Ne-dětství

Dnešní doba mě čím dál častěji nutí přemýšlet o minulosti. Minulosti, o které jsem se zařekla, že se k ní nebudu už nikdy vracet. Nejde to. Můžete se s ní smířit, ale vzpomínky zůstanou už napořád. Nutno říci, že jsem na to nepřišla sama, ale pomohl mi psycholog.

Ovšem ta cesta než jsem si přiznala, že psychologa potřebuji, byla opravdu dlouhá. Protože vím, že nás je takových mnoho, rozhodla jsem se o tom napsat deník. Ve většině situacích jsem extrovert a nebojím se o věcech mluvit. Například to, že jsem pár měsíců navštěvovala psychologa, mi přijde naprosto na pohodu. Dělala jsem to pro sebe a díky tomu jsem tam, kde jsem a je mi dobře.

Do svých devíti let jsem vyrůstala v úplné rodině. S rodiči a s o tři roky starší sestrou. Po pravdě do těch 9 let si z dětství nepamatuji nic. Fotek mám jen pár, protože po rozvodu rodičů se matka rozhodla zlikvidovat jakýkoli důkaz o existenci mého otce v našem životě. Píši mého otce, jelikož sestra má jiného tatínka a na svět přišla v mamky 16 letech v době, kdy její táta byl na vojně a neměl o jejím narození ponětí. Tudíž tento odstavec bude poněkud strohý.

Rozvod! Asi pro každé dítě bolestivá věc k nepochopení. Rodiče se většinou (pokud mají dost rozumu a jde jim o děti) snaží vše vyřešit v klidu, vysvětlit dětem nějakou nenásilnou formou, co se děje a jak to bude dál. Druhý typ rodičů (co nemají dost rozumu a jde jim především o sebe samotné) to řeší hádkami, bitkami a psychickým vydíráním vlastních dětí.

U nás proběhla situace číslo dvě. Ovšem s přídavkem toho, že se u nás začali rovnou střídat strýčkové a tetičky… V bytě 1+2 jsme několik měsíců žili stylem - táta obývák - my s mámou v pokoji. Kuchyň byla "společenská místnost " kde se ráno všichni sešli na kafe a cigárko. Jelikož jsme sdíleli pokoj, máminy návštěvy nebyly úplně to nejpříjemnější.

Za několik měsíců bylo vyřešeno. Táta se odstěhoval a my zůstaly samy. Doslova samy. Jen já a ségra. Máma nás občas navštívila, když zrovna vystřízlivěla a vzpomněla si na nás. Pokaždé slibovala, že už bude doma. S každým návratem pak přibývalo strýčků. Po nějaké době už jsme to ani nevnímaly, věděly jsme, že už dotyčného nikdy neuvidíme. Čím jsme byly starší, tím jsme byly upřímnější a často docházelo k hádkám.

Každý den byl stejný (pokud jsme matku měly teda zrovna doma). Ráno vyjdeš z pokoje, překročíš všechny kousky oblečení, co měli v noci na sobě, v kuchyni se ani nerozhlídneš a do obýváku nakoukneš škvírkou mezi prsty, protože naplno to prostě vidět nepotřebuješ. Jasně, že spí. Takže najdeš kabelku, vezmeš peníze, pár cigaret a vypadneš co nejdřív z toho smradlavýho bytu. Ano, kradly jsme peníze a kouřily. Dokonce jsme se jako puberťačky občas i napily nějakého krabičáku a zakouřily trávu. Koneckonců nás nikdo nijak nevychovával. Celkem štěstí, že nás nikdy nikdo neudal a neskončily jsme v DD.

Taky jsme si několikrát vyslechly, jak to nesmíme nikde říkat, jinak nás mámě vezmou. Jestli se ptáte, kde byl celou dobu můj táta, tak nevím. Začali jsme se stýkat až v mých 15 letech, kdy jsem měla víc možností ho najít. Dřív nebyly sociální sítě a svůj první mobil jsem dostala asi ve 13. A to nebyla ani Nokia 3310!
Během těch cca 6ti let se doma i občas blýskalo na lepší časy a proběhly i pokusy o trvalejší vztahy, ale alkohol byl vždycky silnější a jediné co ze vztahu po pár měsících zbylo, byly rozbité obličeje a talíře.

Poslední z posledních… záchrana… ne pro nás, z nás už byly dospělé, samy sebou vychované navzájem, ale pro naši mámu. Našla ho… ten, co viděl, že alkohol je zlo. Přestal s tím (předcházela tomu teda pěkná ranní alkoholová jízda u nás doma, při které jsem musela už i já zakročit, jelikož v tom pobíhal náš roční bratr). Tím, že přestal, zůstala by zase sama.
Néé. Ona nepřestala. Ale opravdu velmi rázně to omezila. Pravda, když se jí to někdy zadaří, okamžitě se vrací ta stará známá…
O tom bratrovi, že jsem vám neřekla? No někde v mezičase se to stalo. Ustáli jsme spolu ještě nějaké krušné chvíle a odstěhovala jsem se.

V té době už jsem měla přítele dva roky. Najednou jsme spolu byli 8 let… koupili dům… vzali se… zplodili syna (strom jsme vynechali) a jsme spolu skoro 13 let. Určitě jsem si z toho dětství něco vzala. A aby to nebylo jen to negativní, řekla jsem si o pomoc i po několika letech.

Mámě jsem nikdy neodpustila, i když o tom nemluvíme (nikdy nic nepřiznala) a máme dnes celkem hezké vztahy v celé rodině. Ale snažím se. Protože, když ji odpustím, možná se mi uleví. Je to ale běh na dlouhou trať.

Kdybych měla vyprávět všechny historky z toho ne-povedeného dětství, mohla bych vydat knihu. Takže toto je opravdu zkrácená a velmi zjednodušená verze originálu. Možná si tak říkáte co na tom bylo tak hrozného, jsou lidé, kteří jsou na tom o dost hůř. To určitě ano! A je to dost smutné.

Na závěr mohu napsat jen to, že NIKDY NEDOVOLÍM, ABY MŮJ SYN PŘIŠEL O SVÉ DĚTSTVÍ A VZPOMÍNKY Z NĚJ! ❤