Náhodné štěstí
- Těhotenství
- Teruška85
- 27.01.18 načítám...
Chcešli pobavit Boha, vyprávěj mu o svých plánech. Toto rčení mám moc ráda. Vždycky jsem s oblibou říkávala svým kamarádkám: jo, jo, život se nedá naplánovat, to je jasné, ale jak někdo může neplánovaně otěhotnět? Tak když nechci dítě, mohu to přece ovlivnit sama. Jak logické, že?
- 1
- 3
- 2
Bylo nádherné léto - červenec roku 2016 a já si naplno užívala krásný život se svým synem a manželem. Byla jsem šťastná a taky moc vděčná. Minulé léto jsem se totiž velmi trápila, když do mého života vstoupila místo štěstí z miminka poporodní deprese (o tom je můj předchozí deníček).
O druhém miminku jsem nepřemýšlela. Byla jsem takto šťastná a každý den se svým chlapečkem jsem si užívala naplno, jako bych si chtěla plnými doušky vynahradit ten nepovedený půlrok po jeho narození. Všude jsme chodili spolu, protože on byl takové veselé roztomilé batolátko, dalo se s ním jít v pohodě po nákupech, do města, na koupák, prostě kamkoliv. „Vy jste taková sehraná dvojka, říkal nám vždycky manžel.“ 
Opravdu musím říct, že jsem si mateřskou v té době velmi užívala. Navíc nás čekalo na podzim stěhování do nového většího bytu. Byla jsem plná radosti i očekávání z nového domova, těšila jsem se, jak si ho hezky zařídíme, vyzdobíme synkovi pokojíček… Život plynul v poklidném tempu a prázdniny se pomalu přehouply do druhé poloviny. Nebylo mi nějak dobře, ale přisuzovala jsem to spíš tomu, že jsem neměla čas se pořádně najíst a jídlo jsem celkově flákala. Jelikož jsem sestra na gastroenterologii a v té době jsem chodívala jednou týdně do práce, nechala jsem si pro jistotu napsat žádanku na ultrazvuk a na krev. Paní doktorka se tehdy zasmála a říkala „Terko a nemůžete být těhotná?“ a já na to „No to určitě ne, to je vyloučeno.“
Jeden večer jsem seděla nad diářem a říkám si, sakra už bych to přece měla dostat ne a špatně mi je, to je divné. Ano v červenci se nám stalo jednou jedinkrát za celou dobu, co jsme spolu, že jsme se nechránili. Bylo to na konci menstruace, 6. den cyklu a já měla v té době cyklus 28 - 30 dní. Tak to přece není možné ne? Je pravda, že jsem z toho tenkrát měla divný pocit, ale brzy jsem ho zahnala.
Další den menstruace stále nikde, tak jsem poprosila ségru, co k nám zrovna mířila na návštěvu, o zakoupení těhotenského testu. Přišla chvíle pravdy. Před dvěma lety na tom stejném místě - tehdy jsem byla ta nejšťastnější ženská pod sluncem, když se objevily dvě čárky. Nyní - ne, to není možné, druhá čárka se opravdu začíná zřetelně objevovat a to i přesto, že je už dopoledne a od rána jsem byla čůrat asi 4×. No jasně, musí být zřetelnější, těhotenství je přece už delší… Zoufalství, lítost a pláč, to jsou mé první pocity, naprosto opačné než tomu bylo u synka.
A hned na to další směsice pocitů - chudák malej, vstoupil mezi nás vetřelec, jaktože se to mohlo stát? To přece není možné. Rychle počítám - mimino se narodí v dubnu, to budou synkovi čerstvě dva roky, ten nejkrásnější čas kdy jsem chtěla být jen a jen s ním a pro něj. Ne, to nedám… Potrat? To přece nemohu udělat, to maličké za to nemůže… Je mi stydno, co ženských by za to dalo… Je mi k vzteku, proč jsem sakra tak plodná. Rouhání a vztek na manžela, proč se mu nechtěl hledat ten kondom… Vztek na sebe samu, proč jsem to celé dopustila… a znovu lítost vůči synovi, nebudu se mu moci už nikdy tolik věnovat, tímto dnem konči naše nádherné období, kdy jsme byli jen my dva…
Z koupelny se vypotácím v slzách, ségře oznamuji tu novinu - má radost, proč má radost, vždyť já jsem tolik nešťastná. Následuje hysterický telefonát s mamkou a kamarádkou. Obě mě uklidňují, bude to fajn, budeš ráda, uvidíš… Nakonec mi milostivě asi po pěti zmeškaných hovorech zvedá telefon pan zploditel.,,Opravdu moc ti děkuju, jsem vážně těhotná!" Smích… No, to snad… On má radost… To snad ne!
Jo, musela jsem to rozdýchávat. Ten den si se mnou ségra pěkně užila, byla se mnou až do večera a trpělivě poslouchala moje výbreky, které se odpoledne začaly mísit řečmi typu: „Jo, třeba to bude vážně jednou fajn, dvouletý věkový rozdíl je přece pro děti úplně super.“ - „No jo, ale co pro rodiče, co pro mě, co když to zase nezvládnu a padnu znova do depresí?“ - „Co pak bude s mým chlapečkem?“ - „Co když budou v těhotenství komplikace, co budeme dělat?“ Jo, měla jsem hodně velký strach, protože jsem nebyla na miminko vůbec připravená.
Trvalo to měsíc, než se to ve mě srovnalo, klady konečně zvítězily nad zápory a já se začala pomaličku a nejistě těšit. V říjnu nám na ultrazvuku potvrdili holčičku. To jsem byla opravdu poprvé moc šťastná. Představila jsem si okamžitě, že to bude moje princezna, kamarádka, dcera, kterou jsem si vždycky velmi přála. Ultrazvuk sice dopadl dobře, ale krev moc ne, doporučili nám další vyšetření ohledně vyloučení Downova syndromu. Tehdy jsem se začala opravdu bát a poznala jsem, jak moc moji holčičku miluji a chci aby tady byla s námi a zdravá. Následná vyšetření díkybohu podezření vyvrátila. Moc se nám ulevilo.
V té době jsme také dostali klíčky od nového bytu, byli jsme nadšení a hned se s chutí pustili do zabydlování. I přes těhotenství, které bylo pro mě tentokrát mnohem náročnější než to první a i se vzdorovitým batoletem u nohy, jsme to vše zvládli. Nový rok jsme přivítali v novém domově. Těhotenství se překlopilo do třetího trimestru, nechápala jsem, že to tak hrozně letí. V 8 měsíci těhotenství mi nebylo dobře, chyběla mi energie na malého a celkově jsem se cítila pod psa. V té době jsem začala znovu pochybovat, jestli je to takto všechno dobře a jestli to zvládnu. Na ultrazvuku mi také řekli, že je maličká stále zadečkem dolů a já jsem věděla, že už se neotočí, tak nějak jsem to tušila. Její pohyby pro mě byly bolestivější. Jak se později ukázalo, byla tam celkově v nepříznivé poloze. Čas letěl, oslavili jsme druhé narozeniny našeho chlapečka a nastal březen. Ve vzduchu začalo být cítit jaro, příslib nových začátků…
Byla jsem u gynekologa začátkem března a na další kontrolu si mě kvůli dovolené pozval až za 3 týdny. Celou tu dobu jsem doufala, že se malá otočí, ale cítila jsem, že ne. Však uvidím, říkala jsem si v předvečer kontroly, domluvíme se a doktor mě už určitě pošle do nemocnice na monitory. Byla jsem už v 37 týdnu a psychicky se připravovala na porod koncem pánevním, císař jsem si nepřipouštěla…
21. března ráno jsem se vzbudila asi kolem půl sedmé. Slyšela jsem manžela, jak se chystá do práce, malý ještě spal, přetočila jsem se na druhý bok a chtěla ještě odpočívat, když najednou, rup, ten pocit přece znám, vylítla jsem z postele a okamžitě ze mě začala valit voda. Utíkala jsem na záchod, kde bylo ale obsazeno, tak jsem jen křikla na manžela, ten si myslel, že jen akutně potřebuji na WC. 
No nic, stoupla jsem si do vany a koukala na tu spoušť. Voda crčela ve velkém, naštěstí čirá, bylo mi jasné, že maličká si musela kompletně vypustit bazén a že na suchu tam zůstat nemůže. Taky mi blesklo hlavou, že bude mít hezké datum narození a že to bude jarní miminko.
Když manžel opustil onu místnost, říká mi „Co tu tak hulákáš?“ No, on si prý myslel, že jsem to nemohla vydržet a šla čůrat do vany a taky prý si říkal, že mám docela slušnej proud. Tak jsem ho obeznámila se situací, že musí splašit hlídání a že musíme do porodky. Vystřelil rychlostí blesku, já se mezitím začala s ledovým klidem chystat, nalakovala jsem si nehty, oholila se, osprchovala, kontrakce jsem neměla a strach kupodivu taky ne. Manžel s moji mamkou mě pak zastihli v kuchyni snídající a v pohodě. Málem je trefil šlak. Říkám, že ještě nemůžeme odjet, neboť nemám zaschlý lak na nehtech. To už se musela mamka posadit.
Nechtěla jsem nervózního manžela už dát trápit, tak jsem se oblékla, vzali jsme tašku, kterou jsem si mimochodem dobalila teprve předevčírem s tím, že je přece čas… Políbila jsem synka, který už se probudil a řekla mu, že mu přivezeme sestřičku. To mě teprve dojalo a dostala jsem trošku strach, aby bylo vše v pořádku. Vyrazili jsme směr porodnice a v autě už jsme se smáli, že si vybrala hezké datum a že se na ni už těšíme. Ještě jsme si ujasnili jméno - do posledního momentu jsme se totiž rozhodovali mezi dvěma jmény. Než jsme dorazili na příjem, začala jsem mít kontrakce, znovu se mi připomnělo, že ta bolest na kterou jsem už zapomněla je opravdu veliká. Na monitoru jsem se kroutila už jak žížala a moc mi nepřispělo, že tento den bylo na oddělení opravdu rušno. Všude se ozývalo naříkání, hekání a řev.
Přišel na řadu ultrazvuk. Byl to, jak jsem myslela, stále konec pánevní. Mladá doktorka, co mě vyšetřovala, suverénně tvrdila, že to s přehledem můžeme porodit přirozeně, ale pak přece jen znejistěla a zavolala si k sobě zkušenějšího kolegu - tento okamžik možná malé zachránil život. Doktor se díval na obrazovku a říká: „no, tak to rozhodně přirozeně nepůjde, podívejte na sklon hlavičky“. Doktorka pokrčila rameny a uznala, že to špatně odhadla. Jak málo někdy stačí… My jsme měli štěstí, děkuji za to napořád. Malá měla kromě konce pánevního i výraznou deflexi hlavičky a navíc omotanou šňůru kolem krku, což byl asi důvod, proč se vydala na svět dříve. Už jí prostě u mě v bříšku nebylo dobře a přirozený porod by prý mohl skončit fatálně…
I když jsem si císaře nikdy nepřipouštěla, najednou jsem za něj byla ráda a hrozně se mi ulevilo, že malou vytáhnou a nebudu muset riskantně rodit. Sepsali se mnou papíry. Ta snídaně mě nakonec zachránila od celkové narkózy. Následovalo cévkování, kanyla, bandáž nohou, podepsala jsem asi milion papírů včetně souhlasu s darováním placenty. To už byl u mě i manžel, smáli jsme se a byli najednou strašně v pohodě, užívala jsem si ještě poslední kontrakce a když jsem slyšela ten řev okolo, najednou mi císař vůbec nevadil.
A jde se na to - anestezioložka je hrozně pohodová ženská, epidurál skoro necítím, zato je mi zima a třepu se jak ratlík, tak mě trošku přikryjí. Je to vlastně fajn, všichni se v klidu připravují, protože nejde o akutní záležitost, na sále panuje veselá atmosféra, povídáme si s doktorkou, držím manžela za ruku zatímco se rodí naše dceruška. Pak jen cítím, jak se mnou lomcují ze strany na stranu, ptám se co se děje. „To nic, právě vytahují ven vaše miminko, podívejte se pak doprava, ať vidíte jak ho budou odnášet“. A je na světě, spatřím ji na okamžik, je hrozně krvavá a pak už slyším její pláč. Je to úleva, jsem šťastná a ani jsem si nevšimla, že manžel je pryč, je u naší holčičky, je s ní a dělá první fotečky.
Pak mi ji přinesou se slovy „tady máte svoje štěstí“. Je už zabalená a je tak strašně moc nádherná. Dají mi ji k obličeji abych si ji očichala. V tu chvíli se zamiluju, nadoraz.
Evelínka se narodila 21. 3. 2017, v 36 + 4 tt, s mírami 2800 g a 47 cm. Malušenká, nádherná a moje, moje dceruška, navždy…
Dnes má naše princezna už 10 měsíců a je to naše usměvavé sluníčko, milujeme ji a jsme šťastní že nám osud toto náhodné štěstí přinesl.
Přečtěte si také
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 13
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 44
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 3798
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 2811
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1399
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1439
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 965
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
Tři děti, dluhy a tři lahve vína denně: Bez pití bych mateřství na vsi nezvládla
- Anonymní
- 28.04.26
- 4895
Dům konečně utichl. Venku se stmívá a jediný zvuk, který slyším, je bzučení lednice a tiché oddychování Adámka v kolébce. Kluci – pětiletý Honzík a tříletý Mareček – konečně po dvou hodinách...
Syna ve škole šikanují kvůli tloušťce. Sáhl k bizarnímu řešení
- Anonymní
- 28.04.26
- 3862
Sedím v obýváku a stále se mi třesou ruce. V celém domě je ticho, Lukáš konečně usnul – doufám, že aspoň na chvíli zapomene na ten dnešní horor. Na stole přede mnou leží ten zatracený zapalovač....
Děti jsou pořád nemocné a šéf mi dává ultimátum. Co mám dělat?
- Anonymní
- 28.04.26
- 1137
Sedím v kuchyni, je půl jedné ráno a jediné světlo v domě vydává displej mého notebooku. Vedle mě chladne páté kafe a v ložnici slyším ten známý, štěkavý kašel, ze kterého se mi už týdny svírá...
a bráška bude za sestřičku určitě aspoň občas rád, s kým by se jinak pral a dělal binec 
má krásné jméno a oba jsou nádherní 
My teď prožíváme něco podobného. Neplánovaně jsem otěhotněla a pokud půjde vše dobře, tak se mimčo narodí, když bude synovi 22 měsíců. Taky se ve mně mísí pocity strachu a radosti a že malého ochudím o pozornost. Ale pak si řeknu, že tu bude mít parťáka 
Mimochodem datum je krasne, taky jsem narozena 21.3. a manzel taky 
..Chápu, ze ne kazda je hysterka a je to dobře..Pokud ale vím, tak tam hrozí prolaps pupecniku, do porodnice by se melo fofrem a uz ode dveří hlásit KP. Jinak gratuluji k holčičce 
muj prvni syn vznikl ve „spolehlive neplodnych dnech“ 
a tak jen čekám až získám odvahu 