Krátká, ale krásná cesta s Terezkou
Je mi skoro 28, manželovi 32 a dnes jsme rádi, že jsme se začali o miminko snažit brzy. Před čtyřmi lety jsme se rozhodli po dvou letech neúspěchu navštívit lékaře. Gynekolog poslal manžela na spermiogram a dlouhé čekání jsme s dr. zkrátili i mým preventivním vyšetřením – laparo průchodnosti vejcovodů. Průchodnost byla v pořádku, ale zjistili endometriózu. Byla jsem z toho vedle a manžel mě uklidňoval slovy, že na tom můžeme být s výsledky stejně, a ono to tak i bylo.
Výsledky spermií byly téměř nulové – azoospermie. Já jsem potom jednou za měsíc chodila na injekce, které mě uvedly jakoby do umělého přechodu. Když jsme jeli na první konzultaci, bylo nám hned doporučeno využít sperma dárce, z čeho byl manžel hodně špatný, a IVF jsme odložili. Začátkem roku 2011 jsme se rozhodli zkusit, zda se nenajde alespoň nějaká spermijka, která by se dala použít, a k našemu údivu se našla. Tak mě začali stimulovat a po zdlouhavém procesu a čekání se podařilo jedno embrijko, které se bohužel neuchytilo. Byla jsem z toho hodně špatná a nechtěla jsem znovu prožívat další stimulaci, protože mě odběr folikul dost bolel a měla jsem z opakování velký strach.
Letos začátkem roku se manžel rozhodl, že bude chodit na pravidelné odběry spermií a pokud bude něco použitelné, tak to nechá zamrazit a použije se to najednou. Letos už jsme se tak nějak smířili i s dárcem, kdyby bylo potřeba. Začala jsem stimulovat krátký protokol, odběr byl už za čtrnáct dní a odebrali mi 17 folikul a všech 17 bylo použitelných k oplodnění. Ze strachu, že se manželovi spermie nechytí, jsme nechali 6 vajuch oplodnit dárcem a 11 manželem. Oběma se povedlo 6 embryjek, ale od každého pouze dvě použitelná k ET. Dárcovy jsme tedy nechali zamrazit a nechali si zavést obě naše embryjka. Před ET mi bylo zjištěno opět ložisko endometriózy a syndrom polycystických vaječníků. Měla jsem strach, že bude malá možnost na uchycení embryjek, tak i proto jsme nechali zavést obě. Čekání na testování bylo hrozné a pořád jsem se cítila nafouklá a těžko se mi dýchalo.
Test jsem udělala za týden a už jsem tam viděla tenkou čárečku a měla neskutečnou radost. Od začátku letošního roku jsme si říkali, že máme dobrý pocit a letos to prostě musí vyjít. Hladina HCG stoupala a na UTZ byly dva gestační váčky. Měli jsme obrovskou radost, jen mi dr. řekl, že mám postimulační syndrom, tak jsem musela hodně vlákniny a větší příjem tekutin než normálně. Na další kontrole už to bylo lepší. Za dalších deset dní bylo po syndromu, ale překvapení na UTZ. Stále dva váčky, ale tři živé plody. Chvíle bušení srdce a otázky, co teď, je to přece obrovské riziko. Dr. si nás hned vzali na konzultaci a vysvětlovali, že tři ne, je to malé procento donošení, tak jsme se ptali, jaké jsou možnosti a bylo nám řečeno, že bude vhodné podstoupit fetoredukci ze tří na jedno mimi.
Chtěla jsem si nechat dvojčátka, ale jedno bylo ve vývoji skoro o dva týdny opožděné oproti druhému dvojčátku a bohužel z jednovaječných dvojčátek nešlo redukovat pouze jedno. Bylo i riziko, že fetoredukci nezvládne ani to mimi samotné, tak to byly šílené nervy. Naštěstí to všechno dopadlo dobře a jedno mimi se udrželo. Po necelých třech týdnech mě začalo bolet břicho a začala jsem špinit. Zase strach. Naštěstí to bylo způsobeno růstem miminka a potlačováním redukovaných plodů. V 16. tt nám potvrdili, že čekáme holčičku a těšili jsme se z každého UTZ, kde jsme viděli, jak se tam malá princezna vrtí. I když jsem musela ležet a nic nedělat, tak jsem se moc těšila z každého dalšího dne.
Do 20. tt bylo vše v pořádku, až na zjištění Leidiena, a najednou na běžné kontrole také, že máme méně plodové vody. Raději vás pošlu do nemocnice. Ležela jsem tam před měsícem, já nechci. No, i když kvůli Terezce všechno. Šla jsem na příjem. Při vyšetření nalezen pozitivní průsak plodové vody, ale malinký. Dle UTZ to nebylo na panikaření. Budeme čekat. Byla jsem ráda, že se není čeho bát. Další UTZ a vody bylo zase méně než minule. Proč? Od začátku, kdy mě přijali, jsem brala preventivně atb. Řekli mi, že mám infekci, kde, jakou, nebo co, to už jsem se nedozvěděla.
Týden jsem brala atb a stále jsme mohli jen čekat. Někteří lékaři měli odlišný názor, ale já chtěla za život naší Terezky bojovat, jak to jen šlo. Začala jsem krvácet a vypadl ze mě kousek nějaké sraženiny. Hrozně jsem se bála, ale po kontrole byly porodní cesty zavřené a v pořádku a UTZ stále stejný. Názor jedné paní dr., že to chce asi příroda vyřešit za nás, se mi v tu chvíli vůbec nelíbil a strašně jsem se bála, že je konec. Nebyl.
Krvácení přestalo, dva dny byl klid a zase jsem krvácela a takhle dokola. Měli jsme NT screening, a tam nás paní dr. tak povzbudila. Malá je naprosto v pořádku, 400 g, 20 cm a všechny orgány se vyvíjí tak, jak mají. Druhý den mi řekl sám pan primář, že jestli nechci těhotenství s malým množstvím ukončit, že můžu čekat doma, protože atb mám dobraná a doma to bude asi psychicky lepší. No proběhla mnou šťastná myšlenka na cestu domů, ale hned ji shodila myšlenka, co když začneš zase krvácet? Co budeš doma dělat? Pojedeš zpět, nebo budeš čekat? Vůbec jsem nevěděla a nakonec raději zůstala. Bylo to v úterý 24. 7. 2012.
Odpoledne jsem šla ještě na UTZ, kde nastal první šok. Dr. mi oznámil, i to bylo vidět, že nemáme vodu téměř žádnou. Zmocnila se mě strašná slabost a chtělo se mi brečet. Nicméně jsme věděli ještě o možnosti doplnění vody s obavami, že díky vpichu bude další otvor pro odtok. I tak jsme se rozhodli pro doplnění, to bylo hned ve středu. Manžel čekal od rána se mnou na dr. a i u samotného doplnění byl se mnou a držel mě za ruku. Probíhalo to rychleji, než co jsem si o tom četla, ale říkala jsem si, že dr. ví, co dělá.
Najednou ještě před koncem zákroku mě chytly strašné křeče do břicha. Byla to taková bolest, ještě nikdy jsem nic podobného nezažila a i pan dr. mě hned šel prohlížet, zda se neotevřely porodní cesty. Neotevřely, vše bylo ok, tak mě odvezli na pokoj a dali magnezium. Druhý den jsem se cítila dobře, jen jsem pořád špinila. Šli jsme na kontrolní UTZ a tam jsem přestala žít, když jsem uviděla, že tam není voda žádná. Všechna do rána odtekla. Nevěděla jsem, co bude dál, jen jsem se strašně bála. Najednou dr. říká, že bohužel, ale miminko nemá ani srdeční činnost. Říkala jsem si, že to není možné, něco viděl nebo udělal špatně. Před týdnem bylo všechno absolutně v pořádku, až na malé množství vody! Bohužel, vaše miminko je mrtvé. Nejhorší věta.
Pak nastal shon kolem porodu, hned zavedli jednu tabletku na změkčení čípku, večer před spaním nějaké tyčinky do čípku na jeho roztažení, ráno zase vyndat tyčinky a už jsem měla kontrakce po deseti minutách, tak mi dr. zavedl zase nějakou tabletu na vyvolání a slíbili mi epidural, abych netrpěla, ale ten jsem nedostala. Dvakrát se mě přišli zeptat, jak se cítím, a to se dalo ještě vydržet. Když už jsem měla silné bolesti a kontrakce po třech, a pak i méně minutách, a zvonila na sestřičku, tak už nikdo čas najednou neměl. Nikoho nezajímalo, jestli se otevírám a nic. Manžel tu byl celou tu dobu se mnou.
Najednou to hrozně bolelo, tak jsem zvonila a sestra mi přišla píchnout něco do žíly, ani nevím co, a zase odešla. Moc to nepomohlo, chtělo se mi strašně spát, ale bolesti mi to nedovolily. Najednou jsem cítila tlak, silný tlak a už jsem neměla sílu ani zazvonit, tak jsem poprosila manžela, aby zazvonil a šel pryč, protože ze mě něco vyklouzlo. Manžel zazvonil a čekal na chodbě a zase dlouho nic. Přišla sestra, tak jsem ji řekla, že ze mě něco vyklouzlo a ona se podívala pod peřinu a zase odešla. Po chvíli přišla s paní dr. a najednou jsem porodila a cítila, jak se ze mě jakoby vylila krev. V tu chvíli mě začala strašně bolet záda, ale strašně. I když mám po operaci ploténky, toto se nedalo srovnat. Odvezli mě na sál na čištění, kde jsem jen zaslechla, že mám tlak 120 na 40. Pak jsem se probudila na pokoji, vedle mě byl manžel a držel mě za ruku. Najednou jsem cítila to prázdno a plně si začala uvědomovat, že jsem vlastně porodila. Chtěla jsem Terezku strašně moc vidět. Nevěřila jsem tomu, že je mrtvá, že tu není s námi, že si ji nepochovám. Panický pláč, další injekce na uklidnění, atb a kapačka plazmy. Tabletky na zastavení laktace. Já nebudu kojit? Aha, koho bych vlastně kojila. Ani jsem malou neviděla.
Nezapomenu to datum, 27. 7. 2012 po jedenácté hodině, vždyť jsem měla rodit až 4. 12., tak proč teď? Co jsem udělala špatně? Po dvou dnech prázdna v nemocnici jsem naštěstí mohla domů. Celkem jsem v nemocnici strávila 17 dní a porod mě připravili o těch pár kil, která jsem nabrala. Nechtěla jsem už dál bojovat, ani za nic. Najednou jsem začala mít pocit, že budu manželovi na obtíž a že jsem jako žena zklamala, protože jsem mu nedala naše první miminko, o které jsme už od začátku moc bojovali. Měla jsem pořád pocit, že má právo mě opustit.
Uvědomila jsem si, jak to před rokem a půl myslela paní kartářka, která mi z karet vyčetla, že budu mít buď dvojčátka, nebo holčičku a do roka po holčičce přijde chlapeček. Říkala jsem si, že když musím na IVF, jak bych mohla mít do roka po holčičce chlapečka. Ted už mi to smysl dává. Byla jsem teď znovu na kartách a řekli mi, že budu mít chlapečka a prý hodně brzy. Až mě z toho mrazí. I když se strašně bojím, aby to nedopadlo zase špatně, drží mě tyhle karty nad vodou.
Zrovna končím šestinedělí a mám pocit, že ta bezmoc se zase s každým dnem vrací. I tak ale nelituji toho krásného období, které jsme spolu s Terezkou prožily, ani chvil, kdy mě dělala nejšťastnějším člověkem na světě. Doufám, že se teď má lépe a je mým andílkem v nebi.
Přečtěte si také
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 398
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 495
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Čtyři roky jsem věřila jeho slibům. Stačila jedna návštěva a všechno se změnilo
- Anonymní
- 10.07.26
- 764
Nikdy jsem si nemyslela, že se zamiluju do ženatého chlapa. Vždycky jsem tvrdila, že přesně tohle bych nikdy neudělala. Jenže pak jsem se seznámila s Petrem. Byl starší, pohledný a neuvěřitelně...
Nechtěla jsem být mámou. Přítel mě přemluvil a realita je horší, než jsem čekala
- Anonymní
- 10.07.26
- 871
Do Tomáše jsem se bezhlavě zamilovala. Od začátku jsme si slibovali, že na dítě nebudeme spěchat. Jenže po pár letech začal o miminku mluvit čím dál častěji. Zatímco já byla stále přesvědčená, že...
Manželka nechápe, že je pro mě MS ve fotbale důležité. Fotbal je můj život
- Anonymní
- 10.07.26
- 260
Pro manželku je fotbal jen další sport v televizi. Nejde mi jen o velké akce jako je aktuální MS 2026, mám ten sport rád od malička. Jenže vysvětlit doma, proč kvůli zápasu vstávám uprostřed noci,...
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 2684
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 6015
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 2569
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 1164
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 2518
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
ochraňoval tvé druhé mimi, které určitě brzo budeš mít 
doufam ze uz se brzy sveho stesti dockate 
Přeji Vám do dalšího snažení hodně síly 
i tobe, az se srdicko trochu otupi, doporucuji jit do noveho boje!!! Stoji to za to a jinak se ta bolest nezmirni.
Je mi moc líto co tě potkalo
Přijď mezi nás do Prázdné náruče, třeba ti budeme moct v tvé bolesti trošku ulevit.