Nečekané komplikace
- Stěhování
- Pavlikven
- 26.02.18 načítám...
Stěhování s sebou nepřináší jen radost z nového bydlení, ale i starosti když máte malé děti.
Když jsme se s přítelem rozhodli bydlet spolu, nabídl nám otec po babičce krásný byteček 2 + 1 ve středu města. My samozřejmě nabídku s radostí přijali a hned začátkem měsíce se nastěhovali.
Jak už to v životě bývá, po roce jsme se vzali a po dalším jsme počali první miminko. Vše šlo úplně hladce. Jako tříčlenné rodině nám byteček zcela vyhovoval, jenže po dalším roce nás potkalo opět štěstí v podobě malého uzlíčku a to už byl pro nás byteček malý. Se svolením obou našich rodin jsme se rozhodli byt prodat a najít si alespoň o pokoj větší. Na náš byteček jsme kupce našli docela rychle, horší už to bylo najít si ve stejné nebo alespoň v blízké cenové relaci ten náš budoucí.
Prozatím jsme se nastěhovali k manželovým rodičům, kde to ze začátku vypadalo, že vše bude klapat. Ale každý, kdo někdy s rodiči bydlel, mi dá za pravdu, že ať se jedna, tak druhá strana sebevíc snaží, většinou to nedopadne dobře. Dřív nebo později se musí zase oddělit.
A to se samozřejmě stalo i nám. Po šesti týdnech chození po špičkách, a snahy jak nejlíp vyjít s tchyní a tchánem, jsem prostě vybuchla a pak už to šlo ráz na ráz. Dala jsem manželovi „nůž na krk“, že pokud do týdne nenajde vyhovující byt, odcházím od něj a beru s sebou i děti.
Musím říct, že se můj manžel zachoval jako ten nejlepší muž na světě. Neřekl nic, jen zvedl telefon a začal obvolávat všechny nabídky, co byly dosud k mání. A protože po svém soukromí prahla i tchyně, začala se vyptávat po okolí i ona. Nakonec to byla právě manželova maminka, která nám byt po známých našla. Hned jsem se dala do balení.
Byt byl nádherný, plovoucí podlaha, dlažba na chodbě a ta obrovská kuchyň jen pro mě. Nevěřila jsem vlastním očím. Potřeboval jen malé úpravy jako omítky ve dvou pokojích (stávající tapety jsme zrušili), nové dveře a vymalovat. To vše se ale bez nepořádku a všudypřítomného zmatku neobešlo.
A právě díky tomu celému zmatku kolem stěhování jsme se zapomněli věnovat dětem. Někdo by řekl: „však se jim to potom vynahradí, až bude vše hotovo“ a my si to mysleli také. Ale co přišlo potom, to jsme nikdo nečekali.
Po nastěhování a následné úpravě bytu, se začala naše dcera chovat nějak tiše. Stále jsem jí ještě nevěnovala tolik pozornosti, kolik by potřebovala, ale už jsem si jí snažila více všímat. A v tu chvíli jsem to zaregistrovala. Dcera měla vypouklé pravé oko, kterým vůbec nepohybovala, zatímco se její levé oko chovalo úplně normálně. Zašla jsem s ní co nejdřív k lékařce a ta mě okamžitě dala i s dcerou hospitalizovat na pozorování. Diagnóza zněla epilepsie.
Nechtěla jsem tomu věřit, tak zdravé a šťastné dítě? Po týdnu neustálého pozorování, rentgenování a napichování žil mé malé princezny, jsme se nechali vypsat. Dostali jsme nějaké vitamíny, různé oblbováky co kdyby a rozjeli se do nového bytečku. Náš přístup k dětem se okamžitě změnil. Veškeré práce na bytě šly bokem. Naše heslo: „více se věnovat dětem“.
Začali jsme s dcerou chodit na neurologii, kde jsme chtěli přijít na důsledek této nemoci. Po dvou letech bez záchvatu jsme léčbu ukončili. Jediné, na co jsme zatím přišli bylo, že nedostatečná péče, přehlížení a zmatek vede k vykolejení dětského organismu. Nechali jsme dceru konečně naočkovat běžným očkováním, které dosud mít nemohla a přihlásili jí do školky.
Teď je to opět ta naše veselá princezna jako před stěhováním. My už víme, že pokud se budeme ještě někam stěhovat, tak to bude do úplně zařízeného domu bez starostí a zmatků.
Přečtěte si také
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 54
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 34
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 55
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2323
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 3309
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 1988
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1240
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 4737
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 6210
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 5541
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Preji havne zdravi 
.
Tehdy byl synovi rok a kousek a se vším pomáhal. První večer teda nemohl usnout, chodil kolem nás v pyžamku, já drhla podlahu a on měl složenou jen postýlku, protože na nic jiného nebyl zatím čas. Ale při balení, vybalování, nošení - všude asistoval 
suma sumárum cca měsíc trvalo „zahnízdění“, že jsem se nemusela stydět někoho pozvat. Nemyslím si, že by byl nějaký zanedbávaný, bral to jako novou zábavu. 
