Nečekaně brzo a rychle...

V neděli jsem začal být docela nervózní, zase mi začalo to bříško tvrdnout nějak víc a vystřelovaly mi bolesti až do pravého třísla. V pondělí jsem to nevydržela a ve strachu o miminko, jsem raději jela na Kladno na porodní sál na monitor. Monitor byl vcelku v klidu, miminko se mělo dobře, ale měla jsem mizerný nález (ovšem jako už od 21.týdne).
Bohužel na Kladně ale měli zavřenou novorozeneckou JIPku, takže pokud by se Vojtíšek narodil, museli by ho transportovat vrtulníkem do Motola.

Proto jsem se rozhodla, že vydržím, a eventuelně pojedeme do Motola rovnou.
V noci jsem toho moc nenaspala, to tvrdnutí se moc nezlepšilo…
Po obědě v úterý jsem raději jela do toho Motola - a už si mě tam nechali na riziku…
Odběry, kontinuální infůze s magnéziem, ležet, ležet…

Ve čtvrtek v noci jsem poprvé dostala horečku a strašnou klepavku zimnici.
Prý reakci na magnézko, takže mi ho vypnuli.
Ráno mi dali už jen malou infůzi s ním. Po obědě taky. Bylo to dobrý.
Tvrdnutí ovšem jsem stále nepravidelné měla.
V noci zase - dali mi infůzku, dostala jsem zimnici, klepala se se mnou i postel…
Infůzi mi okamžitě vypnuli, vyšetřili mě, nález maličko horší (asi 1cm měkké hrdlo pro prst prostupné, hlavička vysoko nad vchodem pánevním)…
Ráno v pátek mi nabírali krevňák a CRP - výsledky neukazovaly na zánět.
Jediný, kde byla nějaká změna, byla moč chemicky, kde byly erytrocyty i leukocyty, i bakterie - ale čekalo se na výsledky kultivace. Dodnes si včítám, že jsem si tehdy nevydupala už antibiotika, ale protože mě vůbec nepálilo při čůrání, nějak mě nenapadlo, že by to měl být můj 3. zánět močových cest za posledních 12 týdnů…

Sobota už byla horší - tvrnudtí jsem cítila každých 5 minut, ovšem na monitorech nic moc vidět nebylo… při vyšetření nález opět maličko horší.
Vydupalajsem si alespoň, že sestřička zavolala na mikračku pro předběžný výsledek kultivace - a byly tam ty svině agalaktik, escherichia a enterokok…
Zoologická zahrada jak blázen… kde jsem k tomu proboha přišla, v životě jsem měla zánět močáku snad jednou…???
Ještě mi znovu nabrali CRP, a jejda, z pátečních 1,6 (norma je asi do 8 myslím) bylo 110…

Okamžitě mi nasadili kapací antibiotika, ale bylo jaksi už pozdě…
kontrakce stále po 5ti munitách, večer na monitoru mě noční sestřička nějak víc stáhla ten pás a KONEČNĚ byly vidět, do tý doby mi je snad nikdo nevěřil
Rozhodli se mě poslat na sál, protož už jsem kvůli tý reakci nemohla mít magnézko na tlumení kontrakcí, a v podstatě kvůli tomu CRP mi ani případný porod tlumit nechtěli, pokud by bylo potřeba, miminko by se mělo narodit…

Nějak jsem si pořád ještě nepřipouštěla, že by se to nezvládlo, pořád jsem věřila, že Vojtíška donosím alespoň do 35 týdne… zbývalo jen 14dní…

Na sále mi sestřička řekla, jestli si nechci zavolat manžela, že jako aby mě psychicky podpořil… vůbec mi nedošlo, že ona už ví víc než já - že porod BUDE a né že né…
Byla jsem zrovna v pokojíčku s Milanem, točili mi monitor, těšila jsem se, že tam přespím a ráno bude dobře…
Chyba lávky!!!
Přišel pan doktor (zapomněla jsem napsat, že jsem v Motole pár let pracovala a téměř všechny jsem tam znala) - takže - přišel Peťo a povídá mi " Jani, teď to večerní CRP je 218." načež já jsem se rozbulela, protože to je v podstatě už sepse, otrava krve bakteriemi, a je velké riziko amniální infekce, neboli už začínalo být infekcí ohrožený i miminko…
Byl to fakt najednou šíleně rychlý nástup infekce, v papírech mi pak napsali „akutní masivní uroinfekci se zánětem levé ledviny“…

Takže jsem šla jak ve snách do přípravy, měla jsem štěstí, že tu noc tam ještě nikdo na sále nebyl a Milan by pořád se mnou…když jsem ráno pak odjížděla, byl sál úúúplně narvaný…
Kontrakce byly pořád jen jako tvrdnutí bříška, nijak nebolely… ani po klystýru se to nijak enormně nezhoršilo…
Potom mi na sále pustil vodu - přišla mi hrozně horká - měla jsem 39,6…

No a pak už se to rozjelo, kontrakce začaly bolet a postupně se zkracoval interval… ležela jsem na bokách, bylo to pro mě nejpohodlnější.
Vím, že během kontrakce jsem úplně nesnesla, aby se mě Milan dotýkal, vždycyky jsem mu tu ruku sklepala, nemohla jsem ani mluvit…
ale mezi nima jsem byla šťastná, že je se mnou a hladí mě a drží za ruku…
Za hodinu od dirupce vaku blan jsem měla 4cm branku.
Protože mě šíleně bolelo především v místě močáku, naprosto šíííleně to řezalo, jak tam byl ten zánět, domluvili jsme se na epidurálu.

Ovšem než áráci přišli, než našli místo, kam mě píchnou, než mě píchli…
Trvalo to snad celé 3/4 hodiny… možná půl hodiny? nevím, moc se ten čas v tu chvíli nedá odhadnout
ale celou tu dobu byl Milan na chodbě. měla jsem už ty nejhorší kontrakce, najednou byly snad po minutě, a on tam se mnou nebyl… místo toho ten árák stále hledal, kam mě píchne a stále musel čekat, až si prodýchám kontrakci…
v tom jsem cítila, jak se ve mě Vojtíšek posunul, zřetelně jsem cítila, jak mi jeho hlavička vklouzla do pánve, a začala jsem panikařit:
" to už fakt strašně bolí, tak už mi tam konečně něco dejte "
(akorát mi zalepovali ten čerstvě píchnutej epidurál, takže nejspíš tam už něco dali a ve mě se to uvolnilo, proto ten sestup hlavičky).

Přišel Peťo a prý ať se otočím na záda… haha, čirá utopie, to prostě nešlo!
Musíš!
No tak jo, když musím… Zatnula jsem zuby… a Peťo už volal na holky (porodní báby) „volejte dětský!!“
Vyvalila jsem oči „Kolik tam je??“
„no zašlo…“
Začali vybalovat „nářadíčko“, přišel Milan, byl vykulenej, že UŽ - bylo to 1 a 3/4 hodiny od píchnutí vody…

No a pak tam okolo mě stáli jak sudičky, na parapetu seděly dvě dětský sestry z JIPky, a čekalo se na kontrakce, kdy budu moct tlačit, na každou se tlačilo 3×…
V tu chvíli jsem na ten epidurál nadávala, protože jsem vůůůbec necítila prdel, KAM mám tlačit…
Přišlo mi, že tlačím snad hodinu a začala jsem se bát o miminko…
Uklidnili mě, že tlačím teprve 10 minut
No přiznám se, že jsem bavila všechny ty sudičky hláškama typu „já se z toho snad poseru“ a „no na další porod to dlouho nevidím“ a „teda tlaky na prdel vskutku záživné, konečně si to zkouším z druhé strany“…
Tyto hlášky jsem pronášela vždycky v čekání na kontrakci, kdy jsem měla pocit, že se mi roztrhne s prominutím prdel… a to byl Vojtínek malinkej…
ale v těch pocitech to asi moc velkej jako u velkého miminka nebude, snad to někdy budu moct porovnat…

No a pak řekl Peťo Lence, mojí úžasné porodní asistentce, „natáhni mi Mesocain“,
no tak to jsem zas vykulila oči, že mi chce opíchnout a udělat nástřih na nerozvinutý brance… tak to mi začlo být jasný, že musím pak pořádně zabrat, protože chce mít mimi co nejrychleji venku, že musím posbírat všechny síly… s horečkou asi 39 stupňů to šlo blbě, ale MUSELO se…
Opíchnutí nebolelo, při další kontrakci jsem slyšela takový to žvatlavý stříhnutí, takže jsem se nadechla - pořádně zabrala do zadku - černo před očima - a už jsem jen slyšela „netlač netlač“ - podívala jsem se dolů a slzy se mi vlily do očí - viděla jsem malinkou černou hlavičku, Peťo říká „šáhni si“, tak jsem jí pohladila a pak znovu zatlčila a Vojtínek se zadní vodou vyklouznul ven…
Chvilku, asi tak 5 vteřin, bylo ticho, krve by se ve mě nedořezal, ale vzápětí se celým sálem rozlehl takový křik, že by nikdo neřekl, že to řve nedonošený miminko, který se narodilo ve 33+3…
Ten pohled na jeho hlavičku a ten jeho křik, nejkrásnější zvuk na světě, nezapomenu nikdy, to bylo snad to nejsilnější z celého porodu… 

Když mi ho pak přinesli, pořádně zabaleného, na chvilku ukázat, pořád ještě řval, byl takový červený a omatlaný mázkem, pomuchlaný…
Položili mi ho na prsa, obejmula jsem ho a když jsem ho pohladila po čelíčku a nosánku a dojetím jsem ze sebe pomalu ani nemohla vymáčknout ty dvě slova " AHOJ, VOJTÍŠKU…" …
A to sluníčko se najednou uklidnilo a já bych se s ním tulila tak ráda ještě alespoň párminut, ale odnesli mi ho do teplíčka, na novorozeneckou JIPku, aby ho měli pod kontrolou.

Byl v pořádku, infekci ode mě neměl, věděl, proč tak spěchá ven. Samotný porod tedy trval 2 hodiny, bylo to fakt rychlý, pořád se něco děo, takže to fakt uteklo…
Vojtíšek dýchal od začátku sám, do rána mu dali jen podpůrný dýchání pro jistotu, asi na 5 hodin, takový brejličky na nos, který pak právě za těch 5 hodin ručičkou odstrčil, že to teda nechce… 

A já jsem ho viděla už oblečenýho, se sondičkou v nosánku na darovaný mateřský mlíčko, protože ještě neuměl sát, naučil se to až 3. den, byl hrozně krásný a maličký…
Chodila jsem za ním přes den po 3 hodinách (jen 3×, měla jsem ještě docela intenzivní intravenózní léčbu).
A 5.den, když mě propustili z kapaček, tak jsem se k němu nastěhovala na intermediální rooming a 3 týdny jsme si ještě pobyli v Motole…