu na vyvolání a slíbili mi epidural, abych netrpěla, ale ten jsem nedostala. Dvakrát se mě přišli zeptat, jak se cítím, a to se dalo ještě vydržet. Když už jsem měla silné bolesti a kontrakce po třech, a pak i méně minutách, a zvonila na sestřičku, tak už nikdo čas najednou neměl. Nikoho nezajímalo, jestli se otevírám a nic. Manžel tu byl celou tu dobu se mnou.
Najednou to hrozně bolelo, tak jsem zvonila a sestra mi přišla píchnout něco do žíly, ani nevím co, a zase odešla. Moc to nepomohlo, chtělo se mi strašně spát, ale bolesti mi to nedovolily. Najednou jsem cítila tlak, silný tlak a už jsem neměla sílu ani zazvonit, tak jsem poprosila manžela, aby zazvonil a šel pryč, protože ze mě něco vyklouzlo. Manžel zazvonil a čekal na chodbě a zase dlouho nic. Přišla sestra, tak jsem ji řekla, že ze mě něco vyklouzlo a ona se podívala pod peřinu a zase odešla. Po chvíli přišla s paní dr. a najednou jsem porodila a cítila, jak se ze mě jakoby vylila krev. V tu chvíli mě začala strašně bolet záda, ale strašně. I když mám po operaci ploténky, toto se nedalo srovnat. Odvezli mě na sál na čištění, kde jsem jen zaslechla, že mám tlak 120 na 40. Pak jsem se probudila na pokoji, vedle mě byl manžel a držel mě za ruku. Najednou jsem cítila to prázdno a plně si začala uvědomovat, že jsem vlastně porodila. Chtěla jsem Terezku strašně moc vidět. Nevěřila jsem tomu, že je mrtvá, že tu není s námi, že si ji nepochovám. Panický pláč, další injekce na uklidnění, atb a kapačka plazmy. Tabletky na zastavení laktace. Já nebudu kojit? Aha, koho bych vlastně kojila. Ani jsem malou neviděla.
Nezapomenu to datum, 27. 7. 2012 po jedenácté hodině, vždyť jsem měla rodit až 4. 12., tak proč teď? Co jsem udělala špatně? Po dvou dnech prázdna v nemocnici jsem naštěstí mohla domů. Celkem jsem v nemocnici strávila 17 dní a porod mě připravili o těch pár kil, která jsem nabrala. Nechtěla jsem už dál bojovat, ani za nic. Najednou jsem začala mít pocit, že budu manželovi na obtíž a že jsem jako žena zklamala, protože jsem mu nedala naše první miminko, o které jsme už od začátku moc bojovali. Měla jsem pořád pocit, že má právo mě opustit.
Uvědomila jsem si, jak to před rokem a půl myslela paní kartářka, která mi z karet vyčetla, že budu mít buď dvojčátka, nebo holčičku a do roka po holčičce přijde chlapeček. Říkala jsem si, že když musím na IVF, jak bych mohla mít do roka po holčičce chlapečka. Ted už mi to smysl dává. Byla jsem teď znovu na kartách a řekli mi, že budu mít chlapečka a prý hodně brzy. Až mě z toho mrazí. I když se strašně bojím, aby to nedopadlo zase špatně, drží mě tyhle karty nad vodou.
Zrovna končím šestinedělí a mám pocit, že ta bezmoc se zase s každým dnem vrací. I tak ale nelituji toho krásného období, které jsme spolu s Terezkou prožily, ani chvil, kdy mě dělala nejšťastnějším člověkem na světě. Doufám, že se teď má lépe a je mým andílkem v nebi.
Přečtěte si také
Sousedka mě kritizovala, že děti často hlídá manžel. Prý je to moje povinnost
- Anonymní
- 01.09.26
- 2912
Když jsem si nedávno povídala se sousedkou, vůbec jsem netušila, že se během pár minut dozvím, jak špatně si vedu jako manželka a matka. Začalo to úplně nevinně. Sousedka se mě zeptala, kde mám...
Máma se vrátila k příteli, který ji málem zabil. Mám o ni obrovský strach
- Anonymní
- 01.09.26
- 2087
Je mi 25 let a mamce 45. Celý život tak nějak pořád hledá toho pravého. Nikdy jsem jí v tomhle moc nerozuměla. Ona prostě nedokáže být sama. Tři manželství, tři rozvody a několik dalších vztahů jen...
Dcera nechce jezdit k tátovi. On tvrdí, že ji proti němu navádím
- Anonymní
- 01.09.26
- 1028
Po rozchodu jsme se s bývalým domluvili, že dcera u něj bude každý druhý víkend. Jenže poslední měsíce před odjezdem pláče, bolí ji břicho a prosí mě, abych ji tam neposílala. Když jsem to začala...
„Mít jedináčka je sobecké!“ řve tchyně. Přitom sama vychovala jen jedno dítě
- Anonymní
- 01.09.26
- 5315
Náš syn je na světě zázrakem. Můj porod byl jedno velké trauma, na které do smrti nezapomenu – nastaly vážné komplikace a lékaři na sále bojovali o život můj i o život miminka. Zvládli jsme to jen...
Život mě zkouší ze všech stran. Zvládnu to?
- kristyna dostalova
- 01.09.26
- 677
Ani nevíš, že procitneš a svět ti přinese tolik věcí, o kterých můžeš polemizovat. Pro ženy i muže je to leckdy náročné, ale zároveň krásně vyvážené období plné vzpomínek.
Ve dvaceti jsem přesně věděla, jak budu žít po čtyřicítce. Realita je úplně jiná
- Anonymní
- 31.08.26
- 4909
Tento deníček je spíš takové zamyšlení, bilancování. Nedávno jsem sfoukla 40 svíček – samozřejmě symbolicky – a tak nějak na mě dolehlo, že už rozhodně nejsem mladá. Střední věk, to zní hrozně....
Manžel chce třetí dítě. Já už ale další mateřství nezvládnu
- Anonymní
- 31.08.26
- 3191
Máme dvě malé děti a manžel začal mluvit o třetím. Vždycky si prý přál velkou rodinu a nechce, abychom jednou litovali, že jsme to nezkusili. Jenže já jsem po dvou těhotenstvích, porodech a letech...
V Tunisku jsem zjistila, že all inclusive neznamená, že si můžete odpočinout
- Anonymní
- 31.08.26
- 7228
Když jsme vybírali dovolenou, manžel rázně prohlásil, že do Egypta nikdy. Tam totiž hrozí střevní potíže, o které rozhodně nestojíme. Ale kam tedy, když je všude tak draho? Nakonec to vyhrálo...
Máma nás celý život ignorovala. Teď je nemocná a chce, abychom se starali
- Anonymní
- 31.08.26
- 14522
Máma teď leží v nemocnici a moje sestra jí nosí ovoce, pyžamo a časopisy. Já tam nechodím. A čím víc se na mě rodina dívá jako na bezcitnou dceru, tím víc si říkám, jestli bych se za to vlastně...
Sestra mi pořád dává svoje dítě na hlídání. Když odmítnu, jsem sobec
- Anonymní
- 31.08.26
- 5925
Nejdřív jsem sestře pohlídala syna jednou za čas, protože jsem jí chtěla pomoct. Jenže z občasné výpomoci se stala samozřejmost. Dnes mi vozí dítě skoro každý pátek a rodina se tváří, že když jsem...
ochraňoval tvé druhé mimi, které určitě brzo budeš mít 
doufam ze uz se brzy sveho stesti dockate 
Přeji Vám do dalšího snažení hodně síly 
i tobe, az se srdicko trochu otupi, doporucuji jit do noveho boje!!! Stoji to za to a jinak se ta bolest nezmirni.
Je mi moc líto co tě potkalo
Přijď mezi nás do Prázdné náruče, třeba ti budeme moct v tvé bolesti trošku ulevit.