Nečekané komplikace

Stěhování s sebou nepřináší jen radost z nového bydlení, ale i starosti když máte malé děti.

*

Když jsme se s přítelem rozhodli bydlet spolu, nabídl nám otec po babičce krásný byteček 2 + 1 ve středu města. My samozřejmě nabídku s radostí přijali a hned začátkem měsíce se nastěhovali.

Jak už to v životě bývá, po roce jsme se vzali a po dalším jsme počali první miminko. Vše šlo úplně hladce. Jako tříčlenné rodině nám byteček zcela vyhovoval, jenže po dalším roce nás potkalo opět štěstí v podobě malého uzlíčku a to už byl pro nás byteček malý. Se svolením obou našich rodin jsme se rozhodli byt prodat a najít si alespoň o pokoj větší. Na náš byteček jsme kupce našli docela rychle, horší už to bylo najít si ve stejné nebo alespoň v blízké cenové relaci ten náš budoucí.

Prozatím jsme se nastěhovali k manželovým rodičům, kde to ze začátku vypadalo, že vše bude klapat. Ale každý, kdo někdy s rodiči bydlel, mi dá za pravdu, že ať se jedna, tak druhá strana sebevíc snaží, většinou to nedopadne dobře. Dřív nebo později se musí zase oddělit.

A to se samozřejmě stalo i nám. Po šesti týdnech chození po špičkách, a snahy jak nejlíp vyjít s tchyní a tchánem, jsem prostě vybuchla a pak už to šlo ráz na ráz. Dala jsem manželovi „nůž na krk“, že pokud do týdne nenajde vyhovující byt, odcházím od něj a beru s sebou i děti.

Musím říct, že se můj manžel zachoval jako ten nejlepší muž na světě. Neřekl nic, jen zvedl telefon a začal obvolávat všechny nabídky, co byly dosud k mání. A protože po svém soukromí prahla i tchyně, začala se vyptávat po okolí i ona. Nakonec to byla právě manželova maminka, která nám byt po známých našla. Hned jsem se dala do balení.

Byt byl nádherný, plovoucí podlaha, dlažba na chodbě a ta obrovská kuchyň jen pro mě. Nevěřila jsem vlastním očím. Potřeboval jen malé úpravy jako omítky ve dvou pokojích (stávající tapety jsme zrušili), nové dveře a vymalovat. To vše se ale bez nepořádku a všudypřítomného zmatku neobešlo.

A právě díky tomu celému zmatku kolem stěhování jsme se zapomněli věnovat dětem. Někdo by řekl: „však se jim to potom vynahradí, až bude vše hotovo“ a my si to mysleli také. Ale co přišlo potom, to jsme nikdo nečekali.

Po nastěhování a následné úpravě bytu, se začala naše dcera chovat nějak tiše. Stále jsem jí ještě nevěnovala tolik pozornosti, kolik by potřebovala, ale už jsem si jí snažila více všímat. A v tu chvíli jsem to zaregistrovala. Dcera měla vypouklé pravé oko, kterým vůbec nepohybovala, zatímco se její levé oko chovalo úplně normálně. Zašla jsem s ní co nejdřív k lékařce a ta mě okamžitě dala i s dcerou hospitalizovat na pozorování. Diagnóza zněla epilepsie.

Nechtěla jsem tomu věřit, tak zdravé a šťastné dítě? Po týdnu neustálého pozorování, rentgenování a napichování žil mé malé princezny, jsme se nechali vypsat. Dostali jsme nějaké vitamíny, různé oblbováky co kdyby a rozjeli se do nového bytečku. Náš přístup k dětem se okamžitě změnil. Veškeré práce na bytě šly bokem. Naše heslo: „více se věnovat dětem“.

Začali jsme s dcerou chodit na neurologii, kde jsme chtěli přijít na důsledek této nemoci. Po dvou letech bez záchvatu jsme léčbu ukončili. Jediné, na co jsme zatím přišli bylo, že nedostatečná péče, přehlížení a zmatek vede k vykolejení dětského organismu. Nechali jsme dceru konečně naočkovat běžným očkováním, které dosud mít nemohla a přihlásili jí do školky.

Teď je to opět ta naše veselá princezna jako před stěhováním. My už víme, že pokud se budeme ještě někam stěhovat, tak to bude do úplně zařízeného domu bez starostí a zmatků.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
26.2.18 08:03

Nooooo… to je blud 8o

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.2.18 11:21

To jako vazne?

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.2.18 12:11

Psychika je mrcha, vim z vlastni zkusenosti. Hlavne, ze jste se z toho dostali :dance: Preji havne zdravi :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.2.18 12:15

Muselo byt tezke si necim takovym projit…bohuzel se stale podcenuje vliv psychickeho zdravi na fyzicke. Nechapu, proc nekdo|( zrejme bez vlastnich zkusenosti) muze autorce napsat „to je blud“ :nevim:

  • Nahlásit
  • Zmínit
9865
26.2.18 12:38

Teda to je pěkný :?

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.2.18 15:15

@ivulebobule dobře, ale epilepsie kvůli tomu, že dítě bydlí u babičky a rodiče jsou krátkodobě zaneprázdnění? Jak dlouho mohlo stěhování trvat? Dva měsíce? Možná, že se tím epilepsie spustila, ale rozhodně se tím “nevyrobila”. Autorce přeji hodně zdraví celé její rodiny :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8056
26.2.18 16:13

Denicek je zbytečně krátký. Určitě měl potenciál, jen to chtelo trošku rozepsat, tak nějak vyvážit příčinu, důsledek a současnost…
Zdraví je nejvíc, úplně autorku chápu…

  • Nahlásit
  • Zmínit
5123
26.2.18 19:05

No, taky myslím, že ne. Stěhování, které popisujete, je naprosto běžná životní záležitost. To by většina dětí už musela být v psychiatrické léčebně. My jsme se stěhovali s 6 měsíční dcerou, které rostly zuby. Náročné to bylo spíš pro mě. Pak když měly holky 2 a 4 roky, stěhovali jsme se z Anglie do ČR, takže dálka a obrovská změna. Nastěhovali jsme se na 2 měsíce k mým rodičům, přičemž moje maminka v té době bohužel musela být v nemocnici a umírala na rakovinu a byli jsme měsíc bez manžela, na kterého děti byly denně zvyklé. Opravdu to všechno ty děti vnímaly. Pak jsme se stěhovali do našeho bytu. Nemají újmu. Samozřejmě je důležité se dětem věnovat, ale na 1. místě je pro ně dobrá psychika rodičů, hlavně maminky. Nemůžeme je před vším ochraňovat a zametat jim cestičky. Prostě někdy potřebují poznat i to špatné. Tím nemám na mysli třeba rozvod rodičů. Ten už považuji za trauma pro děti. Ale stěhování je prostě součástí života ;).

  • Nahlásit
  • Zmínit
21301
26.2.18 21:26

Na psychosomatiku věřím, ale vy jste se jen stěhovali? Proč jste u toho přehlíželi mláďata?! 8o

  • Nahlásit
  • Zmínit
1432
26.2.18 22:26

Taky konec jsem necekala. Chudak malinka takove nemoce deti mit nemaji! Preji Vam at se dari. Holcicku kazdy den minnimalne 1000× pusinkovat a 1000 obejmout. Snad se nikdy neprojevi.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1226
27.2.18 13:57

Já vám nevím. My jsme se teda stěhovali asi týden - když počítám balení a úklid garsonky - do 3+1, které jsme nejdříve museli vydrhnout od podlahy až po strop, protože původní majitelé zde asi 14 let nikdy neuklízeli, takže nám byt nechali v hrozivém stavu. :pocitac: Tehdy byl synovi rok a kousek a se vším pomáhal. První večer teda nemohl usnout, chodil kolem nás v pyžamku, já drhla podlahu a on měl složenou jen postýlku, protože na nic jiného nebyl zatím čas. Ale při balení, vybalování, nošení - všude asistoval :lol: suma sumárum cca měsíc trvalo „zahnízdění“, že jsem se nemusela stydět někoho pozvat. Nemyslím si, že by byl nějaký zanedbávaný, bral to jako novou zábavu. :nevim:… Nicméně deníček byl svým způsobem zajímavý. :think:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3831
27.2.18 22:26

Jako mamu epileptickeho ditka me tento vyplod opravdu nadzvedava ze zidle!!!

  • Nahlásit
  • Zmínit
28.2.18 22:07

Poděkování

Chtěla bych poděkovat všem za pozitivní i negativní reakce, nejsem bohužel žádná spisovatelka, jinak bych asi náš příběh dokázala i víc rozvést, ale vše co jsem napsala je pravda, moc obdivuji všechny rodiče co mají doma dítě s epilepsií jak to zvládají, my jsme naštěstí nakonec žádný záchvat krom onoho oka nezaznamenali a proto chápu pohoršení maminky od epilepťátka. Myslím, že naše doktorka vše špatně zhodnotila, přestože na eeg něco našli, nemuseli nás tolik strašit. Byl to můj první příběh na net, tak se omlouvám komu se nelíbil a děkuji všem komu se líbil, byla to jen jedna epizoda z mého života, mám jich víc, ale nejspíš už raději psát nebudu abych někoho zase nenazlobila.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2178
2.3.18 04:15

Drsný 8o ale věřím tomu. Naše malá přestala na nějakou dobu úplně růst, když jsme se stěhovali, a dohnala to až po roce. Třeba je ta tvoje princezna hodně citlivá a bůhví jaké to bylo u babičky..ať je už jendovre :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit